Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ve 20. století pozoruhodně vzrostl zájem o Filokalii a její svaté Otce. Zvláště ti současnější - jako sv. Simeon Nový Theolog, sv. Řehoř Sinajský, sv. Řehoř Palama - začali být studováni a části jejich děl překládány a vydávány v angličtině a v jiných západních jazycích. Bylo by možné říci, že v některých seminářích a akademických kruzích „vešli dokonce do módy“, což silně kontrastuje s 19. stoletím, kdy vůbec „v módě“ nebyli a to ani ve většině theologických akademií (na rozdíl od nejlepších monastýrů, které vždy uchovávaly jejich památku jako svatou a žily z jejich spisů).

Ale právě tato skutečnost poukazuje na veliké nebezpečí, které musíme zvláště zdůraznit. Když nanejvýš hluboké duchovní spisy „vejdou do módy“, neznamená to v žádném případě nutně něco dobrého. Je totiž lepší, když jména těchto Otců zůstanou neznámá, než když se stanou pouhým objektem zájmu racionalistických učenců a „bláznivých konvertitů“, kteří z nich nevytěží žádný duchovní prospěch a naopak pouze vzroste jejich nesmyslná pýcha, že o nich „vědí více“ než kdokoliv jiný, nebo – což je ještě horší – začnou následovat duchovní pokyny obsažené v těchto spisech bez dostatečné přípravy a bez jakéhokoliv duchovního vedení.

Nechceme tím říct, že by milovník pravdy měl zanechat čtení svatých Otců! Chraň Bůh! Je však třeba jasně prohlásit, že my všichni – učenci, mniši či prostí laikové – musíme přistupovat k těmto spisům s bázní Boží, pokorou a velkou nedůvěrou k naší vlastní moudrosti a vlastním úsudkům.

Je třeba přistupovat k těmto spisům se záměrem, abychom se z nich něčemu naučili. To však na prvním místě znamená uvědomit si, že potřebujeme učitele. A takoví učitelé skutečně existují: v naší době, kdy se vytratili bohonosní starci, by našimi učiteli měli být ti Otcové, kteří žili v nedávné minulosti a kteří nám ve svých spisech zanechali poučení, jak číst a jak nečíst pravoslavné spisy o duchovním životě.

Sám blažený starec Paisij Veličkovský, který sestavil první slovanskou Filokalii, byl „uchvácen strachem“, když se dozvěděl, že tyto knihy jsou tištěny a že již tedy nekolují pouze v rukopisech po některých monastýrech. O co více pak my musíme k těmto spisům přistupovat s bázní! Pokud tak nebudeme činit a dokonce ani nebudeme chápat proč bychom měli být opatrní při jejich studiu, pak nás jistě postihne duchovní katastrofa, kterou starec předvídal.

Blažený Paisij ve svém listu archimandritu Theodosiovi z Poustevny sv. Sofronia píše:

„Co se týče vydávání svatootcovské literatury v řečtině a ve slovanských jazycích, mohu říct, že mne uchvacuje jak radost, tak i strach. Radost, protože tyto knihy neupadnou do zapomenutí a zéloti duchovního života k nim budou mít snadnější přístup. Strach, protože jsem se zhrozil a zachvěl při pomyšlení, že budou nabízeny a prodávány jako jiné knihy, ne pouze mnichům, ale všem pravoslavným křesťanům. Co se s nimi stane, když budou svévolným způsobem studovat pojednání o Ježíšově modlitbě, aniž by dostali poučení od těch, kteří s ní mají vlastní zkušenost? Takoví jedinci mohou jednoduše upadnout do duchovního obelstění a poté se rouhat tomuto svatému a čistému dílu, které bylo jako pravé potvrzeno mnohými velikými svatými Otci ... taková rouhání mohou vyvolat pochybnosti o učení našich bohonosných Otců.“ Praxe Ježíšovy modlitby, modlitby mysli, pokračuje sv. Paisij, je možná pouze v rámci mnišské poslušnosti.

Dnes v epoše posledních dnů, v době slabého asketického zápasu je skutečně velmi málo těch, kteří usilují o dosáhnutí výšin modlitby mysli (nebo dokonce vůbec vědí, co to je); ovšem varování blaženého Paisije a jiných svatých Otců jsou dnes platná i pro menší a skromější zápasy pravoslavných křesťanů.

Každý, kdo čte Filokalii a jiné spisy svatých Otců anebo Životy svatých, naráží na mnohé pasáže popisující modlitbu mysli, božská vidění, stav zbožštění a jiné výjimečné duchovní zkušenosti. Je tedy naprosto zásadní, aby pravoslavný křesťan věděl, co si o takových jevech má myslet.

Co nám tedy svatí Otcové radí a jak bychom podle nich měli přistupovat k jejich dílům?

