Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

In God We Trust – tato věta je otištěna na bankovkách Spojených států amerických a je také národním mottem. Objevuje se poprvé na jejich minci roku 1864, ale oficiální se stala až rezolucí Kongresu v roce 1956. Znamená: „V Boha my důvěřujeme“. Je to důležité motto pro národ, který má v základech svojí státnosti také náboženskou motivaci. Pro mnohé je to pouhá deklarace víry, pro jiné syntéza problematické fúze mezi náboženstvím a státem, mezi vírou a politikou a mezi náboženskými hodnotami a ekonomií.

Náboženství, politický manicheismus a kult apokalypsy

Během posledních desetiletí byla v některých vládách Spojených států patrná významná role náboženství ve volebním procesu a vládních rozhodnutích, role, která měla rovněž morální povahu při stanovení toho, co je dobro a co zlo.
Toto prolínání politiky, morálky a náboženství mělo rysy manichejské rétoriky, která dělí realitu na absolutní Dobro a absolutní Zlo. Prezident Bush vskutku mluvil o „ose zla“, které je třeba čelit, a dovolával se odpovědnosti za „osvobození světa od zla“ po událostech 11. září 2001. I dnešní prezident Trump zaměřil svůj boj proti široce pojaté kolektivní entitě „špatných“ (bad) nebo „velmi špatných“. Některé tóny, které v kampani používali jeho stoupenci, měly takřka „epický“ ráz.

Tyto postoje se zakládají na protestantských fundamentalistických principech z počátku minulého století, které se postupně radikalizovaly. Přešlo se totiž od odmítání všeho, co je „mondénní“, čímž se myslela politika, k vyvíjení mocného a cíleného vlivu oné náboženské morálky na demokratické procesy a jejich výsledky.

Termín „evangelikální fundamentalismus“, který lze dnes nazvat „evangelikální pravice“ či „teokonzervatismus“, má svůj původ v letech 1910-15. V té době jistý milionář z jižní Kalifornie, Lyman Stewart (1840-1923), zveřejnil dvanáct svazků nazvaných Fundamenty (The Fundamentals). Snažil se odpovědět na „hrozbu“ modernistických idejí svojí doby syntézou myšlení těch autorů, o jejichž věrouku se opíral. Vysvětloval tak evangelikální víru v jejích morálních, sociálních, kolektivních i individuálních aspektech. Mezi jeho stoupence patřili různí političtí exponenti a také dva nedávní prezidenti Ronald Reagan a George W. Bush.

Koncepce sociálně-náboženských celků inspirovaná autory jako byl Stewart považuje Spojené státy za Bohem požehnaný národ a neváhá zakládat jeho ekonomický růst na doslovném přilnutí k Bibli. Během posledních let se navíc živil stigmatizací nepřátel, kteří jsou takzvaně „démonizováni“.
Ve světě, ohrožujícím jejich pojetí American way of life, se postupně vystřídaly modernističtí duchové, práva černých otroků, hnutí hippie, komunismus a feministická hnutí až k nynějším migrantům a muslimům. Pro udržení stupně konfliktu se jejich biblické exegeze stále více posunovaly k dekontextualizaci starozákonních textů týkajících se dobytí a obrany „zaslíbené země“ namísto toho, aby se nechaly vést pronikavým a láskyplným pohledem Ježíše z evangelií.

Tato koncepce neodmítá podněty ke konfliktu. Nebere zřetel na spojitost mezi kapitálem, ziskem a prodejem zbraní. Naopak, válku samotnou často přirovnává k hrdinským tažením Gedeonova a Davidova „Boha zástupů“. V této manichejské vizi mohou být zbraně ospravedlňovány teologicky, a ani dnes nechybějí pastoři, kteří k tomu hledají biblické opodstatnění a používají pasáží z Písma svatého jako nekontextuální záminku.

Zajímavý je dále postoj, který tento náboženský celek, tvořený zásadně příslušníky bílé populace z amerického Jihu, zaujímá vůči „stvoření“. Vyskytuje se zde určitý druh „anestezie“ ve vztahu k ekologickým pohromám a problémům způsobeným klimatickými změnami. Takzvané „podmanění“, které vyznávají, přičemž považují ekologicky smýšlející lidi za odpůrce křesťanské víry, má svoje kořeny v doslovném chápání biblických textů o stvoření z knihy Geneze, kde je člověku svěřena vláda nad stvořením, které je však podrobeno lidské svévoli.
Přírodní pohromy, dramatické klimatické změny a globální ekologické krize nejsou v této teologické perspektivě spatřovány jako alarm, který by měl vést k revizi těchto jejich dogmat, ale naopak jako znamení potvrzující jejich nealegorickou koncepci závěrečných obrazů knihy Zjevení a jejich naděje na „nové nebe a novou zemi“.

