Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Cimabue (1240–1302), také známý jako Cenni Di Pepi nebo v moderním italském jazyce Benvenuto di Giuseppe, byl florentský malíř a tvůrce mozaiky, jeden z nejvýznamnějších evropských umělců středověku.

Jako jeden z prvních malířů vůbec se odvážil opustit nebo pozměnit italsko-byzantskou tradici, která ovládala evropské umění po dobu bezmála jednoho tisíce let. Cimabue však neopustil tuto tradici zcela, ani nijak radikálním způsobem. Byzantské vzory, jež se po staletí kopírovaly, byly relativně ploché a poměrně stylizované. Vykročil tak pouze na cestu k většímu naturalismu, realističtějšímu stínování a zobrazení tváří a postav. Přinesl do umění přirozenější a reálné lidské proporce a také náznak dynamiky a pohybu. Ke skutečnému opuštění kánonu došlo teprve později a postupně.

Giorgio Vasari (1511–1574) uvádí ve své slavné knize Životy (1550), že Cimabue byl učitelem Giotta (Giotto di Bondone, 1266–1337), který je považován za vůbec prvního renesančního malíře. Cimabue jej zřejmě na tuto cestu navedl ‒ stojí tak v tomto ohledu pravděpodobně na jejím počátku jako skutečný praotec renesančního a moderního umění vůbec.

O jeho životě se nám zachovalo poměrně málo útržkovitých zpráv. Víme jen, že se narodil ve Florencii v roce 1240 a zemřel v Pise roku 1302. Žil tedy v době křížových výprav: ještě před jeho narozením dobyli křižáci za čtvrté křižácké výpravy místo svého původního cíle ve Svaté zemi křesťanský Konstantinopol a vyplenili ho, aby získanou kořistí zaplatili za pronajaté italské lodě. Skutečnými obchodními velmocemi v té době byly Benátky a Janovská republika, ale centrum Toskánska s Pisou a především Florencií nechtělo rozhodně zůstat pozadu. Do Itálie proudilo nečekané a nevídané bohatství z východu: díky vyloupené Byzantské říši se lidé ze západu seznámili s neuvěřitelnými ukázkami římského a křesťanského umění. A ze Svaté země, kde za Cimabuova života už místní rytíři odmítali bojovat s muslimy, protože to škodilo podnikání (případně se chtěli spojit s přicházejícími Mongoly v obchodní pakt), pak pohádkové náklady nejexotičtějších látek, zbraní a koření. Křižácké kolonie v Levantě a Byzanci měly z hlediska dějin spíše jepičí život, ale zboží a kořist, stejně jako nové myšlenky a poznatky, které z nich přišly, zapříčinily v Evropě změny nebývalého rozsahu.

Veškeré uloupené či jinak získané bohatství pak přivážely do Evropy italské lodě – Italové si podrželi monopol na obchod s Levantou i v následujících staletích a Středozemní moře bylo de facto jejich hájemstvím. Italská města z tohoto obchodu pochopitelně pohádkově bohatla. Bohatství sebou přinášelo i nové společenské požadavky: knihy a myšlenky dovezené z Byzance a blízkého východu otevíraly nové otázky. Architektonické poznatky vedly ke změně stavebního slohu a nové paláce a katedrály si žádaly nové umění. Itálie si prožila svůj „zlatý věk". Renesance jistě nepřišla ze dne na den, spíše jen pozvolna a krok za krokem. Přesto je dnes považován okamžik dobytí a vyloupení Konstantinopole křižáky za její skutečný prapočátek.

Cimabue žil v době, kdy se nové společenské podmínky v Itálii teprve rodily, jeho život byl celým svým průběhem i vývojem ještě pohroužen hluboko ve středověku. Nejstarším pramenem, jenž o jeho životě máme, jsou již zmiňované Vasariho Životy, které však byly vydány až v roce 1550, tedy bezmála 250 let po Cimabueho smrti. Vasari měl pravděpodobně přístup k dnes již ztraceným pramenům a také ke stále ještě živé ústní tradici, přesto jeho knihu nemůžeme považovat za spolehlivý pramen. Zejména proto, že v mnoha jiných případech bylo prokázáno, že si části Životů jednoduše vymyslel.

Malířskému umění se Cimabue vyučil pravděpodobně ve Florencii u neznámého mistra či mistrů tvořících v přísném byzantském duchu. Na své nejstarší zakázce Ukřižování v kostele San Domenico v Arezzu, které historik umění Pietro Toesca zařadil do roku 1270, se už umělec nicméně od byzantské tradice odchýlil.

