Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Otče! Hospodine! Ukonči bloudění

smrtelně prahnoucí duše!

Dotkni se, Nejvyšší hráči na lyru, sluchu

svojí překrásnou hrou!

Ač skrze ztráty, bolest a trápení

k tvým světům vede cesta;

Otevři mou mysl! Třeba jen málo,

dveře tajemství pootevři!

                                                                     D. Andrejev

UNIVERZALISMUS DANIILA ANDREJEVA – VÝZVA VŠEM KONFESÍM

Adaptovat Andrejevovu zkušenost na rámec jednoho náboženství je pošetilým cílem, zjevně předurčeným k neúspěchu. On sám si byl dobře vědom, že získal vnitřní zkušenost, která ho ve vztahu k jakékoli ustavené ortodoxii činí heretikem. Současně však žádný z horlitelů kterékoli z konfesí, vzpomínané v Růži Světa, nemůže nechat bez odpovědi výzvu, která zazněla na tak neočekávaném místě, v tak strašné době a tak nečekaným způsobem.

Podstata výzvy spočívá v tom, že každé náboženství disponuje vlastním obrazem světa a jasnou představou o tom, jak zrovna ono doprovází člověka po pozemských cestách a poté i do nepozemských světů. Daniil Andrejev nabízí výklad těchto procesů ani ne tak v kontroverzi a zápolení se stávajícími „obrazy světa“, jako spíše v jejich vzájemném doplňování a dokonce syntéze. Růže Světa je tou „sumou náboženské zkušenosti lidstva“, která pojímá vše: jak povýtce osobní zkušenost proroků a náboženských zakladatelů, tak i zkušenost doktrín a ortodoxie, jež se na daném základě vytvořily. Výsledkem je, že každé náboženství se nyní ukazuje v nové perspektivě. Daniil Andrejev radostně vyjevuje to krásné, neopakovatelné a neocenitelné v odkazu každé náboženské tradice, nicméně s hořkostí také odhaluje nedostatky, chyby, omezení a někdy i z toho plynoucí zločiny. Proto horlitelé všech vyznání pročítají apologii svých věr s počátečním uspokojením, nicméně vzápětí na ně dopadá kritika, která je zbavuje jistoty: co dělat? Stránky přece trhat nelze! Nebo raději autora prohlásit za heretika?

Tím nejočividnějším a pro samotného autora prakticky nejzávažnějším se stal konflikt s ortodoxií Ruské pravoslavné církve, v jejíž tradicích byl vychován a k jejíž svátostem se utíkal až do posledních dnů svého života. Spolu s intimním, hluboce poetickým a mystickým prožíváním ruského Pravoslaví si byl vědom i toho, že obzory, které se mu odkryly, jsou mnohem širší a vytlačují ho za rámec historicky zformovaných církevních představ. Tento vnitřní konflikt se nestal veřejným jen díky poměrům sovětského režimu, kdy nebylo možné otevřeně publikovat a disputovat o náboženských tématech, ani nepůsobily církevní instituce povolané bránit Církev zevnitř: církevní soud, sněmovní věroučné orgány, které by logicky byly povinny kvalifikovat „učení Daniila Andrejeva“ jako heretické a vyřknout„anathéma“,tedy formuli vyloučení jedince z Církve. Pro srovnání je možné vzpomenout, jak Církev přijala učení Lva Tolstého, když jasně vyznačila nesouhlasné prvky jeho učení a uvrhla na něj anathéma.^[1]

Teprve až po publikaci Růže Světa, tj. až ve svobodných demokratických poměrech, se kolize tohoto Andrejevova díla a Pravoslaví stala očividnou a horlitele ortodoxie podněcuje k plamenné polemice.

V tomto pojednání by nemělo smysl nořit se do polemiky, kterou vedou myslitelé pravoslavné a obecně křesťanské tradice – to vše zmiňuji pouze proto, abych podtrhl následující: Růže Světa se do stejné kolize dostává s jakýmkoli náboženstvím. Naléhavost střetu s Pravoslavím spočívá pouze v tom, že Andrejev sám byl praktikujícím členem Pravoslavné církve. Nicméně pokud by byl praktikujícím členem kterékoli z konfesí, jež zmiňuje, situace by nastala tatáž.

Tento dlouhý úvod jsem potřeboval k tomu, abych vyznačil kontext nastolené otázky, totiž, jaký je vztah Růže Světa jako univerzalistického projektu i jeho iniciátora Daniila Andrejeva osobně k islámu?

