Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Psát do médií o Izraeli se podobá trochu pokusu o harakiri. Izrael a židovství bývá vnímáno mnohými lidmi jako jedno a to samé, i když to tak není, píše v komentáři Vladimír Čermák.

Zcela nedávno si to na vlastní kůži mohl ověřit i zdejší ministr zahraničí. Nezávislé posouzení situace, která se vytvořila na Blízkém východě je u nás zatím obtížné. Potvrzuje to i situace v domácí blízkovýchodní politice poté, co došlo ke střetu některých zdejších prominentních politiků.

Na jedné straně jde o prezidenta a premiéra včetně jejich blízkého i vzdáleného okolí, na druhé straně pak o několik osob považovaných za reprezentanty české zahraniční politiky. Tedy o lidi, u kterých se takový konflikt v této věci dosud nějak nepředpokládal. Mj. s ohledem na jejich známou a dlouhodobou zahraničně politickou orientaci. Ti, co se podepsali pod článek otištěný nedávno v Právu pod názvem „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií“ se pokusili – jak říkají Rusové „čut čut“ – o hodnocení nového izraelského pokusu přivlastnit si další kus palestinského území trochu jinak, než je dokonce i v této zemi běžné. Do střetu se postupně zamíchala i trojka ještě dřívějších exministrů tohoto resortu, včetně někdejšího premiéra i předsedové obou komor parlamentu. Vesměs tedy lidé, o kterých bylo a je známo, že vztahy s Izraelem byly a jsou pro ně prioritou všech priorit. Něco, o čem se prostě nediskutuje.

Není ale třeba nad tímto konfliktem jen žasnout. Stačí trochu popřemýšlet a pokusit se mu porozumět. Mediální konflikt mezi oběma skupinami navíc pokračuje. Exministr Schwarzenberg poskytl v sobotu obsáhlý rozhovor Právu nazvaný docela výstižně „Schwarzenberg: jako starej dědek mohu říkat pravdu i o Izraeli“. Skupinka jiných expolitiků sympatizujících v této kauze se stávajícím prezidentem a premiérem zformulovali své stanovisko zase v jiném článku, kde mj. obvinili kritiky nové izraelské politiky vůči Palestincům, že píší na objednávku J. Borrella z EU.

Možná jim k tomu dodal odvahy i fakt, že nový ministr zahraničí v nové izraelské vládě nějak neprojevil zájem s Petříčkem komunikovat. Jádro pudla však není v tom, že by si někdo z nich dovolil vyjádřit svůj vlastní názor na danou problematiku. To by bylo nepředstavitelné porušení dlouholetého tabu, které se vytvořilo v české-izraelských vztazích. Lze předpokládat, že obě strany sporu konzultují své názory nejen někde v Bruselu, ale i v Tel Avivu, i když ne u stejných lidí. O samostatnosti a nezávislosti české zahraniční politiky se totiž dá pochybovat. A ve vztazích s Izraelem to platí zvlášť.

Významnou roli ve vzniku zmíněného konfliktu zcela určitě hrají především chabé znalosti minulosti u zdejších politiků. Tedy i celé nedávné (sahají dokonce nejen do doby válečné – zahrneme-li sem i chování londýnské vlády – ale hlavně do období poválečného vývoje) české politiky v oblasti blízkovýchodního vývoje.

Vnímání toho, o co se jedná v někdejším i stávajícím konfliktu Izraele s Palestinci, bylo a stále je – nejspíše právě díky tomu – jaksi mimo schopnosti zdejších politiků, včetně výše zmíněného trochu nečekaného, a trochu směšného střetu jinak dosud výrazně proizraelsky orientovaných politiků. Lze na něm ale dobře ukázat, o co se doopravdy jedná. Dějiny česko-izraelských vztahů nebyly a nejsou dobře čitelné. Souvisí to právě s onou slabou znalostí této problematiky. Před deseti lety jsem si o tuto věc sám „škrtnul“, když jsem psal knihu Operace Únor 1948 s podtitulem „O trávě pod asfaltem, izraelském faktoru, ruských archivech a o vědě nevědě“.

Porozumět tomu, co se tehdy dělo, bez znalostí souvislostí zdejšího politického vývoje s děním na Blízkém východě, včetně česko-izraelských vztahů, prostě nelze. Střetl jsem se s tím znovu, když jsem v této práci pokračoval ve studiích věnovaných událostem v srpnu 1968 či v listopadu 1989, které jsou s danou problematikou také velmi úzce propojeny. Dějiny Izraele a dějiny naší země jsou prostě až příliš provázány. Pro nás ale trochu nešťastně. Bez studia této – stále silně tabuizované – minulosti se ale nedá porozumět ani aktuálním vztahům mezi českou a izraelskou politikou.

Nemá smysl se zde pokoušet je nějakým vyčerpávajícím způsobem rekapitulovat. Je jich až příliš na jeden jediný komentář. Lze ale doporučit, aby každý, kdo o to má zájem, si to vše sám přečetl a prověřil. K jejich přezkoumání se vyplatí využít metody, kterou jsem použil i ve svých studiích pod názvem „Tamara analýza“. Naštěstí pro potenciální uživatele je to poměrně jednoduchá metoda a díky ní je jasné, že česko-izraelské vztahy sehrály nejen v izraelských, ale hlavně v českých dějinách v poválečném vývoji obou států mnohem významnější úlohu, než mnozí dnešní znalci zaměření na toto téma u nás připouštějí.

