Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR PÁTÝ. O SVÁTOSTECH (část první)
Neznámý: Ani ve snu bych si nepomyslel, že s tebou budu hovořit o svátostech!
Zpovědník: Proč?
Neznámý: Byl jsem přesvědčený, že naše rozhovory skončí mnohem dřív.
Zpovědník: To já jsem naopak ani trochu nepochyboval, že je dovedeme až do konce.
Neznámý: Teď se zase já musím zeptat – proč?
Zpovědník: Protože jsem věřil, že skutečně toužíš poznat Pravdu. A ten, kdo ji chce poznat, nemůže zůstat na půli cesty.
Neznámý: Snad. Odkud ale náš rozhovor o svátostech začneme?
Zpovědník: Řekni mi všechny své pochybnosti.
Neznámý: Mé pochybnosti se dotýkají jak učení o svátostech obecně, tak i každé svátosti jednotlivě. Odkud tedy začít?
Zpovědník: Ovšem, začneme od obecného, potom přejdeme k dílčímu.
Neznámý: Skvěle. Církevní svátosti se mi doposud jevili jako hrubé překroucení křesťanského učení. Považoval jsem je za výmysl nevzdělanců, kteří nebyli schopni povznést se až k opravdovému pochopení křesťanství, a proto každé slovo Evangelií chápali hrubě doslovně. Vždycky jsem si myslel, že Kristus by se zhrozil, kdyby viděl, jak se jeho rozhovor s Nikodémem proměňuje ve „svátost křtu“, poslední večeře s učedníky ve „svátost eucharistie“, jeho slova proti prostopášnému životu ve „svátost manželství“ atd. Nemohu toto učení přijmout za pravdivé především proto, že se mi jeví jako nerozumné a za druhé proto, že je zjevně „historického původu“.
Zpovědník: Proč nerozumné? Chceš snad říct nepochopitelné?
Neznámý: Ne, právě že nerozumné. Cožpak lidskému rozumu není zřejmá všechna nesmyslnost toho vnějšího a čas od času i mimořádně zvláštního jednání, nutného prý k tomu, aby Božská síla mohla pomoct člověku při řešení vnitřních přespříliš obtížných úkolů? Jakoby onu blahodárnou pomoc nešlo poskytnout bez všelijakých ceremonií. Cožpak ke „znovuzrození“ je bezpodmínečně nutné třikrát se ponořit do vody, pro „sjednocení s Kristem“ bezpodmínečně sníst kousek prosfory s vínem, či proto, abychom smilstvo proměnili v „zákonné manželství“ třikrát s podivnými korunami zdobenými různobarevným sklem obejít okolo analoje? Přijmout dogmata pro mne bylo proto těžké, protože jsou nepostihnutelné rozumem. A svátosti jsou pro lidský rozum prostě „k ničemu“. Jakási zjevná zbytečnost. Chápu, že pro skutečnou víru, mravní život jako usilování o Boží dokonalost i pro plnost obcování s Bohem nejsou individuální síly člověka dostačující. Chápu, že jsou zde úkoly, které převyšují lidské síly, a proto si vyžadují nadpřirozenou pomoc. Proč ale na sebe tato pomoc bere tak hrubě vnějškovou, materiální formu? To nechápu.
A potom ten „historický původ svátostí“. Jak bych mohl uvěřit, že byly ustaveny Bohem, když se celá jejich vnější forma utvářela postupně a nese zjevné znaky všemožných vlivů. Vždyť pokud by Bůh považoval za tak důležité, aby Božská síla byla lidem předávána skrze formální vykonávání obřadů, pak by jistě byly poskytnuty i určité pokyny, jak tyto obřady vykonávat. Domníváte se, že pokud nedojde k tomu či onomu jednání, nedojde k uskutečnění svátosti. Při takové závažnosti formy je zcela nepochopitelné, proč nebyla ustanovena ve zjevení. A ještě nepochopitelnější je, že tato forma mohla být v různých staletích rozdílná. Vždyť pokud by si v prvním století někdo usmyslil oddávat tak, jak to provádíte vy, Církev by odmítla uznat obřad za „skutečnou svátost“, a zase naopak, pokud by nyní někoho oddávali tak, jako v prvním století – řekli byste, že se nejedná o svátost. Je jasné, že forma svátostí se měnila stejně jako celý kult, v němž bez obtíží nalezneme ty nejrozmanitější vlivy, včetně pohanských mystérií. Jak je potom možné věřit ve svátosti jako v jakési neměnné Boží ustanovení?
