Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ikony jako „zrcadla“ a „předobrazy“ vyšších světů (pokračování)

Připomeňme, co o osudu ruských ikon, v roce 1967, ve své skvělé knize Dopisy z Ruského muzea, se směsicí trpkosti a ironie napsal Vladimir Solouchin: „Ikon jsou v depozitářích tisíce. Krása, která byla v tenké vrstvě rozprostřená po celé ruské zemi, je nyní seškrabaná škrabkou jako zlacení a posbíraná do hrstiček. Jedna hrst v depozitářích Treťjakovky (okolo šesti tisíc kusů), jedna zrovna tady, ve sklepení Michajlovského paláce (čtyři tisícovky), další hrst, dejme tomu, v Jaroslavském oblastním muzeu, hrst ve Vologodském muzeu.  A potom, po velkých městech, budou na řadě výškrabky: v Suzdali, někde v Toťmě, v Šenkursku, v Gorodci… Ale na zemi, odkud je to vše s péčí seškrabáno, či prostě smyto, tam zůstaly hromady štěrku a plevele, někdy zmrtvělé, dekapitované zděné prostory, kde skladují petrolej a oves, žrádlo pro prasata a čerstvě stažené skopové a telecí kůže. […] Ikony, přivážené z různých koutů, černé, špinavé, loupající se a nadouvající vlhkem, místy oprýskané […]. Co byste jako první udělali vy [tj. jako muzejní restaurátoři; A. A.], kdyby před vás na stůl položili ikonu, které je pět set let a kterou zrovna přivezli z kolchozního skladu obilí, kde vlastním tělem ucpávala rozbité kostelní okno, aby dovnitř nepronikl sychravý podzimní vítr, šikmý májový lijavec, sypký lednový sníh ani létavý červencový prach?“ Vskutku apokalyptický, bohužel však absolutně pravdivý obraz uplynulých let 20. století.

Jevgenij Trubeckoj doufal, že objevení staré ikony (připomeňme, že tato slova naděje byla pronesena v roce 1916) znovu „svým světlem ozáří nejen minulost, ale i současnost ruského života, a navíc i jeho budoucnost“ (Dva světy ve staroruském ikonopisectví)^[1]. Na první pohled k ničemu takovému nedošlo. Ale jen na první pohled. Nehledě na všechna strádání, jež Rusko v minulém století vytrpělo, jsme si dnes vědomi toho, že toto světlo nezmizelo beze stopy, je s námi, v nás, tak jako dříve v podobě naděje vkládané do budoucnosti. Je pozoruhodné, že zázračně zjeveným symbolem samotné možnosti obrození Ruska se stala právě ikona ‒ divotvorná ikona Matky Boží „Panovnice“, seslaná zemi silami Prozřetelnosti v době, kdy Mikuláš II. abdikoval.^[2]

Ikonomalba a chrámová architektura – dvě větve sakrální tvorby – jsou nerozdělitelně spojeny. Ikona a chrám – to je „jednotný chrámový celek“. Samotný chrám „je […] mnohem víc než dům modlitby, je to celý svět, […] shromážděný vjedno milostí“ (Rusko na svých ikonách).

Ikona a chrám tedy představují jeden z nejvýraznějších příkladů staleté sakrální tvorby našeho lidu.^[3] Ne náhodou Florenskij svou geniální práci nazval Mystérium chrámu jako syntéza umění: „V chrámu je v zásadě propojeno všechno se vším. Chrámová architektura dokonce bere v úvahu dílčí dojem, který vyvolávají stužky namodralého kadidla, vinoucí se po freskách a objímající sloupy kupole. Ty svým pohybem a proplétáním rozšiřují architektonické prostory chrámu téměř do nekonečna, změkčují strohost a přísnost linií, uvádějí je do pohybu a oživují. […] Vzpomeňme nyní jen ladných a rytmických pohybů kněží při každodenní bohoslužbě, měnivé hry přelévavé škály barev v záhybech drahocenných látek, libých vůní a osobitých světelných závanů atmosféry ionizované tisíci hořících ohňů. Připomeňme si také, že chrámové mystérium se ve své syntéze neomezuje pouze na sféru výtvarných umění, ale včleňuje do svého celku také umění vokální a poezii, a to poezii všeho druhu, a proto se z estetického hlediska jeví jako hudební drama. V této syntéze se všechno podřizuje jedinému cíli, vrcholnému dojmu katarze z tohoto hudebního dramatu. Proto jsou všechny její složky navzájem spolupodřízené, a když je oddělíme od ostatních, přestávají existovat, nebo přinejmenším existují a promlouvají v nepravé podobě.“

