Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Zoufalci. Nejmírnější možné hodnocení toho, co se dělo ve sněmovně (a před ní) během televizní politické pornografie „Rozprava před hlasováním o důvěře vládě“ v režii Kavárny. Šestnáctihodinový přímý přenos kavárenské mediální centrály ČT 24 byl jediným důvodem proč herci páté kategorie (obsazení do role elity národa a právě tak placení) předváděli jednu z nejnechutnějších kreací na téma „Výsměch demokracii jejím vzýváním“.

Naštěstí byly prázdniny, krásný den, přenos ze semifinále mistrovství světa ve fotbale, takže plátců daní zraněných touto mimořádně perverzní podívanou bylo jistě mimořádně málo. A nemělo by tudíž ani smysl se o tom šířit, kdyby z toho ČT a spojené bakalovské mediální výrobny zla nečerpali následně zapáchající hnilobné exkrementy po celý následující den. 

Na místě je otázka, komu to tedy vlastně bylo určeno. Odpověď je v rámci daného žánru prostá: onanie je uzavřena sama do sebe, může vzrušit pouze toho kdo tuto smutnou náhražku normálního života provozuje. Ale nakonec se ukázalo, že tam nebyli jen eunuši a onanisté, ale sem tam i poslední Mohykáni: muži a ženy.

Den vařených žab

Před závorku bychom měli vytknout, že náš parlament je samozřejmě jenom lživou kulisou demokracie, již dávno znehodnotila a smetla do bezvýznamna realita bruselské diktatury. Ale nicméně ho máme, probíhají u nás stále ještě poměrně svobodné volby, a z nich vycházejí vítězové a poražení. V posledním případě politické hnutí Andreje Babiše a prezident Miloš Zeman na straně první – a v podstatě všichni ostatní na straně druhé.  

Bylo by přirozené, že ti, kteří prohráli, z toho nebudou nijak zvlášť nadšeni a postaví se do opozice. Ale ta pokrytecká fraška, kterou tady více než půl roku předváděli kavárenští štamgasti ve snaze znemožnit vítězi vládnutí, nemá s parlamentní opozicí nic společného. Jistě, všichni poražení se Andreje Babiše teď bojí – a tak jsou stále více hysteričtí. Jejich mocní spojenci s dlouhými prsty již dlouho předtím zabrousili do policie a tajných služeb, a zorganizovali proti kuně v kurníku kriminální kauzu, která ho měla z politiky odstranit. Dříve, než se dostane ke všem mocenským pákám, jež mohou naopak zničit zase je.

Jenže se nepodařilo. Po několika měsících manévrování je AB dostal na lopatky. Výsledkem byla mnohahodinová sněmovní fraška, která po půlnoci skončila úspěšným hlasováním o důvěře. Všichni ti Kalouskové, Němcové, Bartoškové, Farští a jejich dorost, který si kdo ví proč říká Piráti, nám předvedli, jak se vaří žáby: teplota vody směrem k půlnoci stoupala, stejně jako otřesné vulgarity a trapné dekadentní exhibice od řečnického pultu – ale z hrnce svého luxusního umírání havlisté vyskočit nemohli. 

Jako obvykle ještě zorganizovali tlupu křiklounů, která pod okny parlamentu řvala bezmocí (a potom házela na premiéra láhve). Ačkoli šlo o zjevné porušení zákona, policie nezasáhla. Proti úderným pěstím Kavárny je zákon bezmocný. 

Tak skončil den vařených žab. Okamžikem hlasování jsou již na několik dalších let pouze tím, co symbolicky přivlekli před sněmovní vrata: kvákajícím komparsem České televize, rozhlasu a rozpadajícího se Bakalova mediálního impéria. Uvařené nuly.

