Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Andrea Mantegna (asi 1431 ‒ 13. září 1506) byl veliký italský malíř období renesance. Stejně jako ostatní umělci té doby, také Mantegna experimentoval s perspektivou. Ve svých obrazech například často snižoval horizont s cílem vytvořit pocit větší monumentality. Jeho obrazy působí dojmem, že byly zhotoveny z kamene či kovu: množství postav připomínajících sochy vypovídá o jeho v zásadě sochařského přístupu k malbě. Mantegna je právem považován za génia, za jednoho z největších benátských, italských a světových umělců všech dob. Nepůsobil však pouze jako malíř, vedl rovněž tiskařskou dílnu a byl před rokem 1500 jedním z předních benátských tiskařů.

Andrea Mantegna se narodil v Isola di Carturo nedaleko Padovy, která tehdy byla součástí Benátské republiky, jako druhý syn tesaře Biagia. Ve věku jedenácti let vstoupil do učení k padovskému umělci Francescovi Squarcionemu. Squarcione byl svým původním povoláním krejčí a k malování jej vedla jeho nezdolná touha a fanatický obdiv k římským památkám. Často cestoval po celé Itálii a pravděpodobně také po Řecku a vytvářel obdivuhodnou sbírku starých soch, váz a reliéfů a podle těchto artefaktů kreslil a maloval. Jeho dům a sbírka byla přístupná každému, kdo chtěl stejně jako on podle těchto předmětů pracovat, nebo měl prostě jen zájem o historii. Do značné míry tak patrně celoživotně inspiroval mladého Mantegnu k jeho lásce k antické historii. Squarcione také pracoval na četných zakázkách v Padově a dával svým žákům mnohem více prostoru k vlastní realizaci, než bylo zvykem v jiných dílnách. Pro Mantegnu to byla skvělá škola.

Squarcioneho dílnou prošlo nejméně 137 malířů a studentů umění, které známe, a jeho dílna se tak stala proslulými po celé Itálii. Padova vždy přitahovala velké množství umělců nejen z Veneta, ale také z Toskánska. Tvořili zde mj. Paolo Uccello, Filippo Lippi a Donatello. Mantegnova kariéra se tak formovala mimo jiné právě pod vlivem florentského umění. Squarcione se mu nadstandardně věnoval, Mantegna byl jeho oblíbeným žákem, naučil jej latinsky a inspiroval jej ke studiu římského sochařství. Mistr jej také naučil pracovat s perspektivou, z čehož Mantegna těžil po celý život. Nicméně i tak se Mantegna se svým mistrem v sedmnácti letech rozešel ve zlém. Později několikrát prohlašoval že Squarcione profitoval z jeho práce, aniž by mu za ni zaplatil.

Jeho první samostatnou práci, nyní již bohužel ztracenou, představoval oltářní obraz pro kostel Santa Sofia v Padově z roku 1448. Ve stejném roce byl Mantegna povolán, aby spolu s Nicolem Pizolem a další skupinou malířů pracoval na výzdobě kaple Ovetari v příčné lodi kostela Emeritani (SantʼAgostino degli Eremitani). Zdá se však, že mnozí Squarcioneho žáci včele s Mantegnou pracovali již předtím na sérii fresek v kapli S. Cristoforo, v tomtéž kostele, dnes považovaných za jeho mistrovské dílo. Díky řadě náhod dokončil většinu práce v kapli Ovetari Mantegna sám. Fresky zobrazující život svatého Jakuba byly označovány kritiky za neobyčejně povedené a připomínající postavy z kamene. Zde také Mantegna použil na fresce zobrazující svaté Petra a Pavla poprvé perspektivu sníženého horizontu. Zdá se tedy, že Mantegna dospěl ke svému vlastnímu typickému uměleckému výrazu a mistrovskému stylu velice záhy, ještě jako mladík. S těmito freskami také tematicky souvisí oltářní obraz v San Zeno ve Veroně namalovaný v pozdější době. Celá série fresek byla téměř úplně zničena v roce 1944 při spojeneckém bombardování Padovy. Zničení fresek však přečkala jedna z přípravných skic.

Mezi další fresky spadající dobou vzniku do počátečního období umělcovy samostatné činnosti patří vyobrazení dvou světců pro vstupní předsíň, respektive verandu kostela svatého Antonína v Padově z roku 1452 a dále například oltářní obraz sv. Jakuba s ostatními světci z roku 1453 pro kostel S. Giustina, který je nyní k vidění v Galerii Brera v Miláně. Mladý Mantegna rychle postupoval ve své práci a dostal se pod vliv Jacopa Belliniho, otce slavných malířů Giovanniho Belliniho a Gentile Belliniho, a dcery Nicolosie. V roce 1453 dal Mantegnovi Jacopo souhlas k manželství s jeho dcerou a stal se tak nejen jeho učitelem ale i tchánem.

