Co je to hesychasmus? - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Hesychasmus » Co je to hesychasmus? » Co je to hesychasmus?
HESYCHASMUS (též hésychasmus, řec. ἡσυχασμός, z ἡσυχια, tj. „duchovní pokoj“, „vnitřní ztišení“, „vnitřní soustředění“, „mlčení“) představuje mystickou formu pravoslaví. Hesychastická metoda modlitby vede k vnitřnímu usebrání a zklidnění (někdy je užíváno též zvláštní psychosomatické dechové techniky). Cílem dlouhého duchovního zrání a zápasu, jenž zahrnuje několik náročných stupňů vnitřního očišťování, je dojít k mystickému nazírání tzv. táborského světla, tedy nestvořeného světla samotného božství, které viděli tři apoštolové při Proměnění Páně (na hoře Tábor v Galileji).
Hesychastická modlitba má výrazný christocentrický rozměr a bezprostředně se zaměřuje na Vtělené Slovo, což se projevuje vzýváním Ježíšova jména v tzv. Ježíšově modlitbě.
Znění Ježíšovy modlitby:
česky: Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným
řecky: Κύριε Ἰησοῦ Χριστὲ, Υἱὲ τοῦ Θεοῦ, ἐλέησόν με, τὸν ἁμαρτωλόν
rusky s církevně-slovanskými prvky: Гóсподи Иисýсе Христé, Сы́не Бóжий, поми́луй мя, грéшнaго
Středobodem hesychastické duchovnosti je „ryzí“ modlitba (též „čistá“, „srdeční“ aj.). Skrze ni dochází ke koncentraci mysli a „modlitba srdce“ napomáhá (někdy s pomocí asketických cvičení) snahám (praxis) dosáhnout neomezený vnitřní pokoj (hesychia), který umožňuje přijímání daru kontemplace (theória).
Ačkoliv tato zažívala rozkvět především mezi byzantskými a balkánskými mnichy ve 13. – 14. století, jedná se o fenomén daleko širší zasahující až do dnešních dnů.
Z historické perspektivy lze načrtnout několik etap vývoje hesychasmu:
1) předhesychastické období: 4. – 13. století. V tomto období se několik mystických autorů z okruhu východního mnišstva začalo orientovat na vnitřní modlitbu. Stalo se tak zjevně pod vlivem učení Makaria Egyptského (též Macarius Magnus, † 390) a jeho žáka Evagria z Pontu (345–399) v mnišských komunitách Egypta a Blízkého východu. Již tehdy se vybraní mniši soustředili na praktikování tzv. ryzí modlitby, díky níž člověk očištěný od vášně (apatheia) dosahuje poznání Boha (gnosis tou Theou), což představuje završení duchovních snah a vrchol teologie. Jistou prvotní definici hesychasmu nalezneme u sv. Řehoře z Nyssy (asi 335 – po 394): „Díky klidu se oddávat zření neviditelných skutečností a být osvícen nevýslovným světlem.“
Významný mezník v tomto směru představovalo dílo sv. Jana Klimaka (též Ióannés Klimakos, 7. století), konkrétně spis Nebeský žebřík. Jan Klimak, jenž působil v klášteře sv. Kateřiny na Hoře Sinaj, např. ve Stupni dvacátém sedmém nazvaném „O posvátném klidu těla a duše (tedy o hésychii)“ uvádí:
„Klid těla je poznání, je to stálost pocitů i smyslů. Pokoj duše je poznání vlastních myšlenek a neochvějná mysl. Přítelem klidu je smělý a soustředěný rozum, který ostražitě stojí před branami srdce a buď zabíjí, nebo vyhání přicházející myšlenky. Kdo udržuje v hloubi srdce klid, ten chápe, co bylo řečeno, ale kdo je dosud nezkušený, neokusil to, a tedy nechápe… Počátkem klidu je zbavit se všeho rozruchu, který rozbouří hlubinu duše. Koncem není bát se vzruchu, nýbrž zůstávat k těmto věcem netečný… Hésychasta je člověk, který se snaží – ač to zní neuvěřitelně – usadit svou netělesnou podstatu v tělesném příbytku.“ (překl. A. Sarkissianové).
Dalším významným duchovním autorem tohoto období byl sv. Izák Syrský (též Izák z Ninive, 7. století), jehož škola modlitby významně ovlivnila celou pravoslavnou duchovnost.
