Georgios Kordis - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Georgios Kordis (řecky Γιώργιος Κόρδης), profesor ikonografie na Teologické fakultě Athénské univerzity, patří k předním řeckým malířům ikon dneška.

Kordis se narodil v roce 1956 v Řecku, kde rovněž započal svá studia. Pokračoval v nich na Holy Cross Theological School v Bostonu, kde se zaměřil na teologii a estetiku byzantské malby. V roce 1991 obdržel doktorát z teologie na Athénské univerzitě, kde od roku 2003 rovněž přednáší teorii i praxi ikonomalby.

Praktickou ikonomalbou se začal zabývat již v 80. letech pod vedením kyperského malíře ikon otce Symeona Symeou. V letech 1987–1989 se dále vzdělával v technice malby v The School of Fine Arts, která byla součástí Bostonského muυea. Po návratu do Athén se dále zdokonaloval pod vedením Fotise Mastichiadise.

Georgios Kordis maluje jak ikony, tak sekulární obrazy. Jeho nejnovější práce z oblasti ikonomalby lze shlédnout v klášteře Docheiariou na Athosu, chrámu Zesnutí Bohordičky v Gerace, italském Monastero della Piccola Famiglia della Ressurezione (Valleripa, Cesena), chrámu Fanerwmeni v řeckém Vouliagmeni, v chrámech Svaté Trojice (v americké Columbii, Carmelu a Pittsburghu) a mnoha jiných.

Z knižních publikací:

My Tall Cypress, Mimnermos, Athens 1996.

Faces in the Icons of Theophan the Cretan and the Use of Color: An Aesthetic Reading, Armos, Athens 1998. 

In Rhythm: The Meaning of Line in Byzantine Painting, Armos, Athens 2000.

Icons, Armos, Athens, 2000. 

Fayum Portraits and Byzantine Icons, Armos, Athens 2001.

Greek Folk Painting as Consolation, Armos, Athens 2001.

Luminous Faces: Portraits of the Fathers of the Philokalia, Armos, Athens 2001.

The Iconology  of St Photius and Sacred Art in the Post-Iconoclast Period, Armos, Athens 2002.

The Chamber of the Innocents: The Unutterable Beauty of the Humiliated, Armos, Athens 2004.

On the Character of Greek Folk Art, Armos, Athens 2005.

Tradition and Creativity in the Work of Fotis Kontoglou, Armos, Athens 2006.

The ‘Ermeinia’ of Dionysios of Fourna: an Aesthetic and Artistic Response, Armos, Athens 2006.

Mystras. A survey on the Wall Paintings of the medieval city, Akritas, Athens 2012.

 

 

ROZHOVOR

Georgios Kordis: Nelze být dobrým malířem ikon bez osobní zkušenosti s životem v církvi

 

Pane Kordisi, kdy jste se začal zajímat o ikonomalbu?

Během studií teologie jsem se seznámil s kyperským mnichem a malířem ikon o. Symeonem Symeou. To on mě seznámil s uměním ikonomalby a právě jeho mohu označit za svého učitele. V té době jsem již měl v umění něco málo za sebou, zajímal jsem se o světskou malbu, tvořil v různých stylech a dokonce kreslil expresionistické obrazy.

Pod vedením o. Symeona jsem se začal učit nejen technice a technologii malby ikon, ale především dějiny a teologické základy ikonopisectví. Učitel mi říkal: „Můžeš se naučit skvěle kreslit podoby Krista a světců, ale jestli nemiluješ toho, koho maluješ, nic z toho nebude. Je zapotřebí žít církevním životem, mít hlubokou víru, jen tehdy můžeš ikony malovat“. Tato slova jsou pro mě důležitá dodnes.

Dostalo se vám dříve v malířství klasického vzdělání?

Několik let jsem žil v Bostonu a vystudoval několik speciálních kurzů estetiky, teorie a dějin ikonomalby; paralelně jsem také studoval umělecké škole Bostonského muzea. Přirozeně jsem se zajímal především o středověké umění.

Je pro malíře ikon klasické umělecké vzdělání nezbytné?

Podle mého názoru je klasické vzdělání sice nezbytné, v některých případech se však může stát překážkou. Všechny základní pojmy klasického malířství jsou zcela jiné, než je tomu u ikonomalby. To, jak chápe svou práci světský umělec, se zásadně liší od toho, jak ji má chápat malíř ikon.

