Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Systém dvou velkých stran bere ve Francii pozvolna za své.

První kolo prezidentských voleb ve Francii skončilo „nerozhodně“. Samozřejmě ne doslova – postupují, jako obvykle, dva kandidáti, kteří nasbírali nejvíce hlasů. „Nerozhodnost“, o které hovořím, spočívá hlavně v tom, že rozdělení hlasů mezi čtyři nejvýznamnější kandidáty bylo velmi rovnoměrné. Rozdíl mezi prvním Macronem a čtvrtým Mélenchonem jsou pouhé 4 procentní body, nebo-li 1,5 milionu hlasů z celkových 36 milionů hlasujících.

Pátá francouzská republika byla dlouho založena na konkurenci dvou hlavních politických stran – pravicových gaullistů a levicových socialistů. Za poslední generaci se stalo jen jednou, že by se do druhého kola prezidentských voleb probojoval kandidát z jiné strany. Byl to Jean-Marie Le Pen v roce 2002, proti kterému se následně obrátily všechny ostatní strany a z druhého kola si odnesl porážku v poměru 82/18. Tentokrát to ovšem dopadlo jinak – obě zavedené strany pohořely, jedna přímo katastrofálně.

Zajímavým prvkem voleb byly otevřené primárky po americkém vzoru, u socialistů podruhé, u gaullistů poprvé. Budoucího kandidáta neurčila strana sama, ale její příznivci (i nečlenové) v celostátním hlasování. V případě gaullistů se primárek účastnily 4,4 milionu lidí. Ti vybrali dvoutřetinovou většinou za kandidáta Françoise Fillona, konzervativního katolíka, kterému zprvu nikdo nedával moc šancí. U socialistů byly primárky skromnější, s pouze 2 miliony hlasujících. Rovněž došlo k překvapení – premiér Manuel Valls byl odsunut na druhou kolej Benoîtem Hamonem ze zeleného křídla strany.

Primárky jsou zajímavá věc. Na první pohled se podobají přímé demokracii, ale jelikož se jich účastní jen „samoselektovaná“ skupina příznivců strany, je snazší je ovlivnit. Dobře organizovaná politická klika je v primárkách schopna prosadit svého člověka proti zdánlivým favoritům. Má to ovšem svoje rizika. V případě velkých francouzských stran se tato rizika ukázala v celé své kráse.

Než se ale začneme zabývat jednotlivými stranami, podívejme se nejprve na mapu, srovnávající první kolo voleb v letech 2012 a 2017. Pro zvětšení rozklikněte.

(Mapa zobrazuje jednotlivé obce ve Francii, barva odpovídá vítěznému kandidátovi. Gaullisté mají na obou obrázcích jasně modrou, socialisté růžovou. Front National je vlevo hnědošedá, vpravo šedomodrá. Macron má v roce 2017 světle šedou, Jean-Luc Mélénchon červenou.)

Srovnání výsledků prvního kola voleb 2012-2017

Pokud toužíte po důkladném průzkumu, k dispozici je vám tato interaktivní mapa nebo tato mapa na Die Welt (najeďte na sekci Ergebnisse aller Regionen und Departements a chvíli počkejte, než se grafika načte).

Výsledek 19,94 % pro pravicového kandidáta Françoise Fillona je dosti velká bída. Srovnáme-li mapu z roku 2012 s tou aktuální, vidíme, že ve většině tradičních konzervativních oblastí francouzského venkova byli republikáni vytlačeni z prvního místa Front National. Ze začátku kampaně to přitom vypadalo, že má Fillon postup do druhého kola jistý. Jeho podpora v průzkumech sahala až ke 30 %. Primárky u gaullistů tedy vybraly docela dobrého kandidáta; nemohly ovšem počítat s tím, že Fillon má ve skříni korupční „kostlivce“ v podobě fiktivního zaměstnávání svých rodinných příslušníků za státní peníze. Tato aféra stála Fillona oněch kritických pár procent, které by mu jinak umožnily postup.

Mnohem hůře dopadl Benoît Hamon. Při jeho výběru došlo evidentně k velkému rozchodu mezi představami socialistických a zelených aktivistů, kteří jej dostali nahoru, a mezi představami širšího levicového voličstva. Jeho rodná strana může hovořit o velkém štěstí, že Hamonův podíl na hlasech překročil aspoň 5 % (dostal se na 6,35 %). Kdyby se tak nestalo, neproplatil by stát straně většinu nákladů na předvolební kampaň a to by nejspíš znamenalo její bankrot. Hamon nevyhrál ani jediný département.

Skutečně úspěšným levicovým kandidátem se stal Jean-Luc Mélenchon, který kandidoval v čele vlastního hnutí, a jehož program by se českému čtenáři dal nejlépe popsat jako tvrdě socialistický až poněkud komunistický. Oficiálního kandidáta PS Hamona porazil více než trojnásobně a za konzervativcem Fillonem zaostal jen o 115 000 hlasů, což je při počtu oprávněných voličů velmi malý rozdíl. Vysokého vítězství dosáhl Mélenchon například v Seine St. Denis, imigrantském předměstí Paříže (34,03 %). Je otázka, zda při pohledu na Mélenchonovy úspěchy nepůjde tradiční socialistická strana jeho cestou. To by nejspíš znamenalo její rozštěpení, protože Mélenchon se netají svým euroskepticismem. Ten by zase byl nestravitelný pro probruselské křídlo.

