Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
PETR PIŤHA: Politika pod heslem „něco za něco“ je zjevným odklonem od pravdy (záznam přednášky, čtvrtá a poslední část)
Při svých úvahách vycházím z toho, že od dosti pradávné doby člověk přestal být nomádem, ale žije usedle. Někde je doma. Vycházím také z toho, že ekonomická úroveň i osobní pocit spokojenosti jsou zcela relativní. Řešení bych hledal v tom, že budeme usilovat, aby lidé byli spokojeni doma a neutíkali ani z nezbytí ani zlákáni vidinou něčeho úžasně lepšího. Budeme při tom muset zvažovat mnohé.
Jak zařídit, aby v rozvojových zemích vzrůstala kvalifikovanost, neodcházela inteligence a vzrostla produktivita, aby se tyto země uživily a zlepšily svou úroveň? Nenamlouvejme si, že jsme vůči zemím rozvojovým oblastí zajištěnou! Jsme oblastí degenerující. Ještě víc bychom si měli uvědomit, jak a proč vznikl problém odlivu inteligence. Je nejméně sto let starý. Je pochopitelné, že nadaný člověk, kterému jsme umožnili studium, dostal nabídku skvělé kariéry. Investovali jsme do něho, potřebujeme ho, u nás se uplatní lépe než doma. Tak jsme z kolonií dováželi IQ jako suroviny. Právě proto, že si nikdo nepřipustil zásadní rozdíl těchto dvou exploatovaných hodnot, nikoho ani ve snu nenapadlo, co tím děláme a postupně způsobíme. Jenže my i ve chvíli, kdy se na nás přihnala migrační povodeň, spekulujeme o tom, že jsou v ní i lidé, které bychom mohli dobře využít. Ano, mohli. Tím, že jim sice pomůžeme zvýšit kvalifikaci, ale pak je pošleme domů, aby pomohli své zemi.
Jak docílit, aby se jednotlivé země vyrovnaly se svými demografickými otázkami? Zde budeme muset přijmout jejich rozhodnutí. Možná, a skoro jistě, je pro tyto komunity běžné něco, co nás děsí, jako např. kojenecká a dětská úmrtnost. Nevnucujme jim pořád své (jak se dnes stále víc ukazuje) pokroucené představy. Nevnucujme jim svou civilizaci vymírání. Oni chtějí žít. Položme proti citově drásajícím údajům, kolik dětí tam zemře denně, údaj o počtu potratů u nás a budeme vše vidět realističtěji. Rozpočítáno na dny je to víc než u nich.
Uvažme dále, že ony „ekologické“ příčiny hladomoru jsme vyvolali ve své arogantní zajištěnosti naší charitou. Mnohé oblasti zvládneme nakrmit, ale nejsme s to je napájet. Nejsme mocnější než příroda, která reguluje svou lidnatost.
Čím víc hledám řešení, tím více shledávám, že jsme si všechny současné problémy vytvořili sami, protože jsme se pasovali na organizátory globalizace a nutíme všechny, aby přijali náš model společnosti jako to nejlepší a jediné správné. Přitom se rozpadáme a vymíráme. Je to právě naše autoritativní představa, že věci jsou a budou takové, jak my je určíme, co nás teď nejvíce ohrožuje. Při šachové partii není možné protihráči nařizovat, jak má táhnout.
