Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor hodnotí vývoj protestů v Hongkongu jako proces, při němž demonstranti poškodí vlastní zemi a nakonec i sami sebe – přesně jako při ukrajinském Majdanu.

Američtí zákonodárci se rozhodli demonstrovat oficiálnímu Pekingu, že USA jsou připraveny bojovat až do konce za možnost rozpoutat v Hongkongu plnohodnotný „Majdan“. Kongres USA podpořil tři zákony uvalující sankce proti Číně „za Hongkong“, přičemž pro sankce hlasovali jak demokraté, tak republikáni. 

Pokud Peking ještě doufal, že v případě případného vítězství demokratického kandidáta v prezidentských volbách roku 2020 se vztahy mezi USA a Čínou vrátí do víceméně klidného stavu jako za éry Baracka Obamy, pak s největší pravděpodobností snahy o odtržení Hongkongu od Číny odříznutím části území tyto naděje navždy zabily.

Hongkong není Čína?

Abychom pochopili logiku jednání Washingtonu, stojí za přečtení ne toliko texty zákonů, ale hlavně to, jak americká média poskytují podporu hongkongským separatistům. Pokud přehlédneme rámec rituálních frází o demokracii a svobodě a podíváme se na jejich hlavní argument, dostaneme jednoduchou tezi: „Hongkong není Čína“. Americká média dokonce uvádějí kvazi vědecké argumenty na podporu takového tvrzení.

Podle průzkumů Hongkongského veřejného výzkumného ústavu citovaného mimo jiné britskou publikací The Economist, se více než 60 procent obyvatel Hongkongu ve věku 19 až 39 let nepovažuje za Číňany, nýbrž za „Hongkongčany“.

Západní média navíc naznačují, že k explozivnímu nárůstu popularity této „nečínské“ regionální identity došlo hlavně v posledních pěti letech, počínaje masovými nepokoji v roce 2014. Možná je tento jev (pokud průzkumy veřejného mínění skutečně odrážejí Hongkongskou realitu) spojen právě s úspěšnou prací propagandy, která působivě vysvětlila alespoň části hongkongské mládeže, že nejsou Číňané, ale velmi osobití představitelé jiné národnosti nebo jiné kultury. A že život pod vládou britské koruny dal tomuto území právo i možnost být samostatným státem. Je to zvláštní, zejména když si uvědomíme, že ti, kteří se skutečně naučili žít v kolonii zvané „Britský Hongkong“, tj. současní občané Hongkongu „nad čtyřicítkou“, se ve velké většině vždy považovali a považují za Číňany. 

Mimochodem, v kontextu rozsáhlých nepokojů v této čínské provincii stojí za to si ujasnit důležitou okolnost: dnešní přízeň západních odpůrců Číny (a některých politických aktivistů) k „regionálním identitám“ a „regionálnímu vlastenectví“ je cestou k vytvoření precedentu pro „příští Hongkong“ kdekoliv na světě, kde se Západu znelíbí místní poměry.

Arogance 

Agentura Associated Press, která zveřejnila protičínské návrhy zákonů přijaté Kongresem, upozorňuje na vystoupení vůdce demokratické většiny v dolní komoře amerického parlamentu:

„Nancy Pelosiová řekla, že odvaha mladých protestujících v Hongkongu je kontrastem k „zbabělosti vlády, která odmítá respektovat nadřazenost zákona“, a k principu „Jedna země, dva systémy“, jímž se měl v roce 1997 zajistit hladký politický přechod od bývalé britské kolonie k čínské provincii.“

Čínskému vedení byl tak v součtu vyslán signál, že podmínky, za nichž byl Hongkong vrácen do své vlasti, nebyly splněny, a USA mají proto všechna práva trestat Peking za jejich nedodržování.

Tento karatelský postoj vůči Číně a touha postupně od ní „oddělit“ Hongkong dvojnásobně vynikne na pozadí faktu, že kromě sankcí byla v Kongresu přijata zvláštní rezoluce, která vysvětluje logiku myšlení kongresmanů. Jak uvádí BBC, „zákonodárci rovněž schválili nezávaznou rezoluci uznávající příslušnost Hongkongu ke Spojeným státům a odsuzující „vměšování“ Pekingu.“

Pouze silným přesvědčením o americké výjimečnosti v hlavách washingtonských politiků lze vysvětlit neuvěřitelnou drzost, s níž dokážou odsoudit Peking za vměšování do vnitřních záležitostí své vlastní země a zároveň mu předepsat podmínky a náležitosti týkající se procesu návratu britské (a nikoli americké) kolonie do rukou někdejších okupantů.

Možné je však také najít pro ně pochopení: soudě podle amerických vlajek, které jsou hlavní zástavou účastníků hongkongských nepokojů, a podle sborového zpěvu americké hymny v davových mítincích před americkým konzulátem nesoucích slogan „Trumpe, pomoz!“, se část populace v Hongkongu (především část mládeže) cítí být současně poddanými USA. A bezmála možná dokonce Američany.

Kdo chce kam…

Čínské vedení přitom vykazuje málo vídanou zdrženlivost. Vzniká dokonce pocit, že protestujícím a separatistům dává příležitost se pořádně vyřádit. Faktem je, že výjimečnost Hongkongu, vysoké platy, dostatek dobré práce a zájem o město ze strany velkých nadnárodních společností – to vše existuje pouze proto, že Hongkong je tradiční „finanční bránou do Číny“, jíž se zbytek světa naučil používat už během minulého století.

Dnes, kdy čínská „pevninská“ ekonomika již takové specializované „brány“ nepotřebuje, jediné, čeho se organizátoři nepokojů doberou, bude odklon většiny finančních toků do jiných čínských měst, spolu s vysoce lukrativními případy, jako je obchod s deriváty či akciemi (zejména čínskými), a ztráta všech příjemných a výnosných rysů Hongkongu. Samotná ekonomika autonomní enklávy je již v recesi, uzavírají se podniky a restaurace, turisté obcházejí město obloukem a majitelé drahých butiků a exkluzivních obchodů (v nichž často pracují sami mladí separatisté) sčítají obrovské ztráty.

Mladí lidé, kteří doufají, že Čína bude „potrestána“, když Američané zbaví Hongkong vývozních privilegií při obchodování s USA (taková možnost je uvedena v jednom ze zákonů), vůbec nechápou, že v takovém případě zůstane město bez peněz a oni bez práce. Praxe bohužel ukazuje, že snažit se vysvětlit ekonomické důsledky těm, kdo prahnou po Majdanu a touží uniknout na Západ, je naprosto zbytečná námaha.

Hloupost těch, kdo jsou připraveni poškodit své město nebo zemi, aby se cítili jako „skuteční Evropané nebo Američané“, může posloužit jako mimořádně ilustrativní varování pro ostatní. Jako Katalánci by na výběr neměli.

Zdroj: protiproud.cz, ria.ru