Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jiří Strach patří k nejúspěšnějším českým režisérům. Jeho filmová i televizní tvorba pravidelně láme rekordy ve sledovanosti. Jiří Strach však není jen výjimečný režisér, ale také osobnost s postřehy, které se v současném mediálním mainstreamu příliš nenosí. 

V kultovním muzikálu Starci na chmelu se ptá student Filip: „Soudružko učitelko, existuje Bůh?“ „Samozřejmě, že ne,“ odvětí učitelka. „A jak to víte?“ otáže se Filip. Co byste Filipovi odpověděl?

Reagoval bych slovy dominikána Veselého: „Bůh je, chlapče, s tím nic nenaděláš. A já v Boha věřím, to je slušnej člověk.“ Mně to přijde dokonalé.

Bůh nemůže být člověk, ale přesto se jím stal. V osobě Ježíše Krista. Můžeme proti tomu protestovat, můžeme tomu nevěřit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Je-li Bůh slušnej člověk, pak je to ten, kdo vám dá přednost ve dveřích, kdo se omluví jako první, kdo nezvyšuje hlas, když je na něj křičeno.

Ten člověk, který vás má rád a priori a pověsí se za vás na kříž. Pokud se s touto slušností setkáváme, pak jde o setkávání s lidmi, o nichž papež František mluví jako o anonymních světcích. Nebudou nikdy na oltáři, veřejnost je nezná, ale přesto si žijí svou vlastní svatost. A my máme šanci vidět Pána Boha právě v nich. Protože se chovají slušně a Bůh je přece slušnej člověk.

Zajímá však dneska někoho otázka existence Boha? Klademe si ji?

Dnešní společnosti Bůh překáží. Nechce ho.

Proč? Protože Pán Bůh dává limity. Nepokradeš, nesesmilníš, nebudeš mluvit falešně a křivě.

Jenže já si přece můžu říct, co chci! Máme svobodu slova! Takže klidně mohu někoho urazit, pomluvit, protože to patří do mé svobody a nikdo mi ji nebude brát.

Že nám Bůh dal dar jazyka ne proto, abychom někomu ubližovali a pomlouvali ho, to už nechceme slyšet. Navíc nám nestačí tolik svobody, kolik jsme jí měli včera. V liberálním a svobodomyslném světě musíme vytyčené hranice stále překračovat. To, že nás Bůh nepouští do vod, v nichž bychom se mohli utopit, naráží na naši reakci: Mám právo tam jít. A náhle překračujeme božské i lidské zákony. A pakliže nevěříme v to, že jednou budeme za naše skutky souzeni, pak není problém si upravovat svědomí tak, aby nás příliš nerušilo. 

Když bychom toto přirovnání vztáhli k vaší profesi, řekl byste, že Bůh je dobrý režisér a lidé lepší či horší herci?

Ano, tak by se to dalo říct. Problém totiž je, když lidstvo nebo člověk začne být tak nafoukaný, že má pocit, že je výborný herec. A že už nad sebou žádného režiséra nepotřebuje. Obecně to platí u jakéhokoliv umění. Když si o sobě začnu myslet, že jsem dobrý, nejlepší, tak jsem na cestě do záhuby. Protože přestanu mít v sobě touhu zlepšovat se, být lepší, než včera. Mé zbytnělé ego mi nedovolí růst.

Bohužel, toto je problém celé naší západní civilizace, která ráda druhé poučuje, co a jak má dělat. Vy to děláte špatně, my to děláme dobře. A dokud to nebudete dělat podle nás, tak jste hloupí a my se s vámi nebudeme bavit. Vaše jediná svoboda je, dělat to podle nás. Ale kdo je člověk západní civilizace, aby měl právo sám o sobě tvrdit, že je nejlepší?

Nejoceňovanější filmy u nás vznikaly za minulého režimu. Není to paradox? 

Bylo to dobou, která šlapala po lidství. Aby si člověk svou důstojnost zachránil, začne na ni myslet o to víc. A to se projevovalo i v umělecké tvorbě. 

