Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ve veřejném prostoru se objevují názory, že říjnové volby budou klíčové a rozhodnou o tom, zda se Česká republika dál bude rozvíjet jako demokratická země, nebo jestli se posune k autoritářskému režimu. Jaký na to máte názor?

Budou to důležité volby, ale neodvážil bych se použít slovo klíčové. O mnohých volbách v posledním čtvrtstoletí se říkalo, že jsou klíčové, a myslím, že tyto nebudou klíčovější. Druhá otázka je, jestli mohou něco významného a výrazného přinést. Mám strach, že nemohou, protože do hry nevstupují subjekty, které by přicházely s něčím novým, překvapujícím a převratným. Když vidím ty hráče, tak od nich nic velkolepého neočekávám.

Čím to je?

Tak dlouho se u nás bojovalo proti politickým stranám, jejich zastaralosti a nemodernosti, až se jejich odpůrcům – a každý ví, že na prvním místě mám na mysli Václava Havla – podařilo politické stranictví zneuctít a udělat nepopulárním. Nedá se proto říct, že by se tvůrčí lidé snažili do stran vstupovat a něco zásadního udělat. To je smutný výsledek.

Není to do značné míry vina samotných straníků, sekretariátů, partajních šarvátek, způsobu sestavování kandidátek třeba pomocí falešných náborů?

To jsme u toho, co bylo dřív, jestli slepice, nebo vejce. Je falešný nábor členů v politických stranách prvotní příčinou, či důsledkem něčeho? Lidé se malinko bojí do stran vstupovat, těm pak chybějí členové, a tak se vytvářejí falešné nábory. Proto bych v nich viděl spíš důsledek než příčinu.

Vždy jste byl zastáncem toho, aby stranická politika byla záležitostí střetu idejí. Vidíte dnes aspoň u ČSSD a ODS náznaky, že se o cosi podobného snaží?

Zdá se, že tyto dvě strany zůstávají jako jediné trošku ideově definované. O ostatních se to opravdu v žádném případě tvrdit nedá. To říkám natvrdo s vědomím, že se na mě za to bude leckdo zlobit. Samozřejmě bych si přál, aby ČSSD a ODS dělaly stranickou politiku jednoznačněji a o své základní ideje se více zasazovaly a jasněji je formulovaly. V tomto smyslu bych kritizoval obě dvě.

Existuje ve světě, v němž stále větší roli hrají sociální sítě a americký prezident Trump s lidmi komunikuje převážně přes svůj Twitter, vůbec ještě zájem o nějaký ideový fundament?

Americký prezident tweetuje, ano, ale to je přece také důsledek něčeho. Atak standardních médií na jeho osobu byl natolik hrozivý, že on zcela logicky využil tuto možnost. Koneckonců mnozí z nás to dělali vždycky. Nebyly Facebooky a Twittery, takže pro mě jediné řešení, jak se vyhnout neustálému útočení mainstreamových médií, bylo vyrazit za lidmi a jezdit po celé České republice, zajít do každé vesničky a pokusit se s nimi mluvit. Teď je to možná díky novým elektronickým médiím snadnější, i když myslím, že úplně jiné to není. Lidé potřebují politika vidět, sáhnout si na něj, zejména v zemi našich rozměrů. V Americe je to určitě jiné, Trump nemůže navštívit každé město, byť nad 200 tisíc obyvatel. Na počátku 90. let jsem říkal ruskému premiérovi Gajdarovi, že bez politické strany nemůže uspět, on ji založil, ale ve volbách propadl. Když jsem se s ním poté potkal, byl smutný, nicméně připomněl, že v Moskvě, jež velikostí zhruba odpovídá České republice, dostal skoro stejný počet hlasů jako já s ODS. Dodal, že on je skutečně odkázaný na média, neboť nemůže objet všechny vesnice na Dálném východě nebo za polárním kruhem. A já musel přiznat, že u nás to jde, stačí si sednout do auta. Je velkou chybou, že to současní politici nedělají a naskakují na tezi, že to lidi nezajímá. Je to zajímá moc, pouze je nezajímají konkrétní politici.

Což jste věděl vy i prezident Zeman…

…a myslím, že dneska to ví jedna jediná osoba, a tou je můj syn. Ale neradí se o tom se mnou, přišel na to sám.

Jenže ne každý politik má odvahu za lidmi jet, protože náměstí by mohla zůstat prázdná. Kdo má chuť poslouchat nudného chlapíka, který stále dokola opakuje stejné fráze?

Ta náměstí prázdná jsou, několikrát jsem to zažil. Loni jsem byl na zahájení školního roku ve velkém okresním městě, jehož náměstí bylo oblepeno plakáty jedné nejmenované strany. Říkali mi, že po mém odjezdu tam má její předseda mítink. Přišlo na něj šest lidí.

Potvrzujete tudíž absenci politických osobností, a to jak nalevo, napravo, tak ve středu?