Samotný autor mínil, že zdaleka ne všechny informace nezbytné k budoucí syntéze obdržel, správně zaznamenal a pochopil. Navíc, své dílo považoval za počátek nedozírného a pracného procesu. Utváření budoucího jednotného duchovního prostoru lidstva má být dílem mnoha lidí, mnoha generací a přívrženců všech vyznání. Kladení otázek ve vztahu k islámu je tedy zákonitou a autorem očekávanou činností. Stať, kterou zde předkládám, je v jistém smyslu rozhovorem s autorem Růže Světa o jeho chápání islámu.

Oprávněně se říká, že v ruské kultuře nemá kniha vidění Růže Světa obdoby. To je však pravdivé pouze s ohledem na rozměr pojetí, na globálnost do jednoho celku shromážděných mystických zjevení. Kultura všech národů není budována pouze na zkušenosti plynoucí z racionálního poznání, ale rovněž na viděních a zjeveních výjimečných jednotlivců. Existují v ústní formě, občas jako texty, později se ustalují do kodexů „svatých písem“. Také v ruské kultuře bychom napočítali nemálo „vidění“, „pověstí o putování do jiných světů“, „mystických deníků“… Mnohé z nich jsou aktuální výhradně ve své subkultuře (v různých proudech starověrectví, u molokánů, mezi mnichy oficiální církve apod.). Daniil Andrejev ovšem usiluje o totální zobecnění celé této zkušenosti, a to nikoli pouze ruské a nikoli pouze křesťanské.

   Když se Růže Světa srovnává s Dantovou Božskou komedií – je to málo. Kořeny samotné Dantovy knihy sahají ke koránskému vyprávění o Mirádži Proroka Muhammada. Slovem „mirádž“ se označuje událost, k níž došlo v roce 619 v Mekce a Jeruzalémě: výstup Proroka Muhammada na Nebesa na mimozemském zvířeti (koni s hlavou člověka?) Búráqu a za doprovodu andělů. Je krátce popsána v Koránu (17: 1), v súře Al-Isrá (dosl. „noční cesta“), kde jsou poskytnuta zobecnění poslání rozličných Proroků. Samotná cesta je přitom v mnoha podrobnostech popsána v IbnHišamově Síře (Životopisu Proroka Muhammada) a rovněž v hadíthech, které postupem času vytvořily samostatný žánr středověké literatury – „mirádže“, „pověsti o Mirádži Proroka Muhammada“. Zatímco slova Koránu mají nejvyšší autoritu, hadíthy jsou vedlejším zdrojem a vyžadují si potvrzení hodnověrnosti. Arabisté (zejména Miguel Asín Palacios z Madridské univerzity) došli k závěru, že Dantovu Božskou komedii, jakož i celou evropskou mystickou literaturu středověku významně ovlivnily právě arabské „pověsti o Mirádži“.

Avšak historicko-náboženské kořeny Andrejevových vizí jsou dokonce ještě širší a starší, dosahují až k popisům extatických putování po třech světech (Nebe, Země, Podsvětí) mystiků předabrahámovských a neabrahámovských náboženství – šamanů. Je zde nicméně jedna podstatná odlišnost. Šaman zpravidla plní praktický úkol: hledá ztracené lidi nebo zvířata, léčí nemoci, pro konkrétního člověka se pokouší hádat budoucnost, uctívá předky… Jeho výstupy do nebe i sestoupení do podsvětí nejsou hledáním badatele s cílem úplného pochopení světa.^[2]

Muhammad rovněž vystoupil na nebesa nad Jeruzalémem (al-Muqaddas), aby obdržel konkrétní informaci, potvrzení svého statusu v řadě Proroků Izraele a přikázání ohledně úcty k Bohu, modlitby (salát). Avšak Dante a po něm i Andrejev svoji zkušenost výstupu a sestupu do Pekla popisují spíše kvůli pochopení struktur mnohorozměrného Světa než z důvodu řešení konkrétních praktických úkolů. Dante kromě toho koná jasné poslání hlasatele a stvrzovatele katolického obrazu světa. Andrejev nejenže neplní žádná konfesionální zadání – vstupuje s nimi do kolize. Zopakujme, že nabytí zkušenosti, které v důsledku vyvolávalo spory s ruským pravoslavím, pro něho bylo stejně tak mimořádně závažné a pronikavé, jako mučivě bolestné.

Nyní se budeme pozorněji věnovat jeho „islámské zkušenosti“, především jeho básni Stříbrná noc Prorokova, načež upřesníme shody s islámským chápáním světa a poukážeme též na rozpory.

