14. století. Nové vztahy s Byzancí - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Od počátku 14. století ruská města znovu začínají navazovat aktivní kontakty s Byzancí. Nový vliv byzantské kultury se ve druhé polovině století svébytně projevil v ruské ikonomalbě.

V severovýchodní Rusi si nadále uchovává svůj význam Rostov. Již od konce 13. století se aktivně rozvíjela Tver, ale v první čtvrtině 14. století se prvenství zmocnila Moskva, jež se od roku 1325 stala sídlem ruského metropolity.

Na raných ikonách 14. století je zřetelný vliv vytříbené palaiologovské renesance a „těžkého“ monumentálního byzantského stylu 13. století, jenž konvenoval s ruským uměním.

V posledních letech života metropolity Maxima (mezi léty 1299‒1305) byla vytvořena ikona Bohorodičky Maximovské, jež byla uchovávána u jeho hrobu v chrámu Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru a dnes ve Vladimirsko-suzdalskému muzeu. Ikona má jedinečnou ikonografii, spjatou s osobností metropolity Maxima. Metropolita je zachycen v dolní části ikony, jak stojí na věži a přijímá od Bohorodičky světitelské omophorion. Postavy Bohorodičky a Krista vynikají objemností a tíží. Prostorová kompozice je zdůrazněna pohybem Dítěte směrem k Maximovi.

V moskevském chrámu Zesnutí Bohorodičky se nachází velká ikona Spasitele z první třetiny století. Je na ní patrný byzantský vliv, zvláště v plavné modelaci podoby, spolu se světlem, jež po ní sklouzává. Ruské rysy se projevily v ostře řezaných, poněkud schematických formách. Obrazu je vlastní – jak je to pro ruskou ikonomalbu charakteristické – velká otevřenost, jež se zde pojí s byzantskou kontemplativností.

V moskevském Kremlu je uchovávána rovněž velká ikona Trojice neznámého původu ze druhé čtvrtiny století. Ačkoli je původní malba dosud skryta přemalbou z roku 1700, dva očištěné fragmenty – podoba pravého anděla a postavička Sáry – ukazují, že byla přesně zopakována kompozice ze 14. století.

Později byla vytvořena další zde uložená ikona Krista – Spasitel „Rozhněvané oko“. Pro ni je typické dramatické napětí, vyvolané ostrými vráskami na čele, spolu s kontrasty hlubokých stínů a jasných záblesků světla.

Novgorod

Novgoroďané v průběhu 14. století uchovávali „archaizující“ rysy ikonomalby konce 13. století, jež jim byly blízké. Projevily se v bohaté vrstvě lidové ikonomalby, spjaté s obšírnými novgorodskými provinciemi. Aktivní působení novgorodských arcibiskupů však napomáhalo rozvoji umění a osvojení prvků palaiologovského umění.

Výrazný příklad na Byzanc orientované ikonomalby přestavuje podoba sv. Jiří, obnovená na staré rostovské ikoně ze 12. století (Treťjakovská galerie) a postava Krista na miniatuře Chludovského žaltáře ze druhé čtvrtiny 14. století (Státní historické muzeum, nezaměňovat s byzantským žaltářem z 9. století!). Podoba Jiřího nabyla na plasticitě, ve ztvárnění světce se zračí odhodlání, charakteristické pro novgorodské ikony. Postava Krista na miniatuře „Zjevení Krista ženám nesoucím vonné oleje“ se odlišuje od ostatních iluminací tohoto rukopisu. Uvolněný postoj a obzvlášť jemně propracovaná podoba svědčí o tom, že jde o dílo umělce obeznámeného se soudobým byzantským uměním.

Za arcibiskupa Vasilije (zaujímal arcibiskupský úřad v letech 1330‒1352) v Novgorodě již pracují celé skupiny řeckých umělců a jejich díla ovlivňují místní mistry. Příchozí mistři nebo jejich žáci zhotovili kolem roku 1341 sváteční řadu pro ikonostas chrámu sv. Sofie. Jejich ikony vynikají složitou prostorovou kompozicí, různorodou perspektivou postav a bohatou barevnou škálou.

V dílnách arcibiskupa Vasilije vznikala vrata, zdobená četnými výjevy zhotovenými technikou pozlacení mědi. Patří sem i vstupní vrata chrámu sv. Sofie z roku 1336, jež se v 16. století dostala do Alexandrova.

