Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

31. července se uskutečnily všeobecné volby v Zimbabwe, ve kterých opětovně zvítězil dlouholetý autoritářský prezident Robert Mugabe a jeho strana Zimbabwský africký národní svaz – Vlastenecká fronta, hlásící se k levicovému nacionalismu a panafrikanismu. ZANU-PF získala 158 mandátů a dvoutřetinovou parlamentní většinu. Volby se konaly podle nové ústavy, omezující pravomoce hlavy státu, schválené občany v březnovém referendu. Pozorně je sledoval zejména Londýn a Washington, protože Zimbabwe patří společně s Kubou, Venezuelou, Běloruskem, Súdánem, Sýrií, Íránem, KLDR a několika dalšími zeměmi na neoficiální listinu vůči Západu nepřátelských režimů

Tři dekády Mugabeho úspěchů a neúspěchů

Téměř devadesátiletý Mugabe vládne Zimbabwe prakticky nepřetržitě od získání nezávislosti – v letech 1980 – 1987 jako premiér a následně jako prezident. Patří tak mezi nejdéle sloužící světové politiky. Občané ho vnímají především jako hrdinu boje za nezávislost a z této aureoly těží dodnes, ačkoliv se za své dlouholeté vlády dopustil mnohých chyb. Jeho vláda byla nejúspěšnější v osmdesátých letech, kdy se ještě v éře studené války přihlásil k socialistické orientaci a spolupráci s východním blokem. Podle údajů Světové banky v Zimbabwe v letech 1980 – 1990 poklesla kojenecká úmrtnost z 86 na 49 % na 1000 novorozenců, dětská podvýživa klesla z 22 na 12 % a průměrná délka života se zvýšila z 56 na 64 let. Velkých úspěchů bylo dosaženo i na poli boje s negramotností.

Po rozpadu sovětského bloku se vláda Zimbabwe ocitla pod tlakem a musela přijmout tvrdá úsporná opatření naordinovaná Mezinárodním měnovým fondem. Světová banka tyto “reformy” odůvodnila mj. neschopností pracovního trhu absorbovat množství absolventů škol a nutností přilákat zahraniční investory. Aplikace neoliberálních reforem způsobila strmý pokles životní úrovně obyčejných Zimbabwanů. Drobní farmáři museli hospodařit na miniaturních políčkách, zatímco nejkvalitnější půda byla v rukou bílých velkostatkářů, kteří dále bohatli na vývozu úrody do zahraničí. Mezinárodní měnový fond později finanční pomoc zemi zastavil s odůvodněním, že reformy nejsou dostatečné. V důsledku restriktivní politiky MMF a vynuceného osekání výdajů na zdravotnictví se kdysi úspěšné ukazatele zcela propadly. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) průměrná délka života klesla na 37 let u mužů resp. 34 let u žen a patří k nejnižším na světě. Nezaměstnanost dosahuje oficiálně 70 % a neoficiálně až 90 % práceschopné populace. Jediným úspěchem je pokračující zvyšování gramotnosti na úroveň 90 %, což je nejvíce v Africe (pro srovnání – vyspělá Jihoafrická republika dosahuje 86,4 % gramotnosti).

V roce 2000 Mugabe zahájil – v rámci tzv. politiky indigenizace – pozemkovou reformu, jejíž prioritou bylo vymýcení reziduí kolonialismu a spravedlivá redistribuce půdy bílých velkostatkářů mezi drobné černé farmáře a bezzemky. Bílí zemědělci, tvořící méně než 1 % populace, vlastnili 70 % nejkvalitnější orné půdy. Velkostatky byly vyvlastněny bez náhrady a na mnoha místech došlo k násilnému vyhánění bělochů. Pozemková reforma, vycházející z racionálního jádra, však vedla k masivnímu snížení produkce a propadu ekonomiky. Zimbabwský dolar postihla hyperinflace, druhá největší v dějinách po Výmarské republice z 20. let 20. století, která vedla k suspendování měny v roce 2009. Hospodářské neumětelství v kombinaci s dědictvím kolonialismu, západními sankcemi a neoliberálními reformami z dílny MMF přivedlo zemi bohatou na diamanty na pokraj kolapsu. Redistribuce půdy však prezidentovi zajistila vysokou popularitu ve venkovských oblastech. Násilné zábory ostře kritizovala především Velká Británie a USA, které na Zimbabwe uvalily rozsáhlé sankce. Mugabe, vinící Londýn a Washington z bílého imperialismu a domácí opozici z přisluhování kolonialistům, je svými odpůrci obviňován z “rasismu naruby” a často přirovnáván k nacistickému vůdci. V březnu 2003 prohlásil: “Mám jen jeden cíl – spravedlnost pro svůj lid, suverenitu pro svůj národ, uznání jeho nezávislosti a práva na přírodní zdroje. Jestli je toto Hitler, ať jsem jím desetkrát”. V roce 2008 utrpěla ZANU-PF v parlamentních volbách těsnou porážku a samotný Mugabe byl hlavou státu zvolen až ve druhém kole. Následně se musel rozdělit o moc s lídrem opozice Tsvangiraiem, jenž se stal předsedou vlády.

Zpochybňované volby

Robert Mugabe získal 61,1 % hlasů a stal se tak posedmé hlavou státu. Opoziční lídr a současný premiér Morgan Tsvangirai, jenž kandidoval za Hnutí za demokratickou změnu (MDC), sociálně demokratickou formaci tvořící součást Socialistické internacionály, získal 33,9 % hlasů. Ostatní tři kandidáti dosáhli na 0,3 – 2,7 %. Bezprostředně po oznámení výsledků označil Tsvangirai celé volby za “ohromnou frašku”, protože téměř milionu městských voličů favorizujících opozici údajně nebylo umožněno hlasovat a jiní byli donuceni volit Mugabeho. Prohlásil, že MDC nebude s prezidentem nadále spolupracovat, odmítl další participaci ve vládních institucích a hodlá zpochybnit výsledky u soudu i na diplomatickém poli. Nicméně pozorovatelé z Africké unie neshledali žádná závažná pochybení – AU deklarovala, že volby byly “svobodné, čestné a hodnověrné”. Jihoafrický prezident Jacob Zuma Mugabemu pogratuloval a vyzval všechny strany k respektování volebních výsledků, jež označil za vyjádření vůle lidu. Jihoafrické rozvojové společenství volby klasifikovalo jako “svobodné a mírumilovné”, ale neposoudilo jejich férovost. EU a USA volby zcela zpochybnily. Britský ministr zahraničních věcí William Hague řekl, že “existují vážné otázky o kredibilitě voleb” a Washington tvrdí, že “nejsou důvěryhodným odrazem vůle zimbabwského lidu”. Zpochybňování voleb ze strany Západu je ovšem třeba brát s rezervou, protože slouží jako nástroj denunciace nepřátelských režimů, Rusko nevyjímaje.

Zdroj: vasevec.cz