Je to pseudoprorocké přesvědčení: potírat ohrožení amerických křesťanských hodnot a očekávat nadcházející spravedlnost Harmagedonu, konečného zúčtování mezi Dobrem a Zlem, Bohem a Satanem. V tomto smyslu se každý mírový či dialogický „proces“ hroutí před naléhavostí konce a konečnou bitvou proti nepříteli. Obec věřících, obec víry (faith), se stává obcí bojující, obcí bitvy (fight). Takovýto jednosměrný výklad biblických textů může vést k anestezii svědomí i aktivní podpoře těch nejkrutějších a nejdramatičtějších situací, které prožívá svět za hranicemi „zaslíbené země“.

Pastor Rousas John Rushdoony (1916-2001) je otcem takzvaného „křesťanského rekonstrukcionismu“ nebo „teologie podmanění“, která měla velký dopad na teopolitickou vizi křesťanského fundamentalismu. Je to nauka, kterou se živí politické organizace či networks jako Council for National Policy a myšlení jejích exponentů, mezi něž patří nynější chief strategist Bílého domu a zastánce apokalyptické geopolitiky.[1]

„První věc, kterou musíme udělat, je dát hlas našim církvím,“ říkají někteří. Skutečným významem těchto vyjádření je mít možnost vlivu v politické, parlamentární, právní a vzdělávací sféře za účelem podrobení veřejných norem náboženské morálce.

Rushdoonyho nauka totiž zastává teokratickou nezbytnost podřízenosti státu Bibli podle logiky, která se příliš neliší od té, kterou je inspirován islámský fundamentalismus. Rétorika teroru, která živí představivost džihádistů i neo-křižáků, se v podstatě napájí ze zdrojů, které k sobě nemají daleko. Netřeba zapomínat, že teopolitika propagovaná tzv. islámským státem se zakládá na témže kultu co možno nejvíce urychlené apokalypsy. Není proto náhodou, že George W. Bush byl považován za „velkého křižáka“ právě Osamou bin Ladenem.

Teologie prosperity a rétorika náboženské svobody

Dalším důležitým fenoménem je kromě politického manicheismu přechod od původního puritánského pietismu, založeného na Protestantské etice a duchu kapitalismu od Maxe Webera, k „teologii prosperity“, prosazované hlavně mediálními pastory a milionáři, jakož i misionářskými organizacemi se silným náboženským, sociálním a politickým vlivem. Hlásají „evangelium prosperity“, podle něhož si Bůh přeje, aby věřící byli fyzicky zdraví, materiálně bohatí a osobně šťastní.

Je snadné postřehnout, jak některé volební kampaně a jejich semiotika oplývají odkazy na evangelikální fundamentalismus. Například je možné vídat obrázky, na kterých pózují političtí leaderové s Biblí v ruce.
Významnou postavou, která inspirovala prezidenty Richarda Nixona, Ronalda Reagana a Donalda Trumpa je pastor Norman Vincent Peale (1898-1993), který oddával nynější prezidenta při jeho prvním sňatku. Byl úspěšným kazatelem, prodal miliony výtisků své knihy Síla pozitivního žití (1952), plné výroků typu: „Věříš-li v něco, dostane se ti toho“, „Budeš-li si opakovat »Bůh je se mnou, kdo je proti mně?«, nic tě nezastaví“, „Vtiskni si do svojí mysli svůj obraz úspěchu a úspěch se dostaví“, a pod. Mnozí televizní kazatelé prosperity směšují marketing, strategické vedení a kázání, přičemž se soustředí spíš na osobní úspěch než na spásu či život věčný.

Třetím prvkem, vedle manicheismu a evangelia prosperity je zvláštní forma proklamované obhajoby „náboženské svobody“. Eroze náboženské svobody je evidentně vážnou hrozbou v rámci šířícího se sekularismu. Proto je třeba se vyhnout tomu, aby její obhajoba byla vedena v rytmu fundamentalistického „náboženství ve svobodě“, vnímané jako přímá pobídka k laickosti státu. Poukazováním na fundamentalismus se rozvíjí podivná forma zarážejícího ekumenismu evangelikálních fundamentalistů a katolických integralistů, které sdružuje stejná snaha o přímý náboženský vliv na politickou dimenzi.

