Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Když 1. ledna 1990 z Pražského hradu zazněla v novoročním projevu prezidenta (tehdy ještě ČSSR) Václava Havla slova o tom, že „naše země nevzkvétá“, pro mnohé to bylo příslibem, že právě od této doby vzkvétat začne.

Podívejme se v letmém přehledu, jak si na tom tedy po 25 letech naše země opravdu stojí. Jako citační doplněk si vezměme právě tento historický projev.

Citát 1:

„Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí.“ (V. Havel)

Výprodej ekonomiky, výprodej státu

Ano, v posledních letech byl náš „velký tvůrčí a duchovní potenciál“ vskutku „smysluplně využit“, a to i v ekonomické sféře:

Hloupá, naivní a geopoliticky motivovaná vazalská zahraniční politika vedení státu (Havel, Klaus) naše podnikatele odstranila z tradičních trhů, na nichž naše firmy působily úspěšně desítky let. Jihovýchodní a východní Evropa, Střední Asie, Blízký východ, Afrika, tam všude naše firmy sklízely úspěchy ‒ prodávali jsme vše, od průmyslových výrobků (traktory, nákladní auta, autobusy, tramvaje aj.) po špičkové výrobky (sklárenství, textilní průmysl aj.) Jeden příklad za všechny: na počátku 90. let měla plzeňská Škodovka spolupracovat na rozsáhlé opravě a elektrifikaci Něvského prospektu v Petrohradu. Protože ovšem nedostala žádnou státní diplomatickou podporu, stáhla se. Záhy lukrativní tendr podepsal německý koncern Siemens, pro který geopolitické preference nehrály (a nehrají) žádnou roli. Naše firmy se na své tradiční trhy v těchto zemích začaly vracet až poměrně nedávno, ovšem již na vlastní pěst.  

Desítky českých firem se skvělou tradicí byly skoupeny zahraničními firmami s pochopitelným přebytkem finančních prostředků. Dělo se tak pod podmínkou, že budou dále pokračovat v produkci, zaměstnávat místní obyvatele atd. Prakticky žádná významná česká firma tohoto druhu již ovšem neexistuje. Jak takový „podnikatelský“ záměr vypadal? Ukážeme si to na jednom příkladu, totiž kojeneckém mléku Sunar, na kterém vyrostly dvě generace Čechoslováků. Takhle „férově“ se podnikalo (a podniká) ve „svobodném“ světě!

Dále: firmám z „rodinného stříbra“, posledně např. OP Prostějov, ukázal stát záda a nikomu nestálo za to je zachránit. Dokonce se o těchto problémech ani nerozhořela společenská diskuse.

Díky divoké privatizaci u nás vznikla vlastní oligarchická skupina, jež si rozdělila zbytek národního majetku, který neskoupily zahraniční firmy. Novinář E. Best hovoří dokonce o „pěti rodinách, které si rozdělily Česko“. Jména jako Kellner, Bakala, Babiš aj. se stala nikoliv symbolem úspěšných podnikatelů, ale pravým opakem.

Naše země se navíc stala jednou velkou montážní halou nadnárodních koncernů. Využívány jsou naše ruce a nohy, nikoliv mozky. Žádný světový koncern, žádná nadnárodní společnost zde za 25 let působení nezaložila jediné špičkové vědecké centrum s celosvětovou působností.  

I nadále tak zůstáváme dělníky. Schopnými, pracovitými ‒ ale pořád jen dělníky.

Zemědělský „rozkvět“

Do roku 1989 byla naše země ve všech oblastech potravinově soběstačná. Řečeno laicky, dokázala sama sebe uživit ‒ vyprodukovala dostatek mléka, masa, vypěstovala dostatek obilí pro všechny své obyvatele. V některých parametrech dosahovala dokonce přebytků.

Jak si naše zemědělství stojí dnes, po likvidaci „starého“ a „nevýkonného“ systému JZD? Potravinová soběstačnost, jež by měla u zásadních komodit dosahovat minimálně 80%, je nedostižným snem.

Podle údajů Agrární komory ČR z roku 2012 jsme dnes soběstační pouze v produkci hovězího masa, obilí, cukrovky a mléka. V ostatních komoditách jsme v různé míře závislí na dovozu ‒ u vajec činí přibližně 15%, u drůbežího masa 20% a u vepřového masa dokonce 40%. Ačkoliv je u nás dostatek mléka, téměř 40% sýrů dovážíme. To stejné platí o ovoci a zelenině: tuzemská produkce nedokáže naplnit ani spotřebu mírného pásu, v němž žijeme.