Zpovědník: To je vše?
Neznámý: Ano. O svátostech obecně jsem už řekl vše. O každém z nich jednotlivě však můžu ještě dlouho pokračovat.
Zpovědník: To až později. Nejdříve společně rozeberme otázku svátostí obecně. Shledáváš svátosti „nerozumnými“, protože Božská síla může člověku poskytovat pomoc bezprostředně a nevyžaduje tudíž vnější posvátné úkony. Co ale rozumíš pod slovem „bezprostředně“?
Neznámý: Člověk by v modlitbě mohl o tuto pomoc prosit a Bůh by ji mohl poskytnout. K čemu nějaké koupání ve vodě, prosfora s vínem či měděné koruny? Cožpak to bez toho nelze? Cožpak Bůh skutečně potřebuje všechny ty vaše cetky a ceremonie?
Zpovědník: Odpověz mi na otázku – proč bylo nutné odívat lidskou duši do těla a vůbec tvořit hmotný svět? Cožpak Bůh nemohl stvořit pouze duši a učinit ji bezprostředně účastnou na Božském životě?
Neznámý: Kladeš mi otázku, na niž nelze odpovědět. Vždyť ty sám jsi mi dříve řekl, že cíl Bohem stvořeného života člověk sice postihnout může, avšak proč byl tento život stvořen a nač mu byl tento cíl vytyčen, na to už odpovědět absolutně neumí, protože tajemství vnitřního života samotného Pána Boha, nám není odhaleno.
Zpovědník: Výborně. Pochopil jsi mě naprosto správně. Proč na to ale zapomínáš, hovoříš-li o svátostech?
Neznámý: Nerozumím, co to s tím má společného.
Zpovědník: Velmi mnoho. Ptáš se, k čemu jsou zapotřebí hmotné, viditelné a hmatatelné formy při předání omilostňující Božské síly člověku. Řeknu ti to přímo: nevím. A stejně tak nevím, proč si Bůh usmyslil stvořit hmotný svět a nestvořil pouze samotný svět duchovní, ale i svět fyzický, hmotný, viditelný a hmatatelný.
Neznámý: Přece jen nějak nechápu, co mi chceš říct.
Zpovědník: Pro člověka nepostihnutelné, neodhalené tajemství, proč si Hospodin usmyslil stvořit viditelný svět a lidskou duši oděl do tělesné formy, nás v žádném případě nepřipravuje o pevné přesvědčení, že cíl existence tohoto již stvořeného světa i člověka je nám znám: tkví v dosažení jednoty s Bohem. Jestliže rozpoznáš podstatu oné jednoty, která tvoří cíl lidského života i spásy, uvědomíš si, že nejde jen o jednotu duše, nýbrž celého člověka. Všeobecné vzkříšení není pouze vzkříšením duší. Lidská duše i tělo – to nejsou jakési dva protikladné principy. Tvoří naopak cosi úplného, jednotnou lidskou osobnost. Takže, pokud nesmyslností a nepotřebností nazveš spojení duše člověka s jeho tělem – pouze tehdy máš právo nazvat nepotřebností i tělesnost svátostí, tj. jistou vnější formu určenou k předání Boží milosti.
Neznámý: Pomalu ti začínám rozumět. Chceš říct, že vnější stránka svátostí je nezbytná proto, že člověk sestává z duše a těla?
Zpovědník: Ano. Je však třeba, abychom otázku svátostí nechápali jako otázku formálních vnějších požadavků, nýbrž z vnitřní stránky. Pak se ti svátosti přestanou jevit jako prázdné ceremonie.
Neznámý: Jak konkrétně je tedy třeba je chápat?
