Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nový Izrael

Protestantské sekty viděly v Americe Bohem zaslíbenou zemi, „Nový Izrael“, „Nový Jeruzalém“, přičemž Evropa byla považována za Egypt, kde vládne tyranský faraón, či za „papeženecký“ Babylón. Atlantský oceán se pro ně stal „Rudým mořem“, přes které vede Hospodin svůj vyvolený lid.[1]

Vůdce puritánů John Wintrop („Nový Nehemjáš“[2]) pronesl během „přechodu Rudého moře“ v roce 1630 na lodi Arbella své slavné kázání, ve kterém mj. pravil:

„Seznáme, že Bůh Izraele je mezi námi, když deset z nás bude schopno vzdorovat tisíci našich nepřátel; když nás [Bůh] obklopí chválou a slávou tak, že lidé budou o nadcházející úrodě říkat, ‚nechť Pán dá, aby tomu bylo jako v Nové Anglii [tj. Americe]‘. Musíme si uvědomit, že budeme jako město na hoře. Obrátí se k nám zraky všech lidí.“[3]

Sousloví „město na hoře“ [Mt 5, 14] se stane oblíbeným označením Spojených států, jejichž úkolem je čnít na výšinách jako vzor dokonalé společnosti celému světu. Později však toto pasivní „izolacionistické“ pojetí bude překonáno aktivním „misijním“ přístupem, který spatřuje poslání USA v šíření výdobytků a požehnání „Nového Izraele“ národům. A Bohem daný kolonizační nárok vyvoleného lidu se v rámci „zjevného předurčení“ rozšíří ze Severní Ameriky dále, nejprve na Střední a Jižní Ameriku, záhy na Asii…

Třebaže se tváře amerického protestantismu v průběhu staletí měnily, od strohého výrazu pionýrů přes první mrakodrapy nesmlouvavých kapitalistů nebo bílé kápě Ku-klux-klanu až po vytržení evangelikálů, jeho dědictví trvá dodnes, mj. i v přesvědčení, že pozemské úspěchy jsou mírou Božího požehnání. Navzdory předpokladům totiž na protestantské poutníky nečekal v Americe „ráj“, ale byli nuceni čelit tvrdé skutečnosti, neznámé krajině i jejím původním obyvatelům. „Ráj“ bylo nutné teprve stvořit a mnoho dětí „Nového Izraele“ při budování jeho základů zemřelo hladem nebo z rukou domorodců. S každou překonanou překážkou nevlídného osudu se ale „vyvolený národ“ jenom utvrzoval ve své výjimečnosti. Z příjezdu, úsilí i samotných pohnutek puritánů se zakrátko zrodil mýtus, vzor k následování a neotřesitelné dogma „občanského náboženství“.[4] První anglosaští osadníci se navzdory historickým skutečnostem stali ztělesněním demokracie a liberálních svobod USA.[5]

Francouzský básník a diplomat Paul Claudel popsal vliv protestantismu na americkou společnost dosti ostrými slovy:

„Protestantský duch zapatlal v Americe všechno jako odporná majonéza, která pokryje celé jídlo svojí mdlou a lepkavou hmotou. Cosi mastného, bezvýrazného a neurčitě sladkého. Nepojmenovatelné svinstvo [Une cochonnerie sans nom].“[6]

Text vyšel v Te Deum 1/2016.

První část

Zdroj: tedeum.cz

[1] Brent Gilchrist, Cultus Americanus, str. 163. Lenham 2006.

[2] Francis J. Bremer, John Winthrop: America’s Forgotten Founding Father, str. 383. Oxford 2005.

[3] John Winthrop, A Modell of Christian Charity, str. 47. Boston 1838.

[4] Viz Andrzej Sepkowski, „Masjanizm a amerykański misjonizm polityczny“ in Athenaeum 18/2007.

[5] Původní puritáni by stěží nalezli pochopení pro některé současné americké „svobody“. Navíc i náboženskou svobodu, kterou byli údajně vedeni, chápali výběrově. Po sto let od první poloviny sedmnáctého století do války o nezávislost nebyla katolická církev mezi protestantskými osadníky tolerována a kněží museli působit tajně.

[6] Paul Claudel, zápis v Deníku ze srpna 1931; viz také Marie-Thérèse Killiam, „Claudel, l’Amérique et autres vues postmodernes“ in The French Review 1/1996.