Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

O RŮŽI SVĚTA JAKO ETICKÉ INSTANCI

 […] mluvme jen o šťastné budoucnosti! Srdce je utýráno hrůzami minulosti a současnosti. Nechrne tedy ozářit naši duši úvahami o nejkrásnější ze všech možností budoucnosti!

                                                                             D. Andrejev, Růže Světa

Daniil Andrejev se nikdy nechtěl ocitnout v roli učitele, duchovního vůdce, tím spíše v roli proroka nových pravd. Jak sám nejednou prohlašoval: „Bylo by osudným nedorozuměním, kdyby kdokoli začal autora této knihy podezřívat, že aspiruje na úlohu jednoho ze zakladatelů velikého díla – historického, kulturního a společenského – vytvoření toho, co se zde označuje slovy ‚Růže Světa‘. Všechno je úplně jinak. Růže Světa se může zjevit a zjeví se pouze v důsledku společné práce obrovského, množství lidí.“^[1] Sobě samému Daniil Andrejev vyhrazuje skromné místo: „[…] mohu zde mluvit pouze o té variantě procesu, s níž jsem se sám setkal“ (Růže světa). Autor je přesvědčen, že samo „velké historické, kulturní a společenské dílo“, budování „etické instance“, povolané sjednotit celé lidstvo do všelidského Bratrství, se musí nutně uskutečnit.

V žádném ohledu tu tedy není řeč o „učení“ samotného Daniila Andrejeva, nýbrž o učení, které mystik nazývá Růží Světa a které lidstvu dovolí vytvořit „nový vztah […] k přírodě, k historii, k osudům lidských kultur, k jejich úlohám, k tvorbě, k lásce, k cestám kosmického vzestupu, k postupnému prosvětlování Šádánakáru.“

Daniil Andrejev opakovaně zdůrazňuje, že Růže Světa „se objeví, vznikne, nastoupí svou historickou cestu. Bude to výsledek duchovní činnosti mnohých, pospolitá tvorba lidí, kteří předstoupili k přijímání sestupujícího zjevení.“

„To je interreligie nebo panreligie ve smyslu univerzálního učení, odhalujícího pohled na dříve vzniklá náboženství jako na odrazy různých vrstev duchovní skutečnosti, různé segmenty planetárního kosmu. Tento pohled obsahuje Šádánakár jako celek a součást božského všeobjímajícího kosmu. Jsou-li stará náboženství okvětními lístky, pak Růže Světa je květem s kořenem, stonkem, kalichem a celým sdružením okvětních lístků“ (Růže Světa).

Mystik odlišuje několik etap při utváření této instance: „sjednocení Země do Federace států s etickou kontrolní instancí nad ní, rozšíření materiálního blahobytu a vysoké kulturní úrovně na obyvatelstvo všech zemí, výchova generací ušlechtilé podoby, sjednocení křesťanských církví a svobodná unie se všemi náboženstvími světlého zaměření, proměna planety v zahradu a států v bratrství. To jsou ale pouze první úkoly. Jejich realizace otevře cestu k vyřešení mnohem vážnějších úkolů: k produchovňování přírody“ (Růže Světa).

Ve výsledku vzniká to, co Daniil Andrejev poeticky a symbolicky nazývá Růží Světa – „souhrnným mystickým rozumem současného lidstva“.

„Ani hierokracie, ani monarchie, ani oligarchie, ani republika: něco nového, kvalitativně odlišného od všeho, co doposud existovalo. A to – světové uspořádání lidstva usilující o osvícení a prosvětlení všeho pozemského života. […] Jeho podstatou je práce ve jménu oduševnění člověka, oduševnění lidstva, oduševnění přírody“ (Růže Světa).

Epocha Růže Světa se stane epochou „harmonického klidu“, kdy dané „ generace se budou o despotismu států, o válkách, revolucích, hladu, bídě, epidemiích dozvídat pouze z knih a uměleckých památek. Jejich síly nebude odvádět sociální zápas; bude je možné věnovat duchovnímu a fyzickému zdokonalování, ukojení touhy po poznání a tvůrčí činnosti, osobnímu životu, jenž bude nesrovnatelně bohatší, složitější a širší“ (Růže Světa).

V epoše Růže Světa lidstvo dokáže uvažovat o minulosti, současnosti a budoucnosti historického procesu, aby ho mohlo začít tvůrčím způsobem řídit. Osvojí si schopnost vyvarovat se dogmatizmu, samo učení Růže Světa se stane dynamickým, různorodým, schopným dalšího rozvíjení a zdokonalování.