Zpovědník: Člověk není pouze duch, ale i hmota. Jaká je vnitřní spojitost a vnitřní vzájemný vztah lidské duše a těla s tím vším, co tvoří lidskou tělesnost, je nám neznámo. Víme však, že milost Boží má proniknout celého člověka, a napojena Duchem svatým nemá být pouze duše, ale celý člověk. Jak praví Písmo: „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?“ (1 K 6,15). A také: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha“ (1 K 6, 19–20). Svátosti tedy poskytují Božskou milost celému člověku. Duchem svatým je skrze svátosti naplňována nejen duše jako něco jednotlivého či tělo jako něco jednotlivého, nýbrž člověk vcelku. Zde je význam matérie stejně tak nezbytný a stejně tak tajuplný jako v osobnosti člověka. Ani zde nevíme, jaká je spojitost a jaký je vzájemný vztah vnějšího fyzického principu svátosti s její duší – duchovní podstatou. Víme však, že tato spojitost existuje a že je nezrušitelná. Nevíme, proč je v případě jedné svátosti zapotřebí matérie vody, v případě druhé svátosti zase olej, u třetí víno a chléb. Nevíme, proč je nezbytné vyslovení určitých slov a provedení určitých činností, avšak vírou nezvratně chápeme, že nejde o něco zbytečného a formálního, nýbrž o jakousi tělesnost svátosti, jež je nutná k tomu, aby poskytovaná milost naplňovala Duchem svatým celého člověka: jeho duši i jeho tělo i onu nepostihnutelnou spojitost mezi nimi, jež spočívá v jednotné lidské osobnosti.
Ve svátostech spatřujeme nejvyšší projev Božské lásky, která k nám sestupuje, nehledě na naši zkaženost – duchovní i tělesnou – a přijímá nás do svého lůna v plnosti našeho lidského bytí. Tato láska, shovívavost a milosrdenství nám dávají omilostňující sílu v materiálních, hmatatelných, vnějších formách, které objímají celého člověka a netoliko jeho ducha. Svátosti – to je milost Boží, která je podobně jako duše člověka oděna do svátostné tělesnosti. Do této tělesnosti Hospodin oděl svou sílu, když sestoupil k padlému a vykoupenému člověku, aby se ten stal, slovy Justina Mučedníka, „synem Všemohoucího“.
Neznámý: Znamená to tedy, že bez této vnější formy jsou bezprostřední působení milosti i přerod duše nemožné?
Zpovědník: Ano. Je zde nicméně zapotřebí učinit jednu poznámku, jež se vztahuje ke všem svátostem obecně. Svátost je důležité vnější sloužení obřadních úkonů, nezbytné k předání Boží milosti – takový je obecný a neměnný zákon. Avšak je třeba si pamatovat, že tam, kde se nachází milost, tam jsou z vůle Boží možné výjimky. V jednotlivých případech, dovolí-li Bůh, může být milost předána bez ustanovených vnějších posvátných úkonů. V principu se tato možnost vztahuje na všechny svátosti obecně. Uvedu ti několik příkladů.
Za obecné pravidlo můžeme s jistotou považovat křest vodou a Duchem svatým, jenž je závazný pro přičlenění věřícího k Církvi. Avšak v jednotlivých případech se mučedníci stávali členy Církve i bez tohoto vnějšího obřadu. V dávných dobách byly dary Ducha svatého věřícím předávány vkládáním rukou. Ale nedošlo ke vkládání rukou na sto dvacet mužů, na něž sestoupil Duch svatý v Jeruzalémě; a setník Kornélius byl už před křtem i před vložením rukou naplněn Duchem svatým.
Podobné výjimky, jejichž možnost je třeba principiálně připustit u každé svátosti, musíme nahlížet jako zvláštní, z vůle Boží probíhající akty jeho omilostňující síly, jež vůbec nezpochybňují obecné učení o svátostech ani nezvratnost zákona, který v případě předávání milosti Boží hovoří o nutnosti určitých vnějších posvátných úkonů.
Neznámý: Připusťme, že je to tak. Proč ale potom ona „tělesnost“ svátostí není Bohem ustavena jako něco určitého a neměnného? Odkud se lidé sami dověděli, že zrovna tu a tu činnost je třeba provádět tím a tím způsobem; že je zapotřebí pronášet zrovna ta a ta slova a žádná jiná? Vždyť jsou to všechno konec konců jen lidské výmysly!