Nyní lépe pochopíme onen vztah k pravoslavné bohoslužbě, prodchnutý hlubokou náboženskou úctou, ono duchovní vytržení, které Daniil Andrejev zakusil na jaře roku 1928 v Pokrovském chrámu v Levšinu, když po velikonoční půlnoční poprvé zůstal na ranní pobožnost: „tato pobožnost, jež začíná asi ve dvě hodiny v noci, se vyznačuje jak známo tím, že se během ní čte – jedinkrát v roce – první kapitola Evangelia sv. Jana: ‚Na počátku bylo slovo‘. Evangelium ohlašují všichni kněží a jáhnové, kteří se účastní bohoslužby, z různých konců chrámu, jeden po druhém, verš po verši, v různých jazycích – živých i mrtvých. Tato bohoslužba je jedním z vrcholů pravoslavného – a vůbec křesťanského a celosvětového – kultu. Můžeme-li pobožnost, jež ji předchází, srovnat s východem slunce, pak tato bohoslužba – to je opravdové duchovní poledne, plnost světla a světové radosti“ (Růže Světa). Není nijak překvapivé, že právě v čase této bohoslužby vizionář prožil stav, který nazval „metahistorickým osvícením“. Bylo spjato „jakoby s panoramatem celého lidstva a s prožíváním celosvětové historie jako jednoho mystického proudu. Slavnostní pohyby a zvuky přede mnou probíhající bohoslužby mi umožnily pocítit ten nejvyšší kraj, ten nebeský svět, v němž se celá naše planeta stává velkým Chrámem a kde nepřetržitě probíhá v nepředstavitelné vznešenosti věčná bohoslužba prosvětleného lidstva“ (Růže Světa).

O RUSKÉM CHARAKTERU

Filozof Ivan Iljin správně poznamenal, že „charakterem je nazýváno jakékoli trvalé rozpoložení duše“. A hovořil také o tom, jaké má být ono „rozpoložení“ v případě ruského člověka: „Ruská duše musí nabýt volního, důstojného a majestátního rozpoložení. Musí si vytrpět a vykout duchovní [kurzíva A. A.] charakter“ (Tvorčeskaja iděja našego buduščego. Ob osnovach duchovnogo charaktěra, 1934).

Myslitel je navíc přesvědčen, že pokud je Rusku zapotřebí „relevantní idea ‒ na desetiletí, na staletí… Idea nikoli negativní, nýbrž kladná […]”, která „má vypovídat o tom hlavním v minulých i budoucích osudech Ruska; […] má svítit celým generacím Rusů, postihovat smysl jejich života a vlévat do nich svěžest […]“, pak to může být jedině idea „vychování v ruském lidu národního duchovního charakteru. To je hlavní. Tvůrčí. A na staletí. Bez toho nemůže Rusko existovat. Odsud přijde jeho znovuzrození“ (Tvorčeskaja iděja našego buduščego...).

Postižení dalšího osudu národní ideje skutečně není možné bez alespoň trochu jasného chápání zvláštností ruského charakteru, a to jak v jeho minulých, tak i současných projevech.

