Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Novinář a esejista Éric Zemmour zatím není oficiálním kandidátem na francouzského prezidenta, ale jeho popularita způsobila, že Francie už čile žije prezidentskými volbami. Pro deník Financial Times je Zemmour „extrémním pravičákem“ a pro New York Times je „pravicovou autoritou“. Pro týdeník Die Zeit je to „muž, který rozděluje Francii“...

Prezidentské volby se budou konat zhruba za 200 dní, ale neuplyne týden, aby nějaký průzkum opět neposunul Érica Zemmoura výš ve svých předpovědích na rok 2022. Průzkum společnosti Harris Interactive zveřejněný časopisem Challenges 6. října 2021 přisuzuje Zemmourovi 17 % hlasů a Marine Le Pen, kandidátce strany Národní shromáždění, která od léta klesla o 13 %, přisuzuje 15 %. Zemmour je stále pozadu za úřadujícím prezidentem Emmanuelem Macronem, jehož pozice bývá odhadována na 24 %. Ale na jak dlouho?

Nový Libanon

17 % se jako předpokládaný počet hlasů pro Zemmoura může zdát zahraničním pozorovatelům jako poměrně nízké číslo, ale ve Francii jsou prezidentské volby dvoukolovým kláním. Zde citované průzkumy se týkají pouze prvního kola, kde se může utkat až 25 kandidátů. V důsledku toho je hlasování v prvním kole velice roztříštěné. Pokud by se volby konaly příští týden, tak to vypadá, že do druhého kola by postoupili jen Macron se Zemmourem.

„Nikdy předtím jsme neviděli takový raketový vzestup potenciálního prezidentského kandidáta,“ tvrdí Jean-Daniel Lévy, zástupce ředitele společnosti Harris Interactive. “Jsme svědky kolapsu skalní základny voličů Marine Le Pen.“

Kdo je tedy vlastně Éric Zemmour? Je to muž, který prolomil tabu a do diskusí v médiích přinesl témata jako „imigrace“ a „džihád“, o kterých se nikdo nikdy neodvážil veřejně promluvit. Je to muž, který ztělesňuje strach z toho, že tradiční Francie – země kostelních věží a baget – mizí pod útoky džihádu a záplavou politické korektnosti.

Kniha Érica Zemmoura, která vyšla 16. září 2021 s názvem La France n'a pas dit son dernier mot (Francie ještě neřekla své poslední slovo), pojednává o národní identitě. První týden se prodalo 100 000 výtisků. Zemmour reprezentuje Francii minulosti – Francii Napoleona, katedrály Notre-Dame a generála Charlese de Gaulla – Francii, která se nechce stát islámskou republikou. „Nebezpečím pro Francii je to, že by se mohla stát druhým Libanonem,“ říká často Zemmour, čímž myslí zemi roztříštěnou na sektářské komunity, které žijí v atmosféře vzájemného strachu a nenávisti.

Beze strachu

Zemmour není profesionální politik. Začínal jako politický reportér v deníku Le Figaro v 90. letech minulého století, ale protože byl skvělý, pronášel informované soudy o francouzských politicích a hluboce rozuměl celé politické a historické kultuře, začal být zván do rozhlasu a televize. V deníku Le Figaro dostal pravidelnou rubriku a v roce 2006 se stal skutečnou mediální hvězdou. Jeho pětileté působení v pořadu „On n'est pas couché“ („My nespíme“) – pravidelné talk show vysílané v sobotu večer – ho proslavilo po celé Francii. V roce 2015 vyjádřil moderátor talk show Laurent Ruquier politování nad tím, že se Zemmourem spolupracoval. „Nemysleli jsme si, že se z něho vyklube takové monstrum,“ řekl.

Proč je Zemmour „monstrum“? Protože tvrdí, že „Francouzi z přistěhovaleckého prostředí jsou častěji kontrolováni policií než ostatní, protože většina pašeráků lidí jsou černoši a Arabové.... To je fakt.“ Zemmour byl za toto tvrzení soudem odsouzen, ne proto, že by to byla lež, ale proto, že takové tvrzení nelze prokázat. Podle francouzských zákonů totiž není možné vypracovat statistiky založené na etnickém původu, které existují ve Velké Británii nebo Spojených státech.

Éric Zemmour lidi šokuje, když říká, že Francie přestala být Francií v ten den, kdy umožnila rodičům cizího původu dávat svým dětem africká nebo muslimská jména. Mohammed je nejrozšířenější jméno na pařížských předměstích. Zemmour říká, že by rád obnovil zákon z 19. století, který zavazoval všechny francouzské občany „dávat francouzská křestní jména“ svým dětem. Zemmour také požaduje, aby Francie přestala podléhat pravomoci Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva, které podle Zemmoura brání deportaci zločinců cizího původu.

