Ostromirovo evangelium - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Po mnohá desetiletí, až do 13. července 2000, kdy byl v novgorodském Trojickém výkopu archeology pod vedením V. L. Janina nalezen Novgorodský žaltář (též Novgorodský kodex) z roku 1036, byl Ostromirův evangeliář (rusky Остромирово Евaнгелие) považováno za nejstarší dochovanou přesně datovanou knihu ruského písemnictví, tedy vůbec první literární památkou církevní slovanštiny ruské redakce.

Tento sváteční evangeliář (rusky Евaнгелие-апрaкос) sepsal v letech 1056 ‒ 1057 diákon Grigorij pro novgorodského posadnika (tj. starostu) Ostromira, jenž je v úvodu knihy nazván „blízkým“, tj. příbuzným knížete Izjaslava Jaroslaviče. Díky úvodním slovům sepisovatele, v nichž podrobně líčí vznik knihy, jsme zpraveni nejen o vzniku textu, ale získáváme také informace o první přesně datované knize ruské literatury.

Nalezení a další osudy knihy

Manuskript Ostromirova evangeliáře zřejmě prožil obdobně barvitý osud jako jiné knihy středověké Rusi ‒ dodnes však detaily této epopeje neznáme.

V novodobé historii se poprvé objevuje v majetkových záznamech novgorodského chrámu Vzkříšení z roku 1701. V roce 1720 byl rukopis na příkaz cara Petra Velikého poslán, společně s řadou dalších knih, do nového sídelního města ‒ Petrohradu. Po smrti carevny Kateřiny II. knihu našel v jejích komnatách Ja. A. Družinin, jenž ji roku 1806 věnoval darem caru Alexandru I. Car poté rozhodl, že starobylý manuskript věnuje Imperiální veřejné knihovně (nyní Ruská národní knihovna) v Petrohradu, kde je uchovávána dodnes.

Manuskript byl ozdoben přebalem s drahými kameny, přitahoval proto pozornost zlodějů: v roce 1932 málem zmizel navždy. Instalatér opravující topení v knihovně rozbil vitrínu, vytrhl přebal a rukopis hodil do skříně (dle jiných svědectví na skříň), kde ji zaměstnanci brzy našli. Nového obal se kniha však již nedočkala.

Počátkem 19. století se datuje rovněž vědecké zkoumání knihy, a to právě zaměstnanci carské knihovny A. N. Oleninem (1763–1843) a А. I. Jermolajevem (1779–1828).

První vydání přišlo velmi záhy, již v roce 1843, a uskutečnil je A. Ch. Vostokov (připojil též stručnou gramatiku a v podstročníku i řecký text). Toto vydání nebylo faximilií, naopak, originálním, přepsaným dílem ‒ k tomuto účelu písmolijci připravili slovanské písmo odpovídající dle možností originálu (srov. reprint, Wiesbaden 1964). Dále pak vycházely především faksimile: černobílá v roce 1883, barevná a dárková v podobě originálu v roce 1988. Text památky došel rovněž mnoha vydání a v předrevolučním Rusku byla četba úryvků z knihy povinná již na základní škole. Roku 1955 proběhla restaurace rukopisu pod vedením Je. Ch. Trejové.

V novější době se manuskriptu věnovali mj. jazykovědci a paleografové N. N. Rozov (1912‒1993), V. M. Zagrebin (1942‒2004), a nejnověji pak A. A. Alexejev.

Výtvarné zpracování

Nejnovější výzkum prokázal, že kvalita pergamenu, knihařské provedení, jazyková specifika atd. přesně odpovídají době vzniku manuskriptu ‒ slova sepisovatele, diákona Grigorije, se tedy zakládají na pravdě.

V jazyce Ostromirova evangeliáře nalezneme jak řadu prvků staroruských, tak jevy, které se později stanou specifickými pro jazyk ukrajinský. Právě z tohoto jazykového materiálu pak vychází několik současných gramatik a slovníků církevní slovanštiny.

Evangelium obsahuje celkem 294 listů (text je psán ve dvou sloupcích) na poměrně kvalitním pergamenu.

Knihu zdobí řada barevných iniciál a několik nádherných miniatur, zejména evangelistů ‒ Jana, Marka, Lukáše.

Ačkoliv Ostromirův evangeliář není natolik výpravný jako obdobné knihy následujících století, svědčí o vysoké umělecké úrovni nejen novgorodských, ale obecně ruských učenců a iluminátorů 11. století ‒ tedy období nepříliš vzdáleného pokřtění Rusi v roce 988.

 Literatura:

Вздорнов Г. И., Искусство книги в Древней Руси. Рукописная книга Северо-Восточной Руси XII-начала XV веков, Мoskva 1980.

Попова О. С., Византийские и древнерусские миниатюры, Мoskva 2003.

Сарабьянов В. Д., Смирнова Э. С., История древнерусской живописи, Мoskva 2007.

Колпакова Г. С., Искусство Древней Руси. Домонгольский период, Sankt-Peterburg 2007.

О. Г. Ульянов, „Происхождение Остромирова Евангелия: к реконструкции древнейшего Устава на Руси“, in: Кириллица: От возникновения до наших дней, Sankt-Peterburg 2011, s. 164‒194.

Верещагин Е. М., Кирилло-Мефодиевское книжное наследие. Межъязыковые, межкультурные, межвременные и междисциплинарные разыскания, Мoskva 2012.