Na severu i na jihu, všude. Ale nedivím se tomu. Politika je decimována nepřetržitými mediálními ataky, obviněními za to či ono, že lidem se do ní prostě vstupovat nechce, nestojí jim to za to. Je tam prázdno také z tohoto důvodu.

Když jste na to narazil, co si myslíte o výroku Miloše Zemana, že je třeba novináře likvidovat?

Nemá cenu rozebírat, že žijeme, řečeno s Petrem Hájkem, v jisté éře mediokracie, v níž novináři hrají větší roli než být nositeli informací a reportéry. Pro mě byl vždy základním cílem médií reporting, reportování o věcech a jevech, které se udály. To z našich médií v podstatě vymizelo. Novináři jsou daleko více nepřetržitými opinions makers, tvůrci názorů. Nedávno jsem se v Jižní Koreji setkal s jednou známou novinářkou a ona mi říká – i když já to věděl – že je z Wall Street Journal „opinion page number six“, tedy názorová strana číslo šest. A má to i na vizitce, definičně se odlišuje od novinářů ze stran jedna až pět, kteří mají za úkol reporting. Velmi bych si přál, aby toto odlišení fungovalo i u nás. Ale to se moc neděje, nikdo nechce reportovat, každý i v prosté zprávě hledá zápletku.

Ale novináře byste kvůli tomu nelikvidoval?

Ne, není nutné zavádět nějaké drastické metody.

V ministerské premiérské, předsednické či prezidentské funkci jste ctil postavení a roli instituce, jejímž jste byl v dané době představitelem. Tím jste byl předvídatelný a lidé věděli, v jakých mantinelech se budete pohybovat. Nejsme teď svědky vychýlení z tohoto základního pravidla demokracie?

Respekt k úřadu je zásadní záležitost a určitě kolem sebe vidíme věci, které mě netěší a já bych je nikdy nedělal. My jsme ale svědky obecnějších procesů, strašlivého zbavení se elementárního respektu k člověku, k autoritě jakéhokoli typu. To jsou spojené nádoby. Sledujeme obrovské zhrubnutí společnosti, já nemluvím ani v soukromí tak, jako mluví řada politiků v televizi. Nevím, co k tomu dál dodávat.

Po několika týdnech se situace ve vládě uklidnila, Andrej Babiš byl odvolán, nastoupil nový ministr financí. Vnímal jste koaliční turbulence jako začátek horké volební kampaně?

Pokud byste to vracela do této roviny, bylo by to velmi správné. Žádná vládní krize u nás nenastala, všechny instituce normálně fungují, nic hrozivého se neděje, šlo jen o bouřlivé zahájení volební kampaně, které mělo tuto zápletku. Věc druhá je, že na to média naskočila a začala to hrát jako velikánskou vládní krizi. Přijměme, že primární není vládní krize, ale nutný souboj dvou dominantních politických stran. Kdyby na sebe začaly štěkat dva týdny před volbami, nikdo by tomu neuvěřil, a proto se musely rozhádat zásadním způsobem dříve, aby byly věrohodné. Já bych to nedělal, ale ony měly pocit, že o sobě musejí říct nejhorší možné věci. Je ovšem pravda, že jsme nikdy nezažili situaci, kdyby ve vládě byly dvě stejně silné strany, de facto tu existuje velká koalice. Zatím to vždy bylo tak, že vedle jedné dominantní strany byly dvě nebo tři menší. Z toho důvodu tento veliký rozkol nikdy nemohl nastat.

Mělo by z vašeho pohledu vítězství Andreje Babiše na Českou republiku nějaký fatální dopad?

Nejsem ctitel Andreje Babiše ani politické strany ANO, ale musím spravedlivě a férově říct, že nevidím velký rozdíl mezi tím, kdyby byl premiérem pan Babiš, Sobotka či Bělobrádek, toto trio je pro mě podobně nepřijatelné.

Z vašich vyjádření vyplývá, že svět zaplavuje arogance moci, Západu vůči Východu či třetím zemím, což se týká i vašeho oblíbeného tématu o změnách klimatu. Je nadřazenost vyspělého světa, který chce cosi diktovat či naznačovat druhý určující kategorií současnosti?

Odlišme aroganci moci uvnitř země, což je debata, kterou jsme vedli doteď, od toho, jak se politické establishmenty ve vyspělém světě pokoušejí diktovat lidstvu, co pro něj je, či není dobré. To cítím v oblasti klimatické, ale zrovna tak v bezohledném prosazování evropské unifikace bez toho, jestli si to lidé v Evropě přejí. Tento fenomén samozřejmě vnímám.

Téma modré, nikoli zelené planety vás drží mnoho let. Proč je právě klima vaší srdeční záležitostí, ačkoli profesně nemáte s klimatologií nic společného?

