Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Josef Mánes (12. května 1820 Praha – 9. prosince 1871 Praha) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Jeho otcem byl proslulý malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii.

Josef Mánes se narodil 12. května 1820 v Praze jako prvorozený syn Antonína Mánesa a jeho ženy Magdaleny. Měl dva sourozence, o 3 roky starší sestru Amálii a bratra Quida, který byl o 8 let mladší.

Jeho strýc Václav, mladší bratr Mánesova otce Antonína, byl profesorem na Pražské Akademii. Malování a umění patřilo mezi rodinné zájmy. Václav, označovaný jako „studený a prázdný“ formalista, stejně tak jako jeho učitel Bergler, ovšem strávil 3 roky v Itálii, a zprostředkoval tak Josefovi nadšení pro staré mistry.

Mladý Josef vstoupil na Akademii v roce 1835. V té době byl jeho strýc Václav po smrti ředitele Waldherra prozatímním správcem Akademie a Antonín Mánes zde právě otevřel krajinářskou školu.

Po roce studia se stává ředitelem Akademie František Tkadlík, přísně nábožensky založený člověk, který byl sice slabý umělec, ale velmi svědomitý učitel. Pravděpodobně v jeho pedagogickém působení lze spatřovat základy pevné a přesné kresby Josefovy.

Antonín Mánes v té době učil Bedřicha hraběte Sylva-Taroucca, který se brzy spřátelil s Josefem a přivedl jej k myšlenkám „národního uvědomění“.

V roce 1840 umírá ředitel Tkadlík, na doporučení Cornelia a Františka hraběte Thuna je jmenován ředitelem Christian Ruben. Václav Mánes, který opět vykonával do té doby funkci prozatímního ředitele, je tímto rozhodnutím zklamán. Následoval spor obou starších Mánesů, tedy Václava a Antonína, s Rubenem, Ruben jimi otevřeně pohrdal. Josef si byl vědom, že Rubenova umělecká potence je nevalná, proto se za otce i strýce cítil dotčen a stavěl se na jejich stranu.

V roce 1842 vážně onemocněl Josefův otec Antonín. Z tohoto roku známe také výtečné Josefovy kompozice Smrt Lukáše Leydenského a Hrobník

Následujícího roku v červenci 1843 umírá Antonín Mánes. Po otcově smrti se rodina ocitla v materiální tísni, z Hradčan se přestěhovali do Spálené ulice. O rodinu se starala rázná a praktická Josefova matka Amálie.

Josef je na pražské akademii nespokojen – a na této škole již pravděpodobně nemohl nic získat –, a tak počátkem roku 1844 odchází do Mnichova.

Maluje četné portréty, na nichž je zřejmý vliv malíře Machka. V Mnichově strávil Josef tři roky, na akademii však nevstoupil. Dokončil zde Setkání Petrarky s Laurou a Dürer na cestě do Itálie (nedochovalo se). Přestože Josef nenavštěvoval akademii, mnichovský umělecký život, který byl čilejší než pražský, mu poskytl nenahraditelné zkušenosti. Josef se v té době nadchl Genellim a Moricem von Schwind. Na jaře 1847 se definitivně vrátil do Prahy a horlivě se zúčastnil veřejného ruchu kolem roku 1848.

Stává se členem Slovanské lípy, obor výtvarný, a vstupuje do Jednoty výtvorných umělců, což byl z počátku „utrakvistický spolek" naladěný proti šlechtické Krasoumné jednotě a v českém umění vládnoucí skupině okolo Rubena. Čeští umělci měli od začátku ve spolku převahu. Josef Mánes byl jeden z nejhorlivějších členů a propagátorů Jednoty až do jejího konce.

Josef Mánes byl pověřen zhotovením podobizen politiků na sněm do Kroměříže (podobizny Strobacha, Pinkase, Fr. L. Riegra). Navštěvuje tedy Moravu a zde také poprvé vidí v ulicích své milované venkovany – ženy na trhu, moravský lid – a stává se jejich obdivovatelem. Morava je od této chvíle jeho druhou „otčinou".

Josef přijal pozvání svého přítele Bedřicha a jeho matky Leopoldiny Sylva-Tarouccové na zámek Čechy pod Kosířem na Moravě. Pobýval zde celý rok od října 1849 do října 1850. Pobyt na moravském venkově, na Hané, měl pak na jeho tvorbu rozhodující vliv. Na zámku vládlo přátelské ovzduší, přes léto byl vždy navštěvován množstvím nejrůznější společnosti. Mánes se do zámku několikrát vracel i v pozdějších letech. Jeho přítel hrabě Bedřich Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, jehož majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti.

