Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

John William Waterhouse (narozen někdy mezi lednem a dubnem 1849, zemřel 10. února 1917) byl slavný anglický malíř známý především pro svou práci ve stylu tzv. prerafaelitů. Tvořil však několik desetiletí po rozpadu věhlasného „Bratrstva prerafaelitů“, které zažilo svůj největší rozkvět v polovině devatenáctého století, což mu vyneslo označení „moderní prerafaelita“. Waterhouse si vypůjčil styl a estetiku nejen od dřívějších prerafaelitů, ale také od svých současníků, tj. impresionistů a jeho díla jsou známa především pro překrásná, dekorativní a citlivá až cudná vyobrazení žen a dívek. Zaujala ho zejména dvě období mýtů a historie – doba starověkého antického Řecka a dávných keltských dějin, zvláště pak artušovské legendy. Jeho obliba zejména v posledních letech znovu prudce narůstá, a je tak bezesporu jedním z nejznámějších prerafaelitů, přestože k nim vlastně historicky nepatří.

Původní skupinu „prerafaelitů“ tvořili především angličtí malíři, ale také umělečtí kritici, spisovatelé a básníci, působící v polovině 19. století. Bratrstvo Prerafaelitů (The Pre-Raphaelite Brotherhood, zkracováno P. R. B.), jak se umělci sami nazývali, bylo založeno v duchu romantického myšlení tajně v Bloomsbury v Londýně v roce 1848. Vedoucími malířskými představiteli byli William Holman Hunt (1827–1910), John Everett Millais (1829–1896) a Dante Gabriel Rossetti (1828–1882).

Už svým vlastním názvem dávali najevo zdroje inspirace. V polovině 19. století bylo umění již po několik staletí silně ovlivněno zejména stylem a myšlenkami italského malíře Rafaela (Raffael Santi, 1483–1520), který byl považován za nedostižný a nepřekonatelný ideál. Prerafaelité se nechali inspirovat dřívějším, tedy předrafaelovským uměním, především ranou renesancí patnáctého století a uměním středověku, proto použili předponu (pre-rafaelité).

Prerafaelité chtěli především změnit soudobé umění, které se jim, stejně jako mnohým dalším umělcům, zdálo vnitřně a morálně zkažené a prázdné. Látku a náměty čerpali z umění a idejí středověku, ale ve většině případů se neobraceli pouze k náboženským tématům, jako později například umělecké hnutí německých Nazarénů. Zabývali se ve svých dílech otázkami života, lásky, proradnosti a smrti. Chtěli však, stejně jako později Nazaréni, vrátit umění vážnost a důstojnost námětů i provedení.

John William Waterhouse se narodil v Římě v roce 1849 anglickým rodičům Williamovi a Isabelle Waterhouseovým, kteří byli oba malíři. Přesné datum jeho narození není známo, i když víme, že byl pokřtěn 6. dubna. Znalec Waterhouseova díla Peter Trippi věřil, že se narodil v období mezi 1. a 23. lednem. Jeho útlé dětství v Itálii bývá často citováno jako jeden z důvodů pro umělcův pozdější zájem o Antiku: mnoho z jeho pozdnějších obrazů zobrazuje místa a události ve starém Římě, nebo má za námět scény z římské (a tedy pochopitelně i řecké) mytologie.

V roce 1854 se Waterhouseovi vrátili do Anglie, a nastěhovali se do nově postaveného domu v South Kensingtonu v Londýně, který byl v blízkosti nově založeného Victoria and Albert Museum (Britské muzeum). Malý Waterhouse, tehdy ještě „Nino“, jak mu doma přezdívali, byl svou uměleckou rodinou a přáteli povzbuzován v kresbě a ve skicování. V nedalekém muzeu tak strávil mnoho hodin kreslením nejrůznějších exponátů a skicováním podle zde vystavených uměleckých děl. Bohaté sbírky hlavního města tehdejší Královny moří (Anglie) mu tak poskytly tu nejlepší kreslířskou školu, a to především svou rozmanitostí a rozsahem. V tehdejší době měla totiž muzea i tuto kulturně-společenskou funkci.

V roce 1871 vstoupil Waterhouse do školy Royal Academy of Art (Královské akademie umění), kde se rozhodl původně studovat sochařství a teprve později přešel ke studiu malby.

Waterhouseova raná díla neměla nic společného s malbami prerafaelitů (tedy podle vzorů středověku či přírody), ale sestávala z klasických témat v duchu velikánů anglického akademismu a historické malby Almy-Tademy (Sir Lawrence Alma-Tadema, 1836–1912) a Frederica Leightona (1830‒1896). Tyto rané práce byly vystaveny v Galerii Dudley v salonu Společnosti britských umělců a v roce 1874 byl vystaven jeden jeho obraz (Spánek a jeho nevlastní bratr Smrt) na letní výstavě Královské akademie. Obraz měl až nečekaně velký úspěch a Waterhouse by pak vystavován na této prestižní výroční výstavě každý rok až do roku 1916, s výjimkou let 1890 a 1915. Waterhouse šel od tohoto okamžiku na londýnské umělecké scéně doslova od úspěchu k úspěchu.

