Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nikolaj Nikolajevič Ge (15. / 27./ února 1831, Voroněž – 1. /13./ června 1894, farma Ivanovo, Černigovská gubernie) byl slavný ruský a ukrajinský malíř a umělec, mistr portrétů, historických žánrových obrazů a maleb se sakrálními náměty.

Nikolaj Nikolajevič Ge se narodil ve Voroněži v rodině statkáře. Své zvláštní příjmení podědil po svém dědečkovi, který emigroval z Francie na konci 18. století. Ve francouzštině se toto příjmení psalo Gay. Rané dětství strávil budoucí umělec především na venkově, na statku své rodiny. V roce 1841 byl nadaný chlapece přivezen do Kyjeva, aby zde studoval na Prvním kyjevském gymnáziu. Po dokončení gymnázia začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě, a to nejprve na Kyjevské, později na Petrohradské univerzitě.

V Petrohradě, hlavním městě tehdejší Ruské říše, měl mladý muž možnost seznámit se s tím nejlepším z tehdejšího ruského a evropského umění. Jeho vlastní talent a touha po malování nakonec rozhodly. V roce 1850 opuští Ge univerzitu a vstupuje na petrohradskou Akademii výtvarných umění, kde studuje pod svědomitým vedením P. Basina.

Nikolaj Ge strávil na petrohradské akademii následujících sedm let. K jeho největším úspěchům patří školní práce s názvem Achiles oplakává Partokla, za kterou dostal v roce 1855 malou zlatou medaili. Během svých studií se umělec také oženil. V roce 1856 si vzal za ženu Annu Petrovnu Zabelovou. Studium pak zakončuje prací Saul u endorské čarodějnice, jež mu vynesla nejen velkou zlatou medaili v roce 1857, ale také právo na stipendijní cestu do zahraničí.

Nikolaj Ge se tedy vydává na cestu do západní Evropy. Největší dojmy, které si z cesty přivezl, nabyl patrně na Pařížském salonu 1857, jenž na něj udělal silný dojem. Navštívil také posmrtnou výstavu děl Paula Delaroche, znamenitého francouzského malíře historických pláten, představitele akademismu a konzervativního umění. Jeho plátna si později Ge často připomínal.

Na zpáteční cestě se v Římě setkává s A. Ivanovem, malířem biblických a mytologických námětů, s nímž si jak se zdá názorově i umělecky velmi porozuměl.

V tomto období a v období následujícím po umělcově návratu ze zahraniční cesty pokračuje Ge v malování portrétů, jimiž se stal známým již za svých studií na akademii, a také v malování tehdy moderních historických námětů. Z této doby známe například Smrt Virginie z roku 1857, Lásku vestálky a Zničení Jeruzalémského chrámu, oba z roku 1858. Poslední jmenovaný obraz byl však pro umělce jistým zklamáním. Nikolaj Ge na určitou dobu dokonce opouští historické náměty. Odjíždí do Neapole, kde vytváří ohromující množství skic krajiny a scén z prostého života. V roce 1860 se stěhuje nejprve do Říma a krátce na to do toskánské Florencie. Zde také začíná malovat obraz Smrt Lambertazziho (1860), ale práci na obraze nakonec opuští. V těchto letech zřejmě umělec procházel nelehkým obdobím hledání svého uměleckého i životního postoje. Mnoho nedokončených a nerealizovaných skic a náčrtků vypovídá o jisté nervozitě a nejistotě mladého umělce.

V roce 1861 začíná malíř pracovat na obraze Poslední večeře, tedy plátně s evangelijním námětem, jemuž se bude v budoucnu věnovat stále častěji. V roce 1863 přivezl toto dílo do Petrohradu, kde jej vystavil na podzimní výstavě Akademie výtvarných umění. Obraz udělal na veřejnost i odoborné publikum velice silný dojem. Přinesl tak umělci nejen prestiž, úspěch a uznání, ale také povýšení na profesora s titulem akademika.

Ge, tentokrát už bez sžíravých pochybností, se vrací do Florencie v roce 1864. Maluje zde mnoho skic a menších pláten s evangelijními náměty. Patří mezi ně například Kristus a Marie, sestra Lazarova nebo obraz Spasitelovi bratři. Začal také pracovat na dalším velkém plátně Zvěstovatelé vzkříšení.

Během svého florentského pobytu se také Ge setkává s ruským spisovatelem a filosofem A. I. Gercenem, s nímž se osobně spřátelí. V roce 1867 také maluje jeho portrét, který je považován za vůbec nejlepší portrétní dílo z umělcovy tvorby.

Nikolaj Ge dokončuje Zvěstovatele vzkříšení a obesílá jím na konci roku 1867 výstavu Akademie. K velkému překvapení autora však obraz nebyl na tuto výstavu přijat. S pomocí přátel jej proto vystavil v uměleckém klubu, ale obraz nezaznamená téměř žádný ohlas. Stejný osud, směs nezájmu a kritiky postihne i umělcovo další rozměrné dílo Kristus v Getsemanské zahradě.