Éric Zemmour je nekompromisní i v jiných společenských otázkách: staví se proti asistované reprodukci („Chci, aby děti měly otce a matku.“), transgender propagandě ve školách, sňatkům osob stejného pohlaví a militantnímu tažení členů LGBT komunity ve školách. Zemmour nemá nic proti homosexuálům, jen říká, že „LGBT lobby“ a „menšiny“ válčí s Francií podobně, jako válčí islamisté se Západem.

Úzkost a hněv

Éric Zemmour není populární proto, že pronáší provokativní poznámky o imigraci a o právech členů LGBT komunity. Je oblíbený, protože nastoluje v médiích otázky, které se dříve přetřásaly jen v rodinném kruhu nebo mezi přáteli. Éric Zemmour nyní přináší tyto náměty z médií do sféry politické a jak potvrzují průzkumy, jeho obliba strmě roste.

Má Éric Zemmour šanci stát se prezidentem? Zemmour dosud není oficiálním kandidátem v prezidentských volbách, ale nechal se slyšet, že by „mnoho lidí zklamal, kdyby nekandidoval“.

Éric Zemmour má z mnoha důvodů slušnou šanci stát se příštím prezidentem Francie. Již Macron dokázal, že prezidentské volby může vyhrát kandidát, který nepatří k žádné politické straně. Taková situace by se mohla docela dobře opakovat.

Další okolností je to, že Ústava páté republiky ve Francii je přímo koncipována tak, aby umožnila interakci výjimečné osobností s francouzskými voliči. Tento systém byl vytvořen pro generála de Gaulla a Francouzi pro něj hlasovali přímo. Kontakt Zemmoura s francouzskými voliči je nyní již realitou. Když Zemmour zorganizoval křest své poslední knihy, přišly mu potřást rukou tisíce lidí.

Existují i další důvody, které vysvětlují Zemmourovu výjimečnou popularitu. Za prvé, francouzská populace je dnes rozdělena do různých „skupin“ a center zájmu. Hlavní charakteristikou všech těchto francouzských politických „zájmových skupin“ je pocit „úzkosti“ a „hněvu“ vůči elitám, které dlouho prosazovaly masovou imigraci bez jakékoliv konzultace s původním obyvatelstvem. Dobrým indikátorem „ochablosti, mrzutosti a nedůvěry“, kterou k politikům zjevně pociťuje většina Francouzů, je barometr důvěry – průzkum, který každoročně ve Francii zveřejňuje výzkumné centrum Pařížského Institutu politických studií Cevipof.

Volební past

Raketový vzestup Zemmoura má ještě další efekt: prolomil ponižující volební past, ve které uvízli francouzští voliči. Tuto volební past vymyslel v polovině 80. let minulého století socialistický prezident François Mitterrand, který se zasloužil o rozdrobení pravice, což jí zabránilo dostat se k moci. Mitterrand nechal státní rozhlas a televizi propagovat tehdy mikroskopickou krajně pravicovou stranu Národní frontu, která se jako první odvážila vystupovat proti imigraci.

Od té doby až do současnosti média a levice společně roztáčely mašinérii hanby a nálepkovaly jako „rasistu“ a „nacistu“ každého, kdo se odvážil říci něco kritického o imigraci.

Tato politika hanby byla tak silná, že se stigmatu „nacistky“ pokusila uniknout i vůdkyně Národního shromáždění Marine Le Pen tím, že nyní říká pozitivní věci o muslimské imigraci a nevylučuje využívání imigrace ke zlepšení situace na trhu práce, který údajně trpí akutním nedostatkem pracovních sil.

Co se týče Zemmoura tak snaha antirasistických médií nyní vyznívá naprázdno – čím více se ho snaží stigmatizovat a nálepkovat jako „nacistu“, tím větší je jeho obliba u voličů.

Zastavit “nekontrolovanou imigraci“ a imigrační laxnost dnes navrhují dokonce i lídři pravicové strany Les Républicains, kteří se slovo „imigrace“ nikdy neodvážili vyslovit. Dokonce i Macron v soukromém rozhovoru uznal, že co se týče imigrace „má Zemmour pravdu.“

Boj Érica Zemmoura o prezidentský úřad sotva začal. Jedno je však jisté: Zemmour zahajuje skutečnou demokratickou debatu o bezpečnosti, islámu a imigraci – to je o věcech, na kterých Francouzům skutečně záleží. Pro mnohé Francouze je Éric Zemmour poslední šancí, jak zabránit tomu, aby se Francie stala buď islámskou zemí, nebo „evropským Libanonem“.

Zdroj: cs.gatestoneinstitute.org