Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Alfons Maria Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha) byl nejvýznamnější český malíř a návrhář období secese, jehož dílo bylo zpočátku nedoceněno. Dnes však patří k nejznámějším a nejoblíbenějším českým umělcům.

Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 do rodiny soudního úředníka Ondřeje Muchy. Traduje se, že maminka mu jako batoleti zavěšovala tužku kolem krku, a tak malý Alfons dříve kreslil, než chodil. V letech 1870–1875 studoval na gymnáziu v Brně, poté mu otec zajistil místo soudního písaře. Zde působil do roku 1879, kdy byl vyhozen pro své pravidelné zkrášlování úředních spisů fantazijními motivy. Mezitím v roce 1877 neuspěl u přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění. Krátkou dobu pak pracoval jako malíř ve vídeňském Ringtheatru, ale po jeho požáru se vrátil domů. Během cesty se mu podařilo vyvolat aféru, neboť vytvořil karikaturní podobiznu manželky mikulovského starosty. Díky tomutu pozdvižení si ho však všiml hrabě Karl Khuen Belasi, který v té době hledal malíře do svého zámečku Ema v Hrušovanech. S Muchou byl spokojen a několik let pak byl jeho mecenášem – díky němu mohl Mucha studovat v letech 1885–87 v Mnichově a v letech 1887–1888 na pařížské akademii Julian.

Zásadní přelom v jeho tvorbě a životě představuje rok 1894, kdy byl víceméně náhodou a z nouze požádán slavnou francouzskou herečkou Sarah Bernhardtovou o vytvoření plakátu pro její roli Gismondy v dramatu Victora Sardou. Mucha obstál a obdržel exkluzivní smlouvu pro následujícíh šest let – mj. navrhoval pro herečku oděvy a účesy. Tento styl dokonce nesl jeho jméno – Francouzi jej nazývali „Le styl Mucha" a byl pro ně synonymem secese. V roce 1897 uspořádal svou první výstavu v pařížské galerii Bodiniére. Paříž hrála v celém Muchově životě zásadní roli, mimo jiné i proto, že se zde r. 1898 stal zednářem.

V roce 1899 byl požádán rakousko-uherskou vládou o vytvoření interiéru pavilonu Bosny a Hecegoviny na Světovou výstavu v Paříži roku 1900. Krátce poté vyšly jeho příručky pro umělce Documents décoratifs a Figures Décoratives a roku 1901 byl Mucha jmenován rytířem francouzské Čestné legie.

V letech 1904–1910 působil jako malíř a pedagog v Americe, kde založil Slovanský výbor a seznámil se s americkým milionářem Charlesem R. Craneem, který ho podporoval během tvorby Slovanské epopeje. Po návratu z Ameriky se 12 obrazy podílel na výzdobě Primátorského salonu Obecního domu.

Se svou žačkou Marií Chytilovou z Chrudimi se oženil 10. 6. 1906. Z tohoto manželství se narodily dvě děti: dcera Jaroslava a syn Jiří. Obě děti se narodily v Muchově pozdějším věku, při narození dcery mu bylo 48 let, při narození syna dokonce 55. Vztahy mezi synem, pozdějším známým českým spisovatelem, a otcem nebyly zřejmě příliš idylické. Dcera Jaroslava (rovněž malířka a restaurátorka) byla otci častým modelem, její portrét jako dítěte i ženy můžeme nalézt na prvních československých bankovkách.

Poslední třetinu svého života zasvětil Mucha malbě Slovanské epopeje, která vznikala v letech 1910–1928 na Zbiroze a byla věnována městu Praha. Část tohoto díla představil na úspěšné výstavě v Brooklynském muzeu v New Yorku v roce 1921.

Celý život byl nadšeným vlastencem; mimo jiné navrhl barevné okno pro katedrálu sv. Víta. Naposledy vystavoval svá díla na Světové výstavě v Paříži v roce 1936. Jako vlastenec a také velmistr pražské lóže byl ve svém vysokém věku zatčen gestapem a brzy po svém propuštění zemřel na zápal plic.

Jeho pohřeb se stal národní manifestací, na níž promluvil i někdejší Muchův odpůrce Max Švabinský.

