Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Budoucnost lze předpovídat a předvídat, což není úplně totéž. Tradiční prognostické (předpovědní) metody většinou vycházejí z historických dat, z prokazatelné minulosti. Jsou založené více na faktech, ale nejsou schopné dostatečně zachytit nově vznikající trendy a hybné síly ve společnosti. Předvídání k tomu ještě přidává pozorování tzv. měkkých signálů, které by mohly v budoucnu znamenat změnu, jež může tyto modely ovlivnit. Úspěšní inovátoři velmi pozorně sledují svět kolem sebe, vnímají i nepatrné změny, dokáží z nich vytušit nové trendy, a z těchto trendů rozpoznat pro sebe nové strategické příležitosti. Výhodu má vždy ten, kdo slyší a vidí onu „trávu růst“ dříve než ostatní. ¹

Euroatlantická civilizace, jak jsme již ve svých příspěvcích prokázali – především s odkazem na dílo ruských filosofů a teologů P. Florenského, N. Berďajeva a S. Bulgakova – vstoupila na sklonku první světové války od epochy „nového středověku“ (předtuchu této tektonické změny ve vývoji naší civilizace vyslovil dříve ještě F. Nietzsche). Vědomí tohoto historického faktu bylo po dlouhá desetiletí zastíněno především konfrontací zdánlivě protikladných politických systémů – kapitalismu a socialismu; avšak po rozpadu režimu reálného socialismu otázka historické epochy nového středověku, do níž nutně musí euroatlantická civilizace vstoupit, pokud chce přežít, opětovně vyvstala. Na úrovni tzv. měkkých signálů, které by mohly v budoucnu vyústit ve změnu v podobě etablování ve společnosti nového středověku, aktuální duchovní a duševní stav současné západní kultury popsal např. H. Böhme, profesor kulturní teorie na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Německý kulturolog konstatuje, že se možná zdroje západní kultury vyčerpaly. Motor pokroku a odlišování se zdají být opotřebované. Myšlenková prázdnota, odcizení a sebeodcizení, ztráta tradic, „smrákaní“, to jsou již od roku 1900 hesla moderny. Sice všechno běží dále na vysoké úrovni, ale zdá se, že už nenabízí žádné podstatné cíle. Nyní jde o to zvládat krize, vyhýbat se neúspěchům, řešit konflikty, vydělávat peníze, a hlavně – bavit se (pokud se to vše zatím daří). Je to stav latentní melancholie, skrytého nihilismu ne pouze zoufalců, ale také činorodých nositelů rozhodování, kteří se pravidelně mýlí. Lze vidět podivnou únavu z rozhodování uprostřed historicky extrémní úrovně potencionality.²

Za krásnou mnohobarevnou fasádou konzumního a stále rostoucího ráje soudobých západních společenstev se nahromadilo příliš mnoho různých odpudivých sedlin a lidská přirozenost každého z nás je našponovaná k prasknutí.

Lidská přirozenost má nejen pěkné rysy jako zvídavost či odvahu, ale i ty přízračné, které jsou se vší zběsilostí schopné zničit křehkou civilizační konstrukci. Nepřekvapí proto diagnóza sociálních psychologů, že jsme podráždění a nalomení ze zdeformovaných vztahů mezi lidmi a světem věcí, a ze ztráty obecného smyslu lidského snažení. Proto u nás i v Evropě a v Americe narůstá pocit potřebnosti změny, a řada lidí by dokonce přivítala i změnu k horšímu³ – to proto, aby se něco pohnulo a „něco se konečně dělo“.