K ikonám archaizujícího typu patří dvě ikony, uchovávané ve Státním ruském muzeu: „Sv. Mikuláš s Kosmou a Damiánem s životem“ z usedlosti Ozerjovo, „Zázrak sv. Jiří s drakem“ s životem a další.

Ve druhé polovině století si novgorodští malíři ikon osvojili mnohé kvality palaiologovského umění, což jim ale nebránilo v tom, aby dílům zachovali novgorodskou výraznost. Taková je velká ikona Zvěstování s maličkou patronátní postavičkou sv. Theodora Tirona, postavenou přímo mezi základní postavy uprostřed ikony (Novgorodské muzeum). Neobvyklá je postava archanděla Gabriela v pohybu, jež zaujímá více než polovinu desky. Ikona Borise a Gleba na koních (z jim zasvěceného chrámu v Plotnikách, Novgorodské muzeum) naopak vyniká přísnou vyvážeností a slavnostností. Další velkou chrámovou ikonou, rovněž uchovávanou v Novgorodském muzeu, je Příkrov Bohorodičky ze Zverinského kláštera (kolem roku 1399). Podoby na těchto ikonách jsou namalovány na tmavě zeleném sankiru s jasně rudými rty a výraznými bílými dvižky. Jestliže obrazy Borise a Gleba odrážejí pevnost ducha, pak podoby na ikoně „Příkrov“ jsou provedeny s neobyčejnou jemností.

Dílo novgorodské školy ikonomalby se stalo první památkou ruské ikonomalby, jež bylo vědecky zkoumáno. Roku 1724 vyšla kniha německého badatele Johanna-Alexandra Döderleina (v němčině), jež se stala první prací o ruské ikoně ve světových dějinách vědy.

Pskov

Již na přelomu 13. a 14. století Pskov získává politickou samostatnost. Stejně nezávisle se rozvíjí i jeho umění, jež má řadu stabilních charakteristických rysů.

Po ikoně proroka Elijáše z Vybut se dochovalo jen málo velkých obrazů z přelomu 13. a 14. století: Bohorodička Hodegetria s červeným pozadím (Treťjakovská galerie), chrámová ikona Zesnutí Bohorodičky z chrámu „s Paromeňja“, další ikona Hodegetria (Pskovské muzeum), složitější svým provedením a blízká výmalbě chrámu Snětogorského kláštera.

První z dochovaných fresek ze 14. století pochází právě ze Pskova, z chrámu Snětogorského kláštera. Snětogorské fresky z roku 1313 a nemnohé ikony z první poloviny století již obsahují nejdůležitější rysy místní ikonomalby. Pro výmalbu klášterního chrámu je charakteristická precizní promyšlenost, naplnění probramu teologickými idejemi, aluzemi na literární prameny. Tato specifika se uchovávají i v ikonomalbě, takže ve 14. století právě pskovští ikonopisci provedou nejdůležitější proměny v ikonografii ruských ikon. Příznačný je i smělý styl kresby, jenž je ještě prostý standardní řemeslnosti. Pskovskému umění bude vždy vlastní ostrá expresivita, ovšem daleká novgorodské přímočarosti. Typická je i tlumená barevná škála.

V mnohém se snětogorským freskám podobá ikona Křtu (Ermitáž), vytvořená přibližně v polovině století. Tlumené barvy se zde pojí se stříbrným pozadím. V postavách andělů je možné spatřit zvláštní dynamiku.

Jiný, retrospektivní směr, orientovaný na tradici, představují dvě ikony z chrámu sv. Mikuláše „od Koží“. Jde o obraz sv. Mikuláše (Treťjakovská galerie) a Deésis (Státní ruské muzeum), jež byly vytvořeny v polovině, resp. ve druhé polovině 14. století. Obě ikony jsou hojně pokryty zlatým assistem, připomínajícím předmongolská díla. Podoba sv. Mikuláše je blízká obrazům 12. století.

Zvláštní místo má řada pskovských ikon z konce 14. století, v nichž se projevuje vnitřní napětí a planoucí víra je vyjadřována krajně vyhrocenými uměleckými postupy.

