Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jean-Baptiste Camille Corot (26. července 1796 – 22. února 1875) byl francouzský malíř, krajinář, jehož životní motto znělo: „Na velké linie a klasiky nedbám. Já jsem doma v lesích.“

Corot byl vedoucí uměleckou osobností barbizonské malířské školy ve Francii v polovině 19. století. Byl ústřední postavou krajinářského malířství. Pro jeho práce je typické současné propojení neoklasicismu a počínajícího plenérového impresionismu. Právě jemu patřilo zvolání Claude Moneta: „Je zde pouze jediný umělec – Corot. My nejsme nic ve srovnání s ním, nic.“ Neméně významný je Corotův příspěvek k figurálnímu malířství: Degas dokonce upřednostňoval Corotovy postavy před krajinami a figurální motivy malované Picassem v klasickém stylu jsou považované za Picassovu poctu Corotovu stylu. Historici volně dělí jeho práci do jednotlivých období, ale hranice nejsou přesně dané, k čemuž také přispíval Corotův zvyk dokončit obraz někdy až léta poté, co ho začal malovat.

Jean-Baptiste-Camille Corot se narodil 16. července 1796. V té době však ještě Francie používala revoluční kalendář, a proto v jeho rodném listě čteme datum 28. messidoru 4. roku. V tomto roce mladý nadějný generál Napoleon Bonaparte pokořil Lombardii a zmocnil se Benátek a Francie stála na vrcholu sil a prosperity. Corot pocházel z dobře situované středostavovské rodiny. Jeho rodiče, Louis-Jacques Corot a Marie-Francoise Obersonová, švýcarského původu, byli oddáni v Paříži roku 1793. Otec se věnoval obchodnímu podnikání a matka měla na rohu ulice Du Bac a nábřeží d´Orsay naproti Královskému mostu malý módní salon nesoucí označení „Mme Corot, Marchande de Modes. Rodina byla vedena v silně patriarchálním duchu, otec vystupoval vůči synovi až do pozdního věku zcela autoritativně, malířskou dráhu považoval za společensky deklasující a obecně neužitečnou a o Camillově talentu neměl valného mínění.

Po absolvování střední školy v Rouenu a v Poissy se z otcova příkazu stal Corot učedníkem u pařížských obchodníků látkami, naposledy v ulici Saint-Honoré v obchodě s malebným názvem U kalifa z Bagdádu. Celých sedm let se mladý Corot pokoušel otci objasnit svou absolutní nechuť k životní realizaci v textilním podnikání i nedostatek obchodního talentu, až konečně jako šestadvacetiletý dosáhl úspěchu. Otec se uvolil vyplácet mu roční rentu 1500 franků a dal neochotný souhlas k tomu, aby se syn věnoval malířství.

Corotovým prvním učitelem malby se stal Achille-Etna Michallon (1796–1822), první laureát tzv. Římské ceny za historickou krajinu, ustanovené v roce 1817 z iniciativy krajináře Pierra-Henriho de Valenciennes. Michallon, typický klasicistní krajinář postrádající jakoukoli osbní invenci, vyžadoval od svých žáků především pečlivost a exaktnost provedení. Po učitelově smrti odchází Corot do ateliéru Jeana Victora Bertina (1775–1842) jednoho z početných epigonů Davidových. Jeho škola se zaměřovala především na tzv. historické krajiny, kde krajina byla pouze doplňkem hlavního figurálního tématu, především antického.

Jedna z největších Corotových zásluh spočívá především v tom, že rehabilitoval krajinomalbu jako svéprávný a rovnocený malířský obor, jenž pak právě v 19. století dospěl ke svým uměleckým vrcholům. Na jeviště evropského malířství vstoupil v době, kdy vládnoucí estetika upírala krajinářství právo na samostatnost, jako tomu bylo právě v ateliéru Jeana Victora Bertina. S podivuhodnou krátkozrakostí se zapomínalo, že obraz přírody je jedním ze základních projevů lidské výtvarnosti a že jeho počátky sahají až do umění antického světa, jenž byl klasicistním umělcům raného 19. století mírou všech hodnot.