Autor je znovu uvržen do stínu pochybností. Zklamání ho zřejmě zasáhlo ještě tíživěji než v případě dřívějšího neúspěchu s obrazem Zničení jeruzalémského chrámu v roce 1858. Ge zcela opuští náboženská témata a znovu se vrací k historické malbě. Za své náměty si tentokrát volí témata především z ruských dějin.

V roce 1870 se Nikolaj Ge stěhuje zpět do Petrohradu. Je v kontaktu s uměleckou skupinou Peredvižniků, organizátorů putovních výstav uměleckých děl po ruské říši. Tato skupina a zejména putovní výstavy, které pořádala, mají rozhodující vliv na rozvoj ruského umění ve druhé polovině 19. století. Ge na nich poprvé vystavuje v roce 1871 svůj obraz Petr I. naslouchá careviči Alexejovi v Petrodvorcích.

Někdy v roce 1875 opustil umělec Petrohrad a odstěhoval se na Ukrajinu, kde si koupil malý statek. Dospěl tehdy k vážnému rozhodnutí a na přechodnou dobu zcela opustil malování a obrátil svou pozornost k náboženství a křesťanskému způsobu života. Ve svých pamětech později napsal, že člověk by měl žít nejraději na venkově, pokud je to jen možné, v přímém kontaktu se zemí, lidem a čistou vírou. Umění má být pouze prostředkem, má sloužit životu, lidem či náboženství a nemělo by být objektem obchodu a kupčení.

V roce 1882 se Ge setkává v Moskvě se Lvem Tolstým, s nímž toho měl ve svých názorech pravděpodobně mnoho společného. V roce 1884 také namaloval jeho portrét.

V následujících letech maluje další obrazy s náboženskou tematikou. Za všechny můžeme jmenovat Odchod z Poslední večeře (1889), Co je pravda? (1890), Jidáš (Svědomí, 1891) a konečně také několik různých provedení Ukřižování. Významným plátnem je také Soud Sinedrionův, vystavený na dvacáté výstavě Peredvižniků v roce 1892.

Souběžně také Ge pracuje na celé řadě portrétů. Mezi jinými zde najdeme portréty Lichačeva, Kostičeva, Petrunkeviče a vlastní autoportréty. Kreslí také sérii ilustrací k příběhu L. Tolstého a vytváří rovněž spisovatelovu bustu.

Ani v posledních letech života však umělec nezískal jednoznačné uznání. Jeho obraz Co je pravda? byl dokonce vyloučen z výstavy a poté byl jedním z umělcových přátel odvezen do Londýna a Spojených států – ani zde se však nesetkal s výraznějším úspěchem. Podobný osud stihl i plátno Soud Sinedrionův. Svůj poslední obraz Ukřižování si umělec šel prohlédnout v roce 1894 na výstavu v soukromém bytě.

Ge však již nebyl nešťastný ze svých neúspěchů. Umění mu přineslo mnohem podstatnější hodnoty než úspěch a uznání. Ostatně sám se ve svých pamětech v tomto smyslu také vyjádřil. Nalezl jsem ve svých obrazech sám sebe, píše. A to je jistě ta nejlepší odměna, jakou si kdy mohl nějaký umělce přát.

Nikolaj Nikolajevič Ge zemřel na svém venkovském statku 1. (13.) června roku 1894. Jeho umění je dnes hodnoceno především pro jeho přínos v celkovém rozvoji ruského malířství. Ge vnesl do náboženské malby zcela nový realistický trend. Jeho příkladu následovali mnozí další umělci. Kolekce jeho děl nalezneme nejen v Tretjakovské galerii, kde je také uložena významná sbírka jeho kreseb, ale také v Petrohradě, Kyjevě a v dalších světových sbírkách.

Literatura:

„Ге, Николай Николаевич“, in: Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона: В 86 томах (82 т. и 4 доп.), Petrohrad 1890–1907.

Альбом художественных произведений Н. Н. Ге, Мoskva – Petrohrad 1903.

Стасов В. В., Н. Н. Ге, Мoskva 1904.

Коваленская Н. Н. „Н. Н. Ге“, in: История русского искусства, sv. 9, kn. 1, Мoskva 1965, s. 217–259.

Зограф Н. Г., Николай Николаевич Ге, Leningrad 1968.

Порудоминский В. И., Николай Ге, Мoskva 1970.

Арбитман Э. Н., Жизнь и творчество Н. Н. Ге, Saratov 1972.

Тарасов В. Ф., Николай Николаевич Ге, 1831 – 1894, Leningra 1989.

Н. Н. Ге. 1831 – 1894. Выставка произведений. Каталог, Мoskva 1969.