Zemědělství ovšem také prošlo polistopadovou „transformací“. Jenže ta, jak už jsme si zvykli, byla spíše vzletným označením likvidace, utlumení vývoje, krachu. Zbytek dříve prosperujícího zemědělského odvětví pak denně svádí nerovný boj s východními, jižními i západními dovozci. Zvláště cynický je případ západních farmářů: výše jejich podpory státem zůstává i po vstupu do EU (Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. května 2004), tedy po deseti letech, několikanásobně vyšší, než u našich pěstitelů a chovatelů. Zářný příklad „rovnosti“ a „bratrství“ v rámci nadnárodního státu!

Česko se navíc stalo (a to paradoxně i díky šokantnímu rozkošatění sítí super- a hypermarketů, které nemá v Evropě obdoby) co do kvality druhořadým až třetiřadým zákazníkem. Jednoduše řečeno, dováží se k nám to, co by jinde nikdo nejedl. Kečup obsahuje 27% rajčatového protlaku (obvyklé procento na západě je 72%), uzené výrobky jsou nastavovány umělými barvivy a chemickými roztoky, do kuřat jsou přidávána „křehčidla“, tj. jsou nastavována chemií. A nadnárodní prodejní koncerny, které u nás dosahují extrémních zisků k pokrytí ztrát jinde, se touto politikou ani netají. Tak jako jsme považováni za druhořadé obyvatele EU, jsme považováni i za druhořadé zákazníky, kterým se může prodat vše.

Citát 2:

„Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní.“(V. Havel)

Korupce, kam se podíváš aneb „kmotrizace“ české politické scény

Demokratický vývoj v naší zemi v posledních desetiletích vedl k ustavení parlamentního systému, založení politických stran, názorové konkurenci. Tento stav, ačkoliv formálně trvá do dnešních dnů, však záhy dostal vážné trhliny.

Stalo se tak nepozorovaně, o to však osudověji. Propojení vysoké politiky s byznysem se dal volný průchod ve všech předních politických stranách. Výsledkem byla totální „kmotrizace“ politiky na celostátní i místní úrovni. Toto propojení mělo a má několik podob.

První je takřka legální a říká se mu „lobbing“. Za „lobbistu“ označujeme člověka, který se snaží ovlivnit za pomoci úplatků rozhodování státních úřadů. Jinak řečeno, jedná se o oficiálně přijatelného úplatkáře. Kam tato „ve světě zcela legální praxe“ (jak jsme neustále přesvědčováni těmi, pro koho je to výhodné) dospěla, jsme nedávno viděli až v takřka pokrevním poutu premiéra ČR M. Topolánka a lobbisty M. Dalíka.

Druhá, neméně nebezpečná podoba této pro stát likvidační praxe, je propojení místních podnikatelských struktur a politiky na lokální úrovni. V osobách pánů Janouška, Rittiga, Krejčíře atd. a jejich kauzách ohledně ovlivnění řady zakázek v Praze, se nám odhalil stupeň této prohnilosti.

Třetí podoby jsme se stali svědky poměrně nedávno, totiž spojení vysoce problematického podnikatelského prostředí s elitami společenskými. Jeden příklad za všechny: propojení developera a přítele mafiána Mrázka a lobbisty R. Janouška Luďka Sekyry s prof. Tomášem Halíkem.

Občané v těchto polomafiánských až mafiánských transakcích přicházeli (a přicházejí) o miliardy korun, společnost o elementární důvěru a slušnost.

„Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata“ se tak pro nás stala skutečnou noční můrou. A můrou nesrovnatelně horší, než byla mafie socialistická, kupčící se zeleninou, kvalitním masem či tuzexovými bony.

Citát 3:

„Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.“

Zahraniční politika ‒ vlastní názor oddaných lokajů?

Zahraniční politiku Československa (a poté České republiky) po roce 1989 nelze označit jinak než za vazalskou. Změna orientace ‒ dříve jsme vzhlíželi k SSSR, dnes ke Spojeným státům ‒ byla sice radikální, nicméně na její povaze se nic nezměnilo.

Samostatného, politicky rozumného a strategicky výhodného rozhodování se české elity zcela vzdaly.

Ukázalo se to na několika příkladech, zejména během napadení Jugoslávie vojsky NATO v roce 1999 a před několika měsíci během krize na Ukrajině. Smutným „hrdinou“ první tragédie se stal právě V. Havel, jehož neuvěřitelně lokajský a cynický výrok o „humanitárním bombardování“ civilního obyvatelstva nelze ocenit jinak než jako absolutní ztrátu soudnosti, lidské i morální integrity. Humanista, který schvaluje kobercové nálety na evropské milionové město a bagatelizuje tisíce nevinných obětí, již nadále není humanistou.

