Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

(19) Vykoupení

»Potřebovali jsme, aby se Bůh vtělil a zemřel, abychom mohli ožít« - píše sv. Řehoř Bohoslovec. A sv. Athanasios Veliký tvrdí: »Jestliže se Bůh narodil a zemřel, pak ne proto zemřel, že se narodil, nýbrž se narodil proto, aby zemřel«. Osudová nutnost smrti skutečně nespočívala v lidské přirozenosti Kristově, ale právě jeho lidské narození samo už uvádělo do jeho Božské Osobnosti prvek, který se mohl stát smrtelným. Vtělení vytváří jakousi »vzdálenost mezi Otcem a Synem«, jakýsi prostor k svobodnému podřízení se Slova, jež se stalo tělem, vytváří duchovní místo pro Vykoupení. Nevinný přijímá na sebe veškerý hřích svou opuštěností, prokletím; »zastupuje« za spravedlivě odsouzené a za ně trpí smrt. »Hle, Beránek Boží, který bere na sebe hřích světa« — praví a opakuje slova sv. proroka Izaiáše sv. Jan Křtitel. Tu je kulminace celé obětní tradice Izraele, jež začíná při Abrahamově oběti, když je Izák nahrazen beránkem. Zde se také dovršuje symbolika zotročení, očekávání osvobození »zbytků«. Sv. apoštol Pavel může teď říci: »Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe« (Ga 3,13).

Vykoupení, centrální událost spasitelného Synova díla, nelze oddělit od Božího úradku v jeho celku. Nikdy se tento úradek neměnil. Jeho cílem zůstávalo provždy dokonalé svobodné sjednocení s Bohem osobnostních bytostí --- lidí a andělů, jež se staly ve své plnosti hypostasemi kosmu zemského a kosmu nebeského. Boží láska chce vždy jediné dovršení: zbožštění lidí a skrze ně i celého stvořeného vesmíru. Avšak po pádu lidí doznalo splnění Božího úmyslu nutných změn. Změny se týkaly ne samotného cíle, nýbrž způsobu Božího působení, Boží »pedagogiky«. Hřích narušil prvotní plán --- ono přímé a bezprostřední vystupování člověka k Bohu. V kosmu se objevila katastrofická trhlina. Bylo nutné vyléčit tuto ránu a dějinám člověka, které utrpěly katastrofu, nastolit nového vůdce --- »hlavu«, aby mohly začít znovu. Takové byly cíle Vykoupení.

Vykoupení tvoří jakousi takřka negativní stránku Božího plánu, předpokládá totiž nenormální, tragickou, »nepřirozenou«, opačnou realitu. Bylo by absurdní izolovat Vykoupení do sebe sama, dělat z něho cíl pro sebe, neboť výkup, jenž se stal nutným v důsledku našeho hříchu, není cílem, nýbrž prostředkem, je to prostředek k získání jediného a pravého cíle: theose, zbožštění. I samo spasení je moment pouze negativní; jedinou podstatnou realitou nadále zůstává sjednocení s Bohem. V čem by spočíval smysl záchrany ze smrti a z pekla, kdyby se spasení neuskutečnilo pro plné oddání se Bohu?

Vykoupení, zaujímající určité své místo v Božím plánu, je tudíž určeno několika momenty, stále víc a více odhalujícími plnost Božské Přítomnosti. Je to především odstranění radikálních přehrad, jež oddělují člověka od Boha, a hlavně odstranění hříchu, který podrobuje lidstvo ďáblu a umožňuje vládu padlých andělů nad zemským kosmem. Osvobození zotročeného stvoření je stále provázeno obnovením jeho přirozenosti, která se znovu stává schopnou přijímat milost a putovat »od slávy k slávě« až k připodobnění, v němž přijímá přirozenost božskou a stává se schopnou proměnit celý kosmos.