Zdaleka nešlo jen o vyzbrojení Hagany a jiných bojůvek, z nichž se pár let po válce vytvořila izraelské armáda (zajímavé je, že dané téma je sice dobře známé izraelským, ale nikoliv mnoha zdejším „odborníkům“). Zaplatili jsme za to vysokou cenu tím, že moc v našem státě převzali lidé kolem R. Slánského, který byl předákem stalinských sionistů podporovaných Kremlem, kteří zde vládli v prvních poúnorových letech. Nejspíše pro jejich zásluhy o vznik Izraele byla po roce 1989 vyvinuta velká snaha o rehabilitaci těchto zločinců, což mj. významně ztížilo porozumění nejen tehdejšímu období, ale i formování nezávislé české politiky vůči státu Izrael. Z tohoto hlediska se dá lépe porozumět výroku exministra Schwarzenberga o tom, že je starý dědek a může dnes říkat pravdu i o Izraeli.

Samotný název zmíněné metody je převzat z pojmenování jednoho z nejzajímavějších českých vynálezů 70.blet týkajícího se možnosti monitorování do té doby nezjistitelných objektů ve vzdušném prostoru. Radiolokátory Tamara i jejich pozdější zdokonalené verse vznikly v novodvorském výzkumném ústavu A. S. Popova jako odpověď na tehdejší technologický vývoj týkající se neviditelných bombardérů.

Nejen ty však mohou být předmětem zájmu těch, kteří se snaží zjistit, co se ve vzdušném prostoru děje. Platí to i o minulosti (resp. o některých událostech, které se už staly). Snaha stealthů a jim podobných typů letadel se zneviditelnit vedla k vytvoření přístrojů reagujících na jejich schopnosti pohlcovat vlny vysílané proti nim běžnými radiolokátory. Vytvořili tím ovšem specifické prázdno v prostoru monitorovatelné jako anomálie tam, kde je jinak plno nejrůznějšího vlnění. Díky tomu však mohly být odhaleny, protože vakuum v naší atmosféře nemá co dělat. Právě tak je to ale i v dějinách, kde je podobných vakuí mnoho. Někdy jsou nazývána „bílými místy historie“, jindy jako oblasti plné různých tabu.

Principy jejich vznikání jsou ale podobné. Jde hlavně o to nepřipustit, aby někdo odhalil, co se vlastně stalo. Někdy k tomu stačí zfalšovat příslušnou část dějin, někdy uzavřít archivy. Jindy třeba zlikvidovat ty, kteří se snaží o to jiným lidem něco o tom, co se stalo sdělit. Třeba tím, že se příslušný článek či studie prostě nezveřejní. Moje studie měly štěstí a nakonec vyšly. Některé dokonce opakovaně v podobě rozšířených reprintů pod jinými názvy. Dožily se kupodivu i některých positivních recenzí, ale pracoviště, která se danou problematikou mají oficiálně a soustavně zabývat (ÚSTR či ÚSD AV) zaujala vůči nim – a tedy i vůči této metodě – posici mrtvého brouka. I tak se dá pravda o minulosti zamlžit. Faktem je, že izraelský faktor české politiky nebyl nikdy seriózně zkoumán a s tím spojené poznatky nemohly být proto integrovány do české zahraniční politiky. Pomohl tomu určitě i strach těch, kteří chtěli řídit Černín, vládu nebo Hrad. 

Na příkladu postojů, které k současnému vývoji na Blízkém východě zaujali zdejší ustrašenci lze dokumentovat, proč k lepšímu porozumění vztahů mezi ČR a Izraelem nikdy nedošlo. Hlavní roli zde hraje míra nevědění o tom, jak a proč se vztahy ČR a Izraele vyvíjely právě tak, jak se vyvíjely a proč.

Zatímco jiné státy EU si už dlouho uvědomují, že dějiny Izraele nejsou černobílé, zdejší prominenti se chovají jako hejno pštrosů v blízkosti hromady písku. V pozadí jejich nedostatku snahy vidět věci tak jak jsou, jim nebývá ale nic jiného než starat se o své ryze osobní zájmy. Nejspíše si uvědomují, komu jsou za své dnešní pozice – a také proč – vděční.

Mají své zájmy na tom, aby vztahy mezi těmito státy byly nadprůměrně dobré, a jakoby je nezajímá, že svůj pohled na Blízký východ nelze nadekretovat pro celou EU. Možná v tom ale hrají svoji roli i jiné faktory. Po roce 1989 došlo nejen k obnovení diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi, ale i ke vzniku vlivné skupiny velkých oligarchů, za nimiž stojí kapitál, který ale zatím nebyl nikým a ani není přiměřeně kontrolován. Lze jen tušit, že pochází z blízkovýchodní oblasti. 

Naprostá většina česko-izraelských vztahů zůstává (právě proto) tzv. pod pokličkou. Stále platí, že kdo má peníze, ten zpravidla i vládne, i když jej nemusí být vždy vidět.

Bez toho, že bychom prozkoumali, co se v oněch poměrně nedávných velkých událostech našich dějin v této oblasti skutečně stalo, není snadné to ale dokázat. Jen občas se něco provalí na povrch. Otázka, proč dnes vyvolává takový odpor dopis oněch zaminiňáků (který – a o tom nepochybujme – byl předem s někým odtamtud zkonzultován), není zase až tak obtížná, jak se někomu může na první pohled zdát.

Česká politika vůči státu Izrael je o něčem jiném, než jak se o tom v médiích píše a mluví. Někteří si to nejspíše uvědomují. To, co jim brání říci lidem kolem Zemana, jak jsou v tomto směru směšní a průhlední, má své příčiny. Dopis Petříčka a spol. ukazuje, jak je to vše složité a vícerozměrné. Ostatně stejně jako naše vztahy s Němci či s Rusy, Amerikány i dalšími. Je zde jakoby hodně zakopaných nášlapných min, které bez lepší znalosti nedávné minulosti nelze detekovat.

Zdroj: prvnizpravy.cz