Srbsko a Makedonie 10.-14. století - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Umění Srbska a Makedonie

Srbsko, jež relativně pozdě vstoupilo do historické arény, se dokázalo za dosti krátkou dobu 12.–14. století skvěle zapsat do dějin středověkého umění. Velmi zajímavá je zdejší architektura s bohatou vnější výzdobou. Vysoké úrovně dosáhlo i srbské monumentální malířství.

Srbové se usadili v oblastech na jih od řek Sávy a Dunaje v 6.–7. století. První stát Srbů vznikl v 11. století na pobřeží Jadranu, v jihozápadním regionu Zeta neboli Diokleie. Později se na severovýchodě prosadila Raška (neboli Rasa). Kolem roku 1190 získal srbský stát nezávislost na Byzanci.

Počátky a kulturní vazby

V raném středověku v Srbsku zakotvilo křesťanství, a to na pobřeží katolicismus, kdežto v centrálních regionech pravoslaví. Roku 1219 Srbsko dosáhlo církevní nezávislosti, což posílilo vazbu církve s královskou mocí.

Značného rozmachu (zejména v Bosně) nabylo bogomilství. Ačkoli bogomilové byli krutě pronásledováni, toto heretické učení značně ovlivnilo náboženský a kulturní život Srbska.

Intenzivní ekonomické a kulturní vazby Srbska s Byzancí a Itálií v mnohém podmínily specifika srbského umění. Zvláště významnou roli v jeho formování sehrály tradice byzantského umění, což se projevilo velmi silně v umění výtvarném. Architektonické památky, zejména v Dalmácii, svědčí o značném působení západoevropského stavitelství.

Nepočetné rané architektonické památky Zety, blízké západní předrománské architektuře, představují kamenné, půdorysně jednoduché baziliky nebo klenuté chrámy, někdy s prostou reliéfní výzdobou kolem dveří a oken.

Vazby na západoevropské umění se projevují i v srbské miniatuře, jež se zrodila v 11. století. V ornamentech rukopisů, psaných hlaholicí nebo cyrilicí, lze rozpoznat jistou podobnost s latinskými iniciálami.

Vývoj v 11.–12. století

Sjednocení srbského státu kolem Rašky ve 12. století a zřízení nezávislého arcibiskupství v Žiči napomáhaly rozmachu stavitelství. Zvláštního významu nabyla výstavba hradů a klášterů. Jako příklad může sloužit pevnost Starý bor (11. století), stejně jako Rybnica s mohutnými věžemi – kulatou a pětihrannou – a pozůstatky starého mostu.

Pro architektonickou školu Rašky jsou charakteristické jednolodní kopulovité stavby, v nichž je do protáhlé lodi zahrnut i nartex. Kopule, klenoucí se na převislých obloucích (pendativech), někdy bez vnitřních sloupů, se občas zvedá na podstavci nad důrazně oddělenou centrální částí budovy. Často se objevují nízké transepty, pohřební kaple a někdy i samostatné zvonice. Zdi jsou obvykle stavěny z kamene, nejvýznamnější památky jsou obloženy broušeným mramorem a zdobeny oblouky na konzolách.

Skvělý příklad stavitelství tohoto typu představuje chrám Bohorodičky ve Studenici (1190). Pro tento chrám, stejně jako pro srbskou architekturu obecně, je charakteristická jeho dekorativnost. Ve snaze o harmonii proporcí, krásu siluety a vydělení konstrukce v objemu stavby věnovali stavitelé zvláštní pozornost vnějšímu zpracování. Zdi chrámu jsou obloženy bílým a šedým mramorem a zdobeny obloučkovým vlisem. Konzoly jsou zdobeny reliéfy v podobě masek lidí a zvířat. Západní a jižní portály, stejně jako trojité okno v oltářním prostoru, jsou zdobeny ornamentální plastikou. Vedle ptáků, zvířat a fantastických bytostí, vpletených do rostlinného ornamentu, se zde objevují výjevy, jež mají téměř sošný charakter. Takové jsou postavy zvířat kolem oken a portálů, blízké dalmatským památkám. Od nich se ostře liší nad sebou umístěné postavy proroků kolem západního portálu, jež jsou provedeny v poněkud suchém stylu. Zajímavé jsou konečně i z profilu zachycené postavy archandělů po bocích Bohorodičky nad západním vchodem do chrámu, připomínající dávné antické prototypy.

