Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Francie bude evropské sankce proti Rusku dále kritizovat, nicméně je dál bude schvalovat. Stejně se západní firmy naučily je obcházet, komentuje analytička Tereza Spencerová nejnovější vyjádření Emmanuela Macrona směrem k Rusku. Otázka je, jestli nám Rusové vůbec chtějí znovu „po jelcinovsku“ padnout do náruče, dodává. A věnuje se i chladnoucím vztahům USA a Evropy.

Jak málo stačí, aby někteří u nás vyskočili jako „čertík z krabičky“. Stačí, aby na bezpečnostní konferenci v Mnichově Emmanuel Macron řekl, že s Ruskem je nutné obnovit dialog, protože je to veliká země, a že sankce nefungují. Někteří naši rusobijci mu vyčetli, že Rusové si to na Donbasu vyložili jako zelenou k dalším útokům. Tak tedy, proč Macron vysílá pořád podobné signály? Pro sankce proti Rusku Francie hlasuje vždy...

Evropská unie fakticky definovala své sankce proti Rusku jako trest za anexi Krymu. Je přitom vcelku jasné už od samého počátku, že Rusko Ukrajině Krym nevrátí, takže pokud by Západ své sankce zrušil, přiznal by vlastní prohru. Nebo kapitulaci, chcete-li, a to by bylo ponižující. I proto bude Francie hlasovat pro sankce, i když je současně bude – spolu s dalšími státy – kritizovat. Na druhou stranu je ale velkou otázkou, zda má smysl se nad těmi sankcemi a jejich prodlužováním ještě nějak pozastavovat, protože západní koncerny i státy – pokud to uznaly za vhodné a výhodné – už dávno našly cestičky, jak je obcházet. Takže vlastně platí, že sankce jsou, ale současně i nejsou. Schizofrenie. A když k tomu navíc přičtete americké sankce, které například kvůli Nord Streamu II míří nejen na Rusko, ale i na západní koncerny, tak už to všechno začíná být opravdu neuchopitelné. 

A za této situace Macron v Mnichově jen zopakoval svou tezi, že i když Západ neustoupí ze svých pozic, musí s Ruskem navázat strategický dialog, protože dokud s ním nemluvíme, problémy nebo rovnou konflikty propukají všude kolem nás.

„Macronovská“ Evropa prostě zkouší hledat cesty, jak se dostat z amerického stínu, protože je čím dál jasnější, že ve vleku za čím dál „egoističtějšími“ USA Evropu čeká jen role pěšáka, s nímž na světových strategických šachovnicích nikdo seriózně nepočítá. Chápu, že i to může některým evropským politickým silám „bohatě stačit ke štěstí“, ale na druhou stranu, bylo by ve finále trapným – a navíc zcela zbytečným – sledovat takovou cestu Evropy do naprosté bezvýznamnosti.

Otázkou ovšem je, jestli se Evropa při své nesourodosti ještě vůbec dokáže na něčem dohodnout. Jestli se prostě do bezvýznamnosti neochromila sama už dávno… 

Na stejné konferenci se Mike Pompeo rozzlobil nad názory, že Amerika „zrazuje mezinárodní společenství“, když se vzdaluje Evropě. Američan začal Evropanům vyčítat, že to není pravda a že to oni dávají přednost kšeftům s Čínou a že to oni nebojují proti „ruským dezinformacím“. Co by od sebe navzájem asi chtěli? U nás někdo poznamenal, že po brexitu už jsou to v EU jen Polsko a Pobaltí, kdo mají jasné názory proti Rusku.

Upřímně, nevím přesně, co by od sebe navzájem USA a Evropa asi tak chtěly. Je totiž složité definovat USA i Evropu. V Americe se spolu hádají tradicionalistické proudy s Trumpovým izolacionismem, který po Evropě chce vlastně jen to, aby nakupovala americké zbraně ve velkém a otevřela svůj trh americkému zboží. Nic víc, ale současně ani nic méně. V Polsku a Pobaltí by to možná odkývali bez problémů, jak říkáte, ostatní se ale drbou na hlavě, protože byli zvyklí přece jen na jiný přístup a role „zbytného spojence“, který má jen platit, jim připadá podivná, eufemisticky řečeno. 

Pompeo přitom sice v Mnichově rozjel protičínské i protiruské tirády, ale pak se setkal s ruským kolegou Lavrovem a podle dostupných informací v amerických médiích tohle jednání chtěl úplně utajit. Nevíme sice, o čem si ti dva povídali, ale Lavrov si pak pochvaloval, že byl Pompeo konstruktivnější než dřív. Bůh suď, co to znamená.