Ještě donedávna jsme si evropskou či celosvětovou budoucnost mohli představovat jako postupné, lineární pokračování současnosti. Avšak dnes, uprostřed ekonomických krizí, přeskupování moci, nečekaných politických otřesů atd. již musíme především uvažovat o tom, jak bude vypadat náš život v nepředvídatelném světě. Léta, během kterých společnost přichází o své stávající jistoty, kdy prověřená řešení přestávají platit, a nová řešení ještě nikdo přesně nezná, vždy doprovází strach z budoucnosti. Tyto obavy znamenají mnohem více než strach ze stavu ekonomické nouze, do kterého se můžeme propadnout. Zásadní společenská změna tedy obrazně řečeno „visí ve vzduchu“. Tak nějak intuitivně ovšem tušíme, že změna neproběhne ve stylu rehabilitace liberálního kapitalismu nebo režimu reálního socialismu, ale že tady vznikne něco principiálně nového. Tato nová realita však musí být zřetelně pojmenována a mnohokrát vysvětlena, jelikož na sociální inovaci v podobě nástupu společnosti nového středověku vzhledem ke stále převažujícím paradigmatům osvícenského myšlení není obyvatelstvo intelektuálně připraveno. ⁴

Kromě měkkých signálů, které se opírají o spektrum převažujících společenských nálad, pocitů a předtuch, je zapotřebí předpověď budoucnosti postavit též na prokazatelných historických datech. Přičemž právě v této souvislosti stejně spontánně jako i zákonitě se nabízí několik otázek. Například: co by se stalo, kdyby se dnešní kapitalismus vyrovnal se všemi svými dluhy a v dalším období by se choval již jenom zcela zodpovědně, tj. společnost by se již dál nezadlužovala? Prozatím je situace taková, že my své dluhy zdaleka nesplácíme, splácíme jenom úrokovou sazbu, samotnou jistinu nesplácíme vůbec, protože bychom museli mít přebytky veřejných financí, a to by znamenalo na daních vybrat víc, než rozdat na výdajích. Stojí za povšimnutí, že nikdo v západních společnostech aktuálně nehovoří o snižování dluhů, ale jen o snižování deficitu, tedy tempa zadlužování. Pokud zohledníme Marxovu myšlenku, že se kapitalismus nemůže rozvíjet jiným způsobem, než že neustále zvyšuje míru svého zisku (a v tomto aspektu se Marx zcela určitě nemýlil, i když tím, že tento německý myslitel převzal interpretaci křesťanství L. Feuerbacha –totiž jako odcizeného vědomí a svědomí – pochybil v aspektu jiném zásadně, a to v otázkách duchovnosti a humanismu). Úrok je proto jedním z hlavních pilířů kapitalismu, a proto odstranění dluhové ekonomiky znamená jedině a pouze to, že se musíme zamyslet nad novým paradigmatem nekapitalistické, neliberální a nesocialistické společnosti. Bude v ní sice existovat soukromý majetek, ale společnost bude zcela zřejmě fungovat pomaleji a bez takových růstů a rizik, která jsou příznačná pro dnešní svět tržní ekonomiky.

Tomu, že nastupuje úsvit nové společnosti, napovídá také skutečnost, že dokonce i ve Spojených státech si všimli, že pouhá spotřeba – stejně jako tištění peněz – euroatlantickou civilizaci z problémů zcela určitě nevyvedou. Obdobně neperspektivní je také snaha o pozdvižení ekonomiky pomocí investic. Dnes nastoupil stav prozření, protože se mezitím zjistilo, že není do čeho produktivně investovat, jako se investovalo v 50. a 60. letech. Reálná ekonomika je v současnosti přesycená. A proto ten neustálý útěk kapitálu od finančních videoher a virtuální ekonomiky vůbec, proto nynější krize.

Jinými slovy, nastala příhodná situace, abychom si začali klást „věčné otázky“ ruských zapadniků: „kdo je vinen?“ (na tuto otázku jsme alespoň částečně odpověděli) a: „co dělat?“

Východisko z této situace a naší nynější krize spočívá jedině v tom začít investovat do rozvoje člověka. Kdybychom měli odvahu otevřít pověstnou třináctou komnatu, jasně bychom uviděli, že ontologická příčina stávající krize euroatlantické civilizace je v selhání celého komplexu věd o člověku. Nakonec i modly dnešních dnů, tj. ekonomika a finance, jsou jen jednou z mnoha věd o člověku. Pro nápravu věcí veřejných zůstává už jen maličkost: tento „detail“ si plně uvědomit.