Určující vliv na krajinářství první poloviny 19. století měli především dva umělci francouzského klasicismu, Nicolas Poussin (1594–1665), nejvýznamější představitel krajiny historické, tvořící pozadí jeho mytologických scén, a Claude Lorrain (1600–1682), činný v Římě, jehož heroická krajina vystavěná z jednotlivých, nezávisle na sobě existujících komponent se stala závazným kánonem vznešeného obrazu přírody a byla používána oficiálními estetiky 19. století jak proti romantikům, hledajícím v přírodě subjektivní strhující prožitek, tak proti proudu naturalismu, jenž usiloval o vystižení „přírodní pravdy“, o objektivní přetlumočení krajiných hmot, ovzduší a osvětlení.

V době Corotova uměleckého nástupu byl vytouženým městem evropských krajinářů Řím, a je tedy logické, že právě sem vedla první zahraniční cesta, kterou si Corot po svém osamostatnění zvolil. Před jeho odjezdem projevila prý rodina přání, aby jí zanechal svou podobiznu, a tak vzniká Corotův raný Autoportrét zachycující umělcovu podobu ve věku okolo 27 let. Z doby před italskou cestou pochází také důležité malířské dílo Ville d´ Avray, rybník a dům Cabassud. (Ve Ville d´ Avray zakoupil v roce 1817 Corotův otec dům s pozemkem.) Nejranější Corotův obraz, který se zachoval, je Brána v Bois-Guillaume (1822).

Corot odjel do Říma v září roku 1825 a ubytoval se v sousedství Španělských schodů, v oné magické části města, kde každá hodina dne nabízí jiné světelné zážitky. Corot nebyl založen historicky, aby vnímal rozpětí dávno zmizelých soustav, nadlidskost antického Říma či moc Říma papežského, ale cítil, že v tomto městě mají všechny výtvarné projevy minulosti svou jedinečnou a stále živou velikost.

Z prvého pobytu v Římě se zachovaly dopisy příteli Abelu Osmondovi, který byl v té době sekretářem abbého de Montesquiou, ministra Ludvíka XVIII. Corot mu psal často a rád. Píše: „Už měsíc mne budí každé ráno sluneční paprsky dopadající na stěnu mého pokoje. Zkrátka je pořád krásně. Ale za to rozlévá slunce také světlo, ze kterého jsem zoufalý. Cítím, jak je má paleta bezmocná. Utěš ubohého přítele, kterého tolik trápí, že jeho obrazy vypadají tak uboze a tak smutně vedle té skvostné přírody, kterou má před sebou.“

Řadu obrazů vypadajících „uboze a smutně“ otevírá volná a bezprostřední studie Pohled z malířova okna na římské střechy. Vrcholem tohoto období pak jsou jistě pohledy na Koloseum a Pohled na Forum. Corot se rád procházel po Campo Vaccino, což je forum Romanum, které však před moderními archeologickými a urbanistickými zásahy nebylo ničím jiným než zpustošenou plání a pastvinou krav. Několikrát také maloval Andělský hrad, bývalé mauzoleum, jehož oválná, válcová silueta jej přitahovala.

V roce 1827 také z Říma Corot zasílá poprvé své dva obrazy na pařížský Salon. Šlo o Most v Narni a Římskou Campagnu. Byl to počin v jeho umělecké kariéře zvlášť významný. Salony hrály ve výtvarném životě Francie úlohu, k níž nenajdeme obdobu ve výstavní historii žádné jiné země. Zdá se, že se Corot v problematice Salonů bystře orientoval a svými obrazy poněkud taktizoval. Corot byl na Salon přijat a přijímán byl i v pozdějších letech, přestože jeho díla byla vystavena vždy v nějakém temném a nejméně atraktivním koutě. Přijímal to se stoickým povzdechem: „Běda, jsem zase v katakombách.“

Přijetí do Salonu nebylo pro malíře jen otázkou společenské a umělecké prestiže, ale také stavělo jejich tvorbu do zorného pole publicistiky. Tehdejší kritika byla zcela neobjektivní, leckdy povýšená, skandalizující či plná galského temperamentu. Ať tak či onak znamenala pro umělce vždy cenou reklamu.

Na jaře roku 1828 odjel Corot z Říma do Neapole, vystoupil na Vesuv, navštívil Capri a Ischii, kde vznikla jedna z jeho pozoruhodných studií. Do Říma se pak vracel přes Benátky, kde vzniká několik obrazů Paizetty a Riva dei Schiavoni.

