Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Kdyby se na konci 19. století stal katolík hlavou protestantské velmoci, byl by to důvod k velké radosti a naději pro celý katolický svět. Na začátku 21. století to však naopak vzbuzuje vážné obavy.

Před šedesáti lety demokraté ve Spojených státech nominovali do prezidentských voleb brilantního mladého senátora z Massachusetts Johna Fitzgeralda Kennedyho. Veterán z druhé světové války známý svým antikomunistickým přesvědčením měl v očích mnoha amerických voličů pouze jeden vážný nedostatek: byl katolíkem.

Antikatolicismus s nativistickými kořeny (sahající do přelomu 19. a 20. století) byl velmi silný v širších protestantských mainstreamových kruzích v USA. Organizace sdružující mnoho vyznavačů „reformovaného“ křesťanství v zemi, jako například Southern Baptist Convention nebo National Gospel Society, se postavily proti Kennedyho kandidatuře poukazujíce na to, že jeho náboženství je prý v zásadě neamerické. Konference národních občanů pro náboženskou svobodu, v níž dominovaly různé protestantské denominace, slovy svého prezidenta Normana Peeho uvedla, že nejde pouze o změnu nájemníka Bílého domu: „Ve hře je osud naší americké kultury. Netvrdím, že nepřežije, ale už nebude stejná.“

Jacqueline Kennedyová, manželka JFK, takto podivně uklidňovala jeho protikatolické protivníky: „Je nespravedlivé stavět se proti jeho kandidatuře, protože je katolíkem. Vždyť on je koneckonců takový slabý katolík. Bobby (Robert Kennedy, bratr JFK) je jiný, nikdy nevynechá mši a pravidelně se modlí.“

Uplynulo šedesát let. Demokratická strana si znovu zvolila katolického kandidáta, který v prezidentských volbách „zvítězil“ za okolností, jichž jsme byli svědky. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, že otázka katolicismu Joea Bidena už nevzbudila emoce srovnatelné s emocemi, které vzbudil katolicismus JFK v roce 1960. Biden nemusel hledat pomoc své manželky. Celá jeho dosavadní politická kariéra, několik desetiletí v Senátu USA a osm let ve funkci viceprezidenta po boku Baracka Obamy, dokázala, že patří do široké skupiny pouze formálních katolíků označovaných zkratkou CINO (Catholics In Name Only – Katolíci pouze podle jména), čili katolíků zcela neškodných pro stále více se rozmáhající civilizaci smrti.

Jaký je typický CINO?

Na loňském volebním sjezdu Demokratické strany, který oficiálně nominoval Joea Bidena za kandidáta na prezidenta, senátor Chris Coons z Delaware uvedl, že Joeova víra je „vírou, které jde o naši budoucnost; o svět, ve kterém je méně utrpení a více spravedlnosti a ve kterém jsme lepšími strážci stvoření; o svět, ve kterém budeme mít spravedlivější přistěhovaleckou politiku; ve kterém pojmenujeme a čestně se postavíme k dědičným hříchům tohoto národa – k otroctví a rasismu. Joe ví, že jsou to nejdůležitější otázky těchto voleb, a jsou zakořeněné hluboko v jeho víře.“

Samé, jak vidíme, „plusy“ a žádná zmínka o Bohu ani o nadpřirozeném rozměru „Joeovy víry“. Avšak, jak ubezpečoval senátor Coons, ta je silná, osobní a soukromá. Pro Joea prý není propagandou ani politickým nástrojem.

Nebo snad demokratický senátor zfalšoval obraz duchovního života Joea Bidena? Co říká o své víře sám nový prezident? V knize Sliby, které je třeba dodržet (Promises to Keep) se Biden vyznává: „Jsem katolík kulturní i teologický. Moje představa o sobě, rodině, komunitě, širém světě vychází přímo z mého náboženství. Nejde jen o Bibli, Desatero, svátosti či naučené modlitby. Je to o kultuře.“

Ve speciální nahrávce připravené pro účely volební kampaně vysílané během Velkého týdne, Biden cituje slova protestantského dánského filozofa Sorena Kierkegaarda (Víra vidí nejlépe ve tmě), přiznal, že právě víra mu pomohla přežít rodinné tragédie (smrt syna i manželky).

Dobře informovaná a Bidenovi nakloněná média (na prstech jedné ruky bychom mohli spočítat ta, které nebyla spojenci kandidáta demokratů během volební kampaně) informovala, že Biden vždy nosí v kapse růženec. O tom, jak často ho používá, však nepadlo ani slovo.