Nezměřitelnost tohoto Kristova díla, nepostižitelného, jak říká sv. apoštol Pavel, i samým andělům, nemůže spočívat jen v jednom vysvětlení anebo pouhé jedné metafoře. Sám pojem Vykoupení má ryze juridický charakter. Běží o výkupné za otroka, o dluh, vyplacený za ty, kteří zůstávali v zajetí, protože neměli možnost zaplatit. Juridické je i téma Prostředníka, který křížem spojuje člověka s Bohem. Avšak oba tyto obrazy, které nám poskytl sv. apoštol Pavel a obšírně využili Otcové, nesmějí v našich představách zkostnatět. Vždyť to by znamenalo vytvořit mezi Bohem a lidstvem nepřípustné právní vztahy. Bylo by správnější zapojit tyto obrazy do téměř nekonečné řady jiných obrazů, z nichž každý slouží jako jakýsi osobitý aspekt události, jež sama o sobě je nevyjádřitelná. V Evangeliu vystupuje před nás i obraz Dobrého Pastýře, hledajícího zbloudilou ovci, i »silného muže«, který zvítězil nad lupičem, jenž ho spoutal a bere mu jeho kořist, i ženy, která našla a očistila ztracenou drachmu, na níž je pod blátem hříchu načrtnut obraz Boží. Hlavním tématem liturgických textů, zejména Strastného (tj. předvelikonočního) týdne, je téma bojovníka a vítěze, který boří nepřátelskou pevnost, který rozbíjí brány pekla, do nichž »vítězně vstupují jeho prapory« — jak píše Dante. U Otců najdeme mnoho obrazů fyzického rázu — i obraz očišťujícího ohně, a velice často také obraz lékaře, který léčí rány svého lidu. Počínaje Origenem je Kristus viděn jako Dobrý Samařan, léčící a obnovující lidskou přirozenost raněnou lotry, tj. démony. Posléze zde máme téma oběti; v něm jde o něco více, mnohem více, než jen pouhou metaforu. Tady je dovršení symboliky, která participuje na předzvěstované realitě — »krvi Kristově«, přinesené »navěky«, jak je řečeno v listu Židům, kde se tímto obrazem doplňuje a prohlubuje juridický symbolismus.

Kristus, který dobrovolně zaujal naše místo, »učiněn byl pro nás zlořečenstvím (za nás vzal prokletí na sebe)« — píše sv. apoštol Pavel Galatským (3,13). Znamená to, že Kristova opuštěnost na kříži byla nutná, protože Bůh se vzdaluje od prokletého, všemi opuštěného a od všech odděleného. »Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?« Tato naprostá, obnažená úzkost má také svou typologii, neboť poslední výkřik Ukřižovaného není nic jiného, než první verš 21. /22./ žalmu, modlitba trpícího spravedlivého. Slyšíme v tom žalmu volání lidského zoufalství: »Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují«. Potom následuje významné proroctví o probodených rukou a nohou, rozdělených rouchách, o oděvu, o který metali los. Vnitřní typologií jsou Kristova utrpení spojena a odpovídají opuštěnosti, agónii lidské přirozenosti, zpustošené svým pádem. A konec žalmu — jako blahá zvěst Vzkříšení — opěvá oslavu spravedlivého a spasitelnou všemohoucnost Boží.

Jestliže se Kristus obrací k tomuto žalmu, pak to znamená, že bere na sebe naši situaci včetně toho pocitu opuštěnosti Bohem, který poznávají umírající, když umírají ve víře: »nevzdaluj se ode mne, neboť zármutek je blízko, a pomocníka není«, když přijímají smrt jako přechod, v němž se rmoutí naše omezená, vnější, od narození hříšná přirozenost. Avšak v Slovu předvěčně jednobytném s Otcem není roztržka ani tragédie. Proto roztržka a tragédie končí, když pronikly do Krista. Sv. Jan Zlatoústý volá v jednom velikonočním kázání: »Když Kristus zůstával dobrovolným zajatcem, smrt se trápila porodními bolestmi, nemohla však klást odpor, rozpadla se, ona nás osvobodila«. A sv. Maxim Vyznavač hodnotí vykupitelský zápas: »Kristova smrt na kříži se stala soudem nad soudem«. Prokletí, jež se nemohlo uskutečnit nad Synem Božím, stalo se požehnáním, skrze kříž se všechny podmínky hříchu staly podmínkami spasení. Od této chvíle ani hřích, ani smrt nás neodloučí od Boha; křest nás ponořuje do smrti Kristovy, abychom spolu s Ním byli vzkříšeni. Pokání nás vždycky znovu může přivést k Bohu. Smrt, když ji přijmeme jako každodenní pokání, může před námi otevřít život Boží.

Prokletí smrti nikdy nebylo z Boží strany »soudním procesem«. Smrt byla dána jako trest Milujícím Otcem, a ne nesmyslným hněvem tyrana. Smrt napravovala a poučovala. Zabraňovala, aby se rozštěpený (rozlomený) život zvěčnil. Zabrzdila vznikající dojem »zabezpečenosti« ve stavu hříšném a protipřirozeném. Nejenže se stala hrází proti rozkladu naší přirozenosti, ale pomocí předsmrtné úzkosti, která je s ní spojena, pomáhala člověku, aby vykročil k pochopení svého stavu a vrátil se k Bohu.