Současnou situaci jsme neschopni řešit také proto, že nedovedeme pochopit a dokonce ani připustit, že válka, která se rozhořela, je válkou náboženskou, jak už jsem uvedl. Současnou válečnou situaci vidím v podstatě jako střet tří náboženství. S velkým údivem vidím, že strany obou původních základních rivalů jsou dnes ideově velmi slabé. Vojensky jsou naopak silné až moc. Západní Evropa a severní Amerika (naštěstí to nejsou jediné křesťanské oblasti) jsou slabé proto, že si rozviklaly svůj fundament, když odmítly svého Boha. Arabská oblast se rozpadá a slábne proto, že ji rigorózní islám brzdí ve vývoji a udržuje ji uměle ve stavu středověku. Osvícení muslimové proto uvažují o krocích, které by uvolnily tuto brzdu a ukončily stálé opožďování. Takové zásahy jsou ovšem v rozporu se samotnými východisky Koránu. Je paradoxem, že tito osvícení muslimové chtějí zopakovat, co učinila křesťanská Evropa – zbavit se Boha ve jménu pokroku. Je přirozené, že jejich náboženské ochabnutí vyvolává ostrou kritiku u ortodoxních ajatoláhů a věřících. Tito věřící jsou charakterizováni snahou udržet své výsadní postavení, které není podloženo jejich schopnostmi a přínosem. Tito věřící, kteří se rodí jako nadřazení ženské polovině společnosti, jsou klasickými fanatiky, protože zdvojnásobují a eskalují svou urputnou činnost, kdykoli si uvědomí neživotnost a nesmyslnost své doktríny. Jordánská královna, jejíž nedávné vystoupení v Paříži volně reprodukuji, vyslovila i názor, že teroristická kritika rozpadu arabských států, tj. v oblasti, kde se islám zrodil, vede vzdělané a strategicky vyškolené (nezapomínejme, kdo je školil) vůdčí špičky islámu k tomu, aby nebezpečí takového náboženského úpadku ukazovali na nás. Západní a střední Evropa spolu se Spojenými státy jsou nejen očividným příkladem, ale i snadnou kořistí. Úspěchy v zahraničí považují správně za cestu k získání sympatií pro přebudování současných (demokratických) států na pevné náboženské islámské státy.
Tato analýza (do jaké míry dobrá, nevím) od někoho, kdo zná vnitřní stav zemí středního Východu, mne jako křesťana a katolického kněze naplňuje jistou nadějí. Domnívám se, že je velký rozdíl v tom, jakého Boha se kdo zříká. „Osvícený“ islám se zříká nesmiřitelného Boha a jeho autoritativního mluvčího Mohameda. Uchovají-li si při tom muslimové náboženství, mělo by být smířlivější a lidštější než dosud. Evropa by mohla pochopit, že se vzdala Boha věrného, už ve Starém Zákoně milosrdně odpouštějícího a hlavně v Kristu veskrze lidského, a že tohoto Boha potřebuje ve všem a vždycky, a proto je dobré se k němu vrátit. Jeví se mi, že bez Boha nelze obstát v náboženské válce, do které jsme se dostali. Zlaté tele není ani dost velké, ani dost silné, aby podle přání globalistů „udělalo pořádek“.
Nakonec malou poznámku. Role křesťanských církví v této situaci vystupuje do popředí. Protože církev není tvořena hierarchií, ale je to společenství všech věřících, které hierarchie toliko řídí a vede, záleží na věřících, jak zcela osobně zvládnou svůj úkol. Je dvojí. Předně nezradit, ale prohloubit svou víru. Znamená to zároveň nezradit svou vlast jako teritorium, v němž žiji. Druhým je povzbudit ostatní a dávat jim naději. Úkolem křesťanů je, aby doslova vrátili odmítaného Boha na zem a předvedli, co je to život z víry. Že to jsou statečné činy a obětavé skutky vedoucí k pokoji. Katolíci si musí uvědomit, že stojí v boji za své rodiny, děti, domovy.
Stát se může samozřejmě cokoli, včetně nového stěhování národů. Budou-li uprchlíků miliony, nebudeme se zabývat vízovou povinností. Může také dojít k úplnému zániku naší civilizace, to není nic nového. Ale ta budoucí bude potřebovat, aby někdo uchoval zvěst o tom, proč ta předchozí vzala za své, a ukázal základní kameny, na nichž lze, a to bezpečně, stavět tu novou.
Jako poslední, o čem chci a musím hovořit, je otázka výchovy. V této oblasti pozoruji totéž, co všude jinde. Ve veřejných diskuzích se plete páté přes deváté. Nevidíme rozdíl mezi vzděláním a vzděláváním:
Vzdělání je stav charakterizovaný nějakými vlastnostmi, jehož se člověk dopracoval. Jde o soubor vlastností, které nelze od osoby oddělit.
Vzdělávání je péče o růst vzdělání a nějaký jeho průběh.
Rozdíl těchto pojmů je zřejmý, ale často jsou zaměňovány. Uzákoněné právo na vzdělání je nesmysl, zvláště když existuje rovnost práv. Můžeme mít jen právo na vzdělávání. Jak bude úspěšné, tj. jakým vzděláním se projeví, je už druhá věc. Za přirozeně správné považuji, aby vzdělávání bylo adekvátní danému typu nadání žáka.
