Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Luděk Marold se narodil 7. srpna 1865 v Praze na Malé Straně. Podle rodinné tradice mu byla určena vojenská kariéra, ale jeho studijní výsledky nestačily k přijetí do vojenské kadetky. Na řadu proto přišla náhradní varianta, pražská Akademie výtvarných umění, kam byl přijat jako jeden z mála studentů již v šestnácti letech.

Marold byl od začátku svého výtvarného působení označován za klasický příklad takzvaného přirozeného talentu. Od počátků se u něj projevovala samostatnost a svobodomyslnost, což zřejmě vedlo k jeho studijním problémům. Tehdejší vedení akademie nebylo nakloněno novátorským metodám a drželo se tradicionalistických principů. Marold dával otevřeně najevo svůj nesouhlas s touto skutečností. Díky svému buřičskému přístupu byl po roce studií vyloučen. Stav, v němž se nacházela Akademie v tomto období, byl dosti kritický, a proto nebylo jeho vyloučení ze studií nikterak negativní událostí.

V roce 1882 byl přijat na mnichovskou Akademii, i když ke zkouškám přišel pozdě a nedržel se tématu zadání. Mnichovské umělecké prostředí bylo mnohem pokrokovější a liberálnější než pražské a nebránilo Maroldovi v potřebné seberealizaci. V rychle se rozvíjející metropoli navíc působila velmi početná umělecky aktivní česká komunita, která vytvořila vlastní spolek Škréta, mezi jehož členy patřil například Alfons Mucha nebo Karel Raška.

Během krátké doby získal Marold technickou rutinu, odvahu k plenérové malbě a ponětí o soudobém výtvarném dění. Na základě technické zručnosti si pak začal budovat vlastní rukopis a brzo se prosadil jako ilustrátor. Ilustrace ho naučila vybírat charakteristický okamžik děje a instinkt k zachycení pravé chvíle mu byl vrozený. Hlavním vyjadřovacím prostředkem se mu stala měkká rozmývaná kresba, kvaš a akvarel. Jeho kresby byly často směsicí rozličných technik, protože dogmaticky nedodržoval přesné technické postupy. Jeho cílem bylo co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Jeho síla byla tam, kde mohl vystihnout více figurový výjev a půvab dané chvíle. Zajímaly ho především barvité postavy žijící na okraji společnosti a všední život ulice. Nebyl nakloněn teoretizování, což je patrné už z jeho působení na pražské Akademii – spoléhal se na takzvaný zážitek oka a nedával obrazům žádné další poslání.

Marold byl od svých devatenácti let považován za významného ilustrátora, který je schopný originálně zachytit prchavé okamžiky běžného života. Díky doporučení svých mnichovských profesorů se stal záhy dvorním ilustrátorem nakladatelství Braun a Schneider. Jeho přijetí napomohl také fakt, že nakladatelství hledalo mladého, průbojného umělce, jehož tvorba by byla zrcadlem doby. V následující době spolupracoval také s pražským Světozorem a mnichovským časopisem Fliegende Bläter. Tímto způsobem se velmi rychle prosadil, což bylo v té době dosti neobvyklé.

Maroldův poslední rok v Mnichově byl spjat s těžkými zdravotními obtížemi. Prodělal revmatickou horečku, která ho ovlivnila na celý zbytek života. I z tohoto důvodu se rozhodl pro návrat do Prahy a také si zde chtěl dokončit studia. Hned v roce 1888, necelý rok po svém návratu, oslnil pražské umělecké kruhy obrazem Vaječný trh, který dokonale vystihoval atmosféru onoho místa. Snad i díky tomuto úspěchu získal záhy státní stipendium a odcestoval do Paříže. Zde se měl věnovat dekorativní malbě, ale práce v proslulém Gallanově ateliéru se mu nezdála příliš zajímavá. Lákal ho opět běžný život a dění na pařížských bulvárech. Vzdal se tedy stipendia a spoléhal na prostředky vydělané ilustracemi. Chtěl se stát nezávislým, ale čím byl slavnějším a vyhledávanějším, tím víc ztrácel potřebnou svobodu, neboť musel plnit zakázky vydavatelů. Na malbu a volnou tvorbu mu paradoxně nezůstal téměř žádný čas. Ve svých ilustracích dával přednost kvalitě kresby před vazbou na daný text. Často nebyl ani detailně obeznámen s obsahem textu, což souviselo s jeho časovou vytížeností, ale také s ne příliš velkou zálibou v četbě.

V Paříži se rozhodl zůstat a v roce 1891 se oženil se Zdenou Makovskou. Ještě téhož roku se jim narodil syn Ludvík, což pro Marolda znamenalo nutnost přijímání většího množství zakázek, aby byl schopen rodině poskytnout patřičný životní standard. Jeho výdělky nebyly ani v předešlém období malé, byl ovšem zvyklý na poměrně luxusní život a nechtěl se ho vzdát ani v pozdějším období.

Na konci 90. let 19. století se opět vrací i s rodinou do Prahy. Popudem bylo přijetí zakázky panoramatické malby Bitvy u Lipan a slibované místo na pražské Akademii. Malba byla určena na Výstavu architektury a inženýrství, která se konala v roce 1898. Marold měl na realizaci tohoto projektu velmi málo času, a proto byl nucen pracovat nad rámec svých fyzických možností. Obraz dokončil v termínu, ale jeho realizace se mu stala zřejmě osudnou a 1. prosince 1898 náhle umírá v pouhých třiceti letech.

Pro svou dobu znamenalo jeho dílo napojení českého umění na velice módní francouzské tendence a závaznou normu technické dokonalosti. Neodmyslitelně patří k české secesi, i když jeho dílo nese silné naturalistické prvky. Svou propagací českého malířství a uznáním světové umělecké kritiky si vydobyl pevné místo v dějinách českého umění.

Prameny:

Wittlich, Petr: Umění a život – doba secese, Praha 1897