Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR ŠESTÝ. O ZÁKONU A MILOSTI (část první)
Neznámý: Víš, co teď cítím? Jako bychom nepředstavitelně dlouho stoupali na horu a nakonec se dostali na rovinu. Cesta je i nadále obtížná, avšak přece jen jakási jiná. Nevede do vrchu, ale rovně... Možná, že mě ten pocit klame, je nicméně naprosto neodbytný.
Zpovědník: Nikoli, neklame tě. Vždyť už jsme společně překonali mnohé: omezenost našeho rozumu, rigidnost navyklého vnímání fyzického světa, hypnózu obyčejných světských pojmů, soudů a pocitů. To vše je skutečně výstupem na vysokou horu. A budou-li se i nadále objevovat potíže, pak zajisté zcela odlišné povahy a v tomto smyslu je možné hovořit o cestě po rovině.
Neznámý: Mé pochybnosti jsou nejspíš také svého druhu „zvykem“.
Zpovědník: Ne, to je neřest.
Neznámý: Ano, snad. V každém případě ale, dokud jsem se této neřesti nezbavil, není pro mne lepší, abych o svých pochybnostech hovořil přímo, než abych je skrýval?
Zpovědník: Ovšem.
Neznámý: Tím spíš, že má nová pochybnost je patrně jen prostá „nechápavost“, nicméně, dovol, abych ji, tak jako dříve, formuloval v podobě otázky.
Zpovědník: Samozřejmě. Hovoř tak, jak považuješ za nutné.
Neznámý: Dobrá. Budu mluvit stejně jako na začátku našich rozhovorů, aniž bych se znepokojoval návazností svých myšlenek, jako bych věc promýšlel sám se sebou.
Přesvědčil jsi mne tedy, že svátosti jsou, pro ony nejvyšší cíle, které před člověka klade křesťanské učení, nezbytné. Nezbytný je křest jakožto znovuzrození, myropomazání jako pečeť daru Ducha svatého, svátost pokání jako omilostňující osvobození od hříchu, přijímání, v němž se sjednocujeme s Kristem, svátost manželství, proměňující naše puzení a utvářející rodinu jako domácí Církev, pomazání nemocných, v němž je nám dáno omilostňující uzdravení, i svátost kněžského svěcení, skrze níž je utvrzováno hierarchické uspořádání Církve. To jsem pochopil a souhlasil jsem s tebou. A teď zákon. Člověk musí jednat tak a tak. Bůh to vyžaduje. Zdálo by se, že když už jednou Bůh vyžaduje, člověk musí. Podle křesťanského učení tu ale máme naprosto něco jiného. Bůh poskytl zákon, jehož plnění vyžaduje – člověk jej ale splnit nemůže. Samotná myšlenka o naplnění zákona svými vlastními silami je zavrženíhodným činem, projevem neodpustitelné pýchy. Dodržet zákon je možné pouze mocí Božské milosti. Jinými slovy, Bůh člověku ukládá Božský zákon proto, aby jej Svou Božskou mocí naplnil? Jaký to má smysl? Člověk by měl prokazovat „snahu“, něco „plnit“, na každém kroku je mu připomínáno, že zákon vyžaduje to či ono, že porušením zákona se dopouští hříchu; je vybízen k zápasu, k hrdinským činům a usilování, a současně se dozvídá, že: „Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9: 16). Či jak se praví jinde: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje“ (Tt 3: 5 – 7).
K čemu je tu dobrá má námaha? Mé dodržování zákona? Mé hrdinské konání? Milost na mých „dobrých úmyslech“ ani na mých „hrdinských činech“ nezávisí, nýbrž je od Boha. Nejsme spaseni díky „spravedlivým skutkům“, tj., díky dodržování zákona, ale „obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu“, „milostí, jež na nás byla bohatě vylita“. Jakou roli tu hraji já? A co zákon? Cožpak to není zjevný rozpor? A pokud ne, jaký je potom vzájemný vztah těchto dvou pojmů – zákona a milosti – v křesťanském učení?