Ale přinejmenším to ukazuje, že když Amerika kritizuje Evropu za to, že chce s Ruskem jednat, a pak s ním jedná sama a ještě nechce, aby to někdo věděl, vznáší se nad našimi slavnými a neochvějnými euroatlantickými vazbami nejen značná nedůvěra, ale k tomu i tuna pokrytectví. 

V Ženevě se snaží zprostředkovat příměří mezi uznanou vládou Libye a jednotkami maršála Haftára. Nedaří se to, protože Haftár začal prý ostřelovat přístav v Tripolisu. Chce vůbec Haftár nějaké příměří? Když se člověk podívá na mapu Libye, tak kontroluje drtivou většinu země. Jde ze značné části o písek, ale i o Benghází. Uznaná vláda kontroluje jen Tripolis a okolí.

Opravdu netuším, jestli chce maršál Haftár nějaké příměří, bylo by fajn se ho na to zeptat osobně. Ale s ohledem na to, že svým způsobem „protrucoval“ nedávnou mezinárodní konferenci v Berlíně a při každé příležitosti opakuje, že „osvobodí celou Libyi, děj se, co děj“, tak bych si tipla, že příměří nechce. Nebo lépe, s ohledem na to, že ovládá většinu země a chybí mu už „jen“ ten Tripolis, tak má nejspíš pocit, že zastavovat boj zrovna takovýhle kousíček před vítězným koncem je už naprostá malichernost. Svým způsobem mi to připadá i pochopitelné.

Zajímavější je, že turecký prezident Erdogan zrovna včera ukazoval svaly na shromáždění své vlastní strany AKP a sliboval, že pro změnu od Haftára osvobodí celou Libyi… Vtipné.

Haftár konzultuje s Ruskem, včera mluvil s ministrem obrany Šojguem, má peníze i zbraně od super bohatých Emirátů a k tomu pozvánku za Macronem do Paříže, americkému velvyslanci předevčírem vysvětlil, že zemi osvobodí od „terorismu“, ať už tím myslí jen muslimskobratrskou vládu v Tripolisu, nebo i někoho jiného… A proti němu Erdogan, který má sice druhou nejsilnější armádu v NATO, ale neví, kam dřív skočit, a se svými vojenskými dobrodružstvími žádné reálné spojence nenachází. Je sice jasné, že něco říci musel, ale…        

Minule jste na tureckou nespokojenost s tím, že Asad s pomocí Rusů dál postupuje směrem k tureckým jednotkám v Idlíbu, řekla, že v rusko-tureckých vztazích jde jen o drobeček. Zatím se nic zásadního neděje – Asad postupuje dál a Turci přivážejí další jednotky. Až přijde na přímý dotyk těchto sil, zastaví to někdo, než se pustí do sebe? 

Přímý dotyk přece už dávno nastal – syrské dělostřelectvo zabilo několik tureckých vojáků, kteří byli na pozicích Al-Káidy, kde formálně neměli vůbec být, a podle dostupných map se přinejmenším čtyři turecká vojenská stanoviště v Idlíbu „zničehonic“ ocitla na území, které už ovládá syrská armáda. A nic moc se neděje – ruská vojenská policie je z těch stanovišť eskortuje pryč. Blíž k tureckým hranicím. 

Důležité je, že turecké opoziční strany, které mají zhruba polovinu křesel v parlamentu, Erdogana vyzývají, aby se s Asadem nějak už dohodl a nedopustil další oběti z řad tureckých vojáků. Erdoganovi to není samozřejmě po chuti, protože by to po osmi letech války vnímal jako kapitulaci – nebo lépe, Erdogan je nejspíš pragmatik, ale davy jeho nacionalistických stoupenců by to tak vnímaly zcela určitě – a tak hrozí vojenskou intervencí a vším možným.

Potíž je ale v tom, že není jasné, jak chce problém s Al-Káidou v Idlíbu, s níž až dosud plně spolupracoval, vlastně řešit. Může spolupráci prodloužit a zaútočit na syrskou (a ruskou) armádu, může džihád zkusit potlačit, i když by to mohlo být nebezpečné, protože káidistické jednotky jsou po zuby a moderně vyzbrojené – vesměs americkými zbraněmi z Turecka. Víc variant přitom není a ani jedna z nich není dlouhodobě udržitelná. Uvidíme, co bude s jeho sliby o invazi do Sýrie, ale lze si vsadit, že pokud něco bude, tak spíš jen „píárového“ charakteru, aby Erdogan doma neztratil tvář a partnerství s Ruskem nijak zásadně neutrpělo. 

