Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ti, kteří mají životní zkušenost z posledních dvou společenských systémů - před rokem 1989 a po něm - zažívali oslavné tirády o prvním dělnickém prezidentovi, truhláři Klementovi G., o normalizační hlavě státu, právníkovi Gustávu H., a nyní nejnověji o sametovém prezidentovi, dramatikovi Vaškovi H. Nejprve nedotknutelní a vyvolení pohlaváři, na jejichž opodstatněnou kritiku došlo až v podmínkách nových společenských poměrů.

V případě Klementa G. a Gustava H. to vypadalo, že opěvování jejich brilantního ducha a skutků potrvá na věčné časy a nikdy jinak, ale všechno se změnilo. Dnešní sametoví soudruzi a jejich následovníci z další generace však pokračují v zaběhlém trendu. V takzvaných svobodných médiích staví slovní pomníčky největšímu dramatikovi a „disidentovi“ ve střední Evropě a širokém okolí, pouze na Slovensku ještě nepojmenovali po Havlovi mosty, náměstí, letiště a nepostavili sochy, busty a nevyvěsili portréty. Zato udržují atmosféru neskonalého obdivu a pochybného uctívání předepsané modly.

Co výročí, to příležitost

Tak, jako každý člověk a smrtelník, i Václav Havel se narodil a zemřel, ale vždy při této příležitosti a v době oslav VLSR (Velké listopadové sametové revoluce) spouštějí určité politické a mediální skupiny srdceryvný nářek nad odchodem duchovního a státnického génia, jenž přepisoval historii ve jménu svobody a demokracie. Jen díky méně vyspělým lidem, voličům, národům a občanům zůstává nepochopený a nespravedlivě odsuzovaný za svou nezištnost, laskavost a obětavost.

Jeho profesionální propagandisté a sektářští uctívači nezapomenou ve velkorysém mediálním prostoru připomenout plebsu a masám, že stále nedorostly pro pochopení vznešených myšlenek sametového osvícence - a měly by o to více usilovat.

Ze slovenských médií a internetových stránek mainstreamového zaměření se dozvíme o novoročním projevu Václava Havla odvysílaném 1. ledna 1990, v němž mimo jiné uvedl: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“

Dále nechybí odkaz na Havlovo vystoupení v prosinci 1997 před českými poslanci, kdy prohlásil, že budoucnost své vlasti vidí v EU a NATO - a v projevu kritizoval český šovinismus, egoismus a představy o jakési lišácké neutralitě: “Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel smrti nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou.“

Idealizovanou představu o prezidentovi-„disidentovi“ trvale udržují pro slovenské čtenáře například Péter Hunčík nebo Martin Bútora, jeho bývalí poradci. Podle Hunčíka je dnes naše společnost zřejmě jiná, než jakou jsme si představovali před 27 lety, není to však vinou Václava Havla: „Jsem si jistý, že jeho model by dlouhodobě fungoval. Jednoduše však hloupneme. Většina lidí Havlovu vizi nemůže akceptovat, protože jí ani nerozumí.“

Martin Bútora, bývalý velvyslanec Slovenska v USA a v současnosti poradce slovenského prezidenta Andreje Kisky, tvrdí, že Václav Havel určitě neměl žádné iluze o tom, že by po roce 1989 nastal „konec dějin“. Ano, chtěl lepší a krásnější svět, zároveň však viděl a kriticky popsal i mnohé jevy, které brání tomu, aby takový byl: “Deset let po Listopadu '89 mluvil o tom, že kolem nás vyrůstají nové zdi, šíří se nálady proti menšinám, proti Evropě. Věděl, jakou sílu má slovo, že může i zabíjet. Byl obhájcem, ale i kritickým komentátorem Západu.“

Pravdu a lásku za lež a nenávist

Václav Havel jako autor okřídleného hesla Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí však kázal vodu a pil víno. Pravdu a lásku záhy vyměnil za něco úplně jiného a pokračoval ve hře na filozofa, duchovního mentora a nositele vznešených myšlenek. V praxi to však vypadalo podstatně jinak. Veškerou svoji pravdu a lásku věnoval absolutní odevzdanosti a podřízenosti Bílému domu a State Departmentu - a přetavil je na lež a nenávist k Rusku, Srbsku, Balkánu a každému, koho Velký Otec z Washingtonu označil za svého nepřítele.

