Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Listopad je svátkem vzpomínání na zemřelé. Ten, kdo prožil onen historický 17. listopad v roce 1989 může náhrobní svíci bez obav zase rozžehnout.

Říkám to vzpomínaje na těch několik první listopadových a prosincových dnů, kdy vznikal v tehdejší ČSSR nový politický režim, který vedl nejen k významné metamorfóze Československé socialistické republiky, k transformaci (řečeno slovníkem Nikolaje Bucharina z roku 1921) politických a ekonomických institucí a konečně také proměně společnosti na úrovni rodiny, obce a státu.

Byl jsem onoho „sedmnáctého“ na Albertově, kde jsem viděl více pamětníků roku 1968 než později oslavovaných „studentských vůdců“, šel jsem se zvětšujícím se průvodem na Vyšehrad k rotundě sv. Václava, potom zpět po nábřeží k Národnímu divadlu a kavárně Slávia. Tam se celý kondukt rozdělil na část, který chtěla pokračovat přes Most legií na Hrad a na tu dále vedenou (usměrněnou) na Národní třídu do náruče pohotovostního pluku SNB. A také k místu fiktivního „ubití“ stejně bájného studenta Šmída alias Růžičky (Zifčáka). Byl jsem od prvních dnů studentské stávky na DAMU a dokonce jsem byl přítomen i vzniku Občanského fóra v Činoherním klubu.

Snad právě tam, během zkoumání, kdo tam může nebo nemůže být přítomen a během vybírání „osobností“, které mohly vstoupit na jeviště, kde jim dal rozhřešení a požehnání Václav Havel, mne poprvé napadlo, že se hraje nějaká hra, drama, komedie nebo tragikomedie, která nemusí být doopravdy. Když se, dokonce už v těchto dnech, objevil populární a vlezlý název „Sametová revoluce“, začal se tento nápad proměňovat v přesvědčení. Konečně mi hlavu rozsvítil, hned v lednu 1990, kolega Kotík, který se vyznal v scénickém svícení u filmu a divadla, a varoval mne slovy „samet pohlcuje lesk!“

Mohu se mýlit, ale vzpomínám si, že snad první, kdo opatrně varoval před velkými slovy, byl Petr Pithart, už jako předseda české vlády, který se obával nadužívání slova revoluce. Řekl a napsal, že nešlo o revoluci, ale o „dojednané předání moci“. Dodejme, že takovému, které způsobilo změnu politických a ekonomických poměrů v zemi, které se nám tehdy zdálo fundamentální.

Později se o tom napovídalo dost a dost, ale dodnes vlastně nevíme, ani od nejvyšších ústavních činitelů, kdo s kým vlastně jednal o tom nejdůležitějším, kdo tyto změny mocensky garantoval a jak se dohodli „jednající“ o tom kdo je vinen trestně-právně, politicky, morálně. Zda bude nebo nebude dodržena právní kontinuita nebo dokonce kontinuita personální týkající se justice, armády a vojenských zpravodajců, kdo bude mít přístup na startovní čáru malé i velké privatizace, majetkových restitucí a jaké hendikepy budou stanoveny běžícím za zbohatnutím.

Nejde totiž o logomachii (slovíčkaření), ale také o to, zda tam někde nezačalo putování za pravdou a láskou, které skončilo v Praze na Václavském náměstí hrozbou šibenicí, což si v českých dějinách dovolil naposledy snad jen Ferdinand Štýrský svým monumentálním a teroristickým (zastrašujícím) aktem na Staroměstském náměstí v roce 1621…

Zdroj: prvnizpravy.cz