Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

U příležitosti 70. výročí konce 2. světové války poskytl patriarcha moskevský a veškeré Rusi Kirill rozhovor agentuře RIA Novosti. Hovoří v něm o duchovních základech války a míru, o přínosu ruské církve k vítězství nad nacismem a perspektivě zvládnutí ukrajinské krize a odvrácení Třetí světové války.

Vaše svatosti, narodil jste se již po válce, nicméně si asi vzpomenete na pocity lidí, kteří válku přežili. Na co si vzpomenete nejvíce - na věci tragické, strašlivé nebo naopak povzbudivé?

Samozřejmě, jako u každého člověka mé generace, paměť uchovává množství vzpomínek. Ale nyní bych chtěl říci něco obecného, a proto důležitého. Nejednou jsem si pokládal otázku: co bylo hnacím motorem sovětských vojáků, kteří svými činy, obětavostí a tvrdostí k sobě samým udivovali nejen nepřátele, ale i své spojence? Mám na to jednoznačnou odpověď: byla to víra v pravdu ruského člověka. Oni věřili v Rusko, Rus, svatost svého státu a své země. A kvůli tomu byli ochotni nejen snášet strádání a prolévat krev, ale také obětovat život.

Jednalo se o hlubokou nevědomou víru v to, že ruská cesta, ruská kultura mají právo na život a jsou hodnotné nejen pro nositele této tradice. Ruský voják, jenž obětoval život v této strašné válce, cítil, že náš národ má co říci celému světu. A pokud tento národ bude zničen, zotročen, tak to skončí ještě větší katastrofou, než byla samotná válka.

Dnes se musíme sami sebe ptát: za co bychom dnes položili vlastní život? V čem tkví naše poselství světu? Nebo umíme jenom spotřebovávat cizí výrobky a technologické novinky? Věříme i dnes v naši duchovní, kulturní a národní identitu? Nejedná se o zbytečné otázky…

Sovětská společnost byla ateistická. Můžeme tvrdit, že strašné události čtyř let války dopomohly k nárůstu religiozity? Jak vlastně můžeme dnes vykládat z duchovního hlediska 2. světovou válku a vítězství z května 1945?

Vítězství v roce 1945, to není pouze vítězství sovětských zbraní, technologií, znalostí velitelů, nýbrž v první řadě vítězství síly ruského ducha. Duch se dnes chápe jako cosi efemérního, nereálného a nezměřitelného a proto jakoby neexistuje. Jenže právě tento takřka nezachytitelný duch představuje centrum lidské osobnosti, tím hlavním a nejhodnotnějším v člověku. Nesmíme zapomínat na to, že válka proběhla v době tragického zhroucení duchovních základů ruského člověka. A již vůbec není potřeba ostýchat se vidět v hrůzách války přirozené pokračování hluboké duchovní krize společnosti.

Dějiny budou vždy arénou nekonečných ideologických spekulací, zvláště když hovoříme o populární, nikoliv profesionální, založené na archivních pramenech, dostupných především úzkému kruhu odborníků. Během posledních desetiletí bylo skutečně odhaleno mnoho archivních pramenů, které jistým způsobem změnily naši představu o tom, co se s naší zemí dělo ve 20. století, mj. také během Druhé světové války. To by však nemělo a nemůže vést k přepisování dějin. Pravda je docela jasná a očividná: fašistický mor zastavil svým hrdinským vzedmutím právě ruský národ, podporovaný bratrskými národy. V tom je nezpochybnitelná zásluha našich otců před tváří celého světa. Vše ostatní jsou jen detaily, které mohou některé věci upřesňovat, nicméně podstatu vítězství nezmění.

Dějiny neznají kdyby, ale fakta ano. Nejdůležitějším z nich, jež se stal faktorem našeho vítězství, bylo, že roku 1943, v nejhorší fázi války, naše vláda rozhodla o navrácení se z vězení kněží, otevření chrámů, obnovení činnosti klášterů a duchovních seminářů. Před válkou církev krvácela díky popravám desítek tisíc věřících a duchovenstva, jež bylo doprovázeno veřejným výsměchem posvátným předmětům a nespočetnými příklady rouhání a urážek. Přesto církev našla sílu neuzavřít se do svého vlastního neštěstí a skutečně křesťansky milovat svého včerejšího nepřítele, jak samo sebe nazývalo sovětské zřízení. 

Církev shromáždila více než 150 milionů rublů a předala je státu na výrobu tanků, leteckých divizí, zabezpečení týlu a pomoci raněným. Na tu dobu se jedná o velké peníze - věřící doslova odevzdávali to poslední, co měli, státu, který ještě včera zabíjel kněze a vyhazoval chrámy Boží do povětčí.

Souhlasíte s názorem, který je v pravoslavném prostředí poměrně rozšířen, že se vítězství mohlo uskutečnit jen díky orodování za Rusko před Bohem jeho světců 20. století?

Já nikterak nepochybuji o účinnosti modlitby. Nesmíme zapomínat, že téměř veškeré dospělé obyvatelstvo země bylo ještě vychováno v tradicích pravoslaví, samozřejmě, že někdo více, jiný méně. Avšak modlit se uměli všichni. A v předních liniích, kde se jedná o životě a smrti, ideologická klišé rychle mizí: ve válce nejsou ateisté.

Prostý lid vše chápal zcela jasně: válka, která propukla, je trestem za hřích odpadnutí od Boha. Opojení od rádoby osvobození se od okovů carismu a náboženství bylo vskutku masovým. Nicméně ti, kdo si uchovali střízlivý pohled, chápali, že následky jsou nevyhnutelné. Proto také modlitby byly především kajícné. Nevíme, kolik procent včerejších odpadlíků a čerstvých ateistů se vrátil k Bohu a kál se, víme však, že kdyby to neproběhlo, tak by chrámy v roce 1943 zely prázdnotou.