Antikomunistický šlágr

Když byl Miroslav Kalousek před lety ještě jůra, když mezi spotřebovanými láhvemi whisky dokázal vybíhat před parlament a beztrestně fackovat občany, kteří si ho platili, udělal jediný skutečně kreativní politický čin: Jako předseda lidovců se pokusil dohodnout se socialistou Paroubkem, že vytvoří vládu za tolerance poslanců komunistické strany. Nevyšlo mu to, protože zbytek lidoveckého establishmentu toho využil ke Kalouskově odstranění. Tak si založil jinou stranu (TOP 09), lidovecké béčko se „zeleným“ havlistickým symbolem Karlem Schwarzenbergem – a dávno vyhaslý antikomunistický popěvek si vedle „hymny EU“ prozměnu vetkl za klobouček. 

Zpíval se jako hlavní chór i ve sněmovním pornu. Největší bolševičtí pokrytci se zapřísahali svým antikomunismem, jako by současná Filipova KSČM měla s radikálními levicovými idejemi něco společného. Dnes jsou (vedle Okamurovců) spíše jedněmi ze sedmi statečných, kteří se uprostřed protektorátu nebojí říci slovo národ a stát, oponovat naší existenci v EU a NATO či protestovat proti vysílání expedičního sboru (v nějž především Topolánkova a Nečasova ODS proměnila naši armádu) na ruské hranice pod velením Bundeswehru. V normální situaci by byli krotké levé křídlo sociální demokracie – kdyby tato ještě existovala. 

„Je to první komunistická vláda po roce 1989,“ pravil Kalousek znechucený z toho, že mu Andrej Babiš jeho kousek vyfoukl. Havlista, který se kdysi vydával za pravičáka, patří dnes mezi umírající Havlovu levici. Upije se k smrti.

Eunuši vs. muži a ženy

Bohužel, neexistuje ani pravice, a tak to byla opět Fialova ODS, která v té ohavné sněmovní telenovele rovněž tvrdila muziku antikomunistickému šlágru. Nejhorší ze všeho, jak mě při letmém sledování nočního veřejnoprávního politického porna upozornila moje poradkyně, že ONI to opravdu myslí vážně. Na rozdíl od Kalousků. Uprostřed migrantského, genderového, homosexualistického, ekoteroristického a řady dalších bolševických třeštění Berlína, Bruselu, Paříže a spol., se stali politickými eunuchy. „Už je nikdy nemůžu volit“, konstatovala poradkyně. 

Jenže ani takhle jednoduché to není. Ani v ODS nejsou jen Fialové, Němcové, Stanjurové či Bendové. Právě tak jako je možné vážně naslouchat inteligentním slovům aktuální europoslankyně a místopředsedkyně KSČM Kateřiny Konečné, i v ostatních stranách ve sněmovně najdeme i několik osamělých zbylých mužů. 

Zatímco eunuši a jejich bojové pěsti za okny sněmovny opilecky pořvávali, dal jeden z nich od řečnického pultu střízlivě a racionálně najevo, proč nemůže dát svůj hlas důvěry Babišově vládě. Lze s ním souhlasit či nesouhlasit, ale představuje v tom Augiášově chlévě uvařených žab jistou naději, protože kavárenský eunuch to rozhodně není. Ač z ODS. Nebo právě proto:

Václav Klaus ml.: Chtěl bych žít v zemi 

Občan, rodina, obec, stát, a to v tomto pořadí. Nic navíc, nic mezitím. Chtěl bych proto například žít v zemi, která zruší samosprávné kraje. Chtěl bych žít v zemi, kde panuje svobodný život. Stát má zaručovat základní práva, právo na život, na svobodu, na vlastnictví. V drtivé většině dalších věcí přísluší státu zdrženlivost. Chtěl bych žít v zemi, která efektivně slouží českým občanům a je silná při prosazování jejich zájmů. Náš život se odehrává v České republice, řešme české problémy a české zájmy, nikoli zájmy cizí, nikoli problémy někoho jiného.

Chtěl bych žít v zemi, která hájí bezpečí svých občanů, v zemi, kde jsou přiměřeně oceňováni zejména řadoví policisté zajišťující bezpečnost na ulicích a v terénu, nikoli vrcholoví političtí policisté řídící z kanceláří nějaké kampaně nebo převraty.