BÁSEŇ O MUHAMMADOVĚ MIRÁDŽI – PŘEDZVĚST MIRÁDŽE VLASTNÍHO

To, že svou látkou zcela ojedinělá a svým provedením a mystickou hloubkou nejskvělejší báseň ruské poezie o nebeském putování Proroka Muhammada náleží Daniilu Andrejevovi, není náhodou. Vznikla v roce 1933, dlouho před zážitky a zjeveními ve Vladimirské věznici. Jak jinak ji můžeme vnímat, nežli jako přípravu básníka k absolvování vlastního nebeského putování, vlastního mirádže?

Zde je úplný text Stříbrné noci Prorokovy, druhé básně cyklu Hlasy věků:

Nad bělostěnnou Mekkou ‒

                                         pohyblivé planety chvost,

duch písků rozžhavených

                                        a ostrých vševládných hvězd.

Hvězdy do duše pronikají

                                        tisíci hlasitých ostnů…

Zbožná bázeň

                                       srdce Prorokovo sevřela

Je slyšet stále blíž a blíž,

                                       šum nezměrných křídel:

kůň s lidskou tváří,

                                       hvězdné nebe skryl.

Hříva se bělavě vlní, on sám je jako mrak;

                                       jméno koně zní: Blesk, al-Bohrán.

Žene Proroka na sever jezdec s deseti křídly,

                                      šlehá syrský vítr,

                                                     dusí a nakonec,

celý zaprášený pouští,

                                       spalován blýskavicemi,

sestupuje noční jezdec,

                                       do spícího Jeruzléma.

V osamoceném chrámu,

                                       čekají Mojžíš a Kristus,

společně se modlí ve trojici,

                                       do rosy, co padá před svítáním.

A ve výši, odkud je Slunce

                                       sotva vidět, jako rosa,

kůň jezdce vynáší

                                       na první nebesa.

Hierarchie obrovité rozkládají se vpředu:

                                       mezi očima anděla ‒ tisíc dnů cesty…

Avšak do posledního nebe slovo nesmlouvavé zvalo:

                                       ukrývají tvář Alláhovu

                                                        sedmdesát pokrývek.

A za pokrývkami hlas zní, šumí jako sto vodopádů,

                                      jako přepásaný hřmotem

                                                        a blesky

                                                               samúm

„Vstaň a kráčej, vyvolený, po všech městech a zemích,

                                      a hlásej národům,

                                                        můj pravdivý Korán!“

Hlava krouží… chomout…

                                     nebe uskakuje,

Hvězdy, letící nahoru… hlasy umlkají…

Těsnota chladných mraků…

                                      staré cihloví

                                                        stěn…

Ještě nevychladlé lože

                                      a těla olověné zajetí.

Jako předtím hlídá nad Mekkou

                                      bílé komety chvost

duch písků chladnoucích

                                      a ostrých vševládných hvězd.

Před sebou máme netoliko vyprávění všem muslimům známé pověsti o Mirádži, ale i lakonicky vyjádřenou zkušenost společného prožitku – společného letu s Muhammadem. Většinu ruských básníků, kteří psali a dodnes píší o islámském Východu, inspiruje exotika a výrazné detaily životního stylu, jež jsou tolik kontrastní ve srovnání s přírodou a životním stylem v Rusku.^[3] Rovněž u Andrejeva nalezneme tyto vnějškové znaky, nicméně podstata verše se nachází vně exotiky i vně způsobu života, a to v prožitku samotné zkušenosti extáze, překonání hranic světa, kde není „těla olověné zajetí“. Nejsme svědky dialogu s pozemským světem muslimských národů, zde „hvězdy do duše pronikají tisíci hlasitých ostnů…“a nachází se sféra Božího zjevení. Dále: „Hierarchie obrovité rozkládají se vpředu… avšak do posledního nebe slovo nesmlouvavé zvalo…“ V obrazech, tempu i lexice této básně se jako v nevyrašeném zrnu zračí struktura celé budoucí knihy Růže Světa jako popisu nebeského putování, vstupu do jiných světů, jako osobního mirádže Daniila Andrejeva.

Jakkoli je třeba v kontextu ruské poezie podtrhnout unikátnost této básně, přece jen musíme zmínit, že ke vžívání se do postav Proroků Izraele docházelo už v geniálních básních jeho předchůdců. U Puškina je to Prorok – souhrnný obraz proroků Jednobožství, s detaily čerpanými jak od starozákonních židovských proroků (nabí), tak od Muhammada. V Andrejevově volání:

Vstaň a kráčej, vyvolený, po všech městech a zemích,

a hlásej národům,

můj pravdivý Korán!

zřetelně zaznívá puškinský citát, který znají všichni Rusové již od dětství:

„Vstaň, proroku, jenž byl jsi němý,

slyš vůli mou a příkaz můj

a srdce lidská po vší zemi

ohňovým slovem zapaluj!“^[4]

Co do intenzity, s níž autor pronikl do koránské rytmiky a obraznosti, zůstává Puškinův cyklus Motivů z Koránu do dnešních dnů nepřekonaný. Avšak nenalezneme zde námět, dynamiku, ani osobní zkušenost Mirádže. Ta chybí i u Bunina, který hned po Puškinovi stvořil cyklus vynikajících básní pronikajících do světa islámu. A přesto, právě těmi dvěma byla připravena půda pro „mirádž podle Andrejeva“. V tomto smyslu je posledně jmenovaný dědicem už nalezené básnické zkušenosti.