Jejím specifikem bylo vytváření jinotajů. Něco jste chtěl divákovi říct, ale nešlo to prvoplánově. Musela se hledat metafora, až básnická. Počítalo se s chytrým divákem a divák na to byl připraven. Uměl číst mezi řádky a věděl, že ho tvůrce nepovažuje za blbce, takže tím byl i polichocen. Mezi tvůrcem a divákem se tak vytvářelo mnohem silnější pouto a díky tomu pak vznikala úžasná tvorba.

Dnes lze většinou tvořit bez těchto překážek, ale pak je tvorba mnohdy rozplizlá, chybí jí něco, vůči čemu se vyhraňujete, s čím bojujete. 

Nemůže se stát, že Západ, který jsme vždy obdivovali jako garanta svobod, převezme onu štafetu hlídače jediné správné cesty a pravdy, což je model, který tak dobře známe z dob komunistické totality? Zakazují se slova, myšlenky… Nesdílíš naše hodnoty? Nepatříš mezi nás a dáme ti to pocítit. Není toto podhoubí pro opětovný vznik tvorby s jinotaji?

Já jsem hlavně doposud nepochopil, co mají být ony evropské hodnoty. Má to být svoboda? Dobře, ale můj názor může být trochu jiný, než má člověk z progresivistické části společnosti. Když nás bude kolem stolu sedět pět, můžeme mít odlišné pohledy na to, co svoboda ve skutečnosti je. Jestli má limit, nemá limit, jestli se to či ono slovo smí či nesmí říct.

Evropanství? Žijeme sice na jednom plácku, ale to přeci není samo o sobě hodnota. Jsme sousedi, ale co je na tom hodnotného? Že spolu nebojujeme? Vždyť jsme v 21. století!

Proč by měli zase Němci a Francouzi proti sobě jezdit tanky? Opravdu tyto „hodnoty“ těžce nacházím, a pokud si pro politickou korektnost v Evropské ústavě zakážeme přiznat naše historické a duchovní kořeny, abychom neurazili něčí elektorát, tak jsme si své kořeny sami podřízli. 

Stavíme Babylonskou věž vlastního ega a chybí nám základy, protože jsme si je zakázali postavit. Lépe řečeno: ty staletími postavené jsme zbourali.

Proč se to děje?

Každá jiná kultura stojí na svých duchovních kořenech. Podívejte se třeba do arabského světa… My připomínáme starý Řím, kde si lidé užívali bohatství, měli obilí, jídlo z Egypta, všechno, na co si vzpomněli. A vlastní kořeny je přestaly zajímat. A pak přišlo křesťanství. Primitivové, co vyznávali chlapa přibitého na kříži. Ale s duchovní silou, která sjednocovala. S Bohem, který sjednocoval. Ano, jako katolíci se můžeme s protestanty hádat, ale nakonec vždycky dojdeme k momentu, že věříme v jednoho Boha, který nás spasí a to nás spojuje.

Bůh je sjednocující, to jen my se stále hádáme o blbostech a jsme rozdělení. Bojím se, že je to důsledek stavu, že jsme tu dlouho neměli válku. Protože až bychom bojovali o život, o chleba, o to, čím nakrmím zítra svou rodinu, tak se nám tyto, s prominutím, kraviny, o které se přeme, budou zdát malicherné. Jako lidstvo jsme blahobytem rozmazlení. Už si nedovedeme představit ani jednoduchou modlitbu: Bože, dej, abych přežil. 

Jsou důsledky onoho blahobytu kauzy typu, kdy se kanadský premiér Trudeau omlouvá, že si ve svých 29 letech na školním večírku načernil obličej a převlékl se za Aladina? 

Považuji to za obrovskou hysterii a farizejství. Princip maškarních bálů, masopustů a podobných akcí patří do našich tradic. Lidé se převlékali za zvířata, ale to přeci neznamená, že se vysmívají přírodě. Někdo si načernil tvář a hrál mouřenína, ale to přeci neznamená, že je rasista.

