Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

První část.

Druhá část.

Třetí část.

Čtvrtá část.

Třetí vzorec oddělování: pozemské město proti nebeskému městu

Totalitní zkušenost má jednu přednost, spustila totiž oponu za naší nadějí na Eden. Nahlédli jsme, že snaha politicky uskutečnit touhu po transparentní pravdě vede k teroru a žízeň po absolutní spravedlnosti do Gulagu. Tak je tomu i s pravdou, dobrem a krásou dokonale uskutečněnými na této zemi našima rukama. Neexistuje nic falešnějšího, nic zlomyslnějšího a nic ohavnějšího. Vasilij Grossman v románě Život a osud klade do úst jedné z postav (Ikkonikov, Boží blázen) slova „Tam kde svítá Dobro, umírají staří i mladí a teče krev. [...] a všechno přináší utrpení mnohem větší než zločiny banditů a kriminálníků páchajících zlo pro zlo.“ Humanismus deptající konkrétního člověka. Soumrak stále ustupujícího revolučního zítřka. „Kromě hrozícího veledobra však existuje obyčejná dobrota: stařenky, která přináší kousek chleba vězni, vojáka, který dá napít ze své čutory raněnému nepříteli, a mladých, kteří se smilovávají nad starými [...] Tato privátní dobrota jednoho individua vůči jemu podobnému nemá svědky, je to malinká dobrota bez ideologie“ (Maurice Tournier, Le Grand Soir, un mythe de fin de siecle, „Mots“, n. 19. června 1989 (Batailes de mots autor de 1900), str. 79-94).

Koho by tato slova nezasáhla? Odmítnutí každého velkého sociálního projektu však sugeruje další rajské pokušení, totiž pokušení neodkladné dobroty, která nemá co do činění s budoucností. Můžeme to nazvat KONZUMISMUS, protože přichází s nárokem, aby se všechno naplnilo hned. Toto pokušení se může realizovat dvojím způsobem: buď si nárokuje naplnění času nebo spotřebu pozemských statků, tedy post-revoluční konzumismus a hypermarketový konzumismus. Oba spolu souvisí více než by se na první pohled zdálo. Vždyť kolik jen tzv. osmašedesátníků udělalo kariéru v reklamním průmyslu? V obou případech se totiž jedná o stejný kult neodkladnosti. Požitek i jeho nabývání se nabízejí naráz.

Květen roku 1968 je ve svém nejhlubším smyslu jakousi manifestací této netrpělivosti. Nepochybně jde o revoluční pohyb, vede však opačným směrem než Revoluce. Je to post-revoluční hnutí. Neočekává zářné zítřky. Jak ostatně vědět, zda bombastické nebe přinese vůbec nějaký zítřek? Dnešek potřebuje zář. Jaro osmašedesátého roku přichází po nukleární zimě. Je to vzmach, který už nedoufá v pokrok. Ten se s veškerou zřejmostí ocitl v trojité slepé uličce: nově jsme si uvědomili svoji konečnost jakožto živočišného druhu, dále poblouzněnost partyzánských utopií a smrtelnost civilizací. Kde může tato slepá ulička vyústit (zelené mládí rostoucí stejně jako divoké byliny mezi kamením u cesty musí přece také někde vyrazit)? Tady a teď – hic et nunc.

Rozhodně musí padnout jakákoli separace přítomného od budoucího, je třeba oddělit tady od jinde. Tento pád se projevuje primátem cesty, přechodem a proměnou zdí na výkřiky srdce. Na stěnách gymnázia Condorcet stálo: „Revoluce, která žádá oběti, je revoluce taťků.“ V předsíni posluchárny na Sorboně: „Nebudeme se domáhat ničeho. O nic se neprosíme. Budeme brát a okupovat.“ Na schodišti C v prvním patře univerzity v Nanterre: „Vyhlídka zítřejšího požitku nikdy nezažene moji dnešní nudu.“ Uvnitř nové budovy lékařské fakulty: „Užívejte si tady a teď.“ A nakonec poblíž výtahu na Sciences-Po: „Nařizuji stav trvalého štěstí“. Tento slogan má stejný smysl jako druhý, zdánlivě opačný z jedné stěny nedaleko záchodků na Sorboně: „Lejno na štěstí (Žijte)“. Toto nové nástěnné umění znovu hlásá primitivní a nepotlačitelnou touhu po ráji. Čím jiným je stav věčného a bezprostředního štěstí, ne-li postulátem plnosti času, snem o překročení hranic města, o kterém mluví Apokalypsa (Zj 21,22-23), tedy království, kde není slunce ani měsíc, chrám ani slzy, zločinci ani noc?

Protikladem živelného konzumismu je konzumismus hypermarketů. Oba bojují na stejném bojišti, totiž na post-ideologickém poli neodkladného požitku. Nápisy na zdech z máje roku osmašedesátého se totiž nezvykle podobají reklamním tabulím. Rovněž používají kategorický imperativ: „Pijte!“, „Jezte!“, „Zvolte si!“ apod. Reklamní slogany plně sledují linii onoho „Užívejte si tady a teď“. Zboží z celého světa se objevuje na pultech takřka zázračně a zapomíná se, že jídlu předchází chov, rybolov a zemědělství. Vzniká dojem, že všechno lze obdržet pomocí řemeslných služeb. Barevné obaly zastírají delokalizované otroctví a evropský konzument může nevidět, že jeho ráj stojí na čínských mučírnách.

Všechno je na dosah ruky nebo na dvojí kliknutí. Uličky hypermarketu i prezentace internetových obchodů zpřístupňují zahrady požitků. Čím to je, že celofánová transparentnost tolik okouzluje? Poněvadž konzumace není materialismus, nýbrž spiritualita exkluzivity. Stará kredenc po babičce, dřevěná hračka z dětství, knihovna po strýčkovi, všechen nábytek, včetně knih a domácí vybavení nesoucí patinu zděděnosti konzumenta nezajímá. Nelpí na věcech. Zaplatí, konzumuje a zahazuje. Jeho nábytek je z Ikey. Svoje cennosti si sám zakoupil. Nevystavuje na odiv věci, nýbrž svoji moc. A kupní síla je pravým opakem pocitu užitečnosti. Spočívá v oné bezdůvodnosti, která umožňuje přecházet od jednoho sortimentu k druhému, od jednoho televizního programu k druhému a cítit se svrchovaným divákem světa tvořeného zbožím.

Nedávno se jeden penzionovaný francouzský státní úředník, vybaven slovníkem citátů a internetovým připojením, pustil do psaní Průvodce rájem. Různé verze onoho světa, jak je nabízen křesťanstvím, judaismem, islámem a některými dalšími dodavateli, autor katalogizuje, váží a porovnává podle jejich známých nálepek, ale s jakou bilancí? Chce si nárokovat neutralitu, ale svoje Nebe si už vybral: totiž zákazníka-pána, který se nedá ničím překročit a je rozhodnut všechno redukovat na jediné, totiž na ochranu klienta, zásilkový katalog a návody k použití.

Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str. 64–68 přeložil Milan Glaser. 

Zdroj: radiovaticana.cz