Chtěl bych žít v zemi hájící naše tradice a odkaz předků, v zemi, kde armáda slouží především k ochraně republiky, nikoli jen k mezinárodním akcím, a v zemi, kde je tohoto cíle armáda schopna. Chtěl bych žít v zemi, která vyniká mezi ostatními vzdělaností svých obyvatel, ne že na to už jen vzpomíná. Chci žít v zemi, která dokáže své daně dostat dobrým učitelům a nechá je pracovat. Chci žít v zemi, jejíž představitelé mluví k lidem jasně a nesnaží se je na každém kroku nějak podvádět.

Chci žít v zemi, která neskáče do každé totality, která jde zrovna okolo. Sotva jsme odrostli dějinám mezinárodního dělnického hnutí, kdy údajně dějiny byly určovány vztahem k výrobním prostředkům, a už nám nabízejí nové doktríny. Vycházejí z představy, že veškeré dějiny určuje moc, pomocí níž různé skupiny definované na základě rasy, pohlaví a podobně ovládají a diskriminují ostatní skupiny. 

Vyučují to na fakultách, převádějí do života. Je to ideologie politické korektnosti. Nenávidí klasické rodiny. Nenávidí klasické vzdělání. Nenávidí klasické národy. Nenávidí nezávislé, samostatné jedince. To mají s tím marxismem společného. Označují celé skupiny lidí homofoby, sexisty, rasisty, za osoby plné předsudků. A jejich nepřátelé nejsou pomýlenci, s nimiž je potřeba diskutovat, ale lidé, které je třeba umlčet, odsoudit a zavrhnout. 

Je to systém destrukce svobodné a normální diskuse. Chci žít v zemi, kde můžete svobodně, tedy i silně kriticky diskutovat, a ne jen papouškovat mainstreamové pravdy ve vědě, na univerzitách, ve státní správě. Nechci žít v zemi, kde se mluví jinak doma a jinak na veřejnosti.

Původní marxisté věřili, že výchovou lze z lidské povahy vymýtit zištnost a sobectví a že lidé budou stejně usilovně pracovat pro obecné blaho jako pro svoje vlastní. Multikulturalismus přenáší hledání lidské dokonalosti z ekonomické sféry do oblasti sociální a kulturní a vyžaduje, aby se lidé vzdali kmenového cítění a sounáležitosti a dávali přednost jinému a cizímu před důvěrně známým. Původní marxismus selhal, nedokázal změnit lidskou povahu. Teď chtějí totéž.

Chci žít v zemi, která odmítá takovéhle bludy, která lidi, co mluví jasně, nenálepkuje slovem populista, jako by snad snaha o popularitu byla v demokracii něco špatného, jako by snad nebyla základem demokracie. 

Ano, chci například žít v zemi, kde manželství je svazkem jednoho muže a jedné ženy. Chci žít v zemi, kde pokrok a inovace jsou taženy soukromým sektorem, a nikoli pomatenými státními kampaněmi Digitální Česko, ze kterých kouká spíš jen nástroj na kontrolu občanů než jejich lepší život. Chci žít v zemi, která občana nebuzeruje, a je mi zcela jedno, jestli digitálně, nebo jinými formami.

Chci žít v zemi, která chrání přírodu pro lidi, nikoli proti lidem. Nechci tolerovat patent skupiny aktivistů na rozhodování o Šumavě, lesích, vodách, stavbách, nebo například o kůrovci. Chci žít v zemi, která se chová s úctou ke starým lidem, která v nich nevidí jen hlasovací mašinérii, ale jinak na jejich názory nedbá. Chci zemi, kde se staví, kde se staví byty a kde realitní trh nereaguje jen růstem cen. 

Nechci žít v zemi, kde hodně záleží na tom, jak hlasitě křičíte, jakou máte lobby, kde jsou pak proto zdravotní sestřičky nebo učitelky ve školkách na nejspodnějších místech svých resortů.

Chci hrdou a sebevědomou zahraniční politiku podobnou, jako má například Polsko nebo Maďarsko.

Tohle všechno chci a jsem si jist, že tahle vláda nic z toho pro naši zemi schopna ani ochotna garantovat není, že to ani sama nechce, že chce jen tak nějak vládnout.

A to je ten důvod, proč dnes nedostane můj hlas.

Zdroj: protiproud.cz