Josefa uchvátil zejména okolní venkov s mnoha zachovalými kroji a lidovými „slovanskými" tradicemi. Pro první Album Jednoty zde Josef komponoval své Líbánky z Hané, jež zahajují „lidovou partii" Mánesova díla, dále tu vznikly romantické i karikaturní ilustrace k Brentanovým pohádkám a některé z podobizen domácích pánů ve stylu rokokových portrétů.

Po návratu do Prahy se seznamuje s inspirativní Josefínou.

V roce 1851 potkává rodinu neštěstí, umírá totiž Josefova matka. V rodině zbyli jen sourozenci a mrzoutský, staromládenecký strýc Václav. Veřejné vystoupení mu ve stejném roce přineslo trpké zklamání. V té době přispěli pražští umělci na Rubenovo vyzvání pracemi pro Album císařovně Viktorii. Josef Mánes komisi zaslal akvarel Máří Magdaleny, hříšnice a kajícnice (modelem byla jeho „kráska“). Tento akvarel byl sice v Praze vystaven, ale ve Vídni byl rozhodně odmítnut. Mánes toto ponížení nesl velice těžce.

Zahájil práci na sérii kabinetních kousků rokokového nádechu, kam patří například Políbení a pozdější V létě.

Na jaře 1852 byla zahájena stavba Karlínského chrámu a Josef Mánes měl velký zájem jej vyzdobit. Zdržel se tedy v Praze až do léta a byl v kontaktu s arch. Ullmanem i dr. Riegrem, který měl „vážný hlas“ v záležitosti stavby.

Vytváří také kompozici Soumrak, kterou zamýšlel pro nové Album Jednoty, ale výbor jeho skicu zamítl. Provádí četné krojové hanácké studie, které použil například na Diplomu pro Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, jenž objednal hrabě Bedřich Sylva-Taroucca v roce 1853.

V Praze ho zaměstnávaly většinou objednávky portrétních kreseb pro litografickou reprodukci, nedostal se tedy přes skici nebo kreslené kartony. Vytváří například Prameny Labe, Splynutí Labe s Vltavou, Alegorie léta a podobné. Jaro 1854 pak přineslo Mánesovi několik zakázek, které mu opatřily finanční prostředky na následující delší cestu. Dekoroval v té době Ullmanovu slavobránu postavenou k příležitosti příjezdu císaře do Prahy, to mu vyneslo i několik objednávek portrétů, například manželů Vendulákových. Pro Jednotu začíná pracovat na díle Domov.

V létě 1854 uskutečňuje velkou cestu přes Moravu na Slovensko a do Slezska. Cestuje přes zámek Čechy do Kroměříže, dále na Uherské Hradiště, Lanžhot, Břeclav, Trenčín, Liptov a dále na sever přes Jablunkov do Těšína a do Krakova.

V roce 1855 dokončil Domov a v následujícím roce 1856 opět strávil celé léto na zámku Čechy pod Kosířem. Pro novorozenou dceru hraběnky Isabelly namaloval akvarel Ukolébavka. Dále vytváří sérii 13 akvarelů Život na panském sídle, ve kterém scény ze života dospělých přenesl Mánes na dětské postavy. Vznikl tu i rokokový párek s červeným paraplíčkem v krajině před bouří s názvem V létě a akvarelové návrhy pro výzdobu vějíře hraběnky Sylva-Tarouccové, dvě supraporty znázorňující alegorickými dětskými postavami roční počasí a třetí, kde nesou děti znak hraběcí rodiny (k témuž motivu ročních období s dětskými figurami se později vrátil).

Po návratu do Prahy se začal zabývat ilustracemi k Rukopisu (na objednávku Bellmanna) a do této práce se Josef Mánes doslova zamiloval, pokusil se do ní vložit „esenci" svého ducha i umění, svých studií národopisných i archeologických, svých zkušeností dekorativních i ornamentálních.

Bezpočetné kompoziční studie i kresby na dřevo zabíraly jeho nejlepší čas i síly po několik let. Výsledkem však bylo jen zklamání. Vydávání bylo po dvou sešitech pro nedostatek odběratelů zastaveno.

V této době však měl Mánes i jiné objednávky, například vytvořil celou řadu slavnostních terčů pro sbor pražských ostrostřelců 1858–67 a některé podobizny (pí. Luisa Bělská, děti z rodiny Bělských).

V roce1860 se vrátil na veřejnou výstavu – od svých akademických let v Praze poprvé – a vystavil skládací Oltář domácí (zmizel), dále vytváří ilustrační práce pro Bellmana 1859, humoristické kresby o dr. Faustovi a ilustrace k Bibli (1860–1864). Oltářík se však na výstavě neprodal, vydávání Rukopisu bylo zastaveno, tento umělcův neúspěch v „mužných" letech pravděpodobně„podkopal" jeho duševní rovnováhu.