Alfons Mucha začal kreslit velmi záhy – svou první kresbu Ukřižování vytvořil v osmi letech, tehdy ještě levou rukou. Umělecké nadání nedokázal potlačit ani ve svém civilním zaměstnání. Jeho talent byl rozvinut zejména během zahraničních studií a v zahraničí také vytvořil svá první úspěšná díla.  Mucha byl jedním z nejvýznamnějších kreslířů evropské secese – podle něho někdy bývá nazývána i Le styl Mucha. Vynikl především právě v grafice, v níž se proslavil svými plakáty, na nichž vytvořil ideální typ osudové ženské postavy (femme fatale). Mezi nejznámější ze 119 plakátů patří plakáty pro továrnu Lefévre – Utile a plakáty pro Sarah Bernhardtovou. Známé jsou hlavně plakáty pro divadelní hry s Bernhardtovou (Dáma s kaméliemi, 1896; Médea, 1898), plakáty pro Salon des Cents (1896–1897), ale i volné grafické listy a dekorativní panneau (Čtyři roční období, 1896; Čtvero umění, 1898; Květiny, 1897; Měsíce, 1899).

Ačkoliv jeho rodina byla častým modelem pro jednotlivé zakázky, soubor obrazů Moje rodina vyšel na světlo až po revoluci v roce 1989. To zřejmě souvisí s tím, že během komunistické éry bylo Muchovo dílo považováno „dekadentní a zavrženíhodné", řečeno slovy Zdeňka Nejedlého. To také vysvětluje skutečnost, že o velmi úspěšné londýnské výstavě z roku 1962 nepadla v tehdejších českých médiích ani zmínka.

Stejně slavné byly i Muchovy ilustrace (Ilsea, princezna Tripolská R. des Fleurse, 1897), návrhy kalendářů a knižní grafika (ornamentiku Art Nouveau dovedl k vrcholu v Otčenáši, 1899), věnoval se však i užité grafice (jídelní lístky, divadelní programy) a uměleckému řemeslu.

Mucha byl umělcem poměrně všestranným – jako architekt se projevil již při navržení interiéru pavilonu Rakouska-Uherska na Světové výstavě v Paříži a interiéru Fouquetova klenotnictví v Paříži a pro tuto firmu dodával i návrhy šperků, které patří k nejlepším skvostům secesního šperkařského umění. Rovněž si navrhoval svou bubenečskou vilu, v níž je v současné době velvyslanectví. Vedle toho je autorem pozoruhodného architektonického návrhu Pavilónu člověka (1897), který však na světové výstavě v Paříži nebyl nakonec realizován. Po příchodu do Prahy navrhl zde výzdobu jednoho ze sálů Obecního domu a především pracoval na monumentálním cyklu pláten Slovanská epopej (1910–1928).

Rovněž byl autorem první československé poštovní známky zobrazující Hradčany (nad nimiž ovšem „omylem" vychází slunce), a také bankovek, kterých vytvořil celkem sedm. První byla stokoruna z roku 1919, nejcennější pak je padesátikoruna z roku 1929. Mucha rovněž fotografoval, vytvářel vignety, exlibris ad.

Zajímavý je osud Slovanské epopeje (cyklus 20 obrazů), kterou Mucha Praze daroval zcela bez nároků na honorář – pouze s přáním, aby pro ni město vystavělo důstojný pavilon (což se dodnes nestalo). Během války byla porůznu ukrývána, což jejímu stavu příliš neprospělo. Po válce byla rekonstruována malířovou dcerou Jaroslavou Muchovou-Teršovou a jejím manželem a od roku 1963 je možné ji spatřit v Moravském Krumlově.
Známý je rovněž obrazový cyklus Čtyři roční období.

Po revoluci v roce 1989 byl Mucha rehabilitován a v roce 1994 byla na Pražském hradě uspořádána zásadní výstava jeho velkým obdivovatelem Václavem Havlem. Velkým obdivovatelem a zároveň sběratelem Muchových děl je také bývalý český tenista Ivan Lendl.

Po smrti syna Jiřího v roce 1991 založila jeho vdova a syn John (Alfonsův vnuk) Nadaci Alfonse a Jiřího Muchy.

O Muchovi:

V literatuře zabývající se Alfonsem Muchou je na prvním místě román jeho syna Jiřího Muchy – Kankán se svatozáří.
Přední českou kunsthistoričkou zabývající se Muchou je dr. Jana Šmejkalová. První muchovskou monografii vydala v roce 1996 Jana Brabcová.

