Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor se zamýšlí nad společenskou úlohou intelektuálů v současném světě a nad jejich vztahem k systému.

Americký lingvista Noam Chomsky, který vedle svého vlastního oboru proslul také ostrou kritikou počínání Spojených států ve světě, ve vztahu k politice a společenskému dění dělí intelektuály do dvou zásadně odlišných skupin. Do první skupiny klade vzdělance, kteří hájí zájmy lidí představujících stát a jeho vládnoucí režim. Do skupiny druhé pak intelektuály, kteří jsou orientováni směrem k hodnotám, jaké se tradičně těší respektu.

Zároveň Chomsky soudí, že intelektuálové mají (či mohou mít) vcelku blízko k privilegiím, jež daný systém, ve kterém žijí, poskytuje. Je přitom samozřejmé, že systém poskytuje tato svá privilegia jenom těm, kteří „si je zaslouží“, a nikoliv těm, kteří systém a jeho vládce kritizují. Nebo obojí dokonce chtějí svrhnout a nahradit něčím a někým jiným. Každý systém tedy intelektuály odměňuje, ale i trestá. Obě východiska – rozdělení intelektuálů a přístup k privilegiím či jejich znepřístupnění – spolu velice úzce souvisí, neboť teprve jejich spojením vzniká tradiční soupeření mezi zastánci moci a disidenty všeho druhu. Je smutnou skutečností, že v dějinách lidstva patrně nenajdeme natolik nespravedlivý a diktátorský režim, aby při něm nestála vrstva vzdělaných lidí, jakým se v souvislosti s politikou a životem ve společnosti zpravidla říká intelektuálové.

Tyto vzdělané stoupence režimů, jejich praktik a ideologií můžeme dále rozdělit na cynické sběratele hodností, poct, uznání, privilegií, moci a majetku, kteří jsou si sami velice dobře vědomi svého mravního ztroskotání, a na osoby, o kterých je navzdory jejich vzdělání možno soudit v biblickém slova smyslu: „Bože, odpusť jim, neb nevědí, co činí.“ Ovšem stejně tak existuje dělení do dvou kategorií i na straně, která s vládnoucím systémem nesouhlasí, polemizuje s ním a hledá cestu ke změně.

I tady můžeme rozeznat vzdělané osoby, které smýšlí politicky a mocensky a režim, se kterým se neztotožňují (a ve kterém jim nekynou žádná privilegia) chtějí prostě nahradit jiným, ve kterém by se oněm výhodám mohli těšit. I tato skupina lidí je v podstatě cynická a smýšlející stranicky, což je pro skutečného vyznavače pravdy a spravedlnosti nepřípustné. Svobodné myšlení a myšlení stranické jsou v podstatě přímé antagonismy. Asi proto v politických stranách a hnutích už dávno nenacházíme žádné svobodné myslitele. Pokud v nich teda vůbec nacházíme ještě někoho, kdo by myslel…

Ma position c’est l’opposition

Zbývá ale ještě jedna možnost, jak se účastnit politického a veřejného života, a jak se k obojímu vyjadřovat, aniž by měl člověk sám zištné či nečisté postranní úmysly nebo se prostě nechal vést cizím míněním a cizími zájmy. Této možnosti využívají lidé, jejichž myšlení je skutečně dokonale svobodné, a tudíž se brání každé snaze nechat se svést do nějakého řečiště, ve kterém proudí cizí zájmy, něčí ideologie nebo něčí mýty. Chomského „orientaci na hodnoty“ je asi třeba chápat právě v tomto smyslu. Kdo od sebe rozeznává dobré a zlé a upřednostňuje to dobré, spravedlivé, mírové a ohleduplné, ten je vlastně odsouzen k životnímu postoji, který si sám pro sebe vybral ruský skladatel 19. století A. Serov. „Ma position c´est l´opposition,“ řekl francouzsky, neboť tehdy se mezi petrohradskými intelektuály jinak než francouzsky nemluvilo. Jak nás ostatně informuje Lev Nikolajevič Tolstoj hned na prvních stranách své Vojny a mír.

„Moje pozice rovná se opozice“, to je skutečně charakteristická situace pro všechny osoby, které úplně ve všech společenských systémech, které kdy na Zemi byly, jsou a zřejmě i budou, upřednostňují právo, spravedlnost, mír a pravdu před jejich opaky.

Lidé, kteří v současné době odmítají planetární diktaturu některé supervelmoci, mají výhrady k ideologiím a mýtům, jež takovouto hegemonii ospravedlňují, nemohou být jinde než v opozici vůči lidem, kteří toto akceptují, ba dokonce vítají. V opozici vůči systému, který tito lidé hájí, chrání a někdy i vychvalují. Nejde zdaleka jenom o vzdělance či takzvané intelektuály – oba pojmy na sebe nabalují také nelichotivé konotace – ale obecně o soudné lidi, kterým prostě vadí, že jejich země není svobodná a nezávislá, ale že se stala majetkem cizího kapitálu a rukojmím cizích zájmů.

Jsou to prostě lidé, kteří nemají dobrý pocit z toho, že se jejich vláda příležitostně propůjčuje k podílu na nečestných, nespravedlivých a neobhajitelných činech cizích mocností. A konečně si tito lidé všímají třeba i toho, že bohatství v naší části světa bylo zaplaceno a stále je placeno bezuzdným vykořisťováním a pleněním jiných, méně šťastných částí světa. Lidé v opozici k současnému systému vnímají stále rostoucí koncentraci bohatství a moci v rukou malé skupiny lidí a s tím spojený prudký úpadek demokracie v jejím původním významu. Není nutný citlivý seismograf na to, aby člověk z okolního chvění Země odhadl, že touto cestou vývoj dlouho jít nemůže.

Ten, jehož pozicí je opozice, nebývá zván do mainstreamových médií a jeho názory netisknou mainstreamové noviny a časopisy. Není slaven, ani odměňován. Nečekají na něj funkce, hodnosti, odměny, výsady, domácí ani mezinárodní ceny. Nobelova cena například za literaturu mu nehrozí ani náhodou. Moc jej neodměňuje, ale trestá prázdnotou kolem jeho osoby, což je oproti transparentním diktaturám, které posílaly heretiky na hranici, nesporný pokrok.

Nelítostná diktatura kapitálu se disidentů v podstatě neobává. Spojené státy sice od druhé světové války nechaly po celém světě zavraždit stovky a možná tisíce nepohodlných osob, nicméně takto postupovaly jen v zemích, ve kterých hrozil vznik na USA nezávislé demokracie a autonomní správy vlastního majetku, čemuž bylo třeba za každou cenu zabránit. Tam, kde mají Spojené státy všechno podstatné pod kontrolou (a vojenské základny návdavkem), se ze skutečně nezávislých intelektuálů stávají kontroverzní excentrikové, jaké si „vládcové lidstva“ (A. Smith) vlastně „chovají“ pro vlastní obveselení a proto, aby všechno navenek vyhlíželo jako pluralitní svobodná demokracie, tedy jako něco, čím náš společenský systém není už ani trochu.

Myslitelé, kteří v minulosti tvrdili, že reálný svět neexistuje a všechno „bytí“ je jenom zdání, docházejí dnes kuriózního potvrzení svých chybných předpokladů. Člověk, který zavře oči a pokusí se projít zdí, si sice natluče čelo i nos. Člověk, který ale zavře oči a uši si zalije voskem, může o okolním světě nakonec získat přesně to povědomí, ke kterému dospívají konformní intelektuálové v horlivých službách našeho současného politického, hospodářského a společenského systému.

Zdroj: casopisargument.cz