Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Různá dřívější prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Svazu německého průmyslu Ulricha Grilla uvádějí, že tamější trh potřebuje pracovní síly. Zdá se tedy, že právě v této poptávce tkvějí příčiny přílivu imigrantů právě do Německa. Tím však vychází najevo dvojí rozměr masové manipulace. Jednak konkrétním zacházením s lidmi, kteří jsou potřeba na práci v důsledku demografického poklesu německého obyvatelstva a udržitelnosti ekonomických zisků především nadnárodních společností; a jednak verbálním manipulováním evropských občanů, jejichž bezpochyby upřímný soucit se stává pouhou zástěrkou zmíněné poptávky.

Adepti pracovního trhu jsou navíc ponecháni napospas ilegálním převaděčům, kteří podle sdělení Europolu mají tržby v řádu miliard dolarů. Částky za přesun se pohybují v tisících dolarů na osobu, tedy více než za letenku, což uprchlíci jistě nejsou schopni zaplatit, přičemž ke kvalitě a bezpečnosti tohoto způsobu přesídlování asi netřeba nic dodávat. Soucit, který byl v posledních týdnech sdělovacími prostředky až hystericky vnucován, se tak paradoxně stává spojencem gigantického obchodování s lidmi. V sevření tohoto nikoli pěkného paradoxu se ocitnul i papež, protože všechno souvisí se vším, jak stojí v encykliceLaudato si´. Potvrzují to také nynější události, i když leckdy jinak, než by se zdálo na první pohled. V každém případě však ekonomika či politika nemůže být klíčem interpretace, která by člověku přinesla naději a pokoj.

Když papež Lev Veliký vyšel beze zbraně vstříc Attilovi a později Genserichovi a hordám barbarů, kteří řádili v Itálii, kam přišli, působilo to mnohem naivněji než výzva papeže Františka z minulého týdne. A přece to byl historicky pozitivní krok. Byl to projev duchovní síly křesťanské víry, z níž je třeba čerpat také dnes. Zmíněné počínání papeže Lva Velikého přijímáme s uznáním a obdivem, protože jej nahlížíme z hlediska víry, a nikoli z hlediska ekonomicko-politických kalkulací. Téhož postoje je zapotřebí ve vztahu k úřadujícímu Petrovu nástupci.

Je sice pravdou, že podle údajů komisariátu OSN pro uprchlíky drtivou většinu lidí, kteří dnes přicházejí do zemí s křesťanskou civilizací, netvoří rodiny s dětmi, ale odhodlaní mladí muži, kteří někdy svým chováním vzbuzují obavy. Větší neklid však působí málo přirozený postoj unijních politických špiček k celé věci. Namísto konkrétní pomoci navrhují kvóty jako by snad někdo věděl, kolik lidí a kde se bude chtít v té které zemi usadit. Stejně nekonsekventní jsou Evropské unijní sankce přinášející obyvatelům Sýrie obrovské a nikoli menší škody než ty, které způsobují dobrodruzi a vrazi migrující opačným směrem.

Racionálnímu vysvětlení v kontextu probíhajícího dění se vzpírá také odmítavé prohlášení, kterým německá kancléřka v přímém televizním přenosu rozplakala mladou palestinskou uprchlici, která ji prosila, aby mohla zůstat v Německu, kde byla na návštěvě. „V uprchlických táborech jsou tisíce uprchlíků – řekla jí letos 16. července – kdybychom se rozhodli přijmout všechny, nezvládli bychom to. Někteří uprchlíci se budou muset vrátit zpět.“

Neklid a pochopitelný nesouhlas, který se vyskytuje nejenom v naší vlasti, určitě není projevem pouhé xenofobie, tedy strachu z velkého množství lidí jiných zvyků a mentalit přicházejících do takzvaného schengenského prostoru, nýbrž důsledkem zatajování technokratických souvislostí a kroků, které čas od času, tu a tam, přece jen vyjdou najevo. Lidé dobře vnímají, pokud je jim upírána pravda o dění, které se jich přímo týká; cítí se podváděni a proto se i hněvají. Někdy se, bohužel, dokonce zdá, že záměrem podobných kroků, jež zajisté nejsou dílem států či národů, je především mezilidská zášť. A tu zasévá jedině nepřítel lidské přirozenosti.

Skutečné dění nastiňované sdělovacími prostředky nepochybně přesahuje to, co podává zpravodajství. Jsme však pokoušeni nadýmavou iluzí, že máme přehled o všem jako Bůh. Již dávno žijeme v prostředí, kde se skutečná realita mísí s tou medializovanou tak podrobně a důkladně, že si lze jen stěží uchovat vlastní identitu bez pomoci osobního nadhledu, který skýtá jedině náboženská dimenze. Stále více se ukazuje, že pravé náboženství je jediná obrana před touto manipulací.

Nemůžeme žít smysluplně mimo tajemství, protože jsme jeho součástí. Vnímat dějiny mimo jejich tajemství, jak to sugeruje západní technokratický fanatismus, je stejně zhoubné jako budování takzvaného islámského státu. Okultní povahu mají obě tyto světské vize. Jejich protagonisté jsou si blíže než se zdá, o čemž vládce tohoto světa asi ví. Stejně jako to, že jeho lhaní prostupující lidskými dějinami spěje ke konci. Odtud asi ta zuřivost. 

Zdroj: radiovaticana.cz