Ze zahraničních vědců, kteří se Muchou zabývali, je na prvním místě třeba jmenovat francouzského filokartistu Alaina Weila, autora jediného existujícího katalogu Muchových pohlednic.
V roce 1935 byla v Mikulově instalována pamětní deska na domě dnešního hotelu Rohatý krokodýl, která byla nacisty zničena. Autorem náhradní pamětní desky je Nikos Armutitis.

V Ivančicích byl z budovy někdejšího soudu, kde se Mucha narodil, vytvořen jeho památník a na jeho zdech byla instalována pamětní deska. Byl jmenován čestným občanem Kyšperku, v němž strávil letní prázdniny let 1934 a 1935 v Künzlově vile č. 474 a namaloval zde mj. Dobytí Nymburka husity.

Mucha je rovněž připomínán na zbirožském zámku, v němž s celou rodinou bydlel během vytváření Slovanské epopeje.

Dílo:

plakáty
poštovní známky a bankovky
výzdoba Primátorského sálu v Obecním domě – 1910–1911
Slovanská epopej – cyklus 20 velkých pláten – 1911–1928
(10 obrazů věnováno českým dějinám, 10 dějinám ostatních slovanských národů):
1. Slované v pravlasti (Mezi turanskou knutou a gótským mečem)
2. Slavnost Svantovítova na Rujaně (Když bozi válčí – spása v umění)
3. Zrušení nevolnictví na Rusi (1861)
4. Bratrská škola v Ivančicích (Kolébka Bible kralické)
5. Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)
6. Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské (1412. Kouzlo slova – pravda vítězí)
7. Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě (863–880. Chvalte Boha rodným jazykem)
8. Po bitvě u Grunwaldu (1410. Severoslovanská vzájemnost)
9. Car Simeon Bulharský (889–927. Jitřenka slovanského písemnictví)
10. Jan Milíč z Kroměříže (Klášter z nevěstince)
11. Schůzka Na Křížkách (1419. Kouzlo slova. Podobojí)
12. Přemysl Otakar II., král železný a zlatý (1253–1278)
13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346. Slovanské zákonodárství)
14. Petr Chelčický (Neoplácet zlem zlé)
15. Jan Ámos Komenský, učitel národů (Plamínek naděje)
16. Mont Athos (Svatá hora. Vatikán pravoslavných)
17. Po bitvě na Vítkově (1420. Tě Boha chválíme)
18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458–1471)
19. Přísaha „Omladiny" pod slovanskou lípou 1894 (Slovanské obrození)
20. Apotheosa z dějin Slovanstva (Čtyři období Slovanstva ve 4 barvách)
Slavia – reklamní plakát pro Pojišťovací banku Slavie v Praze – 1907
Ilsea, princezna Tripolská – ilustrace pohádky – 1897
Drahokamy – cyklus 4 dekorativních panó: Topas, Rubín, Ametist a Smaragd – 1900
Documents décoratifs, Figures decoratives – 1902, 1905
Vzpomínka na Ivančice – obraz/pohlednice – 1903
Soubor divadelních plakátů pro Sarah Bernhardtovou – 1897–1903
Otčenáš – vlastní Muchova ilustrovaná kniha nejznámějšá modlitby – 1899
Návrh na čsl. bankovku 50,– Kč červená – 1931
Výzdoba pařížského klenotnictví Fouguet – 1900
Jan Rokycana – historický obraz – 1933
Divadelní opona pro Sokol Zbiroh – 1923
Blahoslavenství – cyklus 7 obrazů/pohlednic – 1906
Barevné okno ve Svatovítském chrámu – 1931
Starostlivým matkám – cyklus 8 barevných ilustrací na téma mateřství – 1934
Česká píseň – obraz k poctě nejlepších českých hudebních skladatelů – 1930
Sokolský plakát k VI. Všesokolskému sletu – 1912
Exlibris pro Votřebala – 1920
Návrh secesních šperků pro Sarah Bernhardtovou – 1898–1905
Snění – dekorativní panó – 1896
Blondýnka a Tmavovláska – 2 byzanské hlavy na dekorativním panó – 1898
Princezna Lointaine – reklamní plakát pro firmu Lefévr Utile – 1903
Dva reklamní plakáty pro Hospodářské výstavy ve Vyškově a Hořicích – 1902 a 1903