Tomuto tématu zasvětil svou práci nejeden filosof a vědec. Vzpomeňme kupříkladu Ruskou ideu a Osud Ruska Nikolaje Berďajeva; Charakter ruského národa Nikolaje Losského, O ruské ideji Ivana Iljina či Základní rysy ruského národa dvacátého století Pitirima Sorokina. To, co tito autoři v ruském člověku odhalili, nevymizelo, a jak doufáme, neztratilo svůj význam.

Již Nikolaj Berďajev seznával, že: „Vymezit národní typ, národní individualitu je velmi obtížné. Nelze tu podat přesnou vědeckou definici“ (Ruská idea)^[4].

Svou jedinečnost si zmíněné práce podržují už proto, že v nich nejsou vyloženy pouze kvality a vlastnosti ruského charakteru, ale také je zde učiněn plodný pokus postihnout jeho typologii, především pak samotný typ ruské duchovnosti, ony vysoké kvality ruské duše, jež byly odpradávna zásadními, stmelujícími a zušlechťujícími dějinný život národa. Jaké jsou ony kvality? Jaké jsou typologické rysy ruského národa, „v čem tkví podstata jeho ruskosti? Co je specifikem ruské mentality?“ klade si otázku Jevgenij Čelyšev, a odpovídá: „Sobornost – solidarismus, který je vlastní všem národům, avšak nabyl genetickou stálost. To je jeden z rysů ruského charakteru“ (Pereživať čužoje kak svoje, Litěraturnaja gazeta, 2006, č. 44).

Oleg Trubačev je přesvědčen, že „potenciál Ruska je nevyčerpatelný […]. ‚Jsme národem Sofie‘ [P. Florenskij; A. A.]. Sofijnost je jedním z našich duchovních rysů, jednou z veličin ruského národního sebeuvědomění. A je jím také kosmismus, šíře ruského národního sebeuvědomění, nikoli hermetismus. Ve světě však nepřevládá šíře, spíš ohraničenost, národní egoismus. Mluví-li se tedy o širokém naturelu ruského člověka a současně o schopnosti pochopit druhé, není to pro nic za nic […]. Můžeme […] hovořit o třech parametrech kultury […] – je to sofijnost a kosmismus, světovost ruského člověka (podle Dostojevského), cílení k moudrosti, a ještě sobornost (Lingvist Božjej milosťju, Litěraturnaja gazeta, 2007, č. 14).

Jak vidíme, vědci uvažují o typologických rysech ruského člověka a národa jako o celku. K těm typologickým rysům, jež určují tvář ruského národa, jeho osud, dle mínění Nikolaje Losského patří religióznost (ve specifické podobě se projevila i v období sovětské moci vytvořením – slovy D. Andrejeva ‒ „kvazináboženství“), dále láska ke svobodě, dobrota a nadání (viz Charaktěr russkogo naroda).

V souhlase s tím se vyjadřují i další ruští filozofové. Jak s ohledem na ruské dějiny konstatuje Ivan Iljin: „O dobrotě, přívětivosti a pohostinnosti, a také o svobodymilovnosti ruských Slovanů svorně vypovídají staré byzantské a arabské prameny. Ruská lidová pohádka je veskrze prodchnuta libou melodií dobromyslnosti. Ruská píseň je nefalšovaným výronem vřelého citu ve všech svých podobách. Ruský tanec je improvizací, vycházející z překypujícího citu. První historická ruská knížata jsou hrdinové srdce a svědomí (Vladimír, Jaroslav, Monomach). První ruský svatý (Feodosij) jest projevem vyslovené dobroty. Duchem nazírání skrze svědomí a srdce jsou prodchnuty ruské letopisy i didaktická pojednání. Tento duch žije v ruské poezii i literatuře, v ruském malířství i ruské hudbě.“

„Ruská idea,“ pokračuje filosof, „je ideou srdce. Ideou nazírajícího srdce. […] Tato idea stvrzuje, že to hlavní v životě je láska a že právě láskou je budován pospolitý vezdejší život […]. Láska je základní duchovní tvůrčí silou ruské duše. Bez lásky je ruský člověk jen nepodařeným stvořením“ (O russkoj iděje, 1951).