Mánes v pražské společnosti stál dosti osaměle. Jednota se rozpadla r. 1856 a spolek Arkadie, „utrakvistický literárně-umělecký spolek", který Mánes pomáhal založit s Mikovcem, živořil. I sám umělec žil ve stísněných materiálních poměrech. Velkou oporou mu byl přítel malíř Karel Purkyně, velice inteligentní a charakterní muž, a jeho rodina.

Josef Mánes získává zakázky portrétní (p. a pí Václavíkovi, 1865), dekorativní (Diplomy čestného měšťanství Karlínského a Soboteckého pro F. Paláckého a dr. Riegra z r. 1861, prapor Hlaholu 1862 a roudnický prapor svatojirský 1864). Kromě toho však také získává dvě větší úlohy: práce pro karlínský kostel a kalendářní desku Staroměstského orloje.

Jedním z nejvýznamnějších zakázek jsou dveře karlínského chrámu, sestávající z 8 větších a 12 menších medailonů, které dle jeho nákresů provedl sochař Šimek. Dále zde pro tabernákl v postranní lodi maloval postavy českých zemských patronů a k slavnosti posvěcení chrámu dvě velké dekorativní příležitostné malby, na nichž je patrná jistá chladná korektnost.

Pražský orloj, respektive jeho kalendářní deska, je považována za vrchol Mánesova díla a umělec sám jej patrně takto vnímal. Zúročil zde nejen zkušenosti a inspirace ze své velké cesty na Slovensko a do Polska, ale i své znalosti národopisné a historické. Vytváří také malý karton Petr Cornelius vítán v Praze, tato epizoda ho patrně příjemně vytrhla z práce na Orloji. Při tomto svém největším díle se čím dál více se uzavíral do sebe, stával se samotářským a nemluvným.

V roce 1863 je nově založena Umělecká beseda, zde je ještě Mánes spolkově činným, a stává se prvním předsedou výtvarného odboru, ale jeho umělecká činnost po dokončení Orloje znatelně ochabuje.

V roce 1866 se náhodou vyhnul pruské okupaci Prahy výletem do Horšova Týna, kde bývala rodina Mánesů hosty u barona Koce z Dobrše. Tou dobou byl však Josef Mánes již nemocný.

Jeho zdraví se však na venkově poněkud zlepšilo, a tak mohl dokončit obrazy patronů pro Karlínský kostel a zúčastnit se v roce 1867 Ruské pouti na výstavu do Moskvy (nic bližšího se o této cestě nezachovalo).

Umělcova apatie stále rostla, pracoval jen občas a po dlouhých pauzách, stával se roztržitým, nesoustředěným. Z této doby jsou známa už jen záhlaví a některé kresby pro Hálkovy Květy (1867). Již tak úzký okruh jeho přátel se ztenčil ještě úmrtím Karla Purkyněho v roce 1868.

Zhoršoval se i jeho fyzický stav a některé zvláštnosti v chování naznačovaly duševní poruchu. Uchovával suché housky na židlích a stolech v ateliéru či vycházel do ulic s rozžatou svíčkou.

Jeho přítel a známý mecenáš Vojtěch Lanna, který byl s jeho nedobrým stavem obeznámen, mu na jaře 1870 poskytl prostředky na vysněnou studijní cestu do Itálie, aby zde umělec „přišel na jiné myšlenky". Když se ale Josef Mánes dostal do Říma, došly odtamtud od zde pobývajícího sochaře Šimka poplašné zprávy o jeho stavu. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma na něj působily přesně naopak než přátelé očekávali, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Nakonec se za ním musela vypravit sestra Amálie. Miloš Jiránek o tom píše: „Našla ho na schodech římského kostela v houfu žebravých dětí, zchátralého zevnějškem, netečných, vyhaslých očí. Odvezla ho nazpátek do Prahy a martyrium volného umírání těla pak trvalo ještě plný rok. V záchvatech zuřivosti zničil prý mnoho ze svých prací. Zemřel v sobotu 9. prosince 1871 o 6. hodině večer.“

Josef Mánes byl pohřben v úterý 12. prosince 1871 na Olšanech za malé účasti pouze svých nejbližších.

Dílo:

Jeho tvorba vychází z romantismu, byla inspirována životem venkovského lidu, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. Jedním z jeho nejznámějších děl je už výše zmíněná kalendářní deska z roku 1865 na Staroměstském orloji (dnes už kopie, originál je uložen v Muzeu hl. m. Prahy). Zobrazuje alegorii 12 měsíců. Další díla:

Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu (1843)

Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327 (1845–1846)

Příjezd hosta (1853–1855)

Při měsíčku (1853–1855)

Josefina (1855)

Červené paraplíčko (V létě) (1855)

Luisa Bělská (1857)

Švadlenka (1858–1859)

Anna Vaclavíková (1862)

Labská krajina (1863)

Řípský kraj (1863)