Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ferdinand Victor Eugène Delacroix (26. dubna 1798, Charenton-Saint-Maurice, Francie – 13. srpna 1863, Paříž, Francie) byl nejvýznamnější francouzský malíř období romantismu, bezesporu jedna z největších osobností světového malířství 19. století. Eugène Delacroix je znám ilustracemi různých prací Williama Shakespeara, skotského spisovatele Waltera Scotta a německého spisovatele a básníka Johanna Wolfganga von Goetha. Známý je též jeho Deník, v němž vyjadřoval své názory na výtvarné umění, literaturu a hudbu. V jeho malířském díle pak nalezneme portréty, obrazy s náboženskými motivy, scény z historie nebo z literatury. Občas se zde objevují i přírodní náměty – např. květiny nebo krajiny. Nejvíce ho však proslavil obraz Svoboda vede lid na barikády (1830) nebo slavný portrét Frédérica Chopina (1838).

Francouzský malíř Ferdinand Victor Eugène Delacroix se narodil 26. dubna 1798 nedaleko Seiny na pařížském předměstí Charenton-Saint-Maurice. Jeho matka Victoire Orben pocházela z bohaté rodiny královských čalouníků, otec Charles byl ministrem zahraničních věcí. Když se Eugène narodil, bylo jeho otci 57 a matce 40 a měli již tři dospělé děti. Eugène byl pravděpodobně nemanželským dítětem, jeho narození předcházela událost vykonstruovaná jeho otcem na zakrytí nemanželského poměru jeho ženy s Charlesem Maurice de Talleyrandem, který ho následoval na postu ministra zahraničí. Jeho otci, nemocnému rakovinou prostaty, byl s velkou slávou a publicitou vyoperován nádor, po čemž jeho žena údajně otěhotněla. Eugène se narodil sedm měsíců po odstranění nádoru, což bylo omluveno jeho nedonošeností a celá záležitost byla následně uzavřena. Delacroix se v dospělosti Talleyrandovi velmi podobal nejen svým zjevem, ale také mnohými charakterovými vlastnostmi.

Dva roky po Eugènově narození se jeho rodina přestěhovala do Marseille, kde jeho otec pracoval jako vládní úředník. Eugène se v Marseille naučil hrát na piano, housle a kytaru. Jeho otec zemřel, když Eugènovi bylo sedm. Jeho dva starší bratrové tehdy bojovali v Napoleonově armádě, a tak se jeho matka rozhodla s mladým Eugènem a jeho sestrou vrátit zpět do Paříže. I když po smrti otce neměli přebytek peněz, Eugène studoval na nejlepších školách, na Lycée Imperial dokonce vyhrál ocenění v latině, řečtině a kreslení.

Když bylo Eugènovi devět nebo deset let, navštívil poprvé Louvre. Podle slov jednoho z jeho přátel na něj jeho první návštěva udělala takový dojem, že tam „vešel jako školák a vyšel jako malíř". Když mu bylo šestnáct let, zemřela jeho matka. Mladý Eugène tedy bydlel u sestry, která byla provdána za velvyslance. Rok poté Delacroix nastoupil do ateliéru Pierra-Narcisse Guérina, kde pracoval převážně pod vlivem hlavního směru té doby, klasicismu. Guérinovo studio však bylo na jeho skromné poměry příliš drahé, a tak přestoupil na levnější École des Beaux-Arts. Tato změna mu vyhovovala, neboť oproti přísně akademické atmosféře v Guérinově studiu byl na École des Beaux-Arts dáván prostor osobnímu talentu a svobodě projevu. V Delacroixově umění začal být zřejmý vliv romantismu, který pro něj představoval svobodu odlišovat se od oficiálních nauk a akademických předpisů. Romantismus pro něj byl zobrazením divokých dobrodružství, rytířských gest a osvícenství, uvolnění se ze studených pout minulosti a svobodný pohyb kupředu, který neznal hranic a omezení.

Příklon Delacroixe k romantismu  způsobilo především jeho přátelství s Géricaultem. Géricault v té době maloval svůj slavný obraz Prám Medúzy, zobrazující trosečníky ze ztroskotané lodi na pobřeží západní Afriky, kde se ze čtyři sta členů posádky po dvanácti dnech na rozbouřeném moři zachránilo pouhých patnáct mužů. Géricault se práce na obraze ujal s nebývalým nadšením, dokonce jel do Le Havre studovat mořské vlny, zbudoval speciální loď a navštěvoval nemocnice a pohřební ústavy, aby tam studoval lidská těla a mrtvoly. Delacroix jeho počínání sledoval s hlubokým zájmem, učil se od něj a dokonce pózoval pro jednu z postav. Většina kritiků Géricaultův Prám Medúzy odmítla a francouzská veřejnost jím byla přímo znechucena, zejména pak jeho surovým námětem – Delacroix se však od Géricaulta naučil zachytit vášnivý pocit dramatu v umění.