Corot navštívil Itálii za svého života celkem třikrát. Za prvního pobytu v letech 1825–1828 žil v Římě, navštevoval jeho okolí, Viterbo, Narni a nakonec Neapol s ostrovy. Druhá cesta od května do října 1834 vedla přes Janov, Pisu, Volterru a Florencii do Benátek a na hornoitalská jezera. Tehdy vznikl Pohled na Janov – úchvatná městská krajina na pozadí zářivě modrého moře. Třetí cesta trvala od května do srpna 1843 kdy malíř pracoval převážně v Římě a jeho okolí.

Po svém návratu z první cesty do Itálie Corot v Paříži dlouho nepobyl. Za revoluce roku 1830 se uchýlil do Chartres a vytvořil tam obraz, který je pokládán za vyvrcholení jeho nejstaršího tvůrčího období a zcela mu dominuje. Obraz Katedrála v Chartres byl zárověeň postižen podivným osudem, krátce po svém vzniku se totiž stratil a dostal se orotovi do rukou až o 40 let později. Ten nespokojen se stavem díla na něm provedl některé úpravy. (Jejich rozsah byl později labolatorně přesně rozpoznán.) To také vysvětluje neobvyklé vročení díla roky 1830 až 1872.

Tak jako v pozdějších letech i nyní Corot cestoval po celé Francii. Jako málokterý jiný umělec tak za svého života vytvořil doslova celý místopis Francie ve svých obrazech. Nejčastěji jeho cesty směřovaly mimo jiné do Arrasu, k řece Iseře v kraji Dauphiné a také do Barbizonu, do proslulého Fontainebleuského lesa, kde se také setkává s Milletem a Rousseauem a do Saintes, kde později v roce 1862 potkává Courbeta.

Když se po revoluci 1830 Courbet vrátil do Paříže. Louis-Philippe vystřídal Karla X. A ve francouzském umění začala doba velkých událostí. Jsou to léta kdy Eugene Delacroix vytvořil Svobodu vedoucí lid na barikády a Jean-Auguste Ingres jako člen institutu vévodil uměleckému Olympu. V roce 1831 vytváří Corot slavnou Hagar na poušti a od té doby již pravidelně obesílá Salon velkou historickou krajinou. Za sebou následují Svatý Jeroným, věnovaný kostelu ve Ville d´Avray, Útěk do Egypta, malovaný pro kostel v Rosy-sur-Seine, Démokritos a Abdérští, zakoupený městem Nantes, slavná Site d´Italie, dále obrazy Homér a pastýři, zkáza Sodomy, Křest Kristův, jediná oficiální zakázka města Paříže, Dafnis a Chloé,Kristus na hoře Olivetské, Svatý Šebestián, Dante a Vergilius či Mackbeth. Tímto výčtem pak není počet Corotových historických krajin zdaleka vyčerpán.