Obložení stěn mramorem různých odstínů a plastický dekor dávají chrámu ve Studenici malebný a slavnostní vzhled. Chrám působí radostně a je mu cizí přísnost a strohost památek románského stylu.

Ohlasy románského stylu můžeme pozorovat ve výzdobě Miroslavova evangelia z konce 12. století. Rukopis byl vytvořen na objednávku „velikého slavného knížete Miroslava“ a vyzdobil jej ďák Grigorij za účasti Virsamaleona. Iniciály zdobené rostlinným a zvířecím ornamentem jsou blízké sochařské výzdobě Studenice. Pozoruhodné jsou do písmen vpletené postavy lidí, a to nejen postav z evangelia, resp. celé Bible, ale i vojáků, hudebníků, lovců apod. Charakter miniatur je vzdálený Byzanci a nese shodné rysy s památkami románského umění.

O vývoji srbského monumentálního malířství si lze učinit představu na základě fresek chrámu chrámu sv. Panteleimona v Nerezi (Makedonie, 1164). Scény z cyklu utrpení Páně a sejmutí z kříže jsou plné emocionality a smutku. Poněkud protáhlé, téměř z profilu zachycené postavy Bohorodičky, vroucně objímající Krista, a Jana, sklánějícího se nad jeho tělem, jsou plné hlubokého zármutku. Některé detaily výmalby, např. hlavy mladých světců Trifona a Trofima jsou na 12. století neobyčejně malebné, mistr se vyhýbal konturám a tváře modeloval širokými uvolněnými tahy štětcem. Pro barevnost je charakteristické napětí a intenzita, a to díky spojení sytě bílých, zlatavě žlutých, tmavě modrých a azurových tónů. Na freskách chrámu sv. Panteleimona, vytvořených za účasti byzantských mistrů, nacházíme rysy blízké srbskému malířství následujícího období. Výrazná emocionalita, patos a vášnivě vyjadřované city se projevují v expresivitě a dynamičnosti kompozice, malebnosti uměleckých řešení, ve svérázné interpretaci jednotlivých obrazů. V tomto směru je charakteristická hlava jednoho starce s protažeenými vlasy, ostrými, výraznými rysy obličeje a přísně staženým obočím. Tento obraz, plný vnitřního napětí a velmi emocionálně výrazný, v jistém smyslu předjímá typy tváří Theofana Řeka.

Jednotlivé fresky v chrámu sv. Panteleimona svým stylem připomínají ikony. Takový je i sv. Panteleimon, patron chrámu. Jeho vyobrazení je lemováno obloukem, zdobeným splétaným dekorem a rostlinným ornamentem, nahoře s pávy po stranách vázy. Jemné rysy tváře a velké oduševnělé oči připomínají fajúmský portrét.

13. století

Specifické rysy srbského středověkého umění se výrazně projevily ve 13. století. Ve výmalbě chrámu Bohorodičky ve Studenici (1208–1209) jsou formy maximálně oproštěné, tváře světců, ostře orámované konturami, působí ploše, někdy poněkud hrubě. Je však třeba zdůraznit, že se mezi nimi objevuje charakteristický srbský typ.

Skvělou památku první poloviny 13. století představuje výmalba klášterního chrámu v Mileševě. Velmi zajímavé jsou portréty krále Vladislava, jeho bratra Radoslava a prvního srbského arcibiskupa Sávy, jež dokládají, že umění portrétu již v této době hrálo významnou roli. Rysy portrétu se v Mileševě objevují i ve ztvárnění jednotlivých svatých.

Národnost typů mileševské malby je obzvláště nápadná v „masových“ scénách („Vjezd Páně do Jeruzaléma“, „Jidášova zrada“ aj.). Jednotlivé detaily – prapory, výzbroj apod. – svědčí o velkém pozorovatelském talentu srbských umělců, kteří do tradičních námětů vnášeli detaily soudobého všedního života.