Toto období bylo dobou Napoleonovy porážky a neslavného návratu od Waterloo. Delacroixova rodina byla v nemilosti, a tak Delacroix nemohl očekávat oficiální uznání ani kariéru malíře. Jeho nevšední talent a nadání mu však v roce 1825 přeci jen přinesl úspěch. Delacroix vystavoval s obrovským ohlasem v pařížském Salonu a vláda od něj dokonce odkoupila oba vystavené obrazy.

V roce 1825 také Delacroix poprvé navštívil Anglii, kde se seznámil s literárními díly Scotta, Byrona a Shakespeara a poznal anglický romantismus. Navštívil s přáteli mnohé galerie, což mu pomohlo vyspět v technice umění a rozvoji představivosti v romantickém duchu – nadobro se zbavil vlivu tehdy suchého a konzervativního umění Francie, aby převzal do svých děl styl a dramatičnost anglického romantismu. Jeho pobyt v Anglii trval sice pouhé tři měsíce, jeho zážitky a inspirace tamnějším kulturním ovzduším však ovlivnily jeho tvorbu po zbytek života.

Po návratu z Anglie Delacroix pracoval na několika obrazech, ze nichž čtrnáct představil na Salonu roku 1827. Jeho obrazy byly pro tehdejší veřejnost nesmírně šokující, Delacroix byl kritiky přirovnáván k Ikarovi, který chtěl letět příliš vysoko. Komise Salonu však kupodivu jeho díla plná nespoutané energie života přijala kladně.

V soukromém životě měl tehdy Delacroix několik afér, poměrů a známostí, nikdy se ale nezajímal o sňatek. Svému bratranci Charlesovi de Verniacovi dokonce napsal, že „každá nová milenka je pouze žena, vždycky úplně stejná jako ta předtím a ta potom... Tato jemná vášeň ale dokáže zničit muže tím nejkrásnějším možným způsobem." Delacroix si především vážil svých přátel, neboť se ho, na rozdíl od jeho milenek, nesnažili svázat, dávali mu svobodu a nebyli překážkou v jeho práci.

Delacroix svou prací a studiem vlivu světla a barev zásadně ovlivnil tvorbu impresionistů. Jeho výběr témat a obliba exotických námětů zase ovlivnily symbolisty. Mnoho význačných moderních malířů jeho práci obdivovalo a studovalo, a ve svých dílech na jeho obrazy často odkazovalo.

V roce 1857 byl Delacroix přijat za člena École des Beaux-Arts tedy francouzské Akademie umění a s touto poctou tak získal i oficiální uznání. Jeho zdraví se však zhoršovalo – Delacroix trpěl chronickým kašlem, nachlazením a častými horečkami a na svou tvorbu nacházel stále méně energie. V květnu 1863 na cestě vlakem z Paříže do jeho sídla v Champrosay se cítil nebývale unaven a ihned po příjezdu ulehl na lůžko. Jeho stav se ještě na několik dní zlepšil, a tak se opět vrátil do Paříže. Koncem července téhož roku však přišel obrat k horšímu a Delacroix zemřel v Paříži 13. srpna roku 1863 v sedm hodin večer, patrně na tuberkulózní zánět. Delacroix byl pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

Nejznámnější díla:

Dantova bárka 1822
Vraždění na Chiu 1824
Smrt Sardanapalova 1827-1828
Svoboda vede lid na barikády 1830
Alžírské ženy ve svém apartmá 1834
Autoportrét 1837
Bitva u Taillebourgu 1837
Boj džaura a paši 1838
Ukřižování 1835
Epileptici v Tangeru 1838
Židovská nevěsta 1839
Dobytí Konstantinopolu křižáky 1840
Ztroskotání Dona Juana 1840
Ježíš na jezeře Nazaretském 1853
Vítězný Apollo, freska 1849
Smrt Senecy 1844
Milosrdný Samaritán 1851
Ženy nad mrtvým sv. Štěpánem 1853
Olinde a Sofronie na hranici 1856
Lov na lvy 1855
Únos Rebekky 1858
Zápasící arabští koně 1860
Medea 1862