Zpovědník: Měl bys naprostou pravdu, pokud by se forma svátostí utvářela vně Církve jednotlivými lidmi. Opět si ale nejspíš zapomněl všechno, co jsme si o Církvi řekli. Hlavou Církve je Kristus, je místem, kde přebývá Duch svatý. Působení Boží síly v ní proto trvá.
Ptáš se, odkud lidé zjistili, jaké je třeba konat svátosti, jak je třeba jednat a jaká pronášet slova? To řekla Církev. V Božím Slově jsou dány základní zdroje všech Bohem zjevených pravd. Jejich další vývoj, svým zdrojem stejně tak Božský, odhaluje tyto pravdy v jejich plnosti. Jako je vzrostlá, kvetoucí a plodící rostlina stále obsažena v zrnu, avšak vzrostlá rostlina a zrno nejsou totéž, tak i církevní dogmata, celé učení o milosti, celý vnitřní řád církevního života je obsažen ve Slově Božím, avšak Symbol víry, učení o svátostech i svaté kánony nejsou to samé, co jejich zrno ve Slově Božím, ačkoli to vše je v onom zrnu obsaženo. Vše, co Církev má, je stvořeno silou Ducha svatého již v procesu jejího pozemského života.
Neznámý: Nerozumím, k čemu zjevení potřebuje proces? Proč nebylo možné odhalit lidem vše najednou, naráz jim odhalit mravní evangelijní zákon? Nebylo by snad přesvědčivější, kdyby byly lidem odhalena všechna pravda najednou?
Zpovědník: Znovu zapomínáš, že Církev není prázdná forma, jež by sama o sobě byla zcela netečná a v níž by jako v nádobě byla obsažena moc Ducha svatého. Církev je živým tělem Kristovým, jím je vedena a Duchem svatým prosycena, to znamená, že jako údy tohoto Těla, v ní působí lidé. Odtud vyvěrá jistý vztah mezi nadpřirozeným zdrojem a běžným pozemským procesem. Účast člověka na díle rozvoje Církve i její normální pozemská existence učinily nutnou postupnost jejího rozvoje v závislost na mravní a duchovní úrovni lidí, stupni jejich víry, na připravenosti vědomí a celé řadě vnějších podmínek. Odtud plyne i pochopitelnost rozličných forem svátostí v různých staletích. Církev žije, a proto se mění. Není to však změna způsobená těmi či oněmi lidskými výmysly, nýbrž se jedná o proměnění zrna, položeného do země a postupně dorostlého do dokonalé rostliny. „Vy jste Boží pole, Boží stavba,“ říká apoštol Pavel. A dokud nebudeš zcela naplněn skutečným pochopením učení o Církvi jakožto nadpřirozeném Kristově Těle, jež žije v běžném pozemském prostředí, všechno se ti bude zdát „zvláštním“, „nerozumným“, „lidským“, jelikož ve všem budeš spatřovat pouze to lidské.
Neznámý: Ano. Uvažuješ naprosto důsledně. A jelikož jsem přijal základní východiska, je nutné, abych přijal i tvé závěry, i když někdy to pro rozum není zrovna snadné. Nicméně mé „dílčí“ otázky nemohou být zodpovězeny tvými obecnými soudy, takže přece jen budeme muset přejít k jednotlivým svátostem.
Zpovědník: Poslouchám tě.
Neznámý: Začneme křtem. Podle vašeho učení je svátost křtu posvátný obřad, v němž se při trojím ponořením do vody a vyřčení určitých slov člověk znovuzrodí, začíná být někým jiným, přidružuje se k Církvi, stává se jejím členem. Je to tak, že ano?
Zpovědník: Ano, tak.
Neznámý: Připusťme, že máš pravdu a tato milost, která člověka znovu rodí, nutně vyžaduje vnější formu: ponoření do vody, pronesení určitých slov, totiž to, co ty nazýváš „tělesností svátosti“. Avšak nabízí se otázka: cožpak je vyžadována pouze tato vnější forma, pouze tato tělesnost?
Zpovědník: Pochopitelně, ne.
Neznámý: Ale vždyť u vás je tomu právě tak! Jakoby nic, kromě oné vnější formy, nebylo zapotřebí.
