Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
O TVOŘIVOSTI NA ZEMI I V JINÝCH SVĚTECH (část druhá)
Jak už bylo poznamenáno, zvěstovateli nemusí být pouze spisovatelé, mohou jimi být i tvůrci jiných druhů umění. Jestliže jejich tvorba je, podle slov P. Florenského, „tou radostnou zvěstí [kurzíva A. A.] z rodných hlubin bytí, zapomenutou, ale potají hýčkanou vzpomínkou na duchovní vlast“, pak se nepochybně jedná o tvorbu zvěstovatele. A s filozofem ještě dodejme: „Čím je duchovní proniknutí ontologičtější, tím jednoznačněji se chápe jako cosi dávno známého a všelidským vědomím dávno očekávaného“ (Ikonostas).
O TVORBĚ TEMNÝCH HIERARCHIÍ A JEJICH VLIVU NA TVORBU POZEMSKOU
Tvoření je nejméně ze všeho pohlceností sama sebou, je vždy vycházením ze sebe. Pohlcenost sama sebou potlačuje, vycházení ze sebe osvobozuje.
N. Berďajev, Vlastní životopis[1]
Zlo nemá sílu, to my jsme věční, protože s námi je Bůh!
V. Solovjov, Immanu-el
Nejdříve si řekněme několik slov o tom, zda je člověk, jenž se odloučil od svého fyzického těla na Zemi a zatížený břemenem karmy se na cestě svého posmrtného údělu vydává za jejím očištěním do nižších světů, schopen jakékoli tvůrčí činnosti[2].
Podle všeho, ve světech nižšího řádu, kam se dle svědectví Daniila Andrejeva po smrti odebírají ti, kteří musí odčinit svůj karmický dluh, nemůže být o nějaké tvorbě řeč. Už první z těchto světů, nejbližší tomu pozemskému – autorem nazývaný Skrivnus – „nezná ani lásku, ani naději, ani radost, ani náboženství, ani umění; neviděl nikdy ani děti“ (tj. ty nejvyšší lidské, pozemské a současně božské hodnoty, které oduševňují náš život v Enrófu). Zdejší nekonečná práce zbavená smyslu není ani tak těžká, jako spíše pokořující: „opravovat nikomu nepotřebné haraburdí, umývat jakési ušpiněné sklenice, přehrabovat se v kovových úlomcích […] Největším trápením, kterého se nelze ve Skrivnu zbavit, je nuda a beznaděj otroctví; je tu nekonečná práce a absence jakýchkoli perspektiv“ (Růže Světa). Čím níže do světů Odplaty duše sestupuje, tím více ztrácí schopnost vytvořit třeba i cosi na způsob oděvu: „V Moródu, jako ve většině vrstev, vyzařuje éterické tělo látku, jež ho odívá: tu, kterou my nahrazujeme oděvem. A jestliže je ve světech prosvětlování tento oděv nádherný a zářící, pak tvůrčí nemohoucnost obyvatel Moródu dovoluje vytvářet pouze éterické hadry. Je vlastně třeba podotknout, že takovýto žebrácký rubáš odívá astrálně éterickou bytost kajícníka již v Ladréfu“[3] (Růže světa).
Takové poznání věci s sebou nese hlubší uvědomění toho, jakou cenu člověk platí za chyby, kterých se dopouští za svého pozemského života a co pro něj znamená tvorba, svoboda tvořit, samotná možnost uskutečňovat své tvůrčí potence – to je vskutku božský dar, dar Boha člověku.
Tvorba v nižších světech je tedy pro člověka nemožná. Existuje však jedna výjimka – je to nutnost uskutečnění takového činu, který vyžaduje snad nejvyšší tvůrčí úsilí: uvědomění si vlastních chyb a jejich vykoupení skrze prožitá strádání.
Pro ty, jež Daniil Andrejev nazývá „démonickými hierarchiemi“, je však tvůrčí činnost v těchto nižších světech, v jimi stvořeném Antikosmu obecně, možná, reálná.
