Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Od setkání papeže Františka a patriarchy Kirilla v Havaně uplynulo již sto dní, tato událost se však neustále těší společenskému zájmu.

Připomeňme úvodem, že se za posledních čtyři sta let moskevští patriarchové s římskými papeži nikdy nesetkali. Patriarchát vznikl na Rusi roku 1589, což se stalo přelomovou událostí v duchovním životě národa a výrazem jeho duchovní svébytnosti. Pět let poté na tuto událost Vatikán odpověděl Brestskou unií (1596), jež se pro Rus stala nejen náboženskou, nýbrž také civilizační výzvou.

Historický čas dnes nicméně pádí třikrát, jestli ne dokonce desetkrát rychleji. Všechno se mění a stává se, že minulý rok přinesl více změn, než celé desetiletí v minulém století. Ve 21. století jsme se stali svědky nové globální hrozby, a sice christianofobie, která už dávno získala celosvětový rozsah.

Na arabském Východě jsme svědky genocidy křesťanů, kterou tajně podporují bohaté a mocné regionálními klany. Na Západě zase vidíme christianofobii, která se sice projevuje jako nekrvavá, ale v žádném případě nenabývá méně šokujících podob. Odmítání zmínek o křesťanství v oficiálních dokumentech, mizení křížů ze škol a nemocnic, vyhánění věřících vědců z univerzit a výzkumných center, přetransformování svátků ‒ dokonce až na pokusy o přejmenování Vánoc ‒ jsou projevem odkřesťanštění Evropy, a to ve všech sférách: kultury, etiky i životního stylu.

V situaci, kdy hrozí sociální a kulturní represe, ba dokonce fyzické zničení věřících, je ostrost náboženských rozdílů mezi pravoslavnými a katolíky vnímána jinak, než tomu bylo v 17. a 18., či v 19. a 20. století.

Ruská církev zažila v minulém století období nelítostné pronásledování, chápe proto zcela jasně, že nic takového nelze připustit podruhé. Tento fakt se stal důležitým rysem ruského náboženského vědomí. Na pozadí tohoto dramatického vývoje mohl vrcholný představitel ruské církve na setkání v Havaně využít této jedinečné příležitosti a sdělit milionům křesťanů na Východě i Západě o mnohých důležitých faktech a pohovořit o problémech, o nichž se představitelé katolické církve neodvažují nahlas promluvit.

Během setkání patriarchy a papeže, které lze hodnotit nejen jako dialog náboženských vůdců, ale také jako dialog civilizací, tj. ruského světa a křesťanského Západu, museli účastníci dosáhnout shody v mnoha důležitých otázkách. Z velké části se tak stalo díky důslednému a jednoznačnému postoji moskevského patriarchátu.

Pokud bychom měli „přeložit“ jazyk Havanského prohlášení pro obyčejného občana, jednalo by se o několik následujících postřehů:

1) Rusko je záštitou křesťanství, v němž „probíhá bezprecedentní obnova křesťanské víry“ a „za čtvrt století zde byly postaveny desítky tisíc nových chrámů a otevřeny stovky klášterů a teologických škol“.

2) Západ se proměnil na „sekularizované společnosti, cizí jakémukoli vztahu k Bohu a Jeho pravdě, což představuje vážné ohrožení náboženské svobody“; křesťané jsou zde diskriminováni: „ a stále častěji se střetávají s omezováním náboženské svobody, práva dosvědčovat vlastní přesvědčení a možnosti žít ve shodě s nimi“.

3) Na arabském Východě probíhá genocida křesťanů: „v mnoha zemích Blízkého východu a severní Afriky jsou naši bratři a sestry v Kristu vražděni po celých rodinách, vesnicích a městech.“

4) Země „zlaté miliardy“, tj. ty údajně „nejvíce rozvinuté státy“, se nacházejí v závislosti na „nekontrolovatelné spotřebě“: „bezuzdný konzum, který je patrný v některých nejrozvinutějších zemích, postupně vyčerpává zdroje naší planety. Rostoucí nerovnost v distribuci pozemských dober zvětšuje pocit nespravedlnosti vůči vzniklému systému mezinárodních vztahů“.

5) Evropská unie, která se rozhodla integrovat celý kontinent, si „neváží náboženské identity“. Evropa potřebuje návrat ke svým křesťanským kořenům: „aby si zachovala svoji duši formovanou dvěma tisíci let křesťanské tradice.“

6) Nelze souhlasit s tím, aby nenarozené děti neměly žádná práva a jejich potenciální rodiče měly naopak neomezené právo na potrat, v důsledku čehož jsou „miliony dětí zbaveny možnosti přijít na svět“ a „Hlas krve nenarozených dětí křičí k nebi (srov. Gen 4,10).“

7) Homosexuální „formy soužití“ nesmí být srovnávány s tradiční rodinou, protože „rodina se zakládá na manželství, svobodném a věrném skutku lásky jednoho muže a jedné ženy.“
8) Unie a po ní vytvořené organizace by neměly být srovnávány s historickými církvemi, protože „metoda ,uniatismu‘ pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu.“

Téma unie, které předložil moskevský patriarcha, se stalo jedním z úspěchů setkání s papežem. V Havanském prohlášení se říká, že nyní uniatské církve, „které vznikly z důvodu historických okolností“, mají právo existovat, nicméně s výmluvným dodatkem, že se mají smířit s okolím „a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití“.

Poznamenejme, že k míru tato společenství příliš nesměřují, o čemž lze soudit především z výroků kardinála Lubomyra Huzara, jenž nazval Rusko „nepřítelem“. Na Ukrajině pak nacionalisté proměnili náboženství na zbraň politického boje, znevažují náboženské cítění občanů, což ve skutečnosti vytváří předpoklady k budoucí násilné dechristianizaci země.

Tyto hrozby bohužel nechápou v celé jejich šíři ani mnozí pravoslavní křesťané. Navíc se můžeme setkat také s kritikou a námitkami, že patriarcha učinil vůči Vatikánu během setkání v Havaně ústupky. A to zrovna v době, kdy na sebe ruská církev vzala nelehkou misi a ukázala, že je nejaktivnějším a nejdůslednějším ochráncem pravoslavného světa.

Jsme přesvědčeni, že právě díky Havanskému prohlášení mohli stovky milionů věřících po celém světě uslyšet hlas největší pravoslavné církve, která se nebojí přinášet slovo pravdy o událostech a skutečnostech, které vládnou aktuální globální diskusi. Dnes také máme právo věřit, že tuto zvěst uslyší miliony věřících na Západě, již ještě včera o činnosti ruské církve a jejích iniciativách věděli jen málo.

Právě k nim hovoří tento program odporu proti dechristianizaci, který se díky snahám Ruské pravoslavné církve stal součástí Havanského prohlášení.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сто дней после Гаваны: религиозное сознание и вызов дехристианизации vyšel 19. května 2016 na ria.ru.

Zdroj: ria.ru

Text společného prohlášení zde.

Dále k tématu viz dva rozhovory s metropolitou Ilarionem Alfejevem - zde a zde.