Víra jako osobní věc či kulturní katolicismus, ve kterém nejde o Desatero ani o svátostný život - to jsou nejdůležitější prvky bytosti zvané CINO. Každopádně dejme opět slovo Joeovi Bidenovi:

„Moje víra určuje, kdo jsem. (...) Pokud jde o potrat, akceptuji stanovisko mé církve, že život začíná početím. Toto je stanovisko církve a já ho přijímám v mém osobním životě. (...). Ale nemyslím si, že mám právo vnucovat jiným lidem, že ženy nesmějí rozhodovat o svém těle. Toto je jejich rozhodnutí po dohodě s lékaři.“

Nelogičnost svědomí

O současném Rusku, které údajně pěstuje Leninovu památku a zároveň buduje nové chrámy, se říká, že je výrazem nelogičnosti svědomí. Toto označení se však dokonale shoduje s citovaným krédem Joea Bidena, který sice ve svém svědomí ví, že umělé přerušení těhotenství je špatné, nepovažuje však za vhodné informovat o tom ostatní. Toto poznání si nechává pro sebe.

Joe Biden - jak sám připouští - ví od církve, že víra bez skutků je mrtvá. Jaké jsou tedy skutky nově zvoleného katolického prezidenta v kontextu střetu mezi civilizace života a civilizace smrti, který se odehrává před našima očima? Jsou úrodnou půdou pro jeho víru nebo - jinými slovy řečeno - jsou vyjádřením její vitality?

Po několika desetiletích působení v americkém Senátu Joe Biden opakovaně hlasoval proti pokusům o omezení tzv. práva na umělé přerušení těhotenství (jako projevu „práva na soukromí“), které v roce 1973 legalizoval Nejvyšší soud USA. Postavil se mimo jiné proti legislativě zakazující nezletilým překračovat hranice mezi státy aby mohli jít na potrat. Nechtěl, aby byli rodiče těchto nezletilých ze zákona informováni o takové praxi. Nepodpořil zákaz potratů v nemocnicích nacházejících se na amerických vojenských základnách. Postavil se proti zákazu klonování lidí.

V roce 1994 Joe Biden jako senátor státu Delaware napsal v dopise jednomu ze svých voličů, že nejméně padesátkrát hlasoval proti federálnímu financování potratů (tedy za peníze všech daňových poplatníků). Zdůraznil, že stát by neměl přikazovat těm, kteří důrazně vystupují proti potratům, aby za ně platili.

Jenomže v hluboce a velmi originální prožívaném kulturním katolicismu Joea Bidena nejde o Desatero. A proto jako prezidentský kandidát prohlásil, že jako budoucí prezident bude jednat tak, aby zrušil tzv. Hyde dodatek, který právě zakazuje financování potratů z peněz amerických daňových poplatníků.

Podstata věci

Základní prvky živočišného druhu CINO tedy již známe. Odkud se však vzali a proč v takové konfiguraci? Zde se dostáváme k podstatě duchovní a intelektuální krize církve ve Spojených státech. Trvá, stejně jako v jiných místních církvích, asi šest desetiletí. Její obzvlášť dramatickým projevem bylo faktické vypovězení poslušnosti amerických biskupů učitelskému úřadu církve ohledně nepřípustnosti antikoncepce, která byla v roce 1968 potvrzena encyklikou Humanae vitae Pavla VI. Američtí hierarchové se tehdy přidali ke vzpouře, v jejímž čele stáli němečtí biskupové. Vzpoura byla odůvodněna argumentem Karla Rahnera (intelektuálního gurua této verze modernistů) o oddělení pastorační praxe od doktríny. Zní vám to povědomě?

Právě v tomto duchovním a intelektuálním klimatu vyrůstaly následující generace CINO, pro které je přirozené oddělovat soukromou kulturní víru od toho, co ostatním lze nebo nelze říci ve věci rozhodování o jejich tělech (o duši se kupodivu vůbec nezmiňuje). Podobně v roce 2004 odůvodňoval svůj propotratový postoj i demokratický senátor John Kerry, další „katolický“ kandidát na prezidenta Spojených států.

O nesmírné hloubce krize, v jaké se dnes nachází nejen americká církev, svědčí skutečnost, že nikoli biskupové, ale jeden kněz (Robert Morey z Jižní Karolíny v roce 2018) odmítl podat svaté přijímání Joeovi Bidenovi, protože podporuje zabíjení nenarozených dětí. A pouze jeden americký kardinál, Raymond Burke, vyjádřil uznání tomuto statečnému knězi, který nám připomněl, že naše víra se musí projevovat v našich činech; každá veřejná osoba, která je za vraždění zvané neutralisticky potrat, se staví proti učení církve.

Podobně jako je důsledkem krize Církve v západní Evropě vývoj u německých, holandských nebo belgických křesťanských demokratů, pro něž se písmeno K v názvu již dávno stalo zbytečným balastem, tak je i hlavní příčinou rozšíření CINO krize americké církve.

Krize naší civilizace vždy byla (a je) důsledkem krize její matky.

Zdroj: christianitas.sk