Blažený starec Makárij z Optiny (+ 1860) považoval za nutné napsat speciální „Varování těm, kteří čtou duchovní svatootcovskou literaturu a touží praktikovat Ježíšovu modlitbu“. V něm tento veliký Otec, který žil nedlouho před naším století, vysvětluje jasně, jaký by měl být náš postoj k těmto duchovním jevům:

„Svatí a bohonosní Otcové nepsali o vysokých duchovní darech proto, aby všichni bez rozdílu mohli po nich toužit. Učinili tak proto, aby ti, kteří slyší o těchto výjimečných darech a zjeveních, ale sami jich nedosáhli, mohli dojít poznání své veliké slabosti a nedostatečnosti a tak být bezděčně nasměrováni k pokoře, která je pro ně při hledání spásy důležitější než všechny ostatní skutky a ctnosti.“

Podobně sv. Jan Klimak (6. stol.) píše: „Stejně jako chudák patříce na královské klenoty si ještě více uvědomuje svou vlastní chudobu, tak křesťan čtouce o velikých činech sv. Otců dosahuje bezděčně ještě více pokory ve svém smýšlení.“ Naším prvním krokem na cestě ke spisům svatých Otců musí být tedy pokora.

Na jiném místě sv. Jan Klimak uvádí: „Žasnout nad konáním svatých je chvályhodné, soupeřit s nimi je spasitelné, ale toužit být hned jejich napodobovatelem je nesmyslné a nemožné.“

Sv. Izák Syrský (6. stol.) ve své druhé Homilii píše: „Ti, kteří s očekáváním hledají v modlitbě příjemné duchovní pocity a zvláště ti, kteří předčasně usilují o vidění a duchovní zření, takoví upadnou do duchovního klamu a do spárů temnoty a zatemnění mysli. Jsa opuštěni Bohem budou vydáni démonům na posměch, a to kvůli jejich pyšnému toužení po tom, co přesahuje jejich úroveň a čeho nejsou hodni.“

Ke svatým Otcům tedy musíme přistupovat s pokorným úmyslem začít duchovní život na nejnižším stupni a ne snít o dosažení výjimečných duchovních stavů, které jsou zcela mimo nás.

Sv. Nil Sorský (+ 1508), veliký ruský Otec z nám ne tak vzdálené doby píše ve svých Monastýrských pravidlech: „Co řekneme o těch, kteří ve svých smrtelných tělech zakusili nesmrtelný pokrm, kteří byli uznáni za hodny zakusit v tomto přechodném životě díl radosti, která nás čeká v naší nebeské vlasti? ... My, kteří jsme spalováni mnohými hříchy a uchvacováni vášněmi, jsme nehodni dokonce i pouhého naslouchání o těchto věcech. Nicméně vkládajíce naději v milost Boží jsme povzbuzování k tomu, abychom uchovávali obsah těchto spisů v našich myslích, abychom mohli alespoň růst v uvědomování si rozsahu našeho úpadku.“

Chceme li pomoct našemu skromnému záměru číst svaté Otce, musíme začít se základní svatootcovskou literaturou; tou, která nás učí duchovní „abecedě“. V 6. století jeden poslušník z Gazy napsal velikému starci Barsanufiovi list formulovaný velmi v duchu současného nezkušeného pravoslavného studenta:

„Mám dogmatické knihy a když je čtu, pociťuji, že má mysl je převedena od vášnivých myšlenek k nazírání dogmat.“

Na to mu svatý starec odpověděl: „Nemyslím, že je dobré, aby ses zaobíral těmito knihami, neboť pozvedají tvoji mysl do výšky. Je lepší, abys studoval slova starců, která snášejí naši mysl dolů. Neřekl jsem to, abych umenšil význam dogmatických knih, ale abych ti dal radu; existujé různé druhy potravy.“

Důležitý cíl této patrologie je právě ukázat, které svatootcovské knihy jsou více vhodné pro začátečníky, a které by měly být odloženy na později.

Také je třeba říci, že různá patristická literatura o duchovním životě je vhodná pro různé podmínky života. Ta, která je vhodná pro poustevníky, není vhodná pro mnichy žijící v komunitě; ta, která je obecně určená pro mnichy, nebude přímo užitečná laikům; a obecně o všech stavech platí, že duchovní strava vhodná pro ty, kteří již dosáhli nějakých zkušeností, může být zcela nestravitelná pro začátečníky.

Nejdříve je třeba, aby pravoslavný křesťan dosáhl určité vyváženosti v duchovním životě. Toho dosáhne tím, že v rámci církevní disciplíny bude aktivně dodržovat Boží přikázání, že bude studovat základní spisy svatých Otců a že bude mít duchovní vedení od živých otců. Poté, co tímto způsobem dosáhne základní vyváženosti, bude schopen čerpat prospěch ze všech spisů svatých Otců a aplikovat je v konkrétních podmínkách své vlastního života.