Celkové směřování zahraniční politiky naší země po listopadu 1989 nedávno trefně označil filosof V. Bělohradský ve svém článku „Lidskoprávní spanilé jízdy“ (Právo, 28. 6. 2014) jako „lidskoprávní atlantismus“. Nejen podle něj se v podstatě jedná o největší zlo současného světa.

Ocitujme si několik ustavujících myšlenek:

„Jako princip zahraniční politiky je lidskoprávní atlantismus beznadějně pokrytecký, revoluční smysl pojmu lidská práva zužuje na obranu (euro)amerických zájmů v globální ekonomice“.

„Americký mesianismus, víra ve „zjevné poslání USA“ řídit svět, se tu propojil s českým morálním kýčem, a vznikla tak výbušná směs „humanitárního bombardování“ a politického oportunismu, jejímž důsledkem je nedůvěra a strach v postbipolárním světě.“

„V lidskoprávním atlantismu ve všech jeho podobách je zakódováno velikášské pohrdání „neeuroamerickými“ tradicemi.“

„Když hovoříme o „havlovské tradici v zahraniční politice“, nelze škrtnout morální zodpovědnost za „lidskoprávní“ podporu americké invaze do Iráku, kterou USA legitimizovaly lží o zbraních hromadného ničení.“

„Lidskoprávní atlantismus je zahraničně politickou variací „pravdoláskařského diskurzu“ v Česku, spočívá ve vynášení soudů nad jinými státy a jejich politickými režimy z pomyslného stupínku představitelů „vyššího principu mravního“. To je v mezinárodní politice legitimní jen tehdy, když považujeme určité konflikty za neřešitelné bez změny „světové hegemonie“ a rozhodneme se k ní přispět systematickou podporou alternativních instancí.

Rok 1989 přinesl šanci udělat ze světové hegemonie v postbipolárním světě problém 20. století, který by bylo možné řešit neomezeně inkluzivním vyjednáváním o principech multilaterální správy světa. Svým oportunistickým a zaslepeným atlantismem postkomunistické země přispěly k tomu, že šance na multilaterální správu světa je na dlouho ztracena. Otevřela se před námi rychle krvavějící éra amerického unilateralismu, uplácaného z postkomunistického antikomunismu, antiruského resentimentu a amerického mesianismu.“

„Lidskoprávní atlantismus vyznačuje nostalgie po osvětlené antipolitické scéně, na níž naše „pravda a láska“ vítězí nad jejich „lží a nenávistí“. Vysvětluji si vznik tohoto nostalgického postoje jako reakci části disidentů na ztrátu domácího politického hřiště, z něhož je vytlačil Václav Klaus, když tu začal úspěšně budovat „standardní“ politické strany a mechanismy tvorby konsensu.

Ve stínu velké morální autority Václava Havla a za podpory většinově pravicových médií si část disidentů vytvořila mýtus „světového politického hřiště“, kde světový hegemon – USA – pozorně naslouchá disidentské výzvě k podřízení politiky etice, zatímco Václav Klaus je jen „bezvýznamným“ hráčem na českém „hřišťátku“. Morální kýč a neokonzervativní verze amerického mesianismu – víry ve „zjevné poslání USA“ vládnout světu – se tu navzájem posilují.

Doufejme, že se zahraniční politika nové vlády brzy emancipuje od lidskoprávního atlantismu, této lžiideologie, která chce udělat z dočasného amerického unipolarismu po rozpadu SSSR americký unipolarismus na věčné časy.

Je to cesta ke světové katastrofě.“

Tolik Václav Bělohradský.

Myslíme, že pod tato slova by se podepsal každý soudný pozorovatel současného českého i světového politického dění. Čekat to od většinou „koupených žurnalistů“ mainstreamových médií však lze jen sotva.

A nakolik se nejen v zahraniční politice s „lhostejností k věcem obecným, ješitností, ctižádostí, sobectvím, osobními ambicemi“ atd. popral sám V. Havel, na to ať si čtenář odpoví sám.

* * *

Takto bychom mohli analyzovat i další oblasti současného společenského života - nedobrý vývoj našeho školství či zdravotnictví, úpadek morálky, náboženského života...

Za posledních 25 let se ovšem v této zemi mnohé podařilo. Je však smutným faktem, že se tak stalo většinou pouze díky houževnatosti a píli konkrétních jedinců. Téměř vždy musel být tento úspěch vyvzdorován na společnosti, která je po létech svobodného rozvoje mravně rozložená, prolezlá korupcí a hedonistická.

Nezbývá než na závěr konstatovat, že velký dramatik měl i tentokráte pravdu: Naše země nevzkvétá. A je tomu tak i díky cynismu politicko-společensko-podnikatelských, po výhodách bažících a totálně zkorumpovaných elit, k nimž náš první novodobý „svobodný“ prezident sám patřil.