Z roku 1272 máme ojedinělý záznam o jeho přítomnosti v Římě, chybí nám však údaj o díle, které zde pravděpodobně vytvořil. Jen o něco později maluje další větší Ukřižování pro kostel Santa Croce ve Florencii. Toto nádherné dílo bylo značně poškozeno při povodni na řece Arno v roce 1966. Toto větší a barevnější Ukřižování je více revoluční, vidíme na něm snahu o větší naturalismus postav a snad i inspiraci ve stylu dalšího italského revolucionáře v umění Nicoly Pisana. Ze stejného období, tedy z doby okolo roku 1280, pochází i Maesta, tedy Trůnící Madona visící dnes v pařížském Louvru, jež byla původně namalována pro kostel San Francesco v Pise. Tato práce založila umělcův osobitý styl, který pak kopírovali i další umělci včetně Duccia di Buonisegny (1255/1260 – 1318/1319), jehož Maesta byla později mylně připisována Cimabuovi, a jeho učedník a žák Giotto. U některých prací, na kterých Cimabue v této době pracoval, se léta vedou spory, zda na nich nepracoval se svými žáky, což bylo tehdy zcela běžné. Patří mezi ně Bičování Krista a mozaiky pro baptisterium ve Florencii, dnes z větší části obnovené. Do výčtu těchto děl připisovaných jak Cimabuovi, tak jeho následovníkům, patří i Maesta z kostela svatých Františka a Dominika, která je nyní k vidění v Galerii Uffizi.

Během pontifikátu papeže Mikuláše IV. (papežem 1288‒1292), tedy vůbec prvního františkánského pontifika, pracoval Cimabue v Assisi. To, že sem byl povolán, bylo patrně díky jeho proslulosti, kterou získal dnes již neznámým dílem vytvořeným v Římě za svého zmiňovaného pobytu v roce 1272. Františkáni, založení svatým Františkem z Assisi v roce 1209, byli tehdy zcela novým a dynamickým řádem. Tehdy ‒ stejně jako do jisté míry i dnes ‒ byli řádem moderním, přejícím novotám a modernímu umění. Svatý František byl světcem zcela nového typu a získal si doslova srdce celé tehdejší západní Evropy, zejména prostých lidí. V dotčené době byl jeho kult stále na vzestupu, původní ideál chudoby a prostoty však již pozvolna nahradila ničím nešetřící nádhera františkánských bazilik ve Františkově rodišti. Zde, v Assisi, v obou bazilikách také pracoval Cimabue. Z dolní baziliky známe jeho zpodobnění Trůnící Madony (Maesty) obklopené čtyřmi anděly a svatým Františkem v transeptu. Levá část výjevu bohužel chybí, byl zde snad vyobrazen svatý Antonín z Padovy. Autorství tohoto díla bylo sice nedávno zpochybněno ze stylistických důvodů, nicméně Cimabuovy práce nacházíme i v Horní bazilice. V její apsidě a transeptu Cimabue zanechal mnohem rozsáhlejší práci zahrnující výjevy z evangelia, života Panny Marie a svatých Petra a Pavla. Fresky jsou však dnes ve velmi špatném stavu následkem oxidace jasnějších barev a neumožňují učinit si adekvátní představu o jejich původní syté barevné nádheře.

Do období mezi léty 1290 až 1300 je zařazován umělcům slavný obraz Maestà Santa Trinita, původně namalovaný pro kostel Santa Trinita ve Florencii, který nyní můžeme obdivovat v galerii Uffizi. Cimabue v této době působí pravděpodobně jako samostatný umělec, bez vlastní dílny. Poslední období svého života strávil v Pise, kde s dalšími (pravděpodobně místními) umělci pracoval na mozaice v apsidě místní katedrály. V Pise také zemřel z neznámých příčin v roce 1302, tedy již v poměrně vysokém věku 62 let.

Zcela jistě nejznámějším Cimabueho dílem je jeho malovaný Krucifix vytvořený v letech 1287 a 1288 pro baziliku di Santa Croce ve Florencii. Tento rozměrný malovaný kříž (448 x 390cm) bývá nejčastěji reprodukovaným dílem evropského středověku, přestože svým uměleckým stylem již vlastně patří do zcela jiné doby. Lze bez nadsázky říci, že kdyby se nezachovala žádná jiná z umělcových prací i tato jediná by mu dokázala zajistit nesmrtelnou slávu a čestné místo mezi největšími umělci všech dob.

Jeho odkaz nebyl zcela zapomenut, přestože ho do značné míry zastínili jeho následovníci, a to hned jeho přímý žák Giotto. Zmiňuje se o něm dokonce jeho současník Dante (Durante degli Alighieri, 1265–1321) ve své Božské komedii, kde se o něm a o Giottovi hovoří v Očistci v jedenáctém zpěvu. Rovněž již zmiňovaný Vasari mu přiznává že „byl pravou příčinou obrody malířství" ovšem reflektuje i fakt, že ho později překonali renesanční umělci „tak jako velké světlo, zastíní menší".

Literatura:

Adams, Laurie Schneider; Italian Renaissance Art. Boulder, Colorado: Westview Press 2001
Vasari, Giorgio; Lives, translation by George Bull; Lives of the Artists. Penguin Classics 1987
Vaughn, William; Encyclopedia of Artists. Oxford University Press, Inc. 2000
Thode, Henry, Franz von Assisi und die Anfänge der Kunst der Renaissance in Italien. Wien, Verlag Dr. Horowitz 1934
Pijoan José (ed.); Dějiny umění 5. Odeon, Praha 1979
Corrainová Lucia, Giotto a středověké umění. Životy a díla středověkých umělců. Praha, Svojtka a Vašut 1996
Chiellini, Monica: Cimabue. Milano, Scala 1993