Člověk ve své podstatě není „homo oeconomicus“ či nenasytné monstrum ve světě konzumu, smysl jeho pozemské existence je dosažení jednoty s Bohem, připodobnění se Bohu, zbožštění, což představuje samotný vrchol lidské důstojnosti.⁵ Z této rozvahy vyplývá, že společnost nového středověku skýtá již skoro zapomenutou šanci, aby se cíle lidského snažení a ekonomického rozvoje prolnuly a podporovaly.

Další otázka, na kterou je zapotřebí na prahu nazrálých společenských změn hledat odpověď, zní: je ekonomický růst důsledkem tržního kapitalismu, nebo jeho podmínkou?

Systém je do budoucna zapotřebí přebudovat tak, aby demokracie přežila bez růstu. Pokud se nám to nepovede, zadlužíme se až do té míry, že to povede k autodestrukci společnosti. Na okraj těchto hamletovských dilemat, N. Berďajev, kterého lze považovat právem za jednoho z koryfejů-teoretiků přicházející epochy nového středověku, vyslovuje celou řadu myšlenek, které čekaly na své pokračovatele.

Nový středověk je epocha, kdy se zcela ztrácí důvěra v politiky a v níž politická stránka života už nebude hrát roli, kterou hrála v novověku, ale naopak bude muset ustoupit před reálnějšími, duchovními a hospodářskými procesy. Aby se tak stalo, musí vzniknout hnutí působící proti sociální entropii, jež oponovala současné demokratické společnosti. Lidé se patrně budou sdružovat ne podle politických hledisek, jež jsou druhotná, a ve většině případů fiktivní, nýbrž podle zřetelů hospodářských, bezprostředně životních, profesních či podle své tvorby a práce. V tomto novém historickém kontextu mají profesní komory, družstva a cechy samozřejmě velkou budoucnost. Politické parlamenty budou nahrazeny ryze profesionálními parlamenty sestavenými na základě reálných korporací.⁶ Je to důsledek skutečnosti, že lidové masy jsou k politice obyčejně lhostejné a nikdy nebudou schopné naplňovat vůli k moci a jediný způsob politické satisfakce pro ně přináší účast v profesním a korporativním zastoupení. Těmito svazy bude utvořena společnost a stát nového středověku. Musí být uspokojeny materiální a duchovní potřeby většiny jedinců, nikoli jejich touha po moci. Moc nikdy nenáležela a nebude naležet většině, to by bylo v rozporu s její podstatou. Moc má a bude mít i nadále hierarchickou podstatu a hierarchickou strukturu.⁷

Mimochodem, stejným způsobem povahu a meze moci vysvětloval jeden ze zakladatelů utilitarismu a liberalismu, totiž anglický politický myslitel J. S. Mille (1806–1837). Podle jeho mínění fráze typu „moc lidu nad sebou samým“ nevyjadřují skutečný stav věci. Lid, který vykonává moc, není vždy lidem, nad kterým se moc vykonává. Vůle lidu je prakticky vůlí nejpočetnější nebo nejaktivnější časti lidu, většiny nebo těch, kterým se podaří jako většina prosadit. J. S. Mille byl z těchto důvodů stále skeptičtější vůči všeobecnému volebnímu právu a principu většinového rozhodování, a to proto, že neviděl žádný důvod k domněnce, že vládnoucí většina bude co do inteligence a ctnosti na vyšším stupni než menšina. Vždyť, jak rád zdůrazňoval, podstatná část střední třídy je omezená a posedlá penězi a dělnická třída je nedostatečně informována, třebaže si tento stav sama nezavinila.⁸ Nehledě na tyto nelichotivé skutečnosti, demokratickou zásadu „rozhodovat je třeba vůlí většiny“ je třeba respektovat. Je to lidsky upřímné vyznání liberála, který přiznává, že liberální demokracie funguje jedině pod hypnotickým vlivem kolosální nepravdy.⁹

Čeká nás obnova a revitalizace institucí, jež je dosažitelná jedině skrze prosvětlení mezilidských vztahů křesťanskou vírou. Na okraj neutěšené situace v oblasti fungování evropských institucí polský ministr zahraničí R. Sikorski v Berlíně v prosinci minulého roku uvedl, že evropská krize se netýká jen zadlužení, ale především důvěryhodnosti. Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že trhy mají plné právo pochybovat o důvěryhodnosti eurozóny. Pakt stability a rozvoje (a to je jeden z fundamentálních dokumentů z hlediska fungování EU) byl koneckonců již šedesátkrát porušen! A nejen menšími zeměmi, které mají problémy, ale také samotnými zakladateli jádra eurozóny.¹⁰ (více viz v článku: Kráčí Polsko do náručí německého vlivu?)

