Mstislavovo evangelium - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mstislavovo evangelium (Мстиславово Евангелие), jedna z nejstarších dochovaných knih v církevní slovanštině ruské redakce, byla sepsána nejpozději v roce 1117 v Novgorodu. Knihu si objednal novgorodský kníže Mstislav (od roku 1125 též kníže kyjevský, 1076‒1132), syn Vladimíra Monomacha a anglické princezny Gythy z Wessexu, pro chrám Zvěstování na Gorodišči (jiná verze uvádí chrám sv. Jiří stejnojmenného kláštera nedaleko Novgorodu). Toto sváteční evangelium (rusky eвангелиe-апракос) patří vůbec k nejstarším svého druhu.

Kniha obsahuje celkem 213 listů se čtyřmi miniaturami, jimž jako předobraz posloužily miniatury z Ostromirova evangeliáře. Podle krátké zprávy na konci manuskriptu knihu sepsal písař Alexa, syn presbytera Lazara.

Kníže Mstislav objednal pro knihu v Konstantinopoli nákladnou vazbu, ta se však nedochovala (víme o tom z přípisu ze 12. století).

Na příkaz cara Ivana Hrozného bylo v roce 1551 v Novgorodu evangelium restaurováno. Dostalo také novou drahocennou vazbu: na stříbrnou a místy pozlacenou desku byla položena stříbrná látka s několika glazovanými emaily, a to jak byzantskými, tak ruskými. Podle některých odborníků došlo také k obnovení částí kreseb-miniatur.

Po zhotovení nové vazby bylo evangelium přemístěno z Novgorodu do moskevského chrámu sv. Archandělů, v roce 1893 se stalo součástí sbírek Posvátného synodu. V roce 1917 pak bylo předáno Státnímu historickému muzeu.

Miniatury Mstislavova evangelia sice vychází z Ostromirova evangeliáře, nicméně tvoří svébytná umělecká díla. Nesoustředí se tolik na symboliku detailů, chybí jim i jistá strohost a přísnost. Kunsthistorička G. S. Kolpakovová k tomu dodává:

„Z vnějšího pohledu se zdá, že jsou miniatury plné exprese, tento dojem však vzniká spíše jako důsledek živelnosti práce umělce a nejedná se o vědomý výsledek. Z tohoto úhlu pohledu jsou zvláště zajímavé tváře evangelistů: jejich zpracování je velmi svobodné a často se považuje za příklad energického a exaltovaného novgorodského vkusu“.

Literatura:

Жуковская Л. П., Апракос Мстислава Великого, Мoskva 1983.