Nedovedu pochopit, proč se diskuze o výchově plete s diskuzí o školství, což je pouze administrativní obslužný a řídící systém, vybudovaný společností v daném státě pro instituce a účastníky výchovných a vzdělávacích aktivit, což se vlastně ani výchovy, ani vzdělávání mládeže vůbec netýká. Daleko horší je, že ani pedagogičtí odborníci nechápou dost dobře složitý význam slova výchova, jak nám to odhalují odlišnosti ekvivalentů: vospitanije, educatio, paedagogia a především dvojznačné Bildung. Kdo dnes ví něco o indogermánském etymologickém základu *bil, jehož význam je jednak utvářet ve smyslu dávat něčemu tvar, ale i někomu tvář. Druhým významem je štěpit/štípit, tedy dále i štěpovat, zušlechťovat. V textově dochované podobě Erasma Rotterdamského (1467‒1536) se výrazu užívalo pro náboženské, duchovní zrání člověka a formační pomoc při něm. A ještě horší je, že se nikdo moc nezabývá otázkami kdo, koho, jak a k čemu vychováváme. Nová pedagogická generace prostě nechápe, že vychováváme živého člověka, a pod všemocnou tajemnou rukou trhu se zabýváme objekty a produkujeme součástky pro systémy podle poptávky. Neznám větší degradaci člověka, než je ta, která vtrhla do škol jejich merkantilizací.
V otázce, k čemu vychováváme, je shoda vtom, že výchova je potřebná a ani jedinec, ani společnost bez ní nemohou existovat. Je pak ovšem otázka, jak má vypadat člověk, kterého bychom rádi vychovali. Odpovědí je mnoho, protože se utvářejí podle společnosti a posléze podle civilizace a tedy náboženských představ oblasti, v níž výchova probíhá. Nedělejme si iluze, že to bude nakonec vždycky dobrý člověk. Je možné vychovávat chladnokrevné zabijáky, např. už pěti až šestileté džihádisty nebo dorost SS v Hitlerjugend. Je možné vychovávat asociální jedince ve tvaru „úspěšném“ (bohatec a bezohledný kariérista) a ve tvaru „neúspěšném“ (člověk, kterému postačí celoživotně pobírat sociální příspěvky), jak je tomu v bohatých konzumních zemích. Je možné vychovávat otroky v despociích a diktaturách, k nimž se dnes řadí i strojová nadvláda systémů. Tato upozornění nejsou v rozporu s křesťanským, naději podávajícím východiskem, že každý člověk je ve svém základu schopný stát se dobrým. Sekulární euroamerické školství deklaruje, že chce vychovat platného občana demokratického státu, popř. nadstátu, a vychovává ke všem idejím, na nichž spočívá ideologická doktrína konsumismu. Stává se tak prostředkem k prohloubení v úvodu pojmenované morální krize. Zásadní omyl pojmu výchovy dobrého občana spočívá v tom, že dobrý občan zdaleka nemusí být dobrý člověk, zatímco dobrý člověk bude vždy schopen vytvářet spravedlivou společnost a být pak dobrým občanem státu.
Protože ve skutečné výchově vidím stále velkou šanci, rozhodl jsem se celou tuto přednášku uzavřít jakousi výzvou. Adresuji ji celé společnosti a každému člověku. Především ovšem pedagogům a mezi nimi na prvém místě křesťanským pedagogům. Ti by si, po mém soudu, měli nejdřív uvědomit svou odpovědnost. Moje výzva zní takto:
Přátelé, lidé dobří!
Není možné si dále zastírat, že morální krize euroamerické společnosti dorostla do mezních poloh. Centrálním a dokonce konkrétně existenčním problémem je nějak tuto krizi překonat. Současná krize má čistě náboženský charakter. Úloha křesťanských církví, především katolické, vystupuje do popředí. Jejich situace je obtížná, protože jsou v konfliktní situaci na dvou frontách. Vůči (radikálnímu) islámu spolu s celou euroamerickou civilizační oblastí a vůči liberalistickému a relativistickému konsumismu, k němuž se společnost v obrovské většině přesunula jako k novému náboženství. Tato nově orientovaná společnost vytvořila legislativu, která je otevřeně proticírkevní a je zaměřena proti člověku.