Hloubku a rozsah současné světové finanční krize zavinily mimo jiné i některé nové vlastnosti moderních a bohatých společností, především pak silný individualismus, který již překryl tradiční pocit sounáležitosti s národem či respekt ke státu a jiným regulačním institucím.

Trhy a podniky se musí vyrovnat s faktem, že moderní vysoce individualistický zaměstnanec nemusí cítit potřebu sdílet jakékoliv společné hodnoty. To pochopitelně ztěžuje regulaci tam, kde jde o autoregulaci nevynucenou zákonem, nýbrž pouze nějakým například firemním předpisem. Poslední roky světové ekonomiky vytvořily neznámé hospodářské prostředí, které přináší nová rizika pro firmy a které také mění potřeby při vedení firem.

Při rozhodování o budoucnosti proto hraje stále větší roli náhoda a výjimečnost, protože se stále méně opakují identické či obdobné situace a stále více se dějí originální a jedinečné události. Jestliže tedy dříve rozhodovací procesy směrovaly k řádu a rovnováze v rámci instituce, nyní jde o řízení neustálých změn, které jsou mnohdy tak rychlé, že je dokonce klasické řídicí struktury ani nedokáží zaznamenat, natož ovlivňovat.

Imperativem dne je tedy obnova důvěry, bez které žádná společenská instituce nemůže optimálně fungovat. Vzniká klíčová otázka, kde hledat zdroje důvěry, přesněji řečeno, sdílené víry, ke které se hlásí společenští aktéři. Vystačí si člověk sám se svojí suverénní vírou v manažerské schopnosti a za všech okolností imitovaným optimismem a úsměvem, anebo bude hledat zdroj opory ve víře v Boha? Stejné dilema se řešilo v dějinách křesťanské církve již v 5. století, když učený mnich z Británie Pelagius dokazoval, že v jádru lidské přirozenosti je dostatek duchovních sil, aby bylo možné naplnit Boží zákon, a tak bez pomoci Boha dosáhnout spásy.

Pelagiovy názory (jež dominují v současném světě manažerů) představují z hlediska křesťanské dogmatiky herezi, jelikož získat spásu není možné jenom lidskou vůlí. Vůle je poškozená hříchem (a hřích následně narušuje řád světa, což nutně přivádí společnost do stavu krize), a proto člověk potřebuje milost Boží působící nejenom na duši a nejenom jako vnější síla, ale i jako prostředek mravní obnovy člověka.¹¹

Ne tak dávno, v roce 1981, A. I. Solženicyn ve své přednášce na Harvardské univerzitě nepotěšil své americké hostitele, neboť nepranýřoval, jak se obecně očekávalo, hrůzy tehdejšího sovětského komunistického režimu, nýbrž nastínil kritický, i když křesťansky láskyplný, portrét současného Západu. Všímal si projevů úpadku, slabosti a nerozhodnosti činů, slov a ještě více teoretických úvah, a nechtěně tak napsal (protože označení nového středověku ve své tvorbě neužíval) významnou kapitolu z dějin příští společnosti. Solženicyn ukončil svůj proslov k akademikům slovy, že lpět dnes na osvícenských formulích je projevem zpátečnictví. Neboť jen když se odvrátíme od racionalistického humanismu vytvořeného v osvícenství a uvědomíme si, že svoboda byla svěřená člověku jen pod podmínkou a za předpokladu jeho trvalé náboženské odpovědnosti, zachráníme to, co máme nejcennějšího a v čem jedině může spočívat budoucnost – náš vnitřní život.