Ikona „Sněm Bohorodičky“ (Treťjakovská galerie) ilustruje sticheron svátku Narození Páně: „Co Ti přineseme, Kriste...“ Kontrast tmavě zelené a jasně purpurové rumělky, výrazně bílá na ležících postavách a na tvářích se zde pojí s celkovou dynamikou, jež pojí všechny, kdo se shromáždili ke společnému pění chvály Kristu a Bohorodičce.

Vedle „Sněmu Bohorodičky“ z chrámu sv. Barbary ve Pskově pochází i ikona mučednic Paraskevy, Barbary a Julie (Treťjakovská galerie). Útlé, protáhlé postavy mučednic jsou zachyceny v pohybu. Ikonu jakoby protínají purpurové záblesky, planoucí na pozadí sytě zelené barvy a dalších tlumených odstínů.

Moskva

Na konci 14. století se právě v Moskvě koncentruje umělecký život Rusi. Pracuje zde mnoho místních mistrů a neméně cizinců: Řeků, Srbů aj. V Moskvě pracuje na konci života také Theofan Řek. Ikonomalba tohoto období vytvořila základ pro rozkvět ruské ikonomalby počátku 15. století a zrodila génia Andreje Rubljova.

V posledních desetiletích 14. století byly vytvořeny první velké ikonostasy.

V tomto období vznikla Vysocká řada (Treťjakovská galerie), a také zřejmě rostovská deésní řada, jež se dnes nachází v chrámu Zvěstování Panny Marie v moskevském Kremlu. Deésis chrámu Zvěstování je připisována Theofanu Řekovi, ačkoli mohla být vytvořena i jiným vynikajícím řeckým mistrem pro nějaký jiný monumentální chrám. Pozoruhodná je svým „titánstvím“, pronikavostí obrazů, stejně jako skvělou byzantskou malbou.

Mnohem rozšířenější byly obrazy s jiným obsahem. Místo patetismu a monumentálního rozmachu v nich převažovalo soustředění a tichá modlitba.

Nejznámější je Donská ikona Bohorodičky s obrazem Zesnutí na opačné straně (Treťjakovská galerie). Obraz mohl vzniknout kolem roku 1392 pro chrám Zesnutí Bohorodičky v Kolomně. Jestliže vyobrazení Bohorodičky s Dítětem je prostoupeno vzácnou harmonií a upřímností emocí, pak Zesnutí Bohorodičky na opačné straně je provedeno ve zcela odlišném stylu: převládá v něm ostrá expresivita, obzvláště patrná na zlomených postavách a v rysech tváří truchlících apoštolů.

Některé dochované ikony jsou vytvořeny v novém duchu, jenž již poukazuje na následující styl ruské ikonomalby. Je pro ně typická jemná, měkká malba a pokračují v tradici vytříbených kontemplativních obrazů.

K nim patří ikony „Jan Křtitel ‒ Anděl pouště“ (Treťjakovská galerie), sv. Mikuláš s životem z Nikolo-Ugrešského kláštera (Treťjakovská galerie), Bohorodička Hodegetria (Treťjakovská galerie), přenesená roku 1397 sv. Kirillem Bělozerským do jeho nového kláštera.

Pozoruhodná ikona Borise a Gleba na koních (Treťjakovská galerie), uchovávaná v moskevském Kremlu, upoutá jemně vyjádřenými pocity svatých bratrů, neochvějně kráčejících vstříc mučednictví.

Ve skvělé ikoně Vzkříšení Kristova (Sestupu do pekla), pocházející z Kolomny (Treťjakovská galerie), naopak není ani stopy po smutku. Ikona je prostoupena tichou blažeností, dosažením pokoje a radosti. Velkolepost obrazu je dána i mimořádně rozvinutou, podrobnou ikonografií.

Další známou památkou moskevské ikonomalby, vytvořenou kolem roku 1403 jako chrámový obraz pro chrám v Perejaslavlu Zalesském (Treťjakovská galerie), je ikona Proměnění, připisovaná škole Theofana Řeka. Velký slavnostní obraz skutečně odpovídá monumentálnímu klasickému směru pozdní palaiologovské malby. Její autor byl Rus, jenž si osvojil mnohé postupy byzantského umění. Jistá geometričnost kompozice je kompenzována krásou malby a upřímností obrazů.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.