Rusko se chystá uzavřít své hranice pro Číňany, kvůli koronaviru. Když bychom se rozhodli být hodně cyničtí: Není to pro nás Evropany ideální možnost, jak se vrátit do Ruska a „vyrvat“ ho Číňanům? Může díky viru dojít k trvalému oslabení rusko-čínské spolupráce?

Rusko sice „uzavírá“ hranice, ale bude Číňanům současně dál vydávat víza „z obchodních, oficiálních, tranzitních a humanitárních“ důvodů. Nemám představu, na kolik lidí se takové „výjimky“ ve finále mohou vlastně vztahovat, a jestli tedy vůbec bude mít smysl mluvit o „zavřené“ hranici. Uvidíme. 

Vámi zmíněné „vyrvání“ Ruska z čínských rukou bych neviděla nijak nadějně. Za prvé, nemá smysl předpokládat, že je na nás Rusko nějak přehnaně zvědavé a že by nám opět, po jelcinovsku, padlo do náruče poté, čím vším – nebo lépe, jakými krizemi a nánosy bahna – naše vzájemné vztahy v posledních letech prošly.

A za druhé, pokud by se vaše vize měla naplnit, musel by koronavirus „vymlátit“ většinu Číny a vznášet se nad jejím územím dalších třeba dvacet let. A to fakt asi nehrozí. Zkrátka, prostor pro trvalé oslabení rusko-čínské spolupráce nevidím.    

Někdejší velvyslanec ve Francii a „enfant terrible“ české diplomacie, jak ho v rozhovoru uvedli, Petr Drulák dal rozhovor do Echa. O Člověku v tísni řekl, že jde o organizaci, jejímž prostřednictvím jsou šířeny americké lidskoprávní agendy, které prý ne vždy jsou v souladu se zájmy Česka. Ukázal na spojení neziskovek typu Člověka v tísni, části tajných služeb a médií v Česku. V roce 2014 prý jako náměstek ministra zahraničí ovlivňoval diskusi o 100 milionech, které ČvT měl získat od MZV, ale začaly se rozesílat dopisy, které ho diskreditovaly. Co k tomu všemu říci?

Co k tomu říci? No, pan Drulák sice neobjevil žádnou Ameriku, ale významnější je, že to zaznělo takto veřejně. Dosud to vše bylo spíš jen „veřejné tajemství“, o kterém se smělo jen špitat… 

V Egyptě vyzvala vláda občany, aby se už tolik nemnožili. Vypadá to legračně, ale vzhledem k tomu, že jsme se už kdysi bavili o nedostatku jídla v této severoafrické zemi, to asi moc legrace není. Vzniká nám tam časovaná migrační a humanitární bomba?

Demografická bomba v Egyptě tiká, co pamatuji. Už někdy před třiceti lety měli spočítáno, že mladí budou co nevidět tvořit nadpoloviční většinu společnosti a práceschopní dospělí, i kdyby všichni měli práci, nebudou s to všechny ty děti a navrch ještě staré lidi prostě uživit. A proto se – také, co pamatuji – egyptská vláda pokouší o kontrolu porodnosti, přičemž nynější vládní programy v mnohém evokují čínskou politiku jednoho dítěte. Nicméně, hranice 100 milionů bylo dosaženo i tak, jak nyní oficiálně přiznává tamní statistický úřad. Osobně si sice myslím, že měli 100 milionů už dávno a dopočítali se k nim až nyní, ale nešť. 

Přitom to ale nemusí znamenat nějakou novou migrační hrozbu pro Evropu, protože mnozí Egypťané sice také hledají práci v zahraničí, ale až dosud před Evropou upřednostňovali spíše ropné monarchie Perského zálivu, a mám třeba dva kamarády, kteří coby inženýři pracují na plynových rafinériích v Alžírsku…

Do Evropy zamíří každoročně fakticky „jen pár“ Egypťanů, třebas ve srovnání s migračním proudem přes Libyi nebo Balkán jsou jejich počty zanedbatelné. A co víc, ať už si kdo myslí o současné egyptské vládě cokoli, tak rozjíždí a také i v praxi spouští ambiciózní „zaměstnávací“ programy, Číňané a Rusové v Egyptě budují průmyslové zóny, kdyby se podařilo oživit cestovní ruch z časů největší slávy a navrch ještě podařilo vyřešit spory o dělení vody v Nilu mezi země v jeho povodí, bylo by to z hlediska práce a perspektiv v Egyptě ještě nadějnější…

Takže ano, mají 100 milionů obyvatel, je to zcela určitě problém, ale zatím nemusí být úplně fatální.   

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Něco důležitého určitě nastane…

Zdroj: parlamentnilisty.cz