Zpovědník: Tvé zmatení je mimořádně poučné. Pokud bychom ke křesťanskému učení přistupovali tak, jak to činíš ty, „rozpory“ bychom mohli nalézt všude. To je běžná chyba všech, kteří chtějí Slovo Boží pochopit svým vlastním rozumem a přistupují k chápání Božského zjevení jako k obyčejné, člověkem vytvořené knize. Božské zjevení je třeba přijímat vcelku, jako jednu všeobjímající pravdu, a nikoli po částech; všechny domnělé „rozpory“ se tak vyřeší samy. Avšak tento úkol není v silách lidského rozumu. Živým příkladem toho jsou všechny „sekty“. Plnost pravdy je schopna pojmout toliko Církev. Proto pouze Církev nezná žádné rozpory v Božském zjevení. A to také platí i o rozporech v učení o zákonu a milosti, o nichž hovoříš.
Neznámý: Jak k nim tedy Církev přistupuje?
Zpovědník: Právě to se ti pokusím ukázat. Znáš už církevní učení o svátostech. Probrali jsme spolu význam darů milosti v díle naší spásy. Nyní kladeš otázku o vzájemném působení Boží milosti a Božího zákona,nakolik ten ke svému naplnění vyžaduje individuální lidské síly.
Neznámý: Ano. Formuluješ mou otázku naprosto přesně.
Zpovědník: Teď si připomeňme, co o zákonu a milosti hovoří Slovo Boží. Už z prvních slov ti bude zřejmé, že ony „rozpory“ apoštol nijak pro naše slabé vědomí nezměkčuje, ale že je naopak před ně staví v plném rozsahu. Říká: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo. Jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“. A dále: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona“ (Ř 3: 21 – 24; 28). Jakoby jasná otázka, řešená kategoricky. Spása je dána zadarmo, je působením milosti, nezávisle na skutcích zákona, a milost je skrze víru. Spása je tedy pouze skrze víru a skrze ni působící milost. Následně po těchto tvrzeních apoštol předvídá pro lidské vědomí logický závěr, jenž pokřivuje skutečnost. „To tedy vírou rušíme zákon?,“ ptá se a hned odpovídá: „Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme“ (Ř 3: 31).
Kdokoli z nevěřících by mohl zvolat: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6: 60). A vskutku, není snad zvláštní, že slova „člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona“ neodmítají, nýbrž potvrzují význam zákona!?
Ale taková už jsou tajemství zjevení! Mají vždy dvě strany, které jakoby se vzájemně popíraly a sjednocovaly se ve všeobjímající plnosti pravdy!
Apoštol, jenž odhaluje druhou, protikladnou stránku významu zákona, říká: „Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ (Ř 6: 2 – 1). A pokračuje: „ Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne!“ (Ř 6: 14 – 15).
Ve výsledku před námi stojí dvě protikladná tvrzení. To první říká: „nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9: 16), zatímco druhé prohlašuje – „kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti“ (Ř 4: 4). Není to snad zjevný rozpor?
Neznámý: Jistě, zjevný rozpor. Ty jej ale zdůrazňuješ takovým způsobem, jako bys ho sám považoval za nesmiřitelný.
Zpovědník: Naopak. Ostrost protikladů potvrzuje ucelenost pravdy.
Neznámý: V čem ale tato ucelenost spočívá?
Zpovědník: Ještě ji spatříš. Pro tento účel se ale musíme zaměřit na církevní učení o mravní dokonalosti.
Neznámý: Ano, to chápu.
Zpovědník: Mravní zákon byl dán lidem v Božím zjevení, na hoře Sinaji, ještě před příchodem Krista, a to v deseti starozákonních přikázáních. Přirozený princip mravnosti, jenž je vlastností lidské duše, odlišující člověka od zvířete, získal v tomto zjevení svůj dokonalejší a přesně zformulovaný výraz. Tento mravní zákon před starozákonním člověkem odkrývá takový ideál zdokonalování, jaký mohlo pojmout jeho mravní vědomí. Podstata tohoto mravního zákona je odhalena v Evangeliu. Jeden z farizeů, který pokoušel Spasitele, se otázal: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ A Ježíš mu odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22: 36 – 40).
