Gogol Nikolaj Vasiljevič - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nikolaj Vasiljevič Gogol (rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Микола Васильович Гоголь, 1. dubna 1809, Soročince – 4. března 1852, Moskva) byl ruský prozaik, dramatik, básník, kritik a myslitel ukrajinského původu. Proslul jako představitel ruského romantismu a kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Pocházel ze starobylé rodiny ukrajinských statkářů Gogolových-Janovských (měli na 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie v ukrajinštině. Založil rovněž domácí divadlo, v němž malý Nikolaj hrál (zásadně ženské role), a jež mělo na jeho formování významný vliv. Náboženské zaměření a sklony k mysticismu zřejmě podědil ze strany své zbožné matky.

Základní školu dokončil v rodné vesnici, poté se v Poltavě připravoval na studium na gymnázium v Něžině, kam vstoupil v roce 1821 a dokončil jej v roce 1828. Po absolvování gymnázia odešel koncem téhož roku do Petrohradu. Jeho pokusy uplatnit se jako dramatik však zpočátku nebyly úspěšné a nakonec působil jako úředník, vychovatel a učitel. V roce 1831 se sblížil s básnickým kroužkem shromážděným okolo V. A. Žukovského a A. S. Puškina, což mělo na jeho další literární osud zásadní vliv.

Léta 1836–1839 strávil většinou v zahraničí ‒ v Itálii, Francii, Německu a Švýcarsku (pobýval také v Rakousko-Uhersku, mj. v lázních města Jeseník, tehdy Freiwaldau); zvláště si oblíbil Řím, kde také napsal podstatnou část románu Mrtvé duše. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma.

Konec Gogolova života poznamenaly vnitřní pochyby nad smysluplností vlastní tvorby a příklon k mystickému chápání reality. V jeho tehdejší publicistice převládal mentorský a kazatelský tón, nicméně ke křesťanství v jeho pravoslavné podobě nepřimknul zcela. Tento postoj se promítl i do osobního života, kdy se stranil společenského dění. Zemřel na úplné vyčerpání ve svém moskevském bytě.

Na Gogolovo dílo navazuje téměř celá ruská literatura 2. poloviny 19. století.

Z díla:

Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканьки), povídky

Několik slov o Puškinovi (1835, Несколько слов о Пушкине), literárně-kritická studie

Arabesky (1835, Арабески), sborník statí a povídek, který obsahuje tři tzv. petrohradské povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего) a Podobizna (Портрет).

Mirgorod (1835, Миргород), sbírka novel

Nos (1836, Нос), povídka

Kočár (1836, Коляска), povídka

Revizor (1836, Ревизор), pětiaktová satirická komedie

Hráči (1842, Игроки), komedie

Mrtvé duše (1842‒1846, Мертвые души), dvoudílný román s podtitulem „poema v próze“

Ženitba (1842, Женитьба), satirická komedie o dvou dějstvích.

Petrohradské povídky (1842, Петербургские повести), cyklus povídek vydaných v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů ‒ obsahuje již dříve publikované a nyní přepracované povídky „Něvská třída“ (Невский проспект), „Bláznovy zápisky“ (Записки сумасшедшего), „Podobizna“ (Портрет) a „Nos“ ( Нос) a definitivní verzi nové povídky „Plášť“ (Шинель), na které Gogol pracoval již od roku 1839.

Vybraná místa z korespondence s přáteli (1847, Выбранные места из переписки с друзьями), publicistika

Rozjímání o božské liturgii (1847, Размышления о Божественной Литургии), teologický traktát