Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Paolo Uccello (1397 – 10. prosince 1475), narozen jako Paolo di Dono, byl italský malíř a matematik, který byl pozoruhodný pro svou průkopnickou práci v teorii a užití vizuální perspektivy v umění. Giorgio Vasari ve své knize Životy umělců napsal, že Uccello byl přímo posedlý svým zájmem o perspektivu a zůstával třebas celou noc vzhůru, aby nalezl správný úběžný bod. Ucello použil perspektivu s cílem vytvořit pocit hloubky v obrazech, a nikoli jako jeho součastníci pouze pro oddělení jednotlivých částí příběhu.

Ucello tvořil v pozdně gotické tradici zdůrazňující barvu a zdobnost spíše než skutečný realismus. Přesto je jeho práce v této oblasti zcela průlomová a geniální. Za svého života byl považován spíše za výstředního umělce a jeho originální styl si nenašel přímé následovníky. Nezanechal pravděpodobně také žádné žáky. Jeho umění mělo však velký vliv na umění pozdějších staletí, včetně století dvacátého, kdy byl jeho velkým obdivovatelem například slavný novozélandský malíř den Melvin. Jeho přezdívka Uccello má původ v jeho zálibě v malování ptactva.

Historických pramenů pro studium Ucellova života máme jen velmi málo. Jde zejména o jeho životopis sepsaný Giorgiem Vasarim 75 let po umělcově smrti a několik málo úředních dokumentů, kde se objevuje jeho jméno.

Uccello se narodil v obci Pratovecchio v roce 1397. Jeho „daňová přiznání“ podaná za několik let ukazují, že se narodil v roce 1397, ale v roce 1446 sám Ucello tvrdil, že se narodil o rok dříve. Jeho otec Dono di Paolo byl holič, což tehdy znamenalo, že plnil funkci obecního chirurga v Pratovecchio u Arezzoa, jeho matka Antonia byl urozená Florenťanka.

Ve věku deseti let byl malý Paolo dán do učení k slavnému sochaři a umělci Lorenzu Ghibertimu, známému svým návrhem portálu a dveří florentského baptisteria, aby zde pracoval jako zlatník. Ghibertiho pozdně gotický styl dávající důraz na vypravovaný příběh maldého Ucella velmi ovlivnil. V této době také Ucello navázal své celoživotní přátelství se sochařem Donatellem.

V roce 1414 byl přijat do malířského cechu svatého Lukáše (Compagnia di San Luca) a jen o rok později, v roce 1415, se připojil k oficiálnímu malířskému cechu Arte dei Medici e degli Speziali.

V polovině dvacátých let patnáctého století mladý Uccello pravděpodobně opustil Ghibertiho dílnu. Se svým mistrem si však zachoval dobré vztahy a pravděpodobně se také účastnil další práce na dveřích baptisteria.

Podle Vasariho byl prvním Ucellovým obrazem Svatý Antonín se svatými Kosmou a Damiánem pro špitál Lelmo. Dále měl namalovat dva figurální motivy v klášteře Annalena a následují tři výjevy ze života svatého Františka nad levými dveřmi kostela Santa Trinita

Pro katedrálu Santa Maria Maggiore namaloval fresku Zvěstování. V této fresce zachtil mimo jiné velkou budovu se sloupovím, což jen dokládá jeho zájem o perspektivu. Podle Vasariho šlo o velký úspěch, který sklidil všeobecné uznání.

Paolo maloval Životy svatých otců v ambitech kostela San Miniato, který stojí na kopci s výhledem na Florencii. Pro tuto fresku použil poměrně neobvyklé barvy (např. modrá a cihlová pro budovy) údajně jako protest proti monotónímu jídlu, které mu bylo poskytnuto. Nakonec se prý Ucello cítil fyzicky tak zle, že od práce utekl a vrátil se ji dokončit až když mu byla výslovně přislíbena normální strava.

Uccello byl požádán, aby namaloval celou řadu mýtických zvířat pro Mediceje. Byla to práce, která jej zřejmě velmi bavila, maloval zvířata rád, jeho vyobrazení lva bojujícího s hadem obdivoval Vasari nejvíce. Ani zde nechybějí desítky ptáků, kterými, zdá se, byl už tehdy proslavený, neboť už v této době nosil svou přezdívku Ucello (Paolo Ucelli – Ptačí Pavel).