I nesprávná vůle satanova se mohla projevit, ale jedině na spravedlivé dovolení Boží. Satanova zvůle byla nejen omezena, ale i využita Boží vůlí, což vidíme na příběhu o Jobovi. Takže ani smrt, ani satanovo panování nebyly nikdy čistě negativními jevy. Byly to už znaky a prostředky Boží lásky.

V momentu Vykoupení však démonické síly ztrácejí svou moc a vztahy mezi Bohem a člověkem se mění. Bylo by možné říci, že Bůh mění svou pedagogiku. Odebírá satanu právo panovat nad lidstvem, hřích je zničen, moc zlého je zlomena. Proto slovo »výkupné« získává jiný význam. Je to dluh navrácený ďáblu, jak se zdůrazňuje v patristické literatuře prvních století. Bůh poskytl ďáblu moc, ale potom mu jí odebral, protože ten překročil svá práva a zaútočil na nevinného. Sv. Irenej, Origenes i sv. Řehoř Nysský ukazují, jak satan, když chtěl opanovat jedinou lidskou Bytost, nad kterou neměl moc, byl spravedlivě zbaven veškeré moci. Někteří Otcové, především sv. Řehoř, podávají nám symbol »Boží pasti« (úskoku): lidská přirozenost Kristova byla jakousi návnadou na udici jeho Božství. Ďábel se vrhl na oběť, ale háček ho probodl, nemůže Boha pohltit a hyne.

Dluh zaplacený Bohu a dluh zaplacený ďáblu ... Tyto dva obrazy mají pouze tehdy plnou hodnotu, jsou-li brány dohromady, aby naznačily v podstatě nepostižitelné dílo, jímž nám Kristus vrátil hodnost Božích synů. Bohosloví vyprázdněné racionalismem nepřijímá tyto obrazy, které navrhli Otcové, a nutně ztrácí kosmologickou perspektivu Kristova činu. My naopak musíme rozšiřovat naše pojetí Vykoupení. Vždyť v něm byla odebrána moc nejen démonům, ale v jistém smyslu i andělům. V Druhém Adamovi se sám Bůh bezprostředně sjednocuje s lidstvem, přijímá lidstvo do svého obecenství, které nekonečně překračuje nad anděly. Vykoupení je realita nejvyšší, která se rozprostírá na veškerý souhrn kosmu jak viditelného, tak neviditelného. »Soud nad soudem« usmiřuje padlý kosmos s Bohem. Na kříži Bůh prostírá ruce lidstvu, jak píše sv. Řehoř Bohoslovec, »několik krůpějí krve obnovuje celý svět«.

Ďábel byl poražen, ale jeho takzvané »právo« přitom zůstalo nezmenšeno. Zákon smrtelné přirozenosti je zrušen, ale přitom nikterak není zmenšen Boží spravedlivý soud. Nelze si opravdu představovat Boha ani jako konstitučního monarchu, který se podrobuje nějaké vyšší spravedlnosti, ale ani jako tyrana, jemuž je jeho fantazie zákonem bez ohledu na jakýkoliv řád a objektivitu. Spravedlnost není nějaká abstraktní, Boha převyšující realita, nýbrž jedno z vyjádření jeho přirozenosti. Jako svobodně tvoří, ale projevuje sebe v řádu a kráse stvoření, tak také projevuje sebe ve svém spravedlivém soudu. Kristus, který je sama spravedlnost, potvrzuje ve své plnosti spravedlivý soud Boží. Synovou věcí není, aby konal nějaký směšný soud, jenž by přinesl nekonečné uspokojení neméně nekonečné mstivosti Otcově.