V roce1834 podnikl se svým přítelem malířem Ch. Grandjeanem druhou cestu do Itálie; navštívili Janov, Florencii, Volterru, Benátky a Comské jezero, kde Corota zaujal motiv jemného mlžného oparu, vystupujícího z vody, k němuž se bude neustále vracet. 1836 maloval v Provenci a Languedocu. V Salónu vystavoval pravidelně každý rok mytologické nebo biblické výjevy v krajině, komponované v Poussinově stylu, a krajinomalby malované v ateliéru podle skic provedených v přírodě (např. Krajina u Neapole, 1841). Při poslední cestě do Itálie (1843), na níž ho doprovázel opět jeden přítel, pobýval Římě, kde pracoval hlavně ve Villa Borghese a Vatikánu. Ve čtyřicátých letech jezdil do Švýcarska k Ženevskému jezeru, do Normandie a Bretaně. Když byl 1846 vyznamenán Řádem čestné legie, byli jeho rodiče velmi překvapeni. Po jejich smrti žil u malíře a litografa C. Dutilleuze, jehož zeť se stal později Corotovým biografem. Teprve 1849 vystavil v Salóně první studii z plenéru (Colosseum). Jeho dílo získávalo stále větší pozornost a uznání; Corot se stal členem poroty Salónu a jeho obrazy se začaly kupovat. 1854 podnikl cestu do Belgie a Holandska. Na světové výstavě v Paříži byl vyznamenán medailí a císař Napoleon III. zakoupil jeden jeho obraz; na světové výstavě 1867 byl jmenován rytířem čestné legie. Po vyhlášení Pařížské komuny prchl do Arrasu a věnoval 10 000 franků na osvobození Francie od okupace. I ve stáří ještě cestoval po Francii a navštěvoval své přátele, kteří mu díky jeho družné povaze nikdy nescházeli. Corot patří k nejvýznamnějším krajinářům 19. století; začal jako klasicista, vyznávající poussinovskou ideální krajinu s mytologickou stafáží, a takto vystupoval na oficiálních Salónech až do padesátých let; vedle oficiálního Corota však paralelně tvořil intimní Corot před motivem v plenéru nebo před modelem drobné krajiny a podobizny, jež sám nepovažoval za definitivní díla. Svým uměním postihnout nejjemnější nuance přírodního osvětlení se Corot stal zakladatelem moderní intimní krajinomalby. Jestliže v raném období kontrasty světla a stínu modelují plasticky tvary, ve svém vrcholném období, v padesátých letech 19. století, se obrysy předmětů rozplývají a krajinu zahaluje stříbřitý opar, který vytvářejí světelně odstupňované barevné skvrny. Svým řešením vztahu světla a barvy působil Corot na impresionisty, přestože nikdy nedošel k impresionistické analýze světla na čisté barevné tóny; Corot šel opačnou cestou od lorrainovské barokní světelné malby k modernímu podání přírodního osvětlení; přestože vlastně neopustil valérovou malbu, přiblížil se však impresionistickým obrazům svým koloristickým citem a volným skvrnovitým malířským rukopisem. V pozdním období produkoval množství obrazů, při nichž mu pomáhali četní žáci; poměrná snadnost, s níž je lze napodobit, a stoupající poptávka po Corotovi způsobily, že se od osmdesátých let minulého století začala množit falza. Za celý svůj život Corot namaloval více než tři tisíce pláten a je dodnes nejčastěji falšovaným malířem.

Corotovo umění bylo příkladem krajinářství pro Sisleyho a Moneta. I když byl Corot považován za zakládajícího otce impresionismu a byl impresionisty bezmezně obdivován, nikdy se žádné jejich výstavy neúčastnil, nikdy nepodporoval Maneta v Salonu a byl znám pro svoje potyčky s Pissarrem, který byl krátký čas jeho žákem.

Corot byl znám svou dobročinností a když později za svoje obrazy dostával vysoké částky, stávalo se často, že finančně podporoval svoje přátele a kolegy i zcela cizí lidi, kteří jeho pomoc potřebovali. V roce 1882 například koupil dům v Auvers, který následně daroval Honoré Daumierovi, který byl slepý a bez peněz žil na ulici. V roce 1875 Corot daroval deset tisíc franků vdově po Milletovi, aby mohla uživit svoje děti. Corot také dlouhodobě podporoval školu na rue Vandrezanne v Paříži, což bezesporu rovněž svědčí o jeho dobročinné a nezištné povaze.

Corot zemřel 22. února roku 1875 ve svém bytě v Paříži, je pohřben na hřbitově Père Lachaise. Francie jej pohřbila s dojetím jako slavného umělce a na jeho poslední cestě jej provázel nekonečný dav. V květnu roku 1875 byla zahájena dražba malířovy pozůstalosti představující 622 obrazů a kreseb. Corotova sláva a proslulost mají od jeho smrti stále stoupající tendenci a malíř je právem řazen mezi nejproslulejší umělce vůbec.

Následující práce patří mezi nejznámější:

Une Matinée (1850), nyní v Louvru

Macbeth (1859), v Wallace Collection

Le Lac (1861)

L'Arbre brisé (1865)

Pastorale — Souvenir d'Italie (1873), v Glasgow Corporation Art Gallery

Biblis (1875)

Souvenir de Mortefontaine (1864) nyní v Louvru

Prameny:

Encyklopedie světového malířstvi – Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk DrSc.; nakl. Academia ČSAV 1975

Camille Corot – Olga macková Odeon, Praha 1983