To ovšem neznamená, že naše vítězství přišlo díky zázraku, to by bylo příliš zjednodušené chápání zázraku. Modlitba zasela do mnohých víru, dávala síly, dovolovala vítězit tehdy, kdy se zdálo, že zvítězit nejde.

Proti nacismu bojovali všichni společně - Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a zástupci dalších desítek dalších národů. A to nehledě na fakt, že vzájemné vztahy nebyly vždy ideální. A co nyní? Rozdělila ukrajinská krize navždy Rusko a Ukrajinu? Nebo mají ještě mírotvorná úsilí politiků, ruské církve a všech lidí dobré vůle ještě šanci uspět?

Situace je bezesporu těžká. Poprvé za posledních 25 let jsme se setkali s tragickými událostmi, které rozdělily společnosti a rodiny, přátele a příbuzné. Avšak v nenávisti se pravda neukrývá! A není v ní ani budoucnost. Proto jsou dnes velmi důležité všechny snahy o mírové řešení a ukončení vzájemného boje na často trpící Ukrajině. Je nezbytné směřovat k míru, k modlitbě o míru, který nemá alternativu.

Národy historické Rusi se nemohou bez bolesti a spoluúčasti dívat na to, co se na Ukrajině děje. Během tisíciletých dějin jsme toho prožili společně hodně. A nezapomínáme, že pravoslavná víra pomáhala a vedla ke spáse i v těch nejsložitějších situacích. Věřím, že ani nyní nás Bůh díky své milosti neopustí. Každodenní modlitba celé církve i má neustálá modlitba se zaměřuje na to, aby nepřátelství na Ukrajině skončilo a lidé se mohli navrátit ke ztracenému míru a pokoji. Ještě jednou bych se chtěl obrátit k veškerým našim věřícím s prosbou o neustálou modlitbu za mír na Ukrajině. Nelze si myslet - co já zmůžu? Co mohou změnit má slabá slova? Můžeme mnohé - upřímně se obrátit k Bohu. A naše prosby nezůstanou nevyslyšeny.

Může se dnes opakovat historie v její nové fázi, tj. třetí světové válce? Mezinárodní situace je napjatá, Západ a Rusko jsou v opozici, Islámský stát má dobyvačné plány, křesťané na Blízkém východě jsou pronásledováni… Co máme nyní dělat, abychom se vyhnuli válkám, upevnili mír a obnovili atmosféru klidu a důvěry?

Nebudu nyní hovořit o odpovědnosti politiků a diplomatů - jejich význam je zřejmý a je složité ho adekvátně ohodnotit. Chci se zmínit jen o jednom aspektu: politickou sféru často popisují jako umění možného. Obvykle tato fráze znamená, že politik žije v reálném světě a demagogické touhy a nerealizovatelné deklarace se nachází, jak se dnes říká, z principu vně politického prostředí. Myslím, že v těchto slovech lze spatřit i jiný smysl, totiž že instrumenty politiky jsou, při veškeré jejich šíři, poměrně omezené.

Sféra konání církve je pro politika sférou nemožného. Církev má v tomto smyslu vztah v první řadě ke stavu lidského srdce, jehož proměnění představuje veškeré směřování věřícího. Z toho ovšem vyplývá, že právě církev je tím mostem mezi možným a nemožným v tomto životě. V kontextu vaší otázky – v konkrétním smyslu prostředek, který může válku zastavit nebo naopak přiblížit katastrofu – není jaderná nebo jiná zbraň. Jedná se v první řadě o stav srdce člověka, v němž se rodí zlo a poté přechází do světa a způsobí masové utrpení okolí. Nebo se naopak působením Boží milosti a naší vůlí v srdci rodí dobro, které proměňuje okolní realitu na principech lásky. Nelze přestat válčit ve světě, kde nepanuje láska! Právě o vítězství nad zlem v srdci konkrétního člověka se církev modlí, toto pole je hlavním v jejím vysokém sloužení Bohu a lidem. Čím čistší budou naše srdce, čím více lásky si vzájemně dáme, tím lehčeji se bude realizovat umění možného a tím blíže bude ona perspektiva míru, na níž jste se ptala.

Filosof Vladimír Solovjov viděl poslání státu nikoliv v tom, aby udělalo z pozemského života ráj, nýbrž aby ho chránilo před proměněním v peklo. Úkolem církve je, aby lidská srdce hledala „život budoucího věku“, rajský život. Čím více budou prahnout po ráji, tím méně se bude země podobat peklu. Právě proto je církev tou silou, která spojuje umění možného s uměním nemožného. Nemožného pro lidi. Jenže Pán řekl: „Což jest nemožného u lidí, možné jest u Boha“ (Lk 18, 27, překlad BK).

Co pro vás znamená patriotismus?

Pro mě je patriotismus nejen láskou k zemi, kde se člověk narodil a k lidu, v němž vyrostl a byl vychován. Vždyť, jak víme z naší historie, člověk může zradit vlastní zemi i svou duši. Patriotismus je pro mě především věrnost Božímu úradku o tvé zemi, protože právě tak se potvrzuje Boží pravda na zemi.

Na pozadí těch procesů, které nyní pozorujeme nejen v západní Evropě, nýbrž také v jiných zemích, získává duchovní a mravní klima v Rusku zcela jinou váhu a význam. Měli bychom přestat srovnávat se s ostatními - není potřeba někoho dohánět a předhánět. Žijeme vlastním životem a jsme povinni ho prožít tak, abychom se nestyděli ani před potomky, ani před našimi předky. To je podle mne opravdový patriotismus.

(překlad čtenáře serveru)

Zdroj: religare.ru