Nicméně, v závěru Andrejevovy básně se setkáváme s jakousi záhadnou nedořečeností. Jak rozumět veršům:

Jako předtím hlídá nad Mekkou

                                                 bílé komety chvost

duch písků chladnoucích

                                                 a ostrých vševládných hvězd.

Proč „jako předtím“? Bylo by možné chápat to jako kruhové uzavření celého textu, jako opakování prvních řádek. Je tu však podstatný rozdíl: na začátku „duch písků rozžhavených“, na konci „duch písků chládnoucích“; na začátku stojí prostá konstatace toho, že nad Mekkou se nachází kometa, na konci však kometa „jako předtím hlídá nad Mekkou“. To vše lze jistě přijmout jako obraz předjitřní krajiny s přes noc vychladlými písky (což je sama o sobě živě zachycená podoba mekkánské noci), jako obraz města, kde nocoval Muhammad a odkud byl ve spánku přenesen do Jeruzaléma a tam k trůnu Nejvyššího. Proč bychom zde ale nepopřáli sluchu i podtextu: písek vychládá, jako vychládá i duchovní zápal lidstva – proto nad Mekkou, místem četných duchovních zjevení, ještě stále bdí kometa, přesněji, je v pohybu (není přece řečeno „kometa“, nýbrž „bílé komety chvost“). Jedná se o znamení toho, že jsou ještě zapotřebí lidé schopní prožít extázi zjevení. Nesvědčí tato báseň (zvláště její závěr) o tom, že samotný Andrejev byl ve stalinských dobách připraven k uskutečnění svého Mirádže? Máme před sebou tento obraz: místnost v Mekce, kde spal Muhammad, a současně i celu strašlivé Vladimirské věznice:

Těsnota chladných mraků…

                                            staré cihloví

                                                            stěn…

Ještě nevychladlé lože

                                            a těla olověné zajetí.

Díla Daniila Andrejeva byla jak známo poprvé publikována takřka čtyřicet let po svém vytvoření. Co se odehrávalo v cele Vladimirské věznice a jak na svět přicházely mystické verše a próza Růže světa, plod Andrejevova mirádže? Sovětský akademik, fyziolog, ateista a básníkův spoluvězeň Vasilij Vasiľjevič Parin později s úžasem vypravoval vdově: „Vypadalo to tak, že nepíše ve smyslu ‚tvoří‘, ale jen taktak stíhá zapisovat to, co se na něj proudem valí.“^[5]

Nezapomeňme, že od svých patnácti let Andrejev prožíval intenzivní stavy, „kdy do ‚tohoto‘ světa mocně pronikal svět ‚jiný‘. Ve vězení se tyto nápory stávaly silnějšími a postupně před ním vyvstal systém Všehomíra a naléhavý požadavek: zasvětit svůj básnický talent výkladu tohoto systému. Někdy ho takové stavy navštěvovaly ve spánku, jindy na hranici spánku a jindy zas za bdění. Ve spánku ho po jiných světech (jak tomu sám rozuměl a řekl mi to) provázeli Lermontov, Dostojevskij a Blok – takoví, jakými jsou i nyní. […]

Celá jeho tvorba je obrazná, nikoli logická, a jeho vztah ke světu je jako ke vznikajícímu mýtu – jedná se o poezii, a nikoliv o filozofii. Může dojít k pokažení při tlumočení nadreálných obrazů a pojmů nám neznámé úrovně lidským jazykem? Myslím, že to je nejen možné, ale i nevyhnutelné. Lidské vědomí se nemůže zbavit obvyklých pojmů, logických závěrů ani osobních sympatií či antipatií. […]

Neměl žádnou ‚techniku‘ ani ‚systém meditace‘. Jediným duchovním nástrojem mu byla pravoslavná modlitba a modlitba ‚vlastními slovy‘.“^[6]

Absence účelového a vědomého úsilí o dosažení extatických stavů je pro Muhammada i Andrejeva rovněž společná. Zjevení neočekávali ani neprovokovali – extatické stavy na ně doléhaly znenadání jako na vyvolené.

Část druhá.