Mantegna již nikdy neopustil styl, který si osvojil v Padově. Přesto však ve svém vývoji neustrnul a svou práci v průběhu let neustále zdokonaloval, a to zejména s ohledem na vyváženost jemných barevných tónů. Jedním z jeho velkých cílů byl optický klam, ve kterém byl bezesporu mistrem. Jeho dokonalé ovládnutí perspektivy mu umožnilo vytvářet kompozice, které sice nebyly vždy matematicky správné, ale za to vytvářely ohromující efekt na diváka. Mantegna tak vytvářel umění, jehož cílem nebylo hledání pravdy ve smyslu realistické správnosti obrazu, nýbrž především dekorativní, umělecký dojem a efekt.

Padova Mantegnu zbožňovala, stal se zde úspěšným a obdivovaným umělcem. Přesto však město opustil v poměrně mladém věku a nikdy se zde již znovu neusadil. Svůj další život prožil především ve Veroně, Mantově a Římě, pravděpodobně také pobýval ve Florencii a v Benátkách. To, že se do Padovy již nikdy nevrátil, bylo mnohými historiky přičítáno jeho neshodám či dokonce nepřátelství s jeho starým učitelem Squarcionem. Kolem roku 1459 namaloval ve Veroně velký oltářní obraz pro kostel San Zeno Maggiore, zobrazující Madonnu s anděly a čtyřmi svatými na každé straně. Byl to pravděpodobně první kvalitní příklad renesančního umění v tomto městě a inspiroval podobný obraz od veronského umělce Girolama dai Libri.

Ve stejném roce vstoupil malíř do služeb Ludovica III. Gonzagy z Mantovy a následujícího roku se dočkal jmenování dvorním umělcem. Zpočátku bydlel v obci Goito, ale v prosinci 1466 se přestěhoval i s rodinou do Mantovy. Mantegna získal v Mantově stálý plat 75 lir měsíčně, což byla značně vysoká částka a ilustruje dobrou pověst a prestiž umělce. Ve skutečnosti byl Mantegna v Mantově vůbec prvním malířem u dvora.

Za mistrovské dílo, které Mantegna v Mantově vytvořil, lze bezesporu považovat vnitřní výzdobu prostor v městském hradě, známých jako Camera degli Sposi (doslovně Svatební komora), kde vytvořil sérii fresek obsahujících mimo jiné četné portréty rodiny Gonzagových a některé postavy géniů. Tato práce byla definitivně dokončena pravděpodobně v roce 1474. Deset let, která následovala po tomto datu, nebylo příliš šťastných ani pro umělce ani pro Mantovu. Mantegnovi umírá jeho syn Bernardino. Umírá také Ludovico III., jeho manželka Barbara i jejich dědic a nástupce Federico, který pasoval Mantegnu na rytíře. Teprve s nástupem Francesca II. Gonzagy mohl Mantegna začít znovu tvořit. Postavil si tehdy velký dům v blízkosti kostela San Sebastiano a vyzdobil jej řadou fresek a obrazů. Dům můžeme v Mantově vidět i dnes, přestože umělecká výzdoba je zcela ztracena. V tomto období začal Mantegna sbírat antické busty, z nichž některé mu věnoval Lorenzo de Medici v roce 1483, kdy tento florentinský vladař navštívil Mantovu. Mantegna maluje architektonické a dekorativní fragmenty a dokončuje obraz Utrpení svatého Šebestiána, který dnes visí v Louvru.

V roce 1488 papež Inocenc VIII. Mantegu požádal, aby vyzdobil freskami kapli Belvedere ve Vatikánu. Tyto fresky, včetně významného a obdivovaného Kristova křtu byly zničeny papežem Piem VI. v roce 1780. Mantegna zde byl ve své malbě poněkud více konzervativní než v Mantově, práce byla dobře přijata a zřejmě i umělec s ní byl spokojen. Celkově však Mantegnu jako milovníka římské historie Věčné město spíše zklamalo, v dalších letech se v jeho dílech objevuje spíše hořká vize starověku než jednoznačný a přímý obdiv.

Mantegna se vrátil do Mantovy v roce 1490 a vstoupil zde do služeb nové markýzy, kultivované a inteligentní Isabelly dʼEste. V té době dokončoval devět obrazů zobrazujících triumfy římských císařů, na kterých zřejmě začal pracovat ještě v Římě, a které dokončil nejspíše v roce 1492. Tyto skvělé kompozice jsou považovány za vrcholná Mantagnova díla. V roce 1628 byla prodána králi Karlu I. Anglickému a dnes je můžeme vidět Hampton Court Palace (plátna jsou poněkud vybledlá, ale zbavená pozdějších přemaleb). Mantegnova dílna vytvořila podle těchto děl celou řadu rytin, které obrazům přinesly celoevropskou proslulost.