2) rozkvět hesychasmu: 14. století. Za nejvýznamnějšího představitele „klasického hesychasmu“ se považuje sv. Řehoř Palama (1296–1359). Palama, jenž hesychastickou modlitbu obhajoval v úporných sporech s mnichem Barlaamem Kalábrijským, interpretoval hesychasmus ve filosofickém klíči, kdy rozlišoval „mezi Boží podstatou a energiemi, které umožňuje pojímat táborské světlo jako božské, aniž by se tím tvrdilo, že Boží podstata je [smyslově] viditelná“. Přirozeným střediskem hesychasmus byly kláštery na svaté hoře Athos, odtud se hesychasmus od 14. století rychle rozšířil především na Balkán a dále přes Moldávii a Ukrajinu do Ruska.
3) znovuobjevení hesychasmu: 18. století. U zrodu nového zájmu o hesychasmus stála antologie textů nazvaná Filokalia (řecky Φιλοκαλία, tedy „láska ke krásnu“), sestavená mnichem Nikodémem Hagioritou na Athosu roku 1782 (jedná se o texty několika desítek významných mystiků ze 4.–15. století).
Filokalii přeložil do církevní slovanštiny ještě v 18. století moldavský mnich sv. Paisij Veličkovský a nazval ji Dobrotoljubje. Tato sbírka textů pak vyšla několikrát tiskem a stala se oblíbenou četbou mnichů i laiků. Hesychastická tradice tak pokračovala žít v balkánských i východoslovanských klášter, byť spíše skrytě (někdy dokonce pronásledována). S hesychastickou modlitbou úzce souvisí rovněž rozmach fenoménu starectví, k němuž došlo v polovině 19. století v Rusku.
4) současný hesychasmus. V dnešní době lze pozorovat značný nárůst zájmu o hesychasmus a praktikování Ježíšovy modlitby vůbec: děje se tak jak v klášterech, tak mezi laickou veřejností. Od poloviny 20. století již tento fenomén překročil pravoslavné prostředí a věnují se mu rovněž další křesťanské komunity a církve.
Musíme ovšem upozornit, že z pravoslavného pohledu nemá praktikování tohoto druhu duchovnosti a modlitby mimo pravoslavné prostředí valného užitku.
Věnovat se Ježíšově modlitbě bez důkladné předchozí vnitřní přípravy a především bez duchovního vedení zkušeným zpovědníkem, mnichem či přímo starcem, se pak důrazně nedoporučuje.
Literatura v češtině a slovenštině
(seznam budeme nadále rozšiřovat, k jednotlivým knihám je potřeba přistupovat s různou mírou ostražitosti, zvláště pokud jsou sepsány autory mimo pravoslavné prostředí)
Prameny:
Filokalia I, Ružomberok 2008 (slovenský překlad)
Filokalia: Duchovní texty křesťanského Východu, překlad Allyne Smith, Praha 2008 (překlad vybraných částí z angličtiny).
Ióannés Klimakos, Nebeský žebřík, přeložila Alena Sarkissian, Červený Kostelec 2015.
Ilarion Alfejev, Izák Syrský a jeho duchovní odkaz, přeložili Jaroslav Brož a Michal Řoutil, Červený Kostelec 2010.
Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, Velehrad-Roma 2007.
Primární literatura:
Gorazd Vopatrný, Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita, Brno 2003
Karel Sládek, O Filokalii: Kniha, hnutí, spiritualita, Velehrad-Roma 2013.
Yannis Spiteris, Řehoř Palama (1296–1359): milost a zkušenost, překlad Robert Svatoň, Velehrad-Roma 2011.
Tajemství srdce (antologie, obsahuje mj. texty: Boris Vyšeslavcev: Srdce v křesťanské a indické mystice; Richard Čemus: Našel jsem své srdce!; Jan Andres: Člověk a jeho srdce očima matematika; Jean-Yves Leloup: Modlitba srdce podle starce Serafima z hory Athos), Velehrad-Roma 1999.
Čemus Richard, Modlitba Ježíšova ‒ modlitba srdce, Velehrad-Roma 1996.
Cap A., Asketické učenie svätého Gregora Palamu, Prešov 2001.
Schiigumen Herman, O modlitbě, Jihlava 1994
Stinissen W., Modlitba Ježíšova, Kostelní Vydří 1996
Špidlík T., Spiritualita křesťanského Východu. Systematická příručka, Velehrad 2002
Špidlík T., Spiritualita Východu. Modlitba, Velehrad 1999
Ventura V., Spiritualita křesťanského mnišství, sv. 1–3, Praha 2006, 2010.