Ještě než o této tvorbě a jejích specifikách pohovoříme, je nutné spolu s Daniilem Andrejevem vyložit, odkud pochází „zlo“ ve světě a čím jsou podmíněny tvůrčí potence jeho představitelů. Jak mystik poznamenává: „Hospodin […] tvoří ze Sebe. Všem monádám, jež pramení z Jeho hlubin, jsou neoddělitelně vlastní atributy těchto hlubin, tedy i absolutní svoboda. Božská tvorba tudíž sama omezuje Tvůrce, vymezuje jeho moc tou hranicí, za níž leží svobody a mohutnosti Jeho stvoření. Svoboda je však svobodou právě proto, že zahrnuje možnost rozličných voleb. A v bytí mnohých monád se vymezila jejich zápornou volbou, jejich utvrzením pouze sebe sama, jejich odpadlictvím od Boha. Z toho plyne to, co nazýváme zlem světa, z toho plyne strádání, odtud kruté zákony světa, odtud ovšem i to, že zlo a utrpení mohou být překonány.“ […] „[U]tváření svobodných vůlí, které představuje Vesmír, je sankcionováno Bohem. Z existence mnoha svobodných vůlí vyplývala možnost odpadlictví některých z nich; a z tohoto odpadlictví pak vyplýval jejich boj se silami Světla a vytvoření antikosmu, stojícího v protikladu ke kosmu Tvůrcovu“ (Růže Světa). Právě toto je prapříčina, díky níž podle autora, nemohou být ani démonické monády zbaveny schopnosti tvorby. Svobodná vůle, svoboda volby leží v základu tvorby i těchto bytostí. Něco jiného je, že uskutečňování cílů, i emocionální zabarvení takové tvůrčí činnosti jsou zcela odlišné: „Tvorba v souladu s Bohem […] v nich nevyvolává nic jiného než krajní nepřátelství“. „Každý démon tvoří pouze kvůli sobě a ve svém jménu,“ přičemž démonické schopnosti k tomu nezbytné, jsou schopnostmi „k tyranii, trýznění a seberealizaci na úkor ostatních živých bytostí“ (Růže Světa).
Vzpomeňme jednu z postav geniálního Silmarillionu, hlavního představitele temného vojska, kterého J. R. R. Tolkien charakterizuje takto: „Zkazit a zničit všechno nové a krásné, co vzniklo, to bylo stále Morgothovou hlavní touhou […]“. Sauron, nyní známější vyslanec tmy, figurující především v románové epopeji Pán prstenů, je pouze třetiřadým učedníkem Melkora (jehož druhým jménem je Morgoth). Nejde nakonec o personifikovaný obraz Lucifera neboli Světlonoše?
O vlivu temných sil na tvůrčí síly člověka
Rozsah tvorby představitelů temných sil závisí na jejich potencích, ale přitom „[k]aždá démonická monáda, od největších až po nejmenší, hýčká sen – stát se vládkyní Vesmíru; pýcha jí našeptává, že právě ona je potenciálně nejsilnější ze všech. […] Bůh sebe odevzdává; protibožský princip se snaží v sobě vše pohltit. Právě proto je především vampýrem a tyranem, a právě proto je tyranská tendence vlastní libovolnému démonickému Já, přičemž vytváří i jeho neoddělitelný rys“ (Růže Světa).
Daniil Andrejev, který si všímá samotných pramenů démonického tvoření, upozorňuje, že toto tvoření započalo v „celokosmickém prostoru“: jednalo se o události kosmického řádu a cokoli o nich vypovědět je nemožné, vyjma konstatace faktu, „k němuž kdysi došlo: v pradávných hlubinách času jistý duch, jeden z největších, jehož nazýváme Luciferem či Světlonošem, vyjádřil svobodu volby, jež je neoddělitelně vlastní každé monádě, tím, že odpadl od svého Tvůrce, aby vytvořil jiný kosmos dle svého vlastního záměru. Přimklo se k němu mnoho dalších monád, velkých i malých. Tyto monády počaly budovat jiný vesmír v rámci tohoto vesmíru. Pokoušely se vytvářet světy, tyto světy však nebyly pevné a hroutily se, neboť tím, že odpadly od Boha, tím, že se vzbouřily, monády odvrhly lásku – jediný spojující, stmelující princip“ (Růže Světa). Nicméně, činnost temných vojů se leckde ve Vesmíru těšila značným úspěchům, natož pak, když došlo ke změně taktiky: démonické monády započali svou invazi do světů, jež nebyly stvořeny jimi. Mezi tyto světy částečně vstoupila i naše Galaxie.
Je přirozené, že autor vizionář stále podrobněji popisuje události bezprostředně spojené s naším Planetárním kosmem, konkrétně invazi temných pluků do sluneční soustavy a v ní se odehrávající boje sil Světla se silami Tmy. Hovoří také o akcích, jež podnikly démonické bytosti s cílem upevnit své postavení v naší bramfatuře: vybudování vlastních vrstev určených k obývání, opakované pokusy podmanit si světlé vrstvy i s jejich obyvateli, zatěžkat zákony vesmíru. To bylo rovněž náplní jejich tvůrčí činnosti.