Jak probíhá výuka ikonomalby v dnešním Řecku?

V Řecku dnes nemáme zvláštní školy pro výuku ikonomalby, jak je tomu například v Rusku. Člověk, který se chce naučit malovat ikony, proto nedochází do školy, ale hledá si konkrétního mistra. Téměř v každé farnosti nyní existuje ikonopisná dílna. V jedné z takových dílen, jež funguje v rámci Athénské univerzity, pracuji i já se svými pomocníky a žáky. Myslím, že je to ten nejlepší způsob výuky, protože pouze práce společně s profesionálem může vychovat dobrého malíře ikon.

V ruských ikonopisných školách je proces výuky ikonomalby organizován tak, že se nejdříve osvojuje materiál. Studenti například nejdříve kreslí ornamenty, základy architektury a krajiny, a až poté pokračují v práci pauzami. Učí se řečtí žáci podobně? 

První dva roky sestává hlavní úkol v osvojení si základního jazyka ikonomalby, teprve poté, jakmile je tento jazyk důkladně pochopen, přistupujeme k malbě samotné ikony.

Obvykle začínáme kresbou. Kopírují se samozřejmě staré vzory, kopírování však nikdy není mechanickým napodobením starého ‒ pokaždé se snažíme vysvětlit základní principy zobrazení postavy či té nebo oné kompozice. První rok se téměř celý věnujeme kresbě: žáci kreslí jednoduché postavy, kompozice a učí se pracovat s vaječnou temperou. Během druhého roku práce nad kresbami pokračuje, snažíme se však již o složitější kompozice: prohlubuje se zkušenost práce s vaječnou temperou a kreslí se složitější malířské náměty. Na začátku třetího roku již studenti ví poměrně mnoho o principech skladby jedné osoby, ale i kompozic s větším počtem osob: ovládají již kresbu poměrně svobodně. Teprve po dvou letech se mohou pustit samostatně do kresby ikony.

Až ve třetím roce?

Ano, až ve třetím roce. První dva roky se vše kreslí pouze na papír, který je přilepen na dřevěnou desku. Tyto pokusy ještě nejsou ikonami, jedná se o pracovní verze. Snažíme se, aby žáci mohli samostatně např. vytvářet scény ze života konkrétního světce, k čemuž nám slouží jeho hagiografie.

Jak dlouho musí malíř ikon pracovat, než se stane mistrem?

Podle mého názoru musí malovat patnáct, či lépe dvacet let. Musí pořád kreslit. A když uděláte svoji osmnáctitisící kresbu, začnete se něčemu podstatnému přibližovat…

Rozvíjí se dnes ikonomalba v Řecku nějakými směry, existují zde školy?

To je důležitá otázka. Řečtí ikonopisci ztratili přibližně dvacet až třicet let tím, že kopírovali ostatní. Dnes se však již pomalu rodí malíři, kteří se snaží obnovovat tradici. Každý umělec má přirozeně svůj osobní vkus: někdo maluje výraznými barvami, někdo tvoří prosvětlená a dekorativní vyobrazení, někdo maluje kompozice s protáhlými proporcemi. Existuje ale celá řada mistrů, jež zůstávají uvnitř tradice, avšak snaží se o její individuální uchopení. Mezi nimi se najde mnoho skvělých mistrů. Myslím, že právě tato snaha o tvůrčí pochopení ikonomalby je důležitá.

Během celého 20. století se ruská ikonopisná tradice uchovala díky práci restaurátorů a odříkavé práci několika málo malířů ikon. Jak vypadala situace v Řecku?

Práce současných řeckých malířů ikon v mnohém navazuje na dílo Fotise Kontoglua, jenž začal tvořit již ve 20. letech 20. století. Byl to právě on, kdo „smířil“ současnou ikonomalbu s byzantským uměním. Pobýval na Athosu, kde studoval řadu památek, a rozhodl se pracovat v byzantském stylu. Chtěl tak do církve opět vrátit byzantskou malbu. Prakticky všechny současné malíře ikon v Řecku lze považovat za jeho pokračovatele.

Současný malíř ikon má k dispozici obrovské množství vyobrazení, jež byly vytvořeny v různých dobách, stylech i školách. Jak se v této pestrosti neztratit? Jak najít sám sebe ve světě tolika svatých obrazů?

