Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Izák Levitan (18. srpna 1860 – 22. července 1900), velký ruský krajinář, se ve svém díle snažil zachytit krásu ruské krajiny. Nemaloval – s jedinou výjimkou – krajinu městskou. Zejména v 70. letech pracoval v sousedství Moskvy a vytvářel specifickou verzi náladové krajiny, ve které příroda zobrazuje lidskou duši. Charakteristické pro jeho dílo je poklidné a melancholické snění v krajině bez lidské přítomnosti. Jeho dílo vyjadřuje některé společné znaky s impresionismem, ale Levitan je jako malíř více naturalistický. Poslední jeho díla jsou naplněna silným jasem a zobrazují klid a krásu ruské přírody. Izák Levitan namaloval více než tisíc obrazů.

Izák Iljič Levitan se narodil 18. (respektive 30.) srpna 1860 v městečku Wirballen (Kybartai) v provincii Suvalki v dnešní Litvě v chudé židovské rodině. Otec Elias Levitan (1827–1877) byl synem rabína ze staré rabínské rodiny ve městě Kedainiai. Studoval v ješivě ve Vilně a díky sebevzdělávání zvládl francouzštinu a němčinu. Stal se učitelem jazyků v Kovně, a poté pracoval jako překladatel při stavbě železničního mostu, který stavěly francouzské společnosti. V listopadu 2010 byly objeveny zajímavé archivní záznamy o rodině Izáka Levitana. Kromě Izáka vyrostly v rodině tři děti: jeho bratr Abel-Leib (Adolf) a sestry Tereza (Tereza v manželství Iljinična Berčanská, narozena 1856) a Mihle (Emma Ilyinična, narozena 18. července1859 podle juliánského kalendáře). Synovci Izáka Levitana, synové jeho sestry Terezy byli také umělci, stejně tak jako jeho bratr Adolf.

V roce 1873 vstoupil Izák Levitan na Moskevskou školu malby, sochařství a architektury, kde se postupně zaměřil na krajinomalbu. Mezi jeho učitele patřili Alexej Savrasov, Vasilij Perov nebo Vasilij Polenov. Levitanova matka zemřela v roce 1875, otec zemřel v roce 1877 a Levitan mohl dále studovat jen díky stipendiu, které získal „pro absolutní chudobu“. Od roku 1877 začal také vystavovat svá díla, která si získala uznání tisku. V roce 1880 koupil jeho obraz Podzimní den slavný filantrop a sběratel Pavel Treťjakov.

V roce 1879, po atentátu Alexandra Solovjova, který nikdy nebyl Židem, na cara Alexandra II, spáchaném 2. dubna, byl vydán carský dekret zakazující židům žít v „tradičním ruském hlavním městě“. Osmnáctiletý Levitan musel odejít z Moskvy a na příštích pár let se usadil se svým bratrem, sestrou a zetěm, v malém venkovském domě poblíž Moskvy, v Saltykovce. V lech 1880–1884 také žil a maloval v Ostankinu.

Na jaře roku 1885, ve věku 24 let, Levitan konečně vystudoval vysokou školu. Umělecký dekret však nedostal – byl mu udělen pouze diplom učitele kaligrafie.

Levitan tedy vyšel z Moskevské školy malířství, sochařství a architektury bez diplomu. Peněz se mu v důsledku toho stále nedostávalo. V dubnu 1885 Levitan bydlel v odlehlé vesnici Maksimovka.

Nedaleko odtud se také Levitan úzce spřátelil s malířem Nikolajem Čechovem, a zejména s jeho bratrem Antonem Pavlovičem Čechovem – jejich vzájemné přátelství a rivalita mu pak vydržela po celý život.V polovině 80. let se také o něco zlepšila finanční situace umělce. Nicméně hlad, který zakusil v dětství, ustaraný život a tvrdá práce měly dopad na jeho zdraví a u Izáka Levitana to výrazně zhoršilo onemocnění srdce. Výlet na Krym v roce 1886 jej však posílil. Po návratu Levitan pořádá výstavu padesáti krajin.

V roce 1887 umělec konečně uskutečnil svůj sen cestovat k Volze, kterou tak poutavě a sentimentálně vylíčil jeho oblíbený učitel Savrasov. První setkání s Volhou však Levitana zklamalo. Byl to chladný den se zamračeným počasím a řeka se mu zdála „ponurá a mrtvá.“ Následující rok se však rozhodl vrátit zpět. Na jaře roku 1888 Levitan spolu s uměleckými přáteli Alexejem Stepanov a Sofií Kuvšinikovou cestoval na palubě lodi Oka do Nižného Novgorodu a pak dále po Volze.

Během cesty objevili malebné, klidné městečko Pljos, kde Levitan strávil tři extrémně produktivní létní období (1888–1890). Okolo dvou stovek prací, které zde vytvořil, mu přinesly značnou popularitu a Levitan se tak stal jedním z nejuznávanějších ruských krajinářů.