Zpovědník: Proč si to myslíš?
Neznámý: To je velmi prosté. „Znovuzrození“ a přičlenění k Církvi skrze určité vnější úkony předpokládá jednu bezvýhradnou podmínku: víru. Vzpomeň, jak se ve Skutcích hovoří o křtu etiopského dvořana. Filip mu na cestě zvěstoval Ježíše a očividně ho přesvědčil. Přijeli k vodě. Dvořan ukázal na vodu a pravil: „,Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?‘ Filip mu řekl: ,Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.‘ On mu odpověděl: ,Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.‘ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil“ (Sk 8: 36 – 38).
Možnost svátosti zde tedy závisela na víře. Bez víry by nebyla ani svátost. Cožpak je to i u vás tak? Cožpak nebudete považovat svátost za uskutečněnou, i když křtěnec bude lhostejný či dokonce nepřátelský víře? Cožpak podle církevního učení tvá formule ztratí působnost bez jeho víry a on bude nucen podstoupit druhý křest? Ze všeho nejzřetelněji je ale odmítnutí víry, jako nutné vnitřní podmínky uskutečnění svátosti, vidět na křtu nemluvňat. Noříte je do vody a tvrdíte, že nyní jsou již „členy Církve“, tedy „znovuzrození“. Jakou ale může mít kojenec víru? Cožpak se váš křest za těchto podmínek nemění v jakési magické zaklínání, kde slova a úkony mají význam samy o sobě? Cožpak není zřejmé, že Církev zde vnitřní smysl svátosti zaměnila vnějším obřadem? A proto, jestliže je možné uznat jako pravdivé teoretické učení o „tělesnosti svátostí“, absolutně už nelze připustit, co z toho vyplynulo v reálu.
Zpovědník: Máš naprostou pravdu, když říkáš, že víra je nutnou podmínkou pro uskutečnění svátosti. Proberme však tuto otázku podrobněji a uvidíš, že všechny tvé rozpaky jsou zbytečné.
Ve svátosti křtu člověk získává nové zrození, jež z něho činí člena Církve. Částí Kristova těla se ale nelze stát, aniž by člověk překonal zdroj prvotního hříchu, který v sobě nese fyzické zrození. Člověk tak ale nemůže učinit sám, jelikož není schopen sám ve své přirozenosti zničit zdroj prvotního hříchu. To je možné učinit pouze skrze nové zrození silou Boží milosti a vírou ve vykupitelskou smrt Pána Ježíše Krista. Tato znovurodící síla se nachází v Církvi a v Církvi se nachází i pro danou věc nevyhnutný moment víry. Člověk přijímající křest, získává to, co mu dává Církev a co nezávisí na něm: jeho duše se ocitá v nových podmínkách bytí, člověk se znovu rodí, stává se součástí Církve – a skrze to se pro něj stává možným, aby přijal svátosti, v nichž může být předána milost Boží pouze členům Církve.
Neznámý: Osobní víra zde není potřebná?
Zpovědník: Ne, není. Církev ale nepokřtí očividně nevěřícího člověka. Zeptá se ho, stejně jako se Filip zeptal etiopského dvořana, věří-li v Krista. Nicméně, osobní víra je nutná k tomu, aby se milost stala účinným pramenem v lidské duši.
Neznámý: Ale jestli takový člověk přijme svátost z nějakých vnějších příčin, aniž by ve skutečnosti věřil, svátost se přece jen udála?
Zpovědník: Ano, udála. V tom smyslu, že Církev dala to, co je ve svátosti obsaženo. Podobá se to ale situaci, v níž člověk, jenž získal život, v tom samém okamžiku páchá sebevraždu: svou nevírou v přijatou svátost, se takový člověk stává mrtvým údem Církve.
Neznámý: To tedy znamená, že pokud později skutečně uvěří, je třeba ho pokřtít znovu?
Zpovědník: Nikoliv. Omilostňující síla, jež člověku umožňuje znovuzrození, může být podle učení Církve dána pouze jednou, stejně jako se pouze jednou člověk fyzicky rodí. A tato síla mu byla dána v uskutečněném aktu svátosti křtu. Sice mrtvým, přece jen zůstává údem Církve. A pokud uvěří, bude se kát za svou lež, pak milost, kterou od Církve získal, se v něm stane účinnou a on jakoby znovu ožije.