To je opravdu problém. Pokud budete záviset pouze na knihách, tak či onak budete vždy někoho napodobovat. Tradice je předávána z člověka na člověka, od mistra k žákovi. Pouze metoda, jaké vás učí váš mistr, může být zárukou, že jdete správnou cestou. Pokud máte talent, můžete pracovat lépe než váš učitel a vaši žáci lépe než vy. Tradice se předává lidmi, nikoliv knihami.

Ikonomalbou se zabýváte již třicet let. Jakým způsobem se vám daří uchovávat tvůrčí přístup k práci?

Zaprvé ‒ nikdy si neschovávám nákresy. Vyhazuji je. Když začínám novou práci, začínám ji od nuly. Snažím se neopakovat sám sebe. Neschraňuji ani své ikony. Mám jich jen pár, všechny ostatní někomu daruji. Existuje ještě jeden důležitý moment: vždy se snažím nalézt nové řešení ke splnění úkolu. Malovat vždy od nuly je důležité proto, aby zobrazení, které vytvoříte, odpovídalo duchu místa, kde bude umístěno.

Jak byste charakterizoval tvůrčí směr, v jehož tradicích pracujete?

Pro mne je zásadní proces malování ikony podle principu tzv. kontrapostu, tedy zobrazení postavy zároveň ve dvou různých směrech pohybu. Jedná se o velmi složité a hluboké pochopení zákonitosti a harmonie vztahů části postavy a kompozice.

Čím je pro vás ikona?

Ikona pro mne představuje přítomnost. Pomocí kontrapostu se snažím vytvořit možnost setkání a vzájemného spojení mezi divákem a zobrazením světce na ikoně. Řada patristických textů uvádí, že právě toto představuje nejdůležitější kvalitu ikony. Ikony byly malovány nikoliv proto, aby se jimi chrám zkrášlil, nýbrž aby se chrám posvěcoval přítomností svatých, jež jsou na ikonách zobrazeni. Ikona realizovala vztah mezi světcem a modlícím se věřícím. Ve svých pracích se snažím udělat toto spojení možným.

Vaše škála barev je poměrně chudá, sestává pouze ze čtyř. Proč tomu tak je?

Ano, máte pravdu, na svých ikonách používám pouze čtyři pigmenty ‒ titanová bělidla, černou, dva druhy okrové (žlutou a rudou) a herculaneum. Jiných barev vskutku využívám jen zřídka. S takovou paletou barev pracoval jak starořecký malíř Polygnotés, tak staří mistři ikon. Hodně jsem o tomto způsobu práce četl, nikdy ho však nevyzkoušel. Teprve poté, co jsem se na jedné konferenci věnované řeckému středověkému umění o ní dozvěděl ještě více, chtěl jsem ji vyzkoušet. Byl jsem překvapen, když jsem viděl, že s pomocí těchto čtyřech komponentů lze využít všechny nezbytné barvy. Výhody tohoto způsobu malby jsou zvláště zřetelné, když se malují fresky v chrámu. Výsledek je překrásný: z jedné strany lze dosáhnout libovolné jasnosti barev, z druhé je uchovávána celková jednota a harmonie všech maleb.   

Dáváte přednost některému z období ve vývoji byzantské malby?

Nikoliv, nedávám. Miluji Byzanc, líbí se mi ruské školy ikonomalby, líbí se mi také ostatní ikony. V každé tradici, škole či směru je vždy přítomen zvláštní výraz a krása.

Musí podle vás mít malíř ikon nějaké zvláštní osobní kvality?

Nelze být dobrým malířem ikon bez osobní zkušenosti s životem v církvi. Zdá se mi, že to je to nejzásadnější: víra, osobní víra člověka v Boha. Pokud víra chybí, tak co bude člověk malovat? Vždyť nemůžeš nikdy nakreslit to, co jsi nezažil ve vlastní zkušenosti!

Jak chápete tvořivost v církvi?

Podle mne je tvořivost v církvi v tom, že říkáš totéž, co již bylo vyřčeno před tebou, nicméně říkáš to sám za sebe, zevnitř. Ikonopisec čelí právě tomuto problému. Nejde o to namalovat nový obraz Krista, nýbrž aby byla ikona vytvořena z nitra, z vlastních hlubin vnitřního života. Často pouze kopírujeme vnitřní rysy, formu ikony, ale „neprožíváme“ tento obraz. Myslím, že to je ten největší problém současné ikonomalby.