Za této historické situace jsou na církev kladeny s novou silou dvojí požadavky. Boží, tj. vyznávat a hájit Boha, stvořitele a svrchovaného zákonodárce, a hlásat radostnou zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které přináší lidem skutečnou a trvalou svobodu, podmíněnou a uzákoněnou vědomím zodpovědnosti za sebe a bližní. Naším úkolem tak zůstává pečovat o spásu vlastní i druhých. Požadavek společnosti, v níž žijeme, je v danou chvíli zcela paradoxní. Je požadováno, abychom významně chránili společnost, která nás ze svého středu vyloučila, přeje si náš zánik a staví nás mimo zákon. Že si to valná většina nemyslí, je druhá věc. Zákony ovšem mluví jasně. Stačí je použít.
Poté, co se v celé šíři života začaly ukazovat zkázonosné důsledky mravního úpadku, ozývá se stále výrazněji volání po stabilizaci společnosti, zpevnění řádu, mravních autoritách, vizi a vůdčích osobnostech. Vždy znovu se pak dojde k tomu, že žádné bezesporně pozitivní nejsou, a je proto nutné je vychovat. Vznikají celé knihovny plánů odsouzených k neúspěchu, protože úspěšné by mohly být jen, kdyby byly pozitivní výsledkem stávající krize, tedy něčím revolučně novým. Konzumní společnost se ale nehodlá vzdát svého mocenského systému a ne-lidského boha, peněz.
Z daného bludného kruhu je třeba se vymanit a pokusit se vzít úkol vychovat novou generaci pro dobu nové éry vážně. Vše totiž nasvědčuje tomu, že válka i nezastavitelná krize většiny proběhnou. Pak na troskách dnešní skutečnosti začne budování nové společnosti pro novou situaci. V každém případě bude to nové stavěno z prvků toho starého. Problém budoucnosti leží v tom, k čemu budoucí generace sáhnou. Může to být to nejhorší, totiž plastiková současnost a lidství zbavení lidé, jaké tvoří a pak ovládá Zlo, vždy dočasně reprezentované nejchladnějšími mozky dané chvíle. Na druhé straně se může sáhnout k tomu nejlepšímu a navázat na kvádry a desky z pravých kamenů, které stále ještě určují základy zachované z dřívějších epoch lidské společnosti. Zmíním jen dva nejdůležitější: Mojžíšovy desky zákona a radostnou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, který sám sebe označil za kámen nárožní.
Je samozřejmé, že rozhodnutí, z čeho a co má být po velké krizi stavěno, budou dělat ti, kdo ji přežijí. Zlo, v pozemských dějinách vždy rychlejší, zcela určitě chce už v předstihu zajistit své budoucí postavení, a proto se bude snažit, aby přežili jím formovaní lidé. Pokusí se řídit průběh krize tak, aby již při ní vtiskli neznámé budoucnosti své znamení a tvar. Povinností církve je proti tomu bojovat. Jí bylo svěřeno království Boží a především jeho neměnitelně pevné základy.
Celé nejbližší čtvrtstoletí (možná i století) bude probíhat tento duchovní zápas ‒ odvěký, ale v danou chvíli vyostřený. Uzavírám z toho, že církev se musí předně co nejrychleji pokorně obrátit k Bohu, aby jí vrátil bezpečí víry. Nezastírejme si, že jsme zvlažnělí a vyhaslí a podléháme názorům, které v celku společnosti převládly. Nevylhávejme se a přiznejme, že v Evropě kopírujeme rozpad okolní společnosti. Po tomto začátku musíme začít znovu stavět jako v době, kdy křesťanství prožívalo své bolestiplné dětství. Musíme evangelizovat vhod i nevhod, podstupovat trpělivě nekonečné apologetické vysvětlování a podávat vzor, svědectví až k martyrismu.
Ve výchovném snažení, k němuž vás vyzývám naprosto všechny, jde o záchranu, o spásu. Křesťané by si měli být vědomi, že spása je také záměrem Božím. Jejich pomoc na tomto Jeho záměru spočívá vtom, že budeme hlásat, vysvětlovat a ukazovat, jak se má žít. Tyto tři činnosti dohromady se jmenují výchova.
Biskupy a kněze upozorním, že pastýř a pedagog si jsou velmi podobní, oba doprovázejí, vedou a chrání své svěřence a nesmějí je opustit.
Zdroj: pravyprostor.cz
Klíčová slova: Budoucnost, Česká republika, Imigrační vlny, Islámský fundamentalismus, Křesťanství, Současný život