I přes své zhoršující se zdraví Mantegna dále horlivě tvořil. Díla z tohoto období zastupují obrazy Madona v jeskyni, Svatý Šebestián, Oplakávání Krista (tento obraz zřejmě namaloval pro svou vlastní pohřební kapli). Asi v roce 1495 namaloval umělec obraz Madonna della Vittoria, jenž je nyní vystaven v Louvru. Obraz byl namalován temperou na památku bitvy u Fornova, jejíž sporný výsledek chtěl Francesco Gonzaga z Mantovy prezentovat jako vítězství italské Ligy. Obraz původně visel v kostele postaveném podle Mantegnova návrhu. Bylo ostatně zvykem, že tehdejší dvorní malíři měli na starost i architekturu. Jedná se o jeden z nejkrásnějších Mantegnových obrazů. Madona je zde obklopena světci a archanděl Michael spolu se svatým Mořicem drží její plášť, který zasahuje až ke klečícímu donátorovi Francescu Gonzagovi.

Po roce 1497 Isabella dʼEste Mantegnu pověřila vytvořením cyklu mytologických obrazů inspirovaných příběhy básníka Paride Ceresara pro její soukromý byt (Studiolo) v Palazzo Ducale. Tyto obrazy byly později rozptýleny po Evropě. Jeden z nich, zobrazující legendu o bohu Komovi, zůstal v levé části nedokončený a domaloval jej až malíř Lorenzo Costa, jenž byl Mantegnovým nástupcem na místě dvorního malíře v Mantově.

Po smrti své manželky se Mantegna stal v pokročilém věku otcem nemanželského syna se jménem Giovanni Andre. Ve vysokém věku se také stal svědkem vyhnání svého dalšího syna Francesca z Mantovy, a to když upadl u dvora v nelibost. Snad v souvislosti s tím se umělec musel zbavit své sbírky antických bust, včetně milované busty Faustina. Brzy po této transakci malíř dne 13. září 1506 v Mantově umírá. V roce 1516 mu synové nechali vystavět náhrobek v kostele S. Andrea, pro který dříve maloval oltářní obraz do pohřební kaple. Kostel sám pak vyzdobil malíř Corregio.

Mantegna proslul rovněž jako grafik a rytec, ačkoli z této oblasti jeho činnosti máme podstatně méně informací. Je to dáno zejména tím, že žádnou ze svých grafik nikdy nepodepsal (s jedinou spornou výjimkou z roku 1472). Podle informací Vasariho, jenž jako obvykle původ všeho viděl pouze ve Florencii, začal Mantegna vyřezávat své rytiny teprve za svého pobytu v Římě, když se nechal inspirovat rytinami Florenťana Baccia Baldiniho podle Sandra Botticelliho. To se však zdá být velice nepravděpodobné. Jednak by to znamenalo, že všechny své technicky náročné grafiky plné postav vytvořil během pouhých šestnácti či sedmnácti let, což se zdá jako příliš krátká doba, a dále je potřeba zohlednit zřetelné souvislosti s daleko starším vývojem Mantegnova uměleckého stylu. Své první rytiny tak pravděpodobně vytvořil spíše ještě jako mladík v Padově u význačného zlatníka jménem Niccolò.

Nejvýznamnější díla:

• Madona se spícím dítětem ‒ 1454 ‒ Staatliche Museen, Gemäldegalerie, Berlín

• Oltář sv. Zeona ‒ 1457‒1460 ‒ kostel sv. Zeona

• Sv. Jiří ‒ 1460 ‒ Galleria dell’Accademia, Benátky

• Sv. Šebestián ‒ 1455‒1467 ‒ Kunsthistorisches Museum, Vídeň

• Svatební místnost (Camera degli Sposi) ‒ 1473 ‒ Ducale Palace, Mantova

• Mrtvý Kristus ‒ 1501 ‒ Pinacoteca di Brera, Milán

• Francesco Gonzaga ‒ 1460 ‒ Museo Capodimonte, Neapol

Literatura:

Janson, H. W., Janson, A. F., History of Art. Harry N. Abrams, Inc., Publishers. 6 edition. January 1, 2005.

Early Italian Engravings from the National Gallery of Art; J.A. Levinson (ed); National Gallery of Art, 1973.

Martineau, J., Boorsch S. (eds.), Andrea Mantegna, New York: Metropolitan Museum of Art; London: Royal Academy of Arts, 1992; Exhibition Catalog: Metropolitan Museum of Art; Royal Academy of Arts.

„Andrea Mantegna“, in: Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913.

Berger, J., Berger K., Lying Down to Sleep. Corraini Edizioni. 2010.