Proč — ptá se sv. Řehoř Bohoslovec, — proč krev Synova byla příjemná Otci, který nechtěl přijmout Izáka, přinášeného v oběť Abrahamem, ale zaměnil tuto lidskou oběť beránkem? Kristus nevykonává spravedlnost, on ji zjevuje. Zjevuje to, co Bůh očekává od stvoření, zjevuje plnost lidskosti, »člověka maximálního«, podle výroku Mikuláše Kuzánského. Plní to poslání člověka, kterému se zpronevěřil Adam. Tím posláním je: žít jedině s Bohem a Bohem krmit kosmos. Taková je spravedlnost Boží. Syn, jednobytný s Otcem svou Božskou přirozeností, dostává skrze Vtělení možnost dovršovat tuto spravedlnost. Neboť se nyní může podřídit Otci tak, jakoby byl Otec od něho oddělen. Může se zříci vlastní vůle, kterou obdržel ve své lidské přirozenosti. Může se Mu oddat cele, až k smrti: »aby byl Otec v Synu oslaven«. Spravedlnost Boží tkví v tom, aby už člověk nebyl s Bohem rozloučen, aby se lidstvo obnovilo v Kristu, pravém Adamu. A sv. Řehoř Bohoslovec uzavírá: »Cožpak není zřejmé, že Otec přijímá tuto oběť nikoliv proto, že by ji byl vyžadoval anebo ji potřeboval, ale v oikonomii se zřetelem na spásu? Bylo třeba, aby člověk byl posvěcen lidstvím Boha, bylo třeba, aby On sám nás osvobodil vítězstvím nad tyranem svou vlastní silou, aby nás znovu Bůh povolal k sobě skrze svého Syna, Prostředníka, který vše koná k slávě Otce, jemuž je ve všem poslušný... Ostatní pak nechť je uctěno mlčením.«

(20) Vzkříšení

Otec přijímá Synovu oběť »oikonomicky«. »Bylo třeba, aby byl člověk posvěcen lidstvím Boha« (sv. Řehoř Bohoslovec: Řeč 45. na svatou Paschu) . Kenose dosahuje nejzazší hranice a dokonává se smrtí Kristovou, aby byly posvěceny všechny podmínky lidského bytí včetně samotné smrti. »Cur Deus homo?« (Proč se Bůh stal člověkem?) Nejen z důvodů naší hříšnosti, nýbrž i kvůli našemu posvěcení, aby zapojil všechny aspekty našeho padlého života do života pravého, do takového života, který nikdy nezná smrt. Vzkříšením Kristovým je celá plnost života vštípena do vyschlého stromu lidského pokolení, aby bylo opět oživeno.

Proto je Kristovo dílo realita fyzická, ba je třeba říci ů i biologická. Na kříži byla smrt pohlcena životem. V Kristu smrt vešla v Božství a v něm shořela, neboť »nenašla pro sebe v Něm místo«. Vykoupení je tedy zápas života se smrtí a vítězství života. Kristovo lidství je začátkem nového stvoření. Skrze jeho člověčenství proráží moc života do kosmu, aby jej vzkřísila a přetvořila definitivním vítězstvím nad smrtí. Po Vtělení a Vzkříšení smrt nemá již klid — už není absolutní. Všechno se nyní soustřeďuje k “apokatastasis ton panton“ (»obnovení všech«), k integrálnímu (tj. plnému) restaurování, obnovení všeho, co bylo porušeno smrtí, k prozáření celého kosmu Slávou Boží, která se stane »vším ve všem«. Z této plnosti nebude vyloučena svoboda žádné lidské osobnosti, jíž bude darováno Božím světlem dokonalé vědomí své slabosti.

Juridický obraz Vykoupení musí být tedy doplněn obrazem obětním. Vykoupení je taktéž ta oběť, již přináší Kristus, podle listu Židům, jako věčný obětník, velký »kněz na věky podle řádu Melchisedechova«, dovršující na nebesích dílo, které započal už na zemi. Smrt na kříži je novozákonní Pascha, jež učinila reálným všechno to, co symbolisovala Pascha hebrejská. Vždyť v osvobození od smrti a uvedení lidské přirozenosti do Božího Království se uskutečňuje jediný pravdivý Exodus. Samozřejmě, je to zřeknutí se vlastní vůle, se kterým nedokázal souhlasit Adam, je to oběť vykupitelská. Ale především je to tajina, je to tajemství vůbec, svátost (sacramentum par excellence), svobodný dar, v němž Kristus přináší Bohu spolu se svým lidstvím prvotiny stvoření. Je to ono dílo, jež bude muset dovršit nové lidství v nekonečné bohoslužbě, kterou původně byl pověřen konat Adam, aby byl přinesen Bohu v dar celý kosmos jako chrám milosti. Vzkříšení změnilo padlou přirozenost a otevřelo podivuhodnou možnost - možnost, jak posvětit samotnou smrt. Od té chvíle smrt již není slepou uličkou, nýbrž dveřmi do Království. Byla nám vrácena milost, a třebas ji nosíme v sobě jako v »hliněných nádobách«, jako v chrámech ještě smrtelných, nicméně v samé té naší křehkosti skrývá se nyní síla, porážející smrt. Klidná jistota mučedníků, kteří nejenže necítili strach, ale ani fyzickou bolest, svědčí o tom, že od nynějška je křesťanovi dostupno účinné vědomí Vzkříšení.