Spasitel svým žákům tento mravní zákon odhalil cele: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu... Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci... Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec... Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi... Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5: 21 – 44).
To nové, o čem se zde hovoří, nebylo zrušením starého zákona, nýbrž dokonalejším vyjádřením stále téhož přikázání lásky, jež obsahuje celý zákon, jak starý, tak i nový. Pán nepřišel zákon rušit, ale naplnit, poněvadž On sám byl dokonalým naplněním lásky. A onen ideál, který ve vší plnosti nemohlo pojmout starozákonní vědomí, stal se ideálem novozákonním, kdy skrze vykoupení byla zjevena cesta zdokonalení a stalo se možným, aby člověk skrze víru v Pána Ježíše Krista a přináležitost k jeho svaté Církvi získal omilostňující pomoc ve svátostech.
Co je tímto novozákonním křesťanským ideálem? Je to život v plnosti lásky. Co značí život v plnosti lásky? Je to život v Bohu. O milostiplném stavu jako cíli mravního křesťanského života hovoří Slovo Boží, stejně jako otcové Církve či svatí.
Uvedu slova ctihodného Serafima a rázem se ti vyjasní, o čem je tu řeč: „Jakkoli jsou půst, bdění, modlitba, panenství i všechny ostatní ctnostné věci, konané pro Krista, samy o sobě dobré, v nich samotných cíl našeho křesťanského života nespočívá, nenarodili jsme se proto, abychom konali pouze je; avšak cílem našeho života jest ona milost Ducha Božího, již nám zmíněné věci přinášejí; právě v získání či nabytí této milosti (skrze ony ctnostné věci) tkví cíl křesťanského života.“ „Skutečným cílem křesťanského života je získání svatého Ducha Božího. Půst, bdění, modlitba, almužna i jakékoli pro Krista konané dobro jsou prostředkem k získání svatého Ducha Božího.“
Neznámý: Cituješ ctihodného Serafima, ale to je jen ideál vytvořený mnichy. Obsahuje všechny rysy kontemplativní modlitební činnosti, tzv. „vnitřního díla“, o čemž spolu budeme ještě hovořit. Cožpak ale Kristus kladl na své učedníky takový úkol? Cožpak se křesťanský ideál mravnosti podobá této mystice?
Zpovědník: Mýlíš se, právě tento ideál je konečným cílem mravního života každého křesťana. Tak tomu učí Slovo Boží, Církev svatá i svatí otcové.
Neznámý: Můžeš mi tedy ukázat, kde konkrétně se ve Slově Božím a u svatých otců hovoří o „získání Ducha svatého“ jako hlavním cíli mravního života křesťana?
Zpovědník: Jak si přeješ. V Janově evangeliu čteme: „Kdo věří ve mne, 'proudy živé vody poplynou z jeho nitra,' jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili“ (J 7: 38 – 39). „A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“ (J 14: 16 – 17). V apoštolských epištolách můžeme číst: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Ř 5: 5). „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá... Ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8: 9, 11, 14).
Svatí otcové už od nejstarších dob podrobně odkrývali toto učení, které Církev svatá schraňuje jako svatou pravdu. Mohl bych ti to doložit mnoha příklady, ale podle námi ustaveného obyčeje nebudu v dotvrzení svých slov nadmíru využívat citáty. Budu pouze předpokládat, že jsou ti známy, a pokud tomu tak není, pak si mezery ve svých znalostech můžeš doplnit. Jelikož si mě však v daném případě sám žádal, uvedu z toho velikého množství několik příkladů, které mám po ruce.
Klíčová slova: Ateismus, Duchovní život, Duchovnost, Křesťanský Východ, Křesťanství, Pravoslaví