Vždyť se tady bavíme o situacích, které se staly v době, kdy byla společnost jiná. A my to posuzujeme dnešní optikou! Dnes se smí jezdit v obci autem 50. Za mých mladých let se však smělo jezdit 60 a v noci byla rychlost dokonce 90. A teď bych si vybral nějakého řidiče a řekl mu, darebáku, ty jsi jel kdysi ve vesnici v noci devadesátkou. Jsi špatný člověk! A on se začne bránit, že se jen choval podle tehdejších zákonů, podle zvyklostí tehdejší společnosti. Mám dnes zažalovat svého tatínka, že mi dal v dětství pár pohlavků, že jsem rozbil okno? Protože podle dnešního posuzování si v tom mohl léčit nějaké sexuální skryté pudy a zneužívat tak své dítě? Když děti zlobily, dostaly na zadek, nebo jako v Obecné škole přes ruce rákoskou od Igora Hnízda. Naši předci zkrátka žili jinak, měli svá pravidla a zákony.

Ano, z dnešního pohledu se mohou zdát překonané a proto špatné, ale nemůžeme si jen tak udělat rovnítko s dnešní dobou a posuzovat minulost dnešními zvyklostmi a zákony. Mícháme věci, které se směšovat nedají. 

Tento trend se k nám však přesto valí a ne každému to vadí. Například Tomáš Halík prohlašuje, že nám Evropská unie věnovala stovky miliard, takže máme být za co vděčni a poukazování na podobnost s minulým režimem, kdy se rovněž muselo hromadně souhlasit se „správnými hodnotami“, nám prý vnucují jen prolhaní ideologové.

Profesora Halíka si lze vážit za mnoho věcí. To chci dvakrát podtrhnout. On má jako svůj vzor Jana Husa a také Hus dělal ve své době skrytě či přiznaně politiku. Tomáš Halík má od dob prezidenta Václava Klause tendence vyjadřovat se veřejně k politice. Posuzovat, co je správně, co není správně.

Jenže církev tady není pro zkvalitnění demokracie, ale pro spásu duší. Co mě však u něj v poslední době doslova šokovalo, bylo zpochybnění pohřbu Karla Gotta v katedrále. Jestli zemřelý člověk do kostela chodil nebo ne, jestli v Pána Boha věřil víc nebo míň, jestli měl hříchy takové nebo onaké, to nikomu z nás nepřísluší soudit. Od toho je Pán Bůh. Karel Gott i jeho rodina si pohřeb v katedrále přáli a v případě úmrtí takové osobnosti se sluší, když je rekviem přítomen arcibiskup.

A jestli katolický kněz zpochybňuje odevzdání duše zemřelého do Boží náruče jen proto, aby demonstroval, že Babiš či Zeman či Duka jsou jeho političtí oponenti, pak nechápu, jestli je Tomáš Halík stále ještě duchovní, anebo už spíše politik. A velmi by mě zajímalo, co by profesor Halík dělal, kdyby přišel Karel Gott za ním ke zpovědi, jestli by ho vyhodil, protože to byl normalizační zpěvák. Zde se totiž dostáváme k něčemu klíčovému, co zmínil i kardinál Duka při pohřbu. Z piedestalu jsme odstranili Boha-Soudce a nahradili ho vlastními soudy.

Připadá mi, že se Soudcem nahoře už Tomáš Halík příliš nepočítá a soudy vynáší za něj. Přitom sám rád cituje papeže Františka, který se před časem v letadle tak laskavě vyjádřil k homosexuálům: Kdo jsem já, abych soudil? Jestli tuto větu můžeme říct o lidech, po kterých je pliváno, tak i po Karlu Gottovi bylo pliváno, a jako křesťané bychom se ho měli zastat a ne se k těmto plivancům ještě připojit. 

Máte pocit, že tím, že tzv. východní blok prožil komunistickou totalitu, jsme více citliví na to, co se dnes děje? Že nám blikají varovné kontrolky, pozor, tohle už jsme tu jednou měli, nenechme si pracně budované dílo společné Evropy zničit?

Rozhodně ano, jsem o tom přesvědčen. Současná EU představuje socialismus jako vyšitý. A nejen pro to, že oslavují narozeniny Karla Marxe. Pocítila to i moje rodina. Žena koupila hotel na Šumavě, její otec prodal vzácnou sbírku známek, vzali si úvěr a pustili se do stavby, na níž nechali spoustu krve a dřiny. A ejhle, po pár letech vyrostl nedaleko krásný nový hotel s 50 % dotací od EU na rozvoj cestovního ruchu. S podmínkou, že pár let se musí ubytovací služby poskytovat a pak se z toho může udělat třeba chalupa k rekreaci. A já se ptám, jak je možná taková nerovnost podmínek? Někdo si to odmakal a někdo dostal miliony jen tak? Za to mám být opravdu EU vděčný? A těchto nerovných podmínek jsme si za socialismu užili plno.