Sv. Řehoř Nysský výtečně vyjádřil tento sakramentální aspekt utrpení. Kristus, praví sv. Řehoř Nysský — nevyčkával, až bude donucen k své oběti Jidášovou zradou, zlobou kněží, nerozumem lidu. »On předběhl vůli zla, a dříve než byl k tomu donucen, dobrovolně vydal sebe v předvečer utrpení na Velký Čtvrtek a daroval nám své tělo a krev.« Zde se svobodně uskutečnila oběť Beránka, obětovaného před stvořením světa. Kristova utrpení začínají od Velkého Čtvrtku a začínají v naprosté svobodě.

Brzy pak poté přichází Getsemané, potom kříž. Smrt na kříži je smrt osobnosti Božské: zatímco Kristovo lidství smrt potřebovalo, jeho předvěčná hypostase ji vytrpěla vědomě.

V Bohočlověku došlo i k základnímu příznaku smrti, odloučení duše od těla. Duše sestupuje do pekel a přebývá »vhypostasovaná« v Slově, právě tak jako jeho na kříži visící tělo. Vždyť i lidská osobnost stejně nadále setrvává jak ve svém těle, vráceném zemi, tak ve své duši; proto uctíváme ostatky svatých. Tím spíše to platí o Kristu. Jeho Božství setrvává současně i v těle, které spočívá v hrobě ve spánku Velké Soboty, i v duši, která vítězně rozbíjí brány pekelné. A opravdu, cožpak může smrt narušit tuto Osobnost, která přetrpěla smrt s celým jejím tragickým rozpadem, jestliže tato Osobnost je Osoba Boží?

Proto tedy v smrti Kristově je už přítomno Vzkříšení. Život vyráží jako zřídlo z hrobu, život je zjeven smrtí Kristovou i v samotné jeho smrti. Lidská přirozenost slaví vítězství nad stavem nepřirozeným, neboť tato přirozenost je plně soustředěna v Kristu. Kristus se stává Hlavou této Přirozenosti, její »rekapitulací«, podle slov sv. Ireneje. Kristus je Hlavou Církve, to znamená tohoto nového lidství, v jehož lůně nižádný hřích, nižádná nepřátelská moc není více schopna natrvalo odloučit člověka od milosti. Každý lidský život, ať byl jakkoliv obtížen hříchy, se může vždycky znovu obnovit v Kristu. Člověk vždycky může svůj život odevzdat Kristu, aby mu On vrátil tento život svobodný a čistý. A toto Kristovo dílo se prostírá na celé lidstvo i za viditelnými hranicemi Církve. Každá víra ve vítězství života nad smrtí, každá předtucha Vzkříšení je nepřímo vírou v Krista. Neboť jedině sama moc Kristova křísí a vzkřísí mrtvé.

Po Kristově vítězství nad smrtí se Vzkříšení stalo obecným zákonem stvoření, a to nejen lidstva, nýbrž i zvířat, rostlin, kamení, všeho kosmu, protože každý z nás je jeho hlavou. My jsme pokřtěni v Kristovu smrt, ponořujeme se do vody, abychom spolu s Ním byli spoluvzkříšeni. A pro duši omytou slzami jako vodami křtu a objatou ohněm Svatého Ducha, je Vzkříšení nejenom v očekávání, ale už i přítomná realita. Parusie (druhý Kristův příchod ve slávě) začíná v duších svatých. Proto mohl sv. Simeon Nový Bohoslovec napsat: »Pro ty, kteří se stali dětmi světla a syny přicházejícího dne, pro ty, kteří vždycky chodí ve světle, nikdy nepřijde Den Páně, protože oni už jsou s Bohem a v Bohu.«

Bezbřehý oceán světla se vylévá ze vzkříšeného těla Spasitelova.

(z francouzského originálu s přihlédnutím k ruskému vydání přeložil a vydal Pavel Aleš v Pravoslavném vydavatelství, Olomouc 1994)

První část

Druhá část

Třetí část

Čtvrtá část

Pátá část

Šestá část