Dokonalým provedením vyniká kompozice Ženy u hrobu. Pozoruhodná je zejména postava anděla, ztvárněná téměř se sošnou plasticitou. Má krásnou, mistrovsky modelovanou tvář, lemovanou vlnitými vlasy. Žluté pozadí fresek je zpestřeno síťkou, svérázně imitující kostečky mozaiky. Monumentální, někdy protáhlé postavy jsou poněkud těžkopádné. Zdůrazněné ostré sklady, plné samostatného rytmu, ne vždy odpovídají stavbě těla.

Proslulé fresky chrámu sv. Trojice v Sopočanech byly vytvořeny ve druhé polovině 13. století a částečně (ve vnějších kaplích) ve 40. letech 14. století. Nejstarší části výmalby pocházejí z období kolem roku 1265. Sopočanská výmalba je velmi složitá. Obsahuje řadu nových námětů a množství dříve neznámých ikonografických detailů. Posílení narativnosti se projevuje v zavedení historických námětů („Skon matky zakladatele chrámu Štěpána Uroše Anny“, „Přenesení ostatků krále Uroše“) a v rozvinutém ztvárnění náboženských scén, zejména v kompozici Zesnutí.

Sopočanské nástěnnné malby jsou podřízeny liturgii, jak o tom svědčí kompozice Klanění se oběti, jež se od té doby stala oblíbeným prvkem srbských nástěnných maleb. Její vznik je spjat s intenzivním rozšířením mystických idejí ve 13.–14. století.

Spolu s tím se ve freskách objevují rysy reálného života, zejména v interpretaci výše uvedených historických námětů. Kompozice sopočanských fresek se rozvíjejí na složitém architektonickém pozadí, v němž je zdůrazněn prvek prostorovosti. Vynikají jasností, rovnováhou částí a uceleností.

Sopočanští mistři se vyhýbali statičnosti, nehybnosti, v čemž rozvíjeli tradice nerezské malby. Všechny postavy ve scéně Zesnutí jsou zobrazeny v pohybu. Mohutní apoštolové, obklopivší lůžko Bohorodičky, se k sobě sklánějí a jakoby tiše rozmlouvají. Zároveň jejich pózy a gesta svědčí o hlubokém vnitřním pohnutí. Ačkoli jsou truchlící apoštolové a světci umístěni do popředí, hlavní prvek kompozice představuje idea vítězství Kristova. Smutek apoštolů, jejich tichý rozhovor, pláč žen – vše tone v jásajícím chóru andělů, obklopujících Spasitele. Zobrazení jeho sestoupení dává kompozici slavnostní, jasný charakter, jenž je ještě posílen žlutým pozadím, imitujícím zlato mozaik, a jasnými tóny šatů.

Hlubokou emocionalitou je prostoupen cyklus Utrpení Páně. V Ukřižování vyniká nesmírnou expresivitou zejména obraz Bohorodičky. Velmi výrazná je postava ženy v kompozci Zjevení Krista ženám nesoucím vonné oleje, prudkým pohybem je naplněná scéna Sestoupení Krista do pekel, zachycená na pozadí hornaté krajiny. Emocionalita, prudký pohyb, aspekt prostorovosti, hmota postav – to vše jsou prvky, jimiž výmalba v Sopočanech předznamenává vývoj srbského malířství ve 14. století.

14. století

Od konce 13. století rostl ekonomický a politický význam Srbska, v pobřežních regionech vzkvétala města s intenzivním řemeslným a obchodním životem. Území státu se rozšiřovalo. Největšího rozsahu dosáhlo Srbsko za vlády Štěpána Dušana (1331–1355), kdy se součástí Srbska stala téměř celá Makedonie (s výjimkou Soluně), Thesálie, Epirus, Albánie. Roku 1345 byl zřízen srbský patriarchát.