Z veřejných peněz jsou dnes na vysokých školách podporované obory, jejichž absolventi by na trhu práce těžko našli uplatnění. Třeba z katedry genderu vyjde každý rok množství studentů, kteří mají vysokoškolský diplom, ale kde najdou práci v oboru? Ano, jistě, v nějaké neziskovce, která se ovšem sama neuživí, takže je financována ze státního rozpočtu či z grantů EU.

A je to tu zase. Ze socialistických peněz se platí tyto pseudoobory a živíme lidi, kteří sice mají vystudovanou VŠ, ale o které se vlastně musíme nějak postarat. Vzniká abnormalita, k níž se tváříme korektně, jako že to je v pořádku.

Protože studovat gender je moderní, progresivní, a proto v pořádku. Přitom jde o zhoubu, kterou papež František přirovnal k jaderné hrozbě. Jde proti přirozenému řádu, kdy Bůh stvořil muže a ženu jako vrcholné stvoření a svěřil jim Zemi.

V zahraničí jsou důsledky tohoto trendu zřejmé.

Kamarád se vrátil z New Yorku a v metru na eskalátorech fotil plakáty LGBTQ: Sofia, 13 let, žijící v Brooklynu – ví, že je gender nonconforming/pansexual. A s ní na plakátě je Clio, také 13 let, sebedefinující se jako lesbian demigirl. U nás třináctileté děti ještě dva roky nemohou mít žádný sexuální kontakt, ale na plakátech LGBTQ už deklarují svou jasně vyhraněnou sexuální orientaci. 

Hned vedle plakát dvou chlapců, jeden pansexual man, druhý heteroromantic bisexual male s nápisem „My jsme budoucnost“. Jsou to další vnucování genderových aktivistů, aby společnost legitimizovala něco, co by bez jejího nátlaku nikdy neudělala. Třináctileté děti nám z billboardů definují, jak se sexuálně cítí? Opravdu? Fajn. Přijmeme-li to, pak za dva roky na nás totéž budou z plakátu křičet osmiletí? A pak pětiletí? Kde je ta hranice, kdy někdo bouchne do stolu a řekne: copak vám všem už definitivně hráblo?

Zdejší americký velvyslanec na nedávný duhový pochod Prahou nešel, ale dal mu záštitu, podobně jako třeba nizozemský velvyslanec. S argumentem, že když se někdo nějak cítí, je to dobré a je třeba to podporovat. Nevím, jak by se tvářil, kdybych přišel na americkou ambasádu a řekl mu, že se cítím jako americký občan a že chci, aby to respektovali a ihned mi vystavili americký pas. Subjektivní dojmologie a pocitologie totiž dokonale rozvrací jakýkoli řád, pravidla či vyšší princip.

Čím to je, že naše doba řeší právě tato témata?

Stojí za tím naše bezlimitní rozmazlenost. Rozfrfňanost, hýřivý blahobyt, bezbřeze zbytnělé ego člověka naší civilizace, který je sám sobě Bohem a myslí si, že může, co se mu zamane. Jedním slovem pýcha. A jak čteme ve Starém Zákoně: Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Boha a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem.

To však pro člověka není nic nového…

Jistě. Jak říká kniha Kazatel: „Cokoli se dělo, bude se dít zase, nic nového pod sluncem.“ Děláme pořád ty samé chyby. A tak dlouho budou světy vznikat a zase zanikat, dokud v pokoře nepřijmeme, jak jsme malí a smrtelní. Že naše doba pomine a naše poznání bude překonáno. Ale přesto, že jsou dnes základní hodnoty relativizovány a slušnost přestává být slušností, já v ni nikdy nepřestanu věřit. Protože věřím v slušného člověka. A vím, že Bůh je přeci slušnej člověk.

Zdroj: konzervativninoviny.cz