Na konci roku 1889 a začátkem následujícího roku 1890 Levitan poprvé cestuje do západní Evropy, navštívil Francii a Itálii. Chtěl se zejména seznámit s moderním malířstvím a navštívit světovou výstavu v Paříži. Pravděpodobně měl také zájem retrospektivní výstavu své oblíbené Barbizonské školy a práce impresionistů.

V březnu 1891 se Izák Levitan stal členem Asociace putovních výstav výtvarného umění, takzvaných Peredvižníků. Sergej Morozov, jeho moskevský mecenáš, který byl fascinován jeho dílem a stal se také jeho osobním přítelem, mu toho roku také poskytl komfortní ateliér v Moskvě.

V roce 1892 byl Levitan jako „nepokřtěný žid“ donucen k opuštění Moskvy (deportováni byli do 24 hodin všichni Židé) a nějaký čas pobýval ve Tveri a Vladimirské provincii. Pak je díky úsilí přátel umělci „výjimečně“ dovoleno se vrátit. Z tohoto období pochází jeho obraz „Vladimirka“ (1892).

V letech 1892–83 v moskevském ateliéru namaloval Levitanův přítel Valentin Serov slavný Levitanův portrét.

Léto 1893 strávil Levitan v obci Kurovo-Pokrovskoje. Tam se také setkal s V. Ušakovem, majitelem panství Ostrovno v Tverské provincii. Následující léto 1894 Levitan, spolu se Sofií Kuvšinnikovou, strávil na panství Ušakova Ostrovno na břehu jezera. Zde také dochází k dramatickému rozchodu těchto dvou milenců, kteří se již nikdy nesetkají.

V roce 1895 umělec cestoval do Rakouska a Francie. V té době se malíř podle součastníků „nejsilnější melancholií přivedl do hrozného stavu“ a 21. června 1895 Levitan simuluje pokus o sebevraždu zastřelením. Skutečnost, že tento „pokus o sebevraždu“ byl jen divadelní gesto, ukazuje zpráva ošetřujícího lékaře.

V roce 1896 proběhla v Oděse, společná výstava Izáka Levitana, Viktora Simse a Alexandra Popova. Poté Levitan na pár týdnů odcestoval do Finska, kde namaloval obraz “pevnost“(jde o pevnost Olavinlinna v Savonlinně) a obraz “ Finské skály“.

V roce 1896 onemocněl horečnatým onemocněním, které zhoršilo příznaky srdečního aneuryzmatu. Toto onemocnění bylo závažné a nevyléčitelné. Levitan se na začátku března 1897 v Moskvě setkal s P. Treťjakovem, který již dříve koupil jeho obrazy, a v květnu 1897 byl na léčení v Itálii ve městě Courmayeur, v blízkosti Mont Blancu.

V roce 1898 byl Levitanovi udělen titul akademika krajinomalby. Začal vyučovat na stejné škole, kde sám studoval. Umělec zde chtěl vytvořit „domácí prostředí“ – velký ateliér, kde by se mohli střetávat a scházet všichni ruští krajináři.

V zimě 1899 jej lékaři poslali na Jaltu, kde byl Levitan spolu s Čechovem. Jalta mu však příliš nepomohla a bolesti srdce se dále zhoršovaly. Levitan se vrátil do Moskvy a již téměř nevycházel ze svého domu. 8.–17. května 1900 nemocného přítele navštívil Čechov. Po celé léto byla Levitanova díla vystavena Ruským ministerstvem na světové výstavě v Paříži.

22.července (respektive 3. srpna) 1900 v 8 hodin a 35 minut ráno Izák Levitan zemřel. V jeho dílně zůstalo nedokončených téměř 40 obrazů a 300 skic.

Izák Levitan byl pohřben 25. července 1900 na Starém židovském hřbitově, v blízkosti hřbitova Dorogomilovskij. Na pohřbu byli malíři Valentin Serov, Apollinarij Vasněcov, Konstantin Korovin, Ilja Ostrouchov, Nikolaj Kasatkin, Leon Pasternak, Vladimir Perepljotčikov a mnozí další.

V roce 1901 byla zorganizována posmrtná výstava Levitanových prací v Petrohradě a Moskvě. Kromě již dříve vystavených děl zde byly některé práce vystaveny zcela poprvé, včetně nedokončeného obrazu „Jezero“ (1900). 22. dubna 1941 byly ostatky Izáka Levitana převezeny na Novodeviččí hřbitov a uloženy vedle hrobu jeho přítele Čechova.

Je také třeba říci, že na rozdíl od populárního mýtu se Izák Levitan, celou svou duší krajinář, nedržel židovského náboženského zákazu zobrazovat lidské bytosti. Namaloval dokonce svůj vlastní autoportrét. Na počest Izáka Levitan byla pojmenována ulice v Tel Avivu. Izrael také vlastní mnoho prací tohoto umělce, jehož dílo nebylo dlouho v Sovětském svazu a Rusku známo.