Dobytí řady oblastí Byzantské říše Srbskem a orientace zdejší nobility na byzantskou kulturu představovaly podnět i pro posílení byzantského vlivu na srbské umění ve 14. století. Na územích ovládnutých Srby vznikla řada staveb lišících se od architektonické školy Rašky. Místo budov s jednou lodí se obzvláště rozšířily chrámy ve tvaru kříže s kopulí, často na volně stojících sloupech. Vzácné nejsou ani pětikopulové stavby. Jako stavební materiál byly využívány cihly a kámen, kladené do střídajících se řad. Románské rysy v architektuře zmizely. Fasády začaly být zdobeny nikami a hluchými arkádami mezi pilastry, na rozích barabanů a tří- či pětihranných apsid se objevují sloupky.

Vynikající projev architektury tohoto období představuje chrám Bohorodičky v Gračanici (asi 1320). Hmota této pětikupolové budovy, jež má půdorys dvojitého vepsaného kříže, se zvnějšku jeví jako stupňovitá, neboť postupně přechází od polokruhů kleneb k bočním kopulím a hlavní kopuli. K vyváženosti celkové podoby chrámu v nemalé míře přispívá čtvercový podstavec barabanu kupole. Ve zdivu se střídá kámen a cihla, z níž jsou vytvořeny barabany kupolí, vzory kolem oken a mezivrstvy mezi řadami kamene. Na rozdíl od starších staveb se v chrámu v Gračanici objevuje jistá disproporce mezi složitou, slavnostní, bohatě zdobenou vnější podobou chrámu a interiérem. Ten je přetížen sloupy a klenbami, rozčleněn na těsné, úzké prostory a chybí mu ona ucelenost, jež je vlastní exteriéru chrámu.

Srbské stavitelství 14. století se neomezovalo na jeden styl. Téměř současně s Gračanicí vznikl proslulý chrám Spasitele v Dečani (1327–1335). Jeho stavitelem byl františkánský mnich Frad Vita, pocházející z dalmatského Kotoru. Dečanský chrám výzdobou připomíná chrám Bohorodičky ve Studenici, ale ostře se od ní liší půdorysem a proporcemi. Také zde se objevuje obložení z bílého mramoru s růžovou a modrou kresbou. Mimořádně bohatá je zde sochařská výzdoba. Rozmanité stylizované rostlinné vzory, do nichž jsou vpleteni fantastičtí ptáci a zvířata, zdobí portál a trojité okno apsidy. V lunetách nad dveřmi jsou umístěna vyobrazení Krista mezi anděly a golgotský životodárný kříž. Lvi a gryfové jakoby vystupují ze zdí a hlavic sloupů. Téměř trojrozměrné jsou hlavy na konzolách oblouků a postavy andělů nad portálem, zachycené v živých pózách.

Sochařská výzdoba dečanského chrámu je obsahově bohatší než reliéfy ve Studenici. Má složitý nábožensko-symbolický význam, stejně jako výtvarné umění té doby. Postavy jsou zachyceny v pohybu, tváře jsou výrazné, draperie neklidné.

Srbské monumentální malířství, jež hraje významnou roli v umění 13. století, se živě rozvíjelo i ve 14. století, kdy se výrazně obohatilo tematicky. V chrámových malbách se objevila řada nových námětů, spjatých s apokryfní literaturou, architektonické pozadí se stává složitějším, přibylo mnoho druhořadých postav a detailů ze všedního života.

Na rostoucí význam individuality ukazuje skutečnost, že se na některých freskách objevují podpisy mistrů. Zatímco jména umělců z počátku 13. století jsou sotva rozpoznatelná, stávají se tato nyní stále patrnější. Na několika památkách se opakující jména Michaila a Evtichije dovolují sledovat jejich individuální odlišnosti a evoluci stylu od 90. let 13. století do 20. let 14. století.

Srbská monumentální malba 14. století neměla jednotný charakter. Jedna skupina památek je těsně spjata s byzantským uměním, kdežto druhá, charakteristická jistou hrubostí, ale zároveň i přitažlivostí, představuje svébytnější, originálnější fenomén.