„Učení Růže Světa poukazuje na absolutní hodnotu osobnosti, na její božský prapůvod: právo na osvobození od tíhy bídy, od útlaku agresivních společností, na blahobyt, na všechny druhy svobodné tvorby a její zveřejňování [zde kurzíva A. A.], na náboženská hledání, na krásu. Právo člověka na důstojnou existenci a užívání vymožeností civilizace je natolik přirozené, že si samo o sobě nežádá odmítnutí ani svobody, ani duchovnosti. […]

Učení ukazuje i na povinování osobnosti: na postupné rozšířeni sféry toho, co je zahrnuto její láskou; na růst, násobení a prosvětlování všeho, co je formováno její tvůrčí silou“ (Růže Světa).

Daniil Andrejev ve svém pojednání věnuje výkladu stěžejních principů učení Růže Světa velké množství místa. Nicméně i to málo, které zde bylo ocitováno, dostačuje, abychom se přesvědčili o oduševňující síle tohoto učení, abychom pocítili jeho prosvětlující energii. Souběžně s tím poznamenejme, že v traktátu nalezneme i stránky věnované obřadům, jež – jak se mystikovi jevilo – budou na Zemi doprovázet nastolení učení. Daniil Andrejev doznává, že „v tvůrčí představivosti“ mu jsou občas jasně „patrné záblesky těchto posvátných činností, plné nevýslovné krásy. […] Prosím Boha, aby prodloužil můj život aspoň natolik, abych se mohl po ukončení vší práce zaposlouchat a ve slovech zachytit bohoslužby Růže Světa – poslední z mých knih.“ Jak víme, tyto naděje nebyly naplněny.

Nicméně i v traktátu, do něhož vtěluje své drahocenné vize, nevystupuje pouze jako mystik, ale rovněž jako metahistorik. Kupříkladu v kapitolách Výchova člověka k ušlechtilosti či Vnější opatření hovoří o nutnosti vzniku budoucích nových vědeckých disciplín – zoogogiky, čili pedagogiky zvířat, metapsychologie, metafyziologie: dvě posledně jmenované, „každá za sebe, zaměří své úsilí na zkoumání orgánů duchovního vnímání, které dosud čekají, až je evropská věda objeví. Na základě zkušeností těchto disciplín se později definitivně zformuje nový pedagogicky systém, který si bude klást za cíl účinně pomoci odhalit tyto orgány, které jsou uloženy v každém člověku“ (Růže Světa).

Zaměřme se nyní na ty předpovědi a úvahy Daniila Andrejeva, jež se dotýkají otázky tvorby. Jaké místo mystik v budoucím spravedlivém a rozumném uspořádání pozemského života epochy Růže Světa vyhrazuje tvorbě?

Daniil Andrejev často a opakovaně hovoří o významu tvorby v této budoucí epoše, o všestranném rozvoji tvůrčích schopností člověka, o „realizaci odkazu činné a tvůrčí lásky ve všech sférách života“.

Mystik je přesvědčen, že „[…] všeobjímající nespoutané učení, jak mravní, politické, filosofické, tak i náboženské, přemění tuto touhu generace ve všelidové tvůrčí nadšení“. Daniil Andrejev si je jist, že tato vysoká instance nebude ničím jiným, než „lůnem tvůrčích sil lidstva“. „Ze svatyní komplexního náboženství nebude zaznívat požadavek otrocké pokory před vůlí Božstva. Bude odtud znít výzva ke všeobecné lásce a k svobodné tvorbě a pokračování Božího díla.“

Vizionář očekává, že rozvoji světlých, a právě těch světlých tvůrčích principů bude poskytována všemožná podpora: „Práce, byť i tvůrčí, zaměřená na znásobení útrap živých bytostí – ať to je vynález smrtících prostředků nebo vydávání demoralizujících knih [s ohledem na naši dobu můžeme podotknout – i vytváření televizních pořadů téže povahy; A. A.] či zabíjení zvířat pro zábavu, pro ukojení vášně nebo pro takzvané vědecké účely – každá taková činnost bude považována za atavismus, za něco nemorálního a hanebného. A naopak – mnohé formy vnitřní činnosti, dříve přirovnávané k zahálce, dojdou svého správného ohodnocení.

Rozjímání, úvahy, náboženská činnost ve všech podobách, kontakty s přírodou, rozvoj těla mnohem mnohostrannější, než je dnešní sport, výpravy nebo poutě k velkým ohniskům a pamětihodnostem kultury, zájem o literaturu a umění, byť i skromný, tvůrčí láska ženy a muže, kontakty s přáteli přinášející duchovní obohacení – v tom všem lze vidět prvek skutečné vnitřní činnosti, nezbytné a požehnané. Místo ubohých drobků volného času se této činnosti budou věnovat významné a plnohodnotné hodiny. Protože napomáhá-li tato činnost prohloubení, rozšíření, povznesení nebo zdokonalení jedince, napomáhá tím také zdokonalení a zušlechtění světa“ (Růže Světa).