Daniil Andrejev z pochopitelných důvodů věnuje více pozornosti těm stránkám činnosti temných hierarchií, které se přímo dotýkají života pozemského lidstva, jejich působení na lidi, včetně toho, které má vliv na tvůrčí potence člověka. Vliv „temných daimónů“ na pozemské génie a talenty – umělce, hudebníky vědce a další, už byl zmiňován. Autor vizionář navíc uvádí příklady takového působení: „Temné zvěstovatele však častěji potkáváme nikoliv v umění, nýbrž ve filosofii a vědě. Je to například Bacon, jenž jako jeden z prvních stvrdil úplné a definitivní odtržení vědy od jakékoliv etiky a jakékoli duchovnosti; je to Comte, který postavil do protikladu ke všem existujícím náboženstvím své náboženství ‚levé ruky‘ – svůj úsudkový, vykleštěný, mrtvě chladný ‚kult lidstva‘, založený na celém systému kluzkých podvrhů, jež přistřihují srdci křídla. Patří k nim také Stimer, jehož ‚etická‘ soustava podřezává kořeny jakékoli morálky nožem nejvyššího kritéria ‚Já chci‘; Nietzsche, který svým ideálem nadčlověka tento ideál syntézy nejvyššího stupně nadání, nejvyššího stupně síly a nejvyššího stupně ctnosti v jedné svobodné osobnosti pokřivil a zprofanoval – tento ideál by se byl vyjasnil ve vědomí jeho epochy, kdyby nebylo právě Nietzscheho; Marx, který se chytil jednoho z koleček převodového mechanismu – ekonomiky – a prohlásil je za jediné a dominující. Ve vědě jsou temnými zvěstovateli, nositeli temných poslání nikoliv osobnosti slavného jména s geniálním nadáním, nýbrž druhořadí vědci, interpretátoři a deformátoři hlubokých vědeckých teorií […]“ (Růže Světa).
Architektura „antilidstva“
Na obyvatele Země mají vliv i bytosti, jež Daniil Andrejev řadí k „antilidstvu“ a nazývá je „jigvy“ a které již dávno ve světech nižší úrovně, šrástrech, vytvořily svou civilizaci. Autor současně konstatuje, že jejich věda a technika svým vývojem předstihly odpovídající pozemské obory, nicméně umění, reprezentované sochařstvím, architekturou, hudbou a tancem sice existuje, jeho vývoji však „překáží racionální zaměření psychiky jigvů a jejich slabá emocionalita“ (Růže Světa). Přesto se i v tomto směru jigvové pokoušejí ovlivnit lidskou tvorbu – čas od času nikoli bez úspěchu. Kupříkladu, v šrástrech se nejvíce rozvinula architektura. „Města se utvořila ze staveb nadlidských rozměrů, jež však mají holé geometrické formy. Částečně lze říci, že jsou to zevnitř vyhloubené skály, jež jsou zvenčí obloženy. Krychle, kosočtverce a komolé jehlany se blyští obložením v červené, šedé a hnědé barvě“ (Růže Světa).
Nepřipomíná to snad známou stavbu na moskevském Rudém náměstí? Daniil Andrejev se domnívá, že vznik a rozšíření tohoto architektonického stylu ve 20. – 30. letech 20. století, označovaného jako „konstruktivizmus“, není ničím jiným, než cílevědomým působením jigvů na tvůrčí potence pozemských architektů. „Světlé síly Fongarandy musely zesílit své inspirativní působení na tvořivé podvědomí lidí, aby se lidské stavitelství nepodřídilo sugesci, jež stoupala ze šrástrů, a nezměnilo města Enrófu v ubohé kopie stereometrických měst jigvů“ (Růže Světa). Vždyť co je konstruktivizmus ve své obnažené podobě? Mimo jiné, jsou to ploché střechy staveb, v nichž dnes ve městech žije většina z nás. Je to pokus zbavit člověka možnosti vnímat božskou energii. Porovnejme tyto ploché střechy s cibulovitými kupolemi pravoslavných kostelů, s ozdobnými hřebenáči rolnických chalup či se starými ruskými dřevostavbami – ideálními „následovníky“ světlé energie.
A ještě jeden, současnosti bližší příklad: „tam v těchto městech zní stále hlučná hudba, která by se našemu uchu zřejmě zdála kakofonická, jež však někdy nabývá takových rytmických konstrukcí, které by byly schopny přivést do varu i některé z nás. Ještě větší roli hraje v jejich životě tanec, pokud lze vůbec toto slovo na jejich odporné bakchanálie použít. Jejich démonoslužby představují spojení světelných efektů, ohlušujícího kvílení obřích nástrojů a extatický tanec za letu ve čtyřrozměrném prostoru, přecházející v davové šílenství […]“ (Růže Světa). Tento popis až hrozivě připomíná moderní diskotéku, která triumfuje ve všech koutech našeho světa a která není ani trochu podobná plesům aristokracie, ani polkám či čtverylce, natož dřívějším chorovodům vesnických obyvatel.