Postup Marine Le Pen do druhého kola voleb je pro Front National významný úspěch, i když ani ona sama asi nevěří tomu, že by druhé kolo mohla vyhrát; všichni půjdou proti ní. Spíše se domnívám, že letošním cílem bylo etablovat FN významněji mimo její původní základnu v Provence a nahlodat podporu jak socialistů mezi modrými límečky, tak konzervativců mezi střední vrstvou. To se stalo zejména v severní Francii, která se „přebarvila“ na šedomodro, a rovněž na Korsice, jež až dosud byla spíš republikánská. Výsledky v některých oblastech jsou významné: Calais 37,17 %, département Aisne (35,67 %). Nejslabším důležitým regionem pro FN je hlavní město Paříž, kde strana získala jen 4,99 % hlasů.

Zajímavé je proklikat si některé oblasti na mapě. Například ve středomořském městě Marseille zvítězil s přehledem Jean-Luc Mélenchon, ale město je obklopeno pásem bašt Front National, kde strana získala až 38 % hlasů. Podobné jevy jsou známy např. ze švédského Malmö: čtvrti s vysokým podílem přistěhovaleckého obyvatelstva volí silně doleva, sousední čtvrti a městečka s původním etnickým složením jsou zase výraznými základnami národovců. Zdá se, že těsný kontakt nevyvolává vždy jen vzájemnou toleranci. (A naopak; taková Bretaň, kde je přistěhovalců málo, byla pro FN neúrodnou krajinou. Téma imigrace tam nebylo vnímáno jako důležité.)

Vítěze prvního kola Macrona dostala do sedla především západní Francie a největší města (kromě Marseille a Nice). Celkem 1,6 milionu hlasů, které obdržel v pařížské aglomeraci (Île-de-France) a další 1 milion v aglomeraci města Lyon, bylo pro Macrona důležitým ziskem. Naopak na jižním pobřeží je Macron dost slabý. Při proklikání mapy zjistíme, že ve spoustě středomořských oblastí skončil třetí či dokonce čtvrtý.

Macronovo vítězství je dost zvláštní hned ve dvou ohledech.

Podle průzkumu agentury IPSOS ze 13. října 2016 si celých 88 % Francouzů myslí, že jejich země má namířeno špatným směrem, ale v prvním kole voleb přesto zabodoval Macron, který zastupoval status quo. Je to ovšem dáno tím, že protestní hlasy francouzských voličů, kterých bylo hodně, se rozdělily mezi tři protisystémové kandidáty – Le Penovou, Mélenchona a  Dupont-Aignana, kteří dohromady získali nějakých 45 % odevzdaných hlasů, tj. dvakrát více než Macron. Divide et impera.

Druhý ohled se týká praktické politiky. Emmanuel Macron je ze všech hlavních kandidátů ten „nejvíc mlžící“, pokud se konkrétních politických návrhů a plánů týče. Zatímco u oněch třech ostatních věděl volič dopředu, co si „kupuje“, Macron byl ve svých veřejných projevech značně neurčitý a kromě vágního pocitu mládí a optimismu se k ničemu moc nehlásil. Taková ideová rozplizlost bývá v prvním kole spíš na škodu, protože v něm hlasují lidé převážně pro toho, s kým se nejvíce ztotožňují. Proč tomu tentokrát tak nebylo, těžko říci. Ale nepochybně mu značně nahrála Fillonova aféra.

Ujme-li se Macron po druhém kole prezidentského úřadu, s vágním pocitem mládí a optimismu si nevystačí. Bude muset dělat konkrétní politiku. Jeho dosavadní kariéra v politické sféře byla dosti krátká – dva roky dělal ministra financí ve druhém Vallsově kabinetu. Za tu dobu se pokusil protlačit několik liberalizačních reforem, které narazily na odpor levicovější části veřejnosti. Od bývalého investičního bankéře v Rothschild & Cie Banque se samozřejmě příklon k ekonomickému liberalismu dá čekat. Otázka je, zda se mu stejným způsobem podaří naklonit Francouze jako národ.

V nejlepším případě by Macron mohl být důležitým reformátorem ve stylu Margaret Thatcher (byť tomu nevěřím – nezdá se mi na to být dost tvrdý. Fillon by na toto měl asi větší talent). V nejhorším případě, zejména pak dostane-li se do sporů s nově zvoleným parlamentem, by z něj mohl být druhý Hollande, bezmocně předsedající zemi, jejíž bezpečnostní i ekonomická situace nejeví žádnou tendenci ke zlepšení.

Zdroj: kechlibar.net