Biskup Ignatij Brjančaninov o tom píše: „Je známo, že poslušníci nemohou nikdy přizpůsobit to, co čtou v knihách, své osobní situaci. Naopak jsou stále strháváni obsahem knihy. Jestliže nějaká kniha poskytuje rady k mlčení a ukazuje hojnost duchovních plodů získávaných v hlubokém odloučení, začátečník bude mít silnou touhu odejít do samoty na neobývanou pustinu. Pakliže kniha hovoří o nepodmíněné poslušnosti pod vedením duchonosného otce, začátečník bude nevyhnutelně spalován touhou po nejpřísnějším životě v naprosté podřízenosti nějakému starci. V naší době nám Bůh neotevírá žádnou z těchto cest. Ovšem knihy svatých Otců popisující tyto stavy mohou ovlivňit začátečníka tak silně, že se ve své nezkušenosti a nevědomosti rozhodne opustit místo, kde žil a kde měl příležitost pracovat na své spáse a činit duchovní pokroky skrze plnění evangelijních přikázání. A to vše kvůli nerealistickému snění o dokonalém životě barvitě vylíčeném v jeho fantazii.“

Proto uzavírá: „Nedůvěřuj svým myšlenkám, názorům, snům, pohnutkám či náklonnostem, i kdyby ti nabízely nebo před tebe kladly lákavou podobu nejsvatějšího mnišského života.“ To, co biskup Ignatij říká o mniších, se týká (s určitými obměnami vzhledem k jiné životní situaci) také laiků.

Sv. Barsanufius poukazuje na něco, co je velmi důležité zvláště pro nás, kteří přistupujeme ke svatým Otcům příliš akademicky: „Ten, kdo se stará o spásu své duše, by se vůbec neměl snažit získat poznání pouze pro ně samotné, protože, jak praví Apoštol, »poznání vede k domýšlivosti« (1Kor 8,1); Naopak je nanejvýš vhodné, aby se tázal na vášně a na to jak by měl vést svůj život, tedy jak dojít spásy; neboť toto je nezbytné a spasitelné.“

Člověk by tedy neměl číst svaté Otce z pouhé zvědavosti či jako součást akademického zájmu, bez skutečného záměru praktikovat úměrně vlastní duchovní úrovni to, čemu svatí Otcové učí. Moderní akademičtí „theologové“ dostatečně jasně prokázali, že je možné mít abstraktní vědomosti o svatých Otcích a přitom nemít jakékoliv duchovní poznání.

O takových sv. Makárius Veliký praví: „Člověk oblékaný jako žebrák se ve snu může vidět jako boháč, ale po probuzení opět vidí svou chudobu a nahotu. Podobné je to s těmi, kteří mluví zdánlivě přiměřeně o duchovním životě, ale bez toho, aby to bylo potvrzeno zkušeností, silou či upevněním. V takovém případě se jedná o pouhý přelud.“

Jakousi zkoušku, zda čteme svaté Otce akademicky nebo doopravdy, nabízí sv. Barsanufius v odpovědi jednomu poslušníkovi, který si uvědomil, že se při vyprávění o svatých Otcích stával namyšleným a pyšným:

„Rozmlouváš-li o životě svatých Otců a o jejich výrocích, měl bys sám sebe odsuzovat těmito slovy: Běda mi! Jak mohu hovořit o ctnostech Otců, když sám jsem nedosáhl ničeho podobného a v ničem jsem nepokročil a přitom všem radím druhým? Jak by se na mně neměla platit apoštolská slova: »Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?« (Ř 2, 21)“

Takže pevnou součástí našeho přístupu ke studiu svatých Otců by měla být sebekritika.

Nakonec si musíme připomenout, že hlavním cílem četby svatých Otců není nějaké „duchovní potěšení“, nebo potvrzení naší vlastní spravedlnosti, nebo nějaké vyšší poznání, či „kontemplativní“ stav, ale pouze a především získání pomoci na cestě aktivního praktikování ctností.

Mnoho svatých Otců hovoří o rozlišení mezi „aktivním“ a „kontemplativním“ životem. V této souvislosti bychom měli zdůraznit, že se to vůbec netýká, jak by si někdo mohl myslet, nějakého umělého rozlišování na ty, kteří vedou „obyčejný“ život „vnějšího pravoslaví“ či pouhých „dobrých skutků“ a na ty, kteří žijí „vnitřně“ tedy mnichy a příslušníky nějaké intelektuální elity.

Existuje pouze jeden pravoslavný duchovní život, a ten žijí všichni bez rozdílu, jak mniši tak i laikové, jak začátečníci tak i pokročilí. V tomto duchovním životě pojem konání či „praxe“ (v řečtině praxis) označuje cestu a pojem „nazírání či kontemplace“ (v řečtině theoria, latinsky contemplatio) a pojem „zbožštění“ označuje cíl této cesty.

Téměř všechna svatootcovská literatura se týká pouze života aktivního. Pokud je také zmíněm i životkontemplativní, je to jen proto, abychom byli upozorněni na cíl naší námahy a našeho duchovního zápasu. Přitom v tomto životě pouze nemnozí velicí světci okusili něco málo z onoho cíle, který ve své plnosti bude zakoušen až v budoucím věku. Dokonce i nejvíce povznášející spisy Filokalie, jak píše ve svém úvodu k poslednímu ruskému vydání tohoto díla biskup Theofan Zatvornik, „mají na zřeteli nikoliv život kontemplativní, ale téměř výlučně život aktivní“.

(upraveno)

Přeloženo z angličtiny: The Orthodox Word, Vol. 11, No.1 (Jan.-Feb., 1975), s. 35-40.

Zdroj: orthodoxiachristiana.cz