Od roku 1424 má zřejmě Ucello vlastní malířskou dílnu. V tomto roce maluje scény Stvoření a Vyhnání z ráje v Zelném klášteře (Chiostro Verde) u Santa Maria Novella ve Florencii (nyní těžce poškozené), prokazující jeho uměleckéou zralost. Opět zde vidíme velké množství ptactva v korunách stromů, tak nezvykle skutečných a zelených, jako to nedokázal dosud nikdo z umělcových předchůdců. Ucello tak získává skvělou pověst jako krajinář. Pracuje na výjevech z příběhu o potopě světa.

V roce 1425 Uccello cestoval do Benátek, kde pracoval na mozaikách na fasádě kostela svatého Marka, tyto práce jsou bohužel ztraceny. Je také možné, že před svým návratem do Florencie v roce 1431 navštívil se svým přítelem Donatellem Řím. S jistotou je známo, že maloval v této době fresky v katedrále v papežské Bologni.

Zbytek života strávil Ucello většinou ve Florencii a dále pracoval na různých malířských a architektonických projektech církve a mecanášů, zejména pak na slavném Duomo. Známe však i několik jeho prací mimo toto město. Pokud, jak se mnozí domnívají, je autorem výjevů ze života Panny Marie a výjevů ze života svatého Štěpána v Cappella dellʼAssunta, pak tedy někdy v letech 1435 až 1440 navštívil Prato. V roce 1443 namaloval čísla na hodinách Dómu a o rok později navrhuje několik okenních vitráží pro stejný kostel. V roce 1444 byl, zdá se, krátce v Padově, kam se vrátil i následujícího roku 1445 na Donatellovo pozvání.

Ve Florencii v roce 1446 maloval opět ambit u kostela Santa Maria Novella. V letech 1447–1454 namaloval také scény mnišského života pro kostel San Miniato al Monte ve Florencii.

Někdy v letech 1450 až 1456 namaloval své nejslavnější dílo, tedy Bitvu u San Romana, zobrazující vítězství florentské armády nad sienskými v roce 1432, pro Palazzo Medici ve Florencii.

V tomto díle vyznačujícím se skvělou kompozicí a mimořádnou hloubkou Ucello osvědčil své schopnosti dokonalého mistra perspektivy a kompozice, když vnesl jakýsi vznešený řád do chaosu bitevní scény.

Datum umělcovy svatby neznáme, jisté je, že již v roce 1453 byl ženatý s Taommasou Malificiovou, protože se tohoto roku narodil jeho syn Donato (kmoterm byl Donetello). V roce 1456 se manželům narodila dcera Antonia.

Mezi léty 1465 a 1469 patrně se svým synem Donatem působil v Urbinu, ale ne všechna díla, která jsou mu zde připisována, jsou skutečně jeho. Známý je zejména výjev založený na události, která se údajně udála v Paříži roku 1290, se zřetelným antisemitským nádechem. Židovský lichvář ukradl posvěcenou hostii, která začala zázračně krvácet. Tento příbněh přidal do italské literární tradice Giovanni Villani (c. 1280–1348) ve své knize Nuova Cronica.

Ve svém florentském daňovém přiznání ze dne 8. 1469 prohlásil Ucello: „Přistihl jsem se starý a nemocný, moje žena je nemocná, a já již nemohu pracovat.“ Ve svých posledních letech byl Ucello zřejmě osamělý, zapomenutý muž nesoucí pokorně těžkosti života. Jeho poslední známá práce je Lov asi z roku 1470. Ucello sepsal závěť 11. listopadu 1475 a zemřel krátce poté, 10. prosince 1475 v nemocnici ve Florencii ve věku 78 let. Byl pohřben v otcově hrobě ve Florentském kostele Santo Spirito.

Jeho dcera Antonia Uccello (1456–1491) byla karmelitánská řádová sestra, kterou Vasari označuje za skvělou malířku. Jaký byl její styl a schopnosti však zůstává záhadou, poněvadž se pravděpodobně nedochovala žádná z jejích prací.