Neznámý: Dejme tomu, že je to tak. Ale co křtění nemluvňat? Vždyť to už je prostě cosi jako násilné přičlenění k Církvi. Pokud křest přijímá nevěřící, přece jen se toho všeho nějak, i když licoměrně, účastní. Ale nemluvňata? Vždyť to je stejné jako křtít člověka v bezvědomí a pak tvrdit, že se stal „členem Církve“.
Zpovědník: Nemluvňata nemají osobní hříchy, a tato podmínka je pokládána za dostatečnou pro účinné přijetí svátosti. Co se osobní víry týče, zde se Církev ukazuje jako cosi jednotného a celistvého: osobní víru, kterou nemluvňata nemají a která je pro účinnost svátosti nutná, vyznává Bohu jejich kmotr.
Neznámý: Opět teoretické bohosloví. Cožpak ve skutečnosti je tomu tak? Cožpak kmotrové a kmotry myslí na to, že se musí ze své víry vyznávat před Bohem? Cožpak to pro ně není prázdný obřad a jejich účast se spíš než náboženskými motivy neurčuje životními vztahy?
Zpovědník: To je možné. A za to se budou odpovídat Bohu. Milost není indiferentní síla a ten, kdo k ní přistupuje nedůstojně, nemůže svou nectností bránit jejímu působení, avšak sám těžce hřeší. Svátost je vždy sama o sobě svatá. Uskutečňuje se vždy, kdy ji uskutečňuje Církev. A to, o čem hovoříš ty, to jsou hříchy lidí a vůbec ne záměna omilostňující svátosti vnějším obřadem.
Neznámý: Jsem blízko tomu, abych tvá slova přijal. Je možné, že církevní učení se zde nemýlí. Někdy se ale skutečnost proplétá s učením tak silně, že člověk ani neví, kde jedno končí a druhé začíná. V tomto duchu je pro mě asi nejobtížnější akceptovat svátost manželství.
Zpovědník: Ano, rozumím ti. Zde je církevní učení neobyčejně zastřené. Pokusíme se v něm ale zorientovat.
Neznámý: To, co o vztahu Církve k manželství vím, je takovou měrou rozporuplné, a skutečnost takovou měrou jednoznačná, že mi ani trochu není jasné, jaké to církevní učení o manželství vlastně je.
Zpovědník: Řekni mi blíže, co tě znepokojuje.
Neznámý: Svátost manželství je obřad, v němž je poskytována nadpřirozená síla pro vytvoření křesťanské rodiny. Fyzické spojení, které je mimo manželství vaším učením považováno za smrtelný hřích – smilstvo, se stává manželským vztahem. Rození dětí není těžkým prohřeškem proti mravnosti, nýbrž naplněním Božího přikázání. Celý život rodiny se proměňuje jakoby v domácí Církev; apoštol považuje za možné říci: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval Církev“. Taková láska už není smilstvem, ale jakousi „svátostí“, kde silou Božské milosti muž „přilne“ ke své ženě a dva se stávají jedním tělem. Je to tak?
Zpovědník: Ano. Takto hovoří církevní učení.
Neznámý: Řekl bych ale, že je to jen jedna stránka církevního učení, která nalezla svůj výraz v modlitbách při uskutečňování svátosti manželství. Zde se praví: „Požehnej tento sňatek a daruj těmto služebníkům Tvým pokojný život, dlouhověkost, čistotu myšlenek i skutků, vzájemnou lásku ve svazku pokoje... A požehnej jim; daruj jim plod lůna, zdárné potomstvo, jednomyslnost duší a svornost tělesnou... Naplň dům jejich pšenicí, vínem a olejem a veškerým dobrem.“
Zdá se, že celé je to jasné. Církev plně uznává svatost manželství. Modlí se nejen za jednomyslnost duší, ale i za svornost tělesnou... Ve spojení spatřuje svátost. Přikazuje milovat ženu, jako Kristus miloval Církev. Modlí se za narození dětí i vnější blahobyt. A pro to všechno je Církví dávána omilostňující Božská síla. Je to tak?
Zpovědník: Přesně tak.