V rámci první skupiny patří přední místo výmalbě chrámu Jáchyma a Anny ve Studenici (1314), svědčící o zesíleném řeckém vlivu na srbské umění. Portréty krále Miljutina a jeho ženy Simonidy, dcery byzantského císaře Andronika II. Palaiologa, připomínají posílení politických vazeb mezi slábnoucí Byzancí a mocným Srbskem. Ve scénách Narození Bohorodičky a Uvedení do chrámu lze vidět pro palaiologovské umění Byzance typické protáhlé postavy na pozadí složité architektonické krajiny. Postavy jsou zachyceny buď ve slavnostních pózách, nebo v prudkém pohybu s rozevlátými šaty. Pozoruhodné je, že ve freskách Studenici do malířského stylu, charakteristického pro srbské památky 13. století, poprvé začínají pronikat prvky grafičnosti.

Další evoluci srbského výtvarného umění lze pozorovat na výmalbě chrámu Bohorodičky v Gračanici (asi 1320). Pro tamní fresky je charakteristický zájem o detaily a vášeň pro složité náměty, z nichž mnohé se objevují poprvé. Prudký pohyb někdy vůbec není opodstatněný obsahem scény, jako např. v Setkání Marie s Alžbětou, kde jsou postavy zachyceny v bouřlivém pohybu a šaty jim vlají jako při uragánu.

V rámci řady rozvinutých cyklů, které v několika pásech pokrývají stěny chrámu, patří významné místo Poslednímu soudu v nartexu, Menologiu ve vlastním prostoru chrámu a mnoha scénám z cyklu Utrpení Páně. Plná lyrické poetičnosti je scéna Ženy u hrobu. Skupina vojáků ze spodního rohu kompozice je jako převzatá ze soudobého života Srbska. Umělci se snažili ztrátu monumentality kompenzovat životní konkrétností a věrohodností.

Téměř z téže doby pocházejí fresky chrámu sv. Jiří ve Staro-Nagoričane (1317–1318), kde se dochovaly podpisy umělců Michaila a Evtichije. Scény tu jsou ještě složitější, přetížené postavami.

Jako příklad lze uvést Zesnutí Bohorodičky. Umělci již nezachycují slavnostní, velkolepý skon jako v Sopočani, nýbrž událost plnou pohybu: apoštolové nesou lůžko, jež obklopují otcové církve, světice a andělé. Nad tělem Bohorodičky je vyobrazen Kristus, držící na rukou její duši, kolem něj je chór andělů. Ještě výše umístil umělec kompozici Nanebevzetí Panny Marie, proroky se svitky, Šalamouna a Davida. Smutek, tak zřetelný v sopočanské kompozici, je zde definitivně vystřídán velkolepou apoteózou Bohorodičky, její oslavou. Kvůli velkému počtu postav jednotlivé obrazy ztratily monumentální charakter.

Mistři ze Staro-Nagoričane rázněji než umělci chrámu Jáchyma a Anny ve Studenici opustili malířský styl svých předchůdců a stále více se blížili ke stylu ikonomalby. To však nezbavuje jednotlivé kompozice a obrazy emocionální výraznosti. Některé scény, zejména z cyklu Utrpení, jsou ještě plné dramatického napětí.

Výmalba chrámu Spasitele v Dečani (asi 1348) patří do druhé skupiny, jíž je vlastní výrazná svébytnost. Malba je zde hrubší, postrádá onu articistnost, typickou pro výše jmenované památky. Ve starozákonních a evangelijních scénách již zcela chybí monumentalita a fresky, umístěné do sedmi až devíti řad nad sebou, připomínají miniatury. Zato množství nových ikonografických i všedních detailů je činí obzvláště zajímavými. Takové jsou např. poněkud hrubí, ale velmi výrazní tanečníci a hudebníci ve scéně Kainovi potomci nebo skupiny nemocných v Uzdravení.

Dečanským freskám je blízká řada freskových cyklů, z nichž nejpozoruhodnější jsou malby v chrámu Bohorodičky v Matejče (druhá polovina 14. století) a chrámu sv. Demétria v klášteře sv. Marka (asi 1370). Jsou charakteristické výraznými skupinami a typy a zvýšenou dramatičností obrazů.