V roce 1883 se umělec oženil s Esther Kenworthyovou, dcerou učitele umění z Ealingu, který rovněž vystavoval své vlastní květinové obrazy v Královské akademii i jinde. Z manželství vzešly dvě děti, ale obě bohužel zemřely již v raném dětství. V roce 1895 byl Waterhouse zvolen radou Královské akademie do stavu právoplatného akademika. Začal také pracovat jako umělecký pedagog: učil na St. John’s Wood Art School v severní části Londýna, připojil se k místnímu uměleckému klubu a jako akademik pochopitelně také sloužil v radě Královské akademie.

Jeden z Waterhouseových nejslavnějších obrazů se nazývá Paní Shalott a jedná se o studii mytologické postavy Elaine z Astolatu, která údajně zemřela žalem, když zjistila, že ji Lancelot nemiluje. Umělec vlastně namaloval tři různé verze tohoto námětu ‒ v roce 1888, 1894 a 1916. Waterhouse také obdivoval námět Ofélie a jeden z jeho nejslavnější obrazů tuto hrdinku ji líčí těsně před smrtí ozdobenou květinami ve vlasech, jak sedí na větvi stromu sklánějící se nad jezerem. Stejně jako slavná The Lady of Shalott (Paní Shalott) se i tento a mnohé další Waterhouseovy obrazy zabývají ženou umírající v blízkosti vody. Umělec mohl být v tomto také inspirován vyobrazeními Ofélie Danteho Gabriela Rossettiho a Johna Everetta Millaise, svých pre-rafaelitských vzorů. Malbu Ofélie (Ophelia) z roku 1888 Waterhouse namaloval s cílem získat zlatý diplom Královské akademie (původně chtěl k soutěži dodat obraz s názvem „Mořská panna“, ale ten nebyl dokončen včas.) Po této soutěži se obraz záhadně ztratil a nalezen byl náhodou jako zcela nepoznaný kus v soukromé sbírce až ve 20. století, a je nyní vystaven ve sbírce Lorda Lloyd-Webbera (The Lor Lloyd-Webber collection). Waterhouse namaloval Ofélii znovu v roce 1894 a v roce 1909 nebo 1910, a plánoval ještě další obraz v této sérii, s názvem „Ofélie na hřbitově“.

Waterhouse však již tuto sérii dokončit nemohl, v roce 1915 vážně onemocněl rakovinou a jeho zdravotní stav mu již nedovolil pracovat. Po dalších dvou letech, které prožil ve stále se zhoršujících bolestech a se stupňujícími se komplikacemi způsobenými zákeřnou nemocí, John William Waterhouse 10. února 1917 zemřel. Pohřben byl v Kensal Green Cemetery v Londýně.

Waterhouse zemřel jako slavný a bohatý umělec. Věnoval se stylu, který přitom vlastně již dávno vyšel z módy (vrcholil v době, kdy se malý John William teprve v Římě narodil) a byl tak paradoxně zcela originální, mohl být ve své době brán za příklad „starého dobrého umění“ v protikladu k novým moderním uměleckým směrům přicházejícím přes La Manche z Francie, a přitom mohl být stejně dobře vnímán jako „svěží vítr“ v protikladu k „zatuchlému“ a prázdnému akademismu. Waterhouse však nevytvářel pouhé kopie stylu prerafaelitů, právě naopak, vytvořil na tomto poli zcela originální velkolepé dílo a dokázal se postavit na roveň svým o generaci starším druhům a do jisté míry jejich dílo také završit.

Waterhouseovy práce jsou dnes perlami především několika významných britských, ale i světových galerií. Royal Academy of Art uspořádala v roce 2009 velkou retrospektivu jeho díla a zařadila jej tak do řady největších osobností světového umění.

Literatura:

Peter Trippi, Elizabeth Prettejohn, Robert Upstone, J. M. Waterhouse: The Modern Pre-Raphaelite Gallery Guide. The Royal Academy of Art. Londýn 2009.

Peter Trippi, J. W. Waterhouse, Phaidon Press Limited, New York 2002.

J. W. Waterhouse, 1849-1917 : le préraphaélite moderne, Exposition Groningen, Groninger Museum (14 décembre 2008-3 mai 2009), Londýn, Royal Academy (27 juin-13 septembre 2009), Montréal, Musée des Beaux-Arts de Montréal (1er octobre 2009-7 février 2010), Ed. des Belles Lettres, Paříž 2008.

Anthony Hobson, J. W. Waterhouse, Phaidon, Londýn, 1992.

Anthony Hobson, The art and life of J. W. Waterhouse RA, 1849-1917, Studio Vista/Christie's, Londýn, 1980.

Dictionnaire Bénézit, Dictionnaire critique et documentaire des peintres,sculpteurs, dessinateurs et graveurs de tous les temps et de tous les pays, vol. 14, éditions Gründ,‎ 1999, str. 465