Pitirim Sorokin zase poukázal na odhodlání „obětovat vlastní životy, osudy, poslední prostředky a blahobyt ve jménu záchrany svobody, důstojenství a jiných velkých národních hodnot“ (Osnovnyje čerty russkoj nacii v dvadcatom stoletii). Takové odhodlání se jak známo nazývá patriotizmem či láskou k vlasti, o čemž pojednáme níže.

Dále můžeme jmenovat i takové rysy ruského národního charakteru, jakými jsou touha po spravedlnosti, velkorysost, štědrost, záliba v prostotě, „nemoc“ svědomí, jakási „nezemskost“, ba svatost ruské duše v jejích výsostných vzedmutích… Je to ono duši vlastní cítění hluboké náboženské úcty na vyšším duchovním stupni, které Serafim Sarovský v ruském člověku považoval za hlavní. A to je nad vší pochybnost svázáno s pravoslavnými kořeny.

„To, co pokládáme za nejlepší v ruském národě, ony rysy ruského člověka, jež jsou oprávněně oslavovány v krásné literatuře, to není cosi vrozeného. Dobrota, mírnost, tolerantnost, blahovolnost, obětavost, smělost, nezištnost, přívětivost – tyto a další rysy, jež jsou často zmiňovány jako to nejlepší v ruském člověku, zvláště pak v člověku dob minulých, ty všechny v něm byly vychovány po staletí neutuchajícím duchovním a mravním kazatelstvím, jež od dětství slýchával z ambonu, a kajícností, k níž byl rovněž veden už od dětských let…“ (Aleksandr Saltykov, Stěržeň rossijskoj duchovnosti; v knize Duchovnyj věstnik, 1990, č. 1).

Je příznačné, že pokud novodobí badatelé – filozofové, vědci a publicisté – hovoří o ruském charakteru v jeho specifických projevech v dějinách i v současných podmínkách, nezapomínají na pravoslavné kořeny.^[5]

Jazyk a duše národa

Jazyk, to je oceán, a jako takový má obrovskou hloubku. Je tu pěna a na samém povrchu i jakési vlnění, a jsou také hlubiny, kde současně panuje klid. Ruský jazyk je také tak hluboký a mnohovrstevnatý, a chtělo by se věřit, že přežije za každé situace.

                                                                                                                                    O. Trubačev

Obraťme se nyní k takovému neoddiskutovatelnému svědectví o síle a moci národa i osobitosti národního charakteru, jakým je jazyk, který filozofové označují za „domov bytí ducha a prostor mysli“. Georgij Fedotov napsal: „Jazyk není pouhým nástrojem či prostředkem k výměně myšlenek. Jazyk je nejjemnějším tělem myšlenky, neoddělitelným od svého prostředí. A nejen tělem myšlení, ale i celistvého ducha. Proto je jazyk pojmenováním národa, jako zvláštní duchovní a pokrevní jednoty, která utváří vlastní kulturu, tj. království ideálních hodnot“ (Národní a všeobecné). Ruský jazyk „je jazyk, který je schopen vyjádřit takřka nevyjádřitelné[…]“, zvuk ruské řeči je posvátný (Jurij Mamlejev). Tuto skutečnost výmluvně dosvědčuje ruská poezie ve svých vrcholných příkladech, jelikož „verše – to je nejvyšší forma existence slova, někde na hranici materiálního a duchovního. […] Samotná poezie je nejvyšší formou existence jazyka a vrcholem duchovní tvorby národa“ (Alexej Šorochov, Vejaňje tonkogo chlada, Litěraturnaja gazeta, 2005, č. 5).