Někteří deklarovaní katolíci se někdy vyjadřují ve formách donedávna neznámých jejich tradici a velmi blízkých evangelikálním tónům. V terminologii masové voličské přitažlivosti bývají označováni za value voters. Tento svět ekumenické konvergence sektorů, které si v rámci konfesní příslušnosti paradoxně konkurují, je přesně definován. K tomuto setkání za společným účelem dochází na půdě témat jako je interrupce, manželství osob téhož pohlaví, náboženská výchova ve školách a další otázky považované obecně za morální nebo vztahující se k hodnotám. Jak evangelikálové, tak katolíci odsuzují tradiční ekumenismus, ale prosazují ekumenismus konfliktu, který je spojuje v nostalgickém snění o státu s teokratickými rysy.

Nejnebezpečnější perspektivou tohoto podivného ekumenismu je jeho xenofobní a islamofobní vize, která volá po zdech a očistných deportacích. Slovo „ekumenismus“ je tak tlumočeno paradoxem, tedy jakýmsi „ekumenismem nenávisti“. Netolerance je puncem purismu, redukcionismus exegetickou metodologií a ultradoslovnost hermeneutickým klíčem.
Existuje zde enormní rozdíl mezi těmito pojmy a ekumenismem, který uplatňuje papež František vůči různým křesťanským představitelům anebo - v rámci inkluze, setkání a pokoje - s jinými náboženskými vyznáními. Tento fenomén opačných ekumenismů s protikladnými pojetími víry a vizemi světa, ve kterém mají náboženská vyznání nesmiřitelné role, je možná nejméně známým a současně nejdramatičtějším aspektem šíření integralistického fundamentalismu. Teprve na této rovině je pochopitelný dějinný význam papežova nasazení proti „zdím“ a proti každé formě „náboženské války“.

Pokušení „duchovní války“

Náboženský prvek se totiž nikdy nemá směšovat s tím politickým. Směšovat duchovní a časnou moc znamená podrobovat jedno druhému. Jasný rys geopolitiky papeže Františka spočívá v tom, že nepodává teologické mantinely moci, která se prosazuje anebo hledá vnitřního či vnějšího nepřítele, proti kterému třeba bojovat. Je třeba unikat tomuto transverzálnímu a „ekumenickému“ pokušení projektovat božství do politické moci, do níž se halí kvůli vlastním cílům. František vyprazdňuje zevnitř rétoriku sektářských milenarismů a „hegemonismů“, která připravuje apokalypsu a „konečný střet“.[2] Důraz na milosrdenství jakožto základní atribut Boha je výraz radikálního požadavku křesťanství.

František se snaží zlomit organický svazek kultury, politiky, institucí a církve. Spiritualita se nemůže spojovat s vládami či vojenskými pakty, protože slouží všem lidem. Náboženská vyznání nemohou považovat jedny za zapřisáhlé nepřátele a ty druhé za věčné přátele. Náboženství se nemá stát garancí vládnoucích tříd. A přece se právě tato dynamika padělané teologické příchuti pokouší vnucovat svůj vlastní zákon a vlastní logiku na poli politiky.

Zarážející je rétorika používaná například komentátory z Church Militant, úspěšné digitální platformy, která otevřeně podporuje politický ultrakonzervativismus a používá křesťanské symboly k vlastnímu prosazení. Tato účelovost je označována za „autentické křesťanství“ a vytvořila k vyjádření svých preferencí přesnou analogii mezi Donaldem Trumpem a Konstantinem na jedné straně a Hillary Clintonovou a Diokleciánem na straně druhé. Americké volby byly v této optice pojaty jako „duchovní válka“.[3]

Tento válečnický a „militantní“ přístup působí na jisté publikum určitě podmanivě a přitažlivě, zejména proto, že Konstantinovo vítězství nad Maxentiem, za nímž stál celý římský establishment, bylo považováno za nemožné, ale připisuje se božskému zásahu: in hoc signo vinces.
Church Militant se tedy ptá, zdá vítězství Trumpa lze přičíst modlitbě Američanů. Nabízí pozitivní odpověď. Nepřímý signál daný prezidentu Trumpovi, který je novým Konstantinem, je zřejmý: musí jednat konsekventně. Je to tedy velice přímý vzkaz, který chce podmiňovat výkon prezidentského úřadu tím, že jej spojuje s „božským“ vyvolením, tedy in hoc signo vinces.

Dnes je více než kdy předtím nutné svléci moc z jejího honosného konfesního hávu, brnění a zrezavělé výzbroje. Teopolitické schéma fundamentalismu chce tady a teď ustanovit království božstva. Toto božstvo je ovšem ideovou projekcí konstituované moci. Tato vize rodí ideologii konkvisty.
Skutečně křesťanská teopolitika je však eschatologická, to znamená, že hledí do budoucna a chce orientovat nynější dějiny k Božímu království, které je královstvím spravedlnosti a pokoje. Tato vize rodí proces integrace, kterou vyjadřuje diplomacie, jež nemíní nikoho korunovat na „muže Prozřetelnosti“.