Nevadily mu války, blokády, bombardování a politické vydírání, pokud se to týkalo životních zájmů USA a jejich západních spojenců, přesto byl navržen na Nobelovu cenu míru - a možná právě proto. Jeho výrok o humanitární povaze bombardování (leteckými silami NATO proti Srbům) se navždy zapíše do lingvistických análů jak kultivovaně vyjádřit nejvyšší míru pokrytectví a bezohlednosti k lidskému životu, pokud si to vyžadují vyšší zájmy.

Pravdu vyměnil za lež už na začátku své „disidentské“ kariéry. Úzký okruh lidí, kteří spolupracovali s Václavem Havlem ještě za komunistů v ilegalitě, znali jeho sklony k alkoholismu, odtrženost od reality, pokrytectví a falešnou pózu bohéma, který nikdy netrpěl materiálním nedostatkem. Rozmazlovali ho tak sponzoři ze Západu, jakož i komunističtí pohlaváři, pro které představoval zadní dvířka pro případ nouze. I jeho vězení označují ti, kteří strávili z politických důvodů roky v komunistické base, za fešácké s oprávněními pro exkluzivního vězně.

Ti z okruhu vyvolených, kteří věděli o nedostatcích Václava Havla a jeho nevhodnosti na jakoukoliv společenskou pozici, o tom raději mlčeli, za což dostali trafiky v podobě velvyslanecký postů, ministerských a jiných vládních pozic, takže polistopadové otřesy prožívali v bavlnce finančního dostatku a nadstandardních privilegií.

První veřejné lži zazněly v Havlově v památném projevu z roku 1989:

• Budou vás strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.
• Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Představuji si, že by měly být mnohem větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.
• Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jakých se někteří z vás obávají.
• Všichni chceme republiku, která bude pečlivě dbát o to, aby zmizely všechny ponižující propasti mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány.
• Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.
• Už nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

Nic, co v projevu zaznělo, nakonec neplatilo. Jeho obhájci by mohli tvrdit, že jako dramatik, spíše zběhlý v humanitním poznání než v ekonomice, nemohl vědět, co nastane, a určitě si takový vývoj nepřál. Pokud tedy hospodářsko-společenskému vývoji nerozuměl a nechápal zákonitosti tzv. svobodného trhu, tak proč sliboval nesplnitelné?

Proč se vůbec k takovým tématům vyjadřoval? Kde nabral odvahu zastávat důležitý státnický post bez znalosti společenských procesů? A když už věděl o možných drastických následcích ekonomických změn, proč jako morální autorita neupozornil na negativní důsledky nového společenského systému?

Více než kosmetické nedostatky

Je tu však i druhá možnost - že velmi dobře věděl, co bude následovat. I to, že jeho samého a s ním spřízněnou kamarilu to nepostihne, protože už dávno budou všichni „za vodou“. Proto jen chlácholil dav, masu druhořadých občanů, na nichž se uplatní model zbohatnutí jednoho procenta vyvolených. Stejně i komunisté, když se po únorových událostech roku 1948 dostali k moci, do poslední chvíle tvrdili, že žádné celoplošné znárodňování, kolektivizace a likvidace drobného podnikání nenastane.

Václav Havel byl iniciátorem a nedílnou součástí procesu, který vystihl bard Karel Kryl, nezkorumpovaný a zhrzený sametovými takzvanými revolucionáři, v písni Demokracie.

„Demokracie rozkvétá, 
byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta,
dnes dvojnásobně kradou.
Ti, kdo nás léta týrali,
nás vyhazují z práce.
A z těch, kdo pravdu zpívali,
dnes nadělali zrádce.
Demokracie dozrává
do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva 
a hlavně bez ohledů.“

Mediální fraška v souvislosti s osobou Václava Havla pokračuje i po více než čtvrtstoletí. Na začátku „nezávislá a svobodná“ média jako Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, fungující z milosti Kongresu USA, vylíčily veřejnosti neposkvrněný obraz „disidenta“ Václava Havla. Na první pohled nenápadný mužík se skromným projevem si získával občany-voliče svou lidskostí, laskavostí a jakousi ostýchavostí, přičemž rád dával najevo, jak se mu do politiky nechce. Vlastně se obětoval pro dobro občanů a jejich pěknou budoucnost. Tomuto pokřivenému obrazu slouží ještě i v současnosti slovenský mainstream, přičemž realitu lze shrnout do krátké věty:

Pokrytectví, tvé jméno je Václav Havel.

Zdroj: protiproud.cz