Ruský jazyk je nejen schopen vyjádřit „přirozenou osobitost národa“, je schopen proměnit se v „jazyk ohnivý“, jak ho nazval Jevgenij Trubeckoj, aby vyjádřil mystickou ideu národa: […] ohnivý jazyk [národa]nezná národních překážek […]. Ne všem je dáno hovořit tímto prorockým jazykem národního génia, toliko jeho nejvyšším představitelům a nositelům – velikým kazatelům, tvůrcům umění a myslitelům, jež si věčná moudrost vyvolila za své hlasatele.“

Uveďme jeden příklad, který dle našeho mínění zcela přesvědčivě dosvědčuje moc ruského jazyka, jeho schopnosti vyjádřit skrytý, hluboký smysl, ontologický význam pojmu, vyjádřeného ve slově. Jak známo, slovo „katolický“ znamená „obecný“. Svatí Cyril a Metoděj nalezli při překladu symbolu víry z řečtiny analogii, jež měla tento pojem vyjádřit. Tou je slovo „sobornyj“. „[…] Dovoluji si tvrdit, že samotné toto slovo v sobě obsahuje celé vyznání víry,“ psal Alexej Chomjakov ve snaze vyjádřit ideu jednoty v množství. Jak už bylo řečeno, za pojmem „sobornosti“, se vskutku skrývá celá filozofie i archetypické rysy ruského národa.

Jako příklad moudrého a hlubokého rozvažování o ruském jazyce a původu jazyka vůbec, uveďme slova laureáta literární ceny Alexandra Něvského „Věrní synové Ruska“, spisovatele Petra Krasnova: „Náš jazyk je i dnes stále tak velký a mocný. […] Živý a plný moudrosti, nesrovnatelně moudřejší než my, je středobodem našeho národního ducha a vůle k velikému a bohatému životu; a je-li s námi tato jeho síla,s ničím menším nemůžeme nikdy souhlasit.

Čím více s ním, já hříšník, měrou svých lidských sil spolupracuji, tím silněji se domnívám, že k utvoření velkých jazyků nedošlo v důsledku dlouhého jazykového vývoje, obecně stvrzovaného vědou, nýbrž že tyto jazyky, ve své podstatě hotové, byly shůry dány každému národu ‚podle pokolení jeho‘ a určení – natolik je složitý, div ne nekonečný svět mého rodného jazyka, natolik je v něm vše, jako v bujném porostu, v naší půdě provázáno kořeny a kořínky, propojeno nadlidskou moudrostí…

Na každý pád, tajemství původu jazyka, jak se mi zdá, není o nic méně hluboké, než tajemství vzniku živé matérie z neživé, než tajemství zrodu lidského intelektu. Je to tajemství nesmrtelnosti, v níž doufáme: vše živé se stává věčně živým v Bohu, ve Slově“ (Tajna bessmertija, Děň litěratury, 2007, č. 12).

O pravoslavných kořenech ruského jazyka svědčí mimo jiné i samotná melodika ruské řeči, která se formovala pod vlivem pravoslavné modlitby, „[…] zejména prosebné modlitby s poklonami: Hospodine, smiluj se! (poklona). V ruštině intonace na konci fráze klesá, v angličtině je však stoupavá. Tento zdánlivě bezvýznamný detail je odrazem vztahu celého národa k životu. Intonace modlitby s poklonami je vyjádřením pokorného vztahu ke světu. V melodice anglické řeči naopak zaznívá stvrzení převahy“ (Michail Litvinov, Začem nužna rodnaja reč, 2005). „Pokora“ přitom vůbec neznamená „slabost“. Autor zde připomíná slova Vasilije Rozanova: „Pokora silného – to je anděl, pokora slabého – ďábel“.

Totéž je možno říci i o takových vlastnostech, jakými jsou mírnost a trpělivost. Nahlédneme-li do knihy Vladimira Dala Rčení ruského lidu, bez většího úsilí zde objevíme mnohá přísloví, jež se k tématu trpělivosti váží: „Bez trpělivosti spásy není“, „Odměnou za trpělivost je spása od Boha“, „Bůh strádal, i nám tak kázal“, „Trpělivost a úsilí všechno zlé přemění“ atd. atd.