Nejsem klimatolog, ale člověk bojující za zneužívání falešných jednotlivostí k zásadní redefinici lidské společnosti. Řekl bych, že to je moje profese. V debatě o globálním oteplování, nejde o klimatologické disciplíny, ale o mocenský souboj, o to, vnutit člověku a lidstvu jako celku jisté pohledy na svět, což s měřením teploty a odhady emisí CO₂ moc nesouvisí. A proč je to moje srdeční téma? Jsem citlivý až přecitlivělý na jakékoliv omezení lidské svobody. Vyplývá to z mého života v komunistické éře, ale nikdy také nezapomenu na to, když v 70. letech minulého století začínalo zelené hnutí a vznikl Římský klub, tzv. limity růstu a baťůžkáři, kteří nám vnucovali, že musíme mít na zádech v plastové lahvi vodu atd. To jsem od začátku považoval za fatální útok na moji osobní svobodu.

Copak není správné chránit si svoje životní prostředí?

Životní prostředí si určitě chránit musíme, ale debata o globálním oteplování s ním nemá vůbec nic společného.

I když spousta lidí tvrdí opak?

Kdo?

Vědci třeba. Tvrdí, že pouštíme do ovzduší nadměrné množství CO₂, čímž si ničíme ozónovou vrstvu.

Jestli vypouštěním CO₂ přispíváme k nějakému problému v našem ovzduší, je věc jedna. Zdůrazňuji přitom, že oxid uhličitý je naprosto blahodárný plyn, bez něhož bychom vůbec neměli vegetaci a nemohli bychom žít, takže pozor na to – CO₂ není toxická a život ničící látka. Debata ovšem stojí jinak. První otázka zní, zda mírné zvýšení globálních teplot je ničivé pro lidskou společnost. Na to jednoznačně odpovídám, že není. Už před deseti lety jsem v knize o modré planetě uváděl příklad, že životní úroveň a vyspělost ekonomiky ve Finsku a Singapuru je zhruba stejně vysoká, byť v jedné je průměrná teplota asi osm stupňů a v druhé 29. Pokud s takovým obřím rozdílem může společnost dosahovat stejných výkonů, výsledků a životní pohody, je to známka toho, že miniaturní zvyšování teplot nemůže být ničivé. Jestliže všechny klimatologické autority připouštějí, že zeměkoule se za celé století případně oteplila o 0,7 stupně Celsia, tak je to nicotné. Pomineme-li spory o způsoby a možnosti měření, je tedy nejasné, nakolik zvýšení teplot o jeden stupeň lidstvu vadí. A i když uznáme, že k tomuto vzestupu teplot došlo, musíme se ptát, jak k tomu přispěl člověk a specificky oxid uhličitý.

Na pařížské konferenci o klimatu politici dospěli k závěru, že značně, a proto přijali závěrečný protokol o ochraně klimatu a snižování emisí.

Politici v Paříži jsou legrácky, které není možné brát vážně a doufám, že Donald Trump, byť už ustoupil od mnoha svých slibů, aspoň tomuto dostojí a pařížskou dohodu vypoví. Otázka vlivu člověka na stav klimatu je podle mě mizivá a pokusy brzdit emise CO₂ mají miniaturní roli, kterou je navíc těžko měřit. Ale o tom je i tato moje nová kniha.

Přál byste si jako volič, aby v předvolební kampani politici zvedli opomíjená mezinárodněpolitická a evropská témata?

Politici se těmto otázkám vyhýbají s argumentem, že to voliče nezajímá, to jsem zažil i ve své vlastní straně. Já bych odlišil velká mezinárodně politická témata od „malých“, tedy evropských. My nejsme velmoc a nehrajeme na globální politické scéně – a při své namyšlenosti si to přiznejme – vůbec žádnou roli. Není sporu o tom, že v USA, Číně, Rusku a snad i Německu či Turecku je mezinárodní politika zásadním tématem, jemuž se politici nemohou vyhnout. U nás vymezování se vůči Číně nebo Rusku je spíš únikový předmět některých našich hloupých politiků, kteří neumějí nebo nechtějí říct něco zásadního k relevantním věcem, a proto hrdinně bojují s čínským komunismem. To je směšné. Do velké mezinárodní politiky bych se jako občan desetimilionového národa příliš nepletl. A to říkám jako člověk, který byl před deseti dny v Jižní Koreji, teď se vrátil z týdenního pobytu v Izraeli a je zvyklý se pohybovat ve světovém kontextu.

Do evropských věcí byste se naopak pletl?

Evropská politika už dávno není zahraničněpolitickou záležitostí. My jsme součástí Evropské unie, svou suverenitu jsme už dávno ztratili, tudíž všechno, co se děje v EU, je naše domácí téma. To, že ho naši politici sabotují s názorem, že to lidi nezajímá, je dětinské. Evropská unie nás ovlivňuje dennodenně a jestli někteří lidé pořád nechápou, že nejsme Evropským společenstvím suverénních zemí, ale unií, kde státy nehrají žádnou roli, a naším ministerským předsedou fakticky není Sobotka, ale Juncker, tak je to krátkozraké. A neumějí-li to politici vysvětlit voličům, je to jejich chyba.

Kateřina Perknerová, publikováno v Deníku na serveru Denik.cz dne 27. května 2017.

Zdroj: institutvk.cz