Dvě linie v srbském monumentálním malířství 14. století mají paralely rovněž v miniatuře. Jestliže na jejích nejstarších projevech cítíme vazby na kulturu západní Evropy, pak na konci 13. a počátku 14. století zesílil byzantský vliv. Zvláště výrazně se to ukazuje ve skupině miniatur, jež jistě kopírovaly skvělé vzory z byzantských rukopisů, uchovávaných v srbských knihovnách.

Pro srbského šlechtice byl očividně vytvořen slavný Srbský žaltář (14. století, Státní knihovna v Mnichově), obsahující více než 150 miniatur, pozoruhodných tím, že zachycují mnoho detailů ze života v tehdejším Srbsku. Stylově je mnichovský žaltář blízký výše zmiňovaným freskám kláštera sv. Marka.

Ornament srbských rukopisů, obsahující oblíbené motivy pletenice, stylizovaných ptáků a zvířat v horní části stránek a v iniciálách, se ve 13.–14. století, ale i později, prolíná s architektonickým dekorem a má slovanský charakter.

Rozvoj ikonomalby

Srbská ikonomalba začala být doopravdy studována teprve v posledních letech. V Dalmácii jsou první ikony zmiňovány na konci 11. století, z konce 12. století jsou ikony známy i v Srbsku. Dalmatským mistrem snad byla zhotovena nedávno očištěná mozaiková ikona v Chilandaru z konce 12. století. Jde o frontální vyobrazení Bohorodičky s Dítětem, nejtěsněji spjaté s monumentálním malířstvím.

Ve druhé polovině 13. století nalezneme v ikonomalbě tytéž rysy jako v nástěnné malbě: obohacuje se jejich ikonografie, obrazy jsou emocionálnější, objevují se portréty. Velmi pozoruhodná je ikona Petra a Pavla, na jejímž spodním pásu jsou zachyceny portréty královny Heleny, Dragutina a Miljutina. Miljutinovým dvorním umělcům Astrapovi, Michailovi a Evtichiji je připisována řada dochovaných ikon z konce 13. a počátku 14. století. Velká ikona Evangelista Matouš vyniká monumentalitou, prudkým pohybem a ostře kladenými bílými ploškami, jak je to charakteristické pro Evtichije. Ikona Nevěřící Tomáš, jejímž autorem byl Michail, je mnohem rezervovanější v zachycení pohybu, kresba je jemnější. Vysokou kvalitou ztvárnění a emocionalitou výjevu vyniká ikona Ukřižování (13. století?).

Mezi památkami poloviny 14. století vynikají ikony dečanského kláštera, velmi blízké jeho freskám. Obsahují některé archaické prvky a svědčí o vazbách srbského umění na umění západní Evropy.

V 70. letech 14. století v ikonomalbě znovu zesílila orientace na Byzanc, jež se projevila v řadě překrásných památek. V jemné kresbě těchto ikon jasně pozorujueme vliv miniatury. Je to patrné např. na vyobrazení světců na okrajích relikviáře despoty Tomáše Preljubovice (třetí čtvrtina 14. století). Deésní ikony z konce 14. století z Chilandaru s jejich měkkou modelací tváří, jemným ztvárněním šatů a lehce tlumenou barevností prozrazují, že jde o dílo vynikajícího mistra, těsně spjatého s tradicemi palaiologovského umění.

Sjednocení Srbska netrvalo dlouho, záhy se stát začal rozpadat, čehož nejprve využili vládcové Uher a poté osmanští Turci. Strašná porážka v bitvě na Kosově poli (1389) znamenala pro zemi smrtelnou ránu a postupně se všechny srbské země dostaly pod tureckou nadvládu.

Jižní oblasti Srbska ztratily na významu. Ekonomické, politické a kulturní centrum se ve třetí čtvrtině 14. století přesunulo na sever. Nejdéle si zachoval nezávislost nevelký stát při řece Moravě.