Imitace tvorby jako příznak temných involtací
Jak je vidět, temné síly nejenže usilují o to vnutit lidstvu jemu cizí estetická kritéria, jejich cíle jsou mnohem rafinovanější a nebezpečnější – pokouší se o podmanění samotné tvůrčí činnosti člověka silám tmy.
Imitace v rámci procesu pozemské tvorby, její podřízení temným involtacím, to vše není pouze nebezpečné, ale i nesmyslné, jelikož sama tvorba sil tmy je svou podstatou imitací. Chybí jí novátorství, jež je jedním z ontologických příznaků autentické tvorby. Napodobování, nemožnost stvořit vlastní, neopakovatelné, dosud nebývalé, to jsou znaky, které svědčí o méněcennosti tvorby démonických bytostí. Ne náhodou se říká, že „ďábel je opicí Boží“.
„[…] Hospodin tvoří nové a nové monády, kdežto démoni nejsou schopni stvořit ani jedinou […],“ neúnavně zdůrazňuje Daniil Andrejev tvůrčí chudobu démonických principů. „[N]edokázaly vymyslet nic originálního, byly schopny pouze oddat se zákonům myšlení podle zákona protikladu a kreslit si obrazy, jež byly zrcadlově deformovaným protikladem silám a cestám Prozřetelnosti“ (Růže Světa). Odtud Antikosmos jako protiklad Kosmu, ďáblolidstvo jako protiklad boholidstvu, antikrist v protikladu ke Kristu… Zmiňovali jsme již, že světy, jež tyto démonické síly zbudovaly, se ukázaly jako pomíjivé (samozřejmě, nikoliv podle lidských měřítek), a to z toho prostého důvodu, že jediným stmelujícím a tvůrčím prvkem ve vesmíru je láska. Dokonce i matérie, kterou tvořily démonické hierarchie, byla ve svém základu neplnohodnotnou: agga – materiálnost démonického původu, podle svědectví Daniila Andrejeva, sestává z elementárních částic, jež jsou nedělitelné a mrtvé, zatímco siajra, materiálnost, tvořená světlými hierarchiemi, obsahuje elementární částice, jež jsou nasyceny duchem a částečně i rozumem.
Na závěr zdůrazněme, jakým mocným hybatelem je náklonost k tvorbě, již Boží prozřetelnost vštípila svým stvořením. Vždyť to konec konců byla snaha vyjádřit své tvůrčí potence, jakkoli pomýleně nasměrované, která dle zasvěcených svědectví pohnula tak zvaného Lucifera či Světlonoše ke vzpouře a k odpadnutí od Boha (není snad právě s tím spojen ostražitý, ba podezřívavý postoj starobylých náboženství vůči tvůrčím potencím, o němž s hořkostí hovořil Nikolaj Berďajev i Daniil Andrejev?). Toto nepřekonatelné tvůrčí úsilí je přitom ale potenciální možností obrození, jak o tom pronikavě píše Nikolaj Losskij: „Dokonce i hraniční možné zlo ve světě, jež má satanskou povahu, není zlem absolutním. Nesmíme zapomínat, že satan je individuem stvořeným Bohem, tudíž všechny jeho původní vlastnosti (nadčasovost, neuzavřenost do sebe, nad-hodnotová tvůrčí sílaapod.) představují dobro, které není zničeno dokonce ani pádem této bytosti, naopak v sobě uchovává možnost jejího obrození. Konečným cílem této bytosti, jakož i cílem naším, je dosažení absolutní plnosti bytí, avšak krajní pýcha ji vede ke konání proti Bohu a snaze přetvořit svět podle vlastního plánu“ (Bůh a světové zlo, 1941).
Na druhé straně, Luciferovy činy jsou poučením i výstrahou všem tvůrcům: tvoří-li ve svém vlastním jménu, ve světě se rodí a sílí zlo, tvoří-li ve jménu Božím, svět se stává lepším, roste a sílí láska, jednota a harmonie.
Ocitujme nakonec dvě sloky život stvrzující, božské básně V. Solovjova, Immanu-el, jejíž verš se stal jedním z epigrafů tohoto tématu:
Ano, s námi je Bůh ‒ ne kdesi na modrých nebesích,
ne za hranicemi nesčíslných světů,
ne ve zlém ohni ani v dechu bouřném,
a také ne ve spící paměti věků.
Je tady, uprostřed zmatků současných,
v temném potoce životních těžkostí.
Právě ty vlastníš nejradostnější tajemství:
Zlo nemá sílu, to my jsme věční, protože s námi je Bůh!
Vl. Solovjov, Imannu-el