A také proto chce Svatý stolec navazovat v diplomacii přímé a plynulé vztahy se supervelmocemi, aniž by však vstupoval do sítí smluv a předem daných vlivů. V tomto rámci papež ani nepranýřuje, ani neopravňuje, protože ví, že u kořene všech konfliktů je vždycky boj o moc. Není tedy třeba představovat si nějaké „šikování“ kvůli morálním či ještě hůře duchovním účelům.
František radikálně odmítá ideu aktualizace Božího království na zemi, která byla základem svaté římské říše a všech podobných politických a institucionálních forem, včetně „stranické“ dimenze. Kdyby bylo Boží království takto pojato, vstoupil by „vyvolený lid“ do komplikované spleti náboženských a politických dimenzí vedoucí ke ztrátě povědomí o vlastní existenci, která má sloužit světu, a stavělo by jej proti tomu, kdo je vzdálen, nepatří k němu a je tudíž „nepřítel“.

Proto se tedy křesťanské kořeny národů nikdy nemají chápat etnicisticky. Pojmy „kořeny“ a „identita“ nemají pro katolíka a pro stoupence novopohanství tentýž obsah. Triumfalistický, arogantní a mstivý etnicismus je přímým opakem křesťanství. Papež 9. května v rozhovoru pro francouzský deník La Croix řekl: „Jistěže Evropa má křesťanské kořeny. Křesťanství má však povinnost je zavlažovat v duchu služby, jakou je umývání nohou. Křesťanství má Evropě sloužit.“ A dále: „Přínos křesťanství ke kultuře je tím, co Kristus činí mytím nohou, tedy službou a darem života. Nemá to být kolonizátorský přístup.“

Jakého pocitu se dovolává ona padělaná smlouva mezi politikou a náboženským fundamentalismem? Strachu z rozpadu stávajícího řádu a bázně před chaosem. Ba dokonce funguje právě díky vnímanému chaosu. Politická strategie úspěchu se stává strategií, která zdůrazňuje konfliktnost, zveličuje zmatek a jitří v lidu city projekcemi zneklidňujících scénářů vymykajících se každému realismu.

Náboženství by se tak mělo stát garancí řádu a jedna politická část být vtělením jeho požadavků. Odvolávání se na Apokalypsu ospravedlňuje moc chtěnou nějakým bůžkem anebo tajně s ním dohodnutou. Takto se však vyjevuje fundamentalismus; nikoli produkt náboženské zkušenosti, nýbrž její ubohá účelová koncepce.

Proto František uplatňuje systematickou naraci, která odporuje servírovanému strachu. V tomto období úzkosti a nejistoty je nutné bojovat proti manipulaci. A proto také František odvážně neposkytuje žádnou teologicko-politickou legitimizaci teroristům a vyhýbá se každé redukci islámu na islamistický terorismus. A neposkytuje ji ani těm, kteří postulují a chtějí „svatou válku“ anebo budují bariéry z ostnatého drátu. Pro křesťana je totiž jediným ostnatým drátem trnová koruna, kterou má na hlavě Kristus.[4]

Článek v časopise La Civilta Cattolica z 21. července t.r. od italského jezuity Antonia Spadara a argentinského protestantského pastora Marcela Figueroa přeložil Milan Glaser.

[1] Bannon věří v apokalyptickou vizi, jejíž teorii podali William Strauss a Neil Howe v knize The Fourth Turning: What Cycles of History Tell Us About America´s Next Rendezvous with Destiny. Srov. také N. Howe, „Where did Steve Bannon get his world view? From my book“, in The Washington Post, 24. února 2017.

[2] Srov. A. Aresu, „Pope Francis against the Apocalypse“ (https://www.macrogeo.global/analysis/pope-francis-against-the-apocalypse/), in Macroego, 9. června 2017.

[3] Srov. „Donald „Constantine“ Trump? Could Heaven be intervening directly in the election?“ (https://www.churchmilitant.com/video/episode/vortex-donald-constantine-trump), in Church Militant.

[4] K prohloubení těchto úvah srov. D. J. Fares, „L´antropologia politica di Papa Francesco“, in Civ. Catt. 2014 I 345-360; A. Spadaro, „La diplomazia di Francesco. La misericordia coma processo politico“, ivi 2016 I 209-226; D. J. Fares, „Papa Francesco e la politica“, ivi 2016 I 373-385; J.L. Narvaja, »La crisi di ogni politica cristiana. Erich Przywara a l“idea di Europa“«, ivi 2016 I 437-448; Id., „Il significato della politica internazionale di Francesco“, ivi 2017 III 8-15.

Zdroj: radiovaticana.cz