Pro architektonické památky moravské školy, jež převzaly mnohé ze stavitelství Rašky a jižních oblastí, je charakteristický specifický půdorys připomínající trojlístek. Okraje transeptu jsou zakončeny apsidami, umístěnými diagonálně ve vztahu k oltářní části, čímž tvoří tzv. trikonch. Tyto chrámy mají dva základní typy. Jeden typ, odvozený od hlavního chrámu kláštera Chilandar na Athosu, byl stavěn ve tvaru vepsaného kříže a byl završen jednou nebo pěti kopulemi. Druhý typ si zachovává charakter trikonchu, ovšem má prodlouženou loď a kříž bez samostatně stojících sloupů, což připomíná památky Rašky. Apsidy, obvykle pětihranné, a barabany kopulí těchto chrámů byly zdobeny sloupky, nahoře spojenými dekorativními oblouky. Vnější výzdoba památek moravské skupiny rovněž spojovala tradice Rašky a východních oblastí Srbska.

Za zakladatele moravské školy je pokládán Borovik Rade, jehož jméno se dochovalo v nápisu na prahu chrámu v klášteře Ljubostinja z konce 14. století.

Jeden z nejskvělejších projevů školy Borovika Radeho představuje chrám Bohorodičky v klášteře Kalenič (1413–1417), jenž vyniká neobyčejně harmonickou siluetou (poněkud deformovanou pozdějšími úpravami), relativní prostorností interiéru chrámu, v němž nejsou sloupy, a bohatstvím vnějšího dekoru. Pro výzdobu chrámu byl použit sopečný tuf různých odstínů. Krajkoví rozmanitých prořezávaných rozetek je střídáno plochým reliéfem rámujícím okna, dveře a slepé arkády na fasádách. Mnohokrát se objevuje motiv pletenice, nejčastěji tvořené dvěma stuhami. Tympanony oken, olemované úponky vinné révy nebo pletenicí mezi dvěma šňůrami, jsou zaplněny fantastickými a reálnými zvířaty a ptáky a náboženskými scénami. Plochý reliéf, poněkud připomínající dřevořezbu, je blízký lidovým motivům výšivky a krajek.

V některých chrámech moravské skupiny se dochovala i výmalba. Nejvýznamnější jsou fresky chrámu Spasitele v klášteře Ravanica (1381) a chrámu sv. Trojice v Manasii (1418). V Ravanici se nachází pozoruhodný fragmentálně dochovaný skupinový portrét fundátorů chrámu: knížete Lazara, jeho ženy Milice a synů Stefana a Vuka. „Vjezd Páně do Jeruzaléma“ na freskách tohoto chrámu se rozvíjí na složitém architektonickém pozadí a mění se ve skutečně masovou scénu. Protáhlé postavy vynikají jemností a půvabem, v jejich ztvárnění je posílena lineárnost, objevuje se tu pro ikonomalbu charakteristický styl tahů štětcem. Srbské nástěnné malby si i v tomto období uchovaly své vysoké umělecké kvality.

Poslední baštu Srbů v boji proti Turkům představovala pevnost Smederevo na Dunaji: velkolepá obranná stavba, tvořená dvěma řadami hradeb z cihel a kamenů. Po dobytí Smedereva Turky (1430) stavitelství v Srbsku neskončilo, ačkoli bylo značně oslabeno.

Srbské středověké umění hrálo ve své době důležitou roli. Zvláště vynikají památky 13.–14. století, jež mají přelomový význam pro umění celé východní Evropy. Srbská malba, plná emocionálního napětí, otevřela umělcům obrovské možnosti vyjádření lidských pocitů a vášní. Zavedení nových ikonografických námětů a typů dovolilo srbským mistrům, aby zachytili mnohem šíře než dosud reálný svět, aniž by tím překračovali náboženské kánony. Srbské umění obohatilo ikonografii mnoha zemí. Mělo pozitivní vliv na řadu blízkých i vzdálených uměleckých center. Nepochybná je účast srbských mistrů na výmalbě athoských a meteorských chrámů ve 14.–16. století a pracovali i na území Rumunska. Nejtěsnější vazba existovala mezi uměním Srbska a Bulharska. Působení srbského výtvarného umění je jasně zřetelné v řadě památek staré Rusi. Jako příklad může sloužit výmalba chrámu Spasitele na Kovalevě v Novgorodě (1380), kde očividně pracovali srbští umělci.