Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Lenka PROCHÁZKOVÁ – Projev k výročí 15. března 1939: to v mainstreamu a ani v ČT nenajdete
Projev spisovatelky Lenky Procházkové 15. března 2019 na demonstraci k 80. výročí německé nacistické invaze do naší vlasti.
Dnes je osmdesáté výročí německé nacistické invaze do naší vlasti. O suverenitu však Československo přišlo už 29. září 1938, kdy přestalo být reálně obranyschopné. Okleštění naší republiky vysvětlovali tehdejší spojenci jako nutnou úlitbu pro záchranu míru v Evropě.
Opravdu doufali, že oběť přinesená ďáblovi mu bude stačit, a že ta libra masa bude vyříznuta bez krve? Když mluvili o problémech v cizí vzdálené zemi, to si skutečně nevšimli, že ona země leží ve středu Evropy a že každá operace v této „srdeční krajině“ je riskantní pro celý organismus?
Možná je to jednodušší a zradou v Mnichově chtěli představitelé Francie a Anglie jen pragmaticky získat odklad na vlastní zanedbané zbrojení.
Zbytkový stát, přezdívaný druhá republika, existoval pak jenom necelý půlrok. Jak rychle se však za tu krátkou dobu stihly oddělit plevy od zrna! Obdobný rozklad společnosti, byť za odlišných okolností a v delším čase, vidíme dnes znovu. Zatímco k dosažení současného stavu byla použita plíživá metoda – tzv. vaření žáby.
Zhoubnou atmosféru druhé republiky vyvolal šok z Mnichovského diktátu a z jeho přijetí, krátce poté, co armáda republiky projevila odhodlanost svou vlast bránit. To, že ji bránit nesměla, bylo a je dodnes vnímáno nejednotně, a už nikdy se nedovíme, jak by se osud Československa a Evropy vyvíjel v případě opačném. Přemýšlet o tom, co by kdyby, je vhodné pro autory sci-fi příběhů. Zbytkový stát Česko-Slovensko byl však realitou a mnozí jeho občané předvídavě tušili, že jde o přechodnou fázi a že bude ještě hůř.
Po rezignaci a odjezdu prezidenta se jím sestavená vláda snažila dát chaosu nějaký řád a využívala k tomu všechny kompetence, které jí ještě zbyly. Krizový managment spoléhal především na armádu, která pomáhala při evakuaci prchajících ze zabraných území do vnitrozemí, řešila nouzové zásobování, když infrastruktura včetně železniční sítě byla narušena a potlačovala násilnosti vyvolávané především skupinami „zbytkových“ Němců.
Na rozdíl od přírodních katastrof, které se přeženou a jejichž důsledky dokáže funkční stát a solidarita lidí zacelit, byla druhá republika plánovanou pohromou, která neměla občany sjednocovat, ale paralyzovat. Dobové dokumenty však svědčí o tom, že tento záměr nebyl zcela úspěšný. Ano, byla to byla doba všeobecné úzkosti, ale její vliv na vědomí a jednání občanů se lišil podle jejich povah a charakterů.
Někteří plýtvali svou energií na vyřizování si účtů s mrtvými či nepřítomnými nebo oslabenými, když kritizovali jejich politiku a zavrhovali ideály, na nichž Masarykova republika vznikla. Jinak řečeno tančili na čerstvém hrobě, aniž by chápali, že to brzy může být masový hrob národa.
Další nezakrytě projevovali servilitu k Německu, což nemuselo být vždy pokrytectví, ale už bezostyšně prezentovaná skutečná volba, nebo případně naivita vyjadřující víru, že „Hitlerovy snahy o mír jsou jistě upřímné“.
Ale byli tu i jiní, a to nikoliv pouze příslušníci demobilizované armády, kteří se v předtuše okupace připravovali na odboj.
Jejich statečné příběhy z doby protektorátu povzbuzují národní sebevědomí i v současné době, která je také nabotnalá úzkostí. Nejsme sice, jak nedávno nezkušeně prohlásil prezident USA Donald Trump, militaristickým národem, ale když dojde na lámání chleba, dokážeme, alespoň mnozí z nás, bránit svá práva.
A když nás dnešní německá kancléřka žádá, abychom se dobrovolně vzdali suverenity ve prospěch EU, čili čtvrté Říše, rozpoznáváme v její výzvě ozvěnu starého záměru.
Ani rozdělení naší dnešní společnosti na přitakávače, přímé kolaboranty, mlčící konzumenty a na ty nepočetné, kteří se svolávají k odporu, není ničím, co bychom z naší historie neznali.
Už taky velmi dobře víme, že přežívání ze dne na den pod heslem: zatím je to dobré, je jen ztrátou drahocenného času. Ani fakt, že vysoké školy se dnes nezavírají ale naopak množí, nás nemůže ukolébat, když pozorujeme výsledky té plošné výuky, která nevede ke kritickému myšlení. Spíš svědčí o snaze šířit výrobu biorobotů podle univerzálního zadání co nejrychleji. Jeden promovaný prototyp už se dostal i do vlády, odkud nás nonšalantně poučuje, že hajlování na Ukrajině je neškodná folklórní záležitost.
Zlu, jehož mluvčím je lež, se musí odporovat za všech okolností a navzdory příkazům a zákazům. Jen tak si udržíme naději, že pravda může vítězit. Ale ona bohužel nikdy nezvítězí natrvalo, a stejně jako lež stále potřebuje nové a nové lidi.
Pravda však na rozdíl od lži nemá bohaté sponzory. Nemá ani mediální poradce, kteří by jí uhladili cestu, a proto je pěšinka k pravdě tak trnitá a úzká. Lež zatím už začíná zpevňovat mosty, aby se její těžká technika snadněji pohybovala tou „srdeční krajinou“ směrem k hranicím RF.
Pokud tu snad jsou přítomni nějací nenápadní čučkaři, zaznamenejte si tento projev. V mainstreamu se neobjeví. Nenajdete ho ani ve zpravodajství veřejnoprávní televize, která nás denně znásilňuje v našem vlastním obýváku – a ještě si za to nechá platit. Hromadný orgasmus, jak známo, však vždycky zplodil jen stvůry.
Mysleme na to, nejen v tento výroční den. Mysleme na to pořád. A připravme se na odboj proti diktátu Zla. Není jiné cesty, než té trnité a úzké, k udržení opravdovosti našich životů, a tím i oprávněnosti existence našeho národního státu. Té krásné země uprostřed Evropy.
Nic není dopředu ztraceno, dokud to nevzdáme my sami.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Klíčová slova: Česká republika, Dějinné zlomy, Kritické myšlení, Německo