Jak známo, trpělivost může být za různých historických okolností jak projevem síly, tak i slabosti. Budeme-li trpělivost chápat jako schopnost snášet nezdary, nouzi a ztráty ve jménu ochrany vlasti, pak je to právě tato vlastnost ruského člověka, která tkví v základu našeho národního archetypu a v minulosti byla nejednou nápomocna při překonání těžkostí, jež jsou pro jiné národy nemyslitelné. Doufejme, že tato mimořádná schopnost se u našeho současníka nevytratila.

Nejednou již byla zdůrazňována jemnost, ženskost, ba dětskost ruského charakteru, které v žádném případě neodporují jeho neochvějnosti a mužnosti. „Někdy se říká, že ruský národ má ženskou povahu. To je chybný názor: ruský národ, zvláště jeho velkoruská větev, národ, který v drsných historických podmínkách vytvořil veliký stát, je v nejvyšší míře národem mužným; je v něm však přítomno zvlášť pozoruhodné sloučení mužské povahy s ženskou jemností“ (Nikolaj Losskij, Dostojevskij i jego christianskoje miroponimanije, 1939)^[6].

Co se „dětskosti“ týče, uveďme hluboký postřeh Světlany Semjonovové, která jeho osobitý projev spatřuje dokonce v ruském jazyce.

„Ruská řeč se na rozdíl od jiných vždy vyznačovala překvapujícím, až ‚nesmyslným‘ bohatstvím zdrobňujících mazlivých sufixů: maleňkij, sladčajšij, kasatik, ljubuška atd. atd. Každý předmět, každý živý tvor jakoby byl hlazen, laskán, milován a přijímán za vlastní. Trava [tráva; pozn. překl.] je také travoňka a travuška či travinočka. Jak cizinci vysvětlit rozdíl mezi těmito slovy, jak ho zdůvodnit? Mazlivé zdrobněliny laskají a zdrobňují, z věcí a bytostí činí děti, přenášejí do věčností a láskou odlité země dětství, k předtuše rajského stavu světa, všeho stvoření a nejen samotného člověka“ (Opravdanije Rossii. Eskiz nacionaľnoj metafiziki)^[7]. Odtud také pramení ona „důvěra ke světu jako Stvoření“^[8].

Ke všemu výše řečenému je nezbytné doplnit ještě schopnost ruského člověka poskytnout to, co filozof Alexandr Panarin nazývá „darováním“. Podle jeho názoru je „společnost, sociální život vyživován energetikou tohoto darování“ (Pravoslavnaja civilizacija v globaľnom mire, 2001).

Nejde zde pochopitelně o elementární typ směny ty – mně, já – tobě, nýbrž o něco mnohem většího, význačného nejen pro společenský, sociální, ale i duchovní život. Autorovo znepokojení plyne z faktu, že „na scénu přichází člověk, […] připravený dávat pouze to, co je předem dohodnuto a zaplaceno. Tento nový antropologický typ je načisto zbaven spontánnosti; jakoukoli aktivitu a angažovanost, jakoukoli svou sociální roli předchází otázka: co a kolik z toho budu mít?“ (Pravoslavnaja civilizacija v globaľnom mire).

Zmíněná energie darování, jež je mimořádně důležitá, tkví dle Panarina v ruském pravoslavném kosmocentrizmu. „Práce, produkce, sociální aktivita v našem typu civilizace není, ani nemůže být založena na principech ekvivalentní směny hodnot.“ Načež filozof vyvozuje hluboký a zákonitý závěr: „Jestliže ruský člověk napájený energií entuziazmu pramenícího z vůle věří ve společenské uspořádání, vydává nezbytně více, než předpokládá směna; jestliže věřit přestane, poskytuje nepoměrně méně a všechen sociální život se rozpadá, proměňuje se v chaos“.

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část pátá.

Část šestá.

Část sedmá.

Část osmá.