Z daného jasně vyplývá, jak důležité je formování dovednosti vnášet do života tvůrčí princip, rozvíjet v člověku vyšší schopnosti. Taková dovednost bude tím spíše nutná, jelikož měrou růstu materiálního blahobytu bude vzrůstat i nebezpečí, že „v podmínkách všeobecné hojnosti a postupného zkracování pracovní doby hrozí člověku přesycení, devastace a ochromení ducha“ (Růže Světa).

Už v těchto slovech zaznívá jisté varování – při hlubší úvaze sdostatek hrozivé – týkající se nebezpečí, jež mohou v budoucnu nastat. Mystik nemá strach hovořit o temných, negativních cestách vývoje lidstva; tak je tomu například v kapitolách pojednávajících o příchodu Antikrista (kniha XII, kapitola 4, Kníže Tmy).

Řekněme otevřeně, že tato kapitola, jakož i ty stránky traktátu, kde se hovoří o temných světech našeho Planetárního kosmu a jejich obyvatelích (kniha IV., Struktura Šádánakáru. Infrafyzika), u některých čtenářů, ba dokonce ctitelů Daniila Andrejeva, vzbuzují příkré odmítnutí, či alespoň otázku, zda bylo tak nutné nás o tom zpravovat?

Daniil Andrejev v předtuše těchto výtek vysvětluje, proč je informace o „nejhrůznějších vrstvách infrafyziky“ zapotřebí: „neboť dokud nejsou prozkoumány, nemohou být ani prosvětleny“ (Růže Světa). Co se kapitoly Kníže Tmy týče, ať už je její čtení jakkoli trudné, víme, že mystik není v těchto svých vizích osamělý a že tyto vize se nerozcházejí s apokalyptickými díly minulosti: „Copak nevarovaly před ním již v daleké minulosti Evangelium, dokonce i Korán i Mahábhárata? Copak bylo na Západě i Východě málo vizionářů, kteří hovořili o nevyhnutelnosti příštího Antikrista?“ „Tento pojem byl mnohokrát zdiskreditován: plochým, mělkým a vulgarizovaným obsahem, který se do něj vkládal, zneužíváním těch, kdož své politické nepřátele prohlásili za sluhy Antikrista, nevyplněnými proroctvími těch, kteří v rysech dávno uplynulých historických epoch spatřovali již rysy nadcházející vlády Antikristovy“ (Růže Světa).^[2]

Tím spíše jsou cenné ty předpovědi, v jejichž základu leží velké a jasné zření, třebaže je to zpráva o příchodu toho, jenž je nazýván Knížetem Tmy. Jak známo, bezmála půl století před vydáním Andrejevova traktátu vyšla Krátká legenda o Antikristu V. Solovjova (stala se částí jeho posledního díla, nazvaného Tři rozhovory, 1900)^[3]; a ještě před tím také geniální Dostojevského Legenda o Velkém inkvizitorovi, kterou z pohledu metahistorie tak vysoko ocenil Daniil Andrejev (viz Růže Světa, kniha XI, kapitola 3).

Jinými slovy, i v těchto svých vizích není mystik zcela osamělý a nachází se v proudu světové i ruské tradice. To proto jsou také obzvlášť působivé a významné jeho úvahy o tom, jak vyložit samotný pojem „apokalypsis“, který samozřejmě ve světové, zvláště křesťanské kultuře, počínaje Janem Bohoslovcem, opakovaně přitahoval mimořádnou pozornost teologů i myslitelů. Přitom, jak poznamenává Daniil Andrejev, „v ruském jazyce má slovo ‚zjevení‘ (rus. otkrověnije) naprosto stejný význam jako řecké slovo ‚apokalypsis‘, což však tomuto slovu vůbec nezabránilo, aby se na ruské půdě pevně neusadilo. U každého z těchto dvou slov se přitom zafixoval zvláštní smyslový odstín.

Význam slova zjevení je obecnější; chceme-li se uzavírat do úzce konfesního rámce, musíme mezi historické případy zjevení zahrnout i takové události, jako byla vize a vytržení Mohamedova a dokonce i osvícení Gautámy Buddhy. Apokalypsa – to je pouze jeden z druhů zjevení: zjevení nikoli v oblasti univerzální harmonie, nikoliv sféry absolutní plnosti, a dokonce ani okruhu hvězdných či jiných kosmických hierarchií. Je to zjevení o osudech národů, království, církví, kultur, lidstva a o těch hierarchiích, které se v těchto osudech projevují nejúčinněji a bezprostředně: zjevení metahistorie. Apokalypsa není tak univerzální jako zjevení kosmické, stojí hierarchicky níže, je subtilnější a je nám také blíže. Právě v důsledku toho však odpovídá na žhavé otázky osudu, jenž je vržen do ohně historických kataklyzmat. Vyplňuje trhlinu mezi postižením univerzální harmonie a disonancemi historického a osobního bytí“ (Růže Světa).

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá.

Část pátá.

Část šestá.

Část sedmá.