Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Alexej Kondratěvič Savrasov (rusky Алексей Кондратьевич Саврасов, 24. května 1830 ‒ 8. října 1897) byl ruský malíř a tvůrce lyrického, náladového krajinářského stylu, který významně ovlivnil celou řadu jeho současníků.

Savrasov se narodil v rodině moskevského obchodníka a začal kreslit již ve velmi útlém věku. Ve svých dvanácti letech se již věnoval akvarelu a kvaši, které dokonce úspěšně prodával pouličním prodavačům. V roce 1844 se talentovaný chlapec proti vůli otce, který doufal, že jeho syn bude také obchodníkem, zapsal na Moskevskou školu malířství, sochařství a architektury. Zde se od samého začátku bez dlouhého hledání a tápání začal zabývat studiem krajinomalby. Otcův odpor ‒ i přes očividný synův talent a úspěchy ‒ však přetrvával a otec jej odmítl ve studiu podporovat. V té době také onemocněla jeho matka, a tak mladému umělci nezbyl, než školy po několika týdnech studia zanechat, aby se na ni vrátil až o další čtyři roky později s podporou profesorů a mecenášů.

Od roku 1848 opět studoval na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury u věhlasného krajináře Rabuse a byl považován za nejlepšího studenta krajinomalby ve škole. O rok později byl vyslán za peníze známého mecenáše a člena Moskevské umělecké společnosti Lichačeva do Černomoří, aby zde maloval krajiny (zvláště si oblíbil Oděsu a okolí). Tyto práce mu přinesly uznání nejen na půdě školy, kde za ně obdržel diplom, ale také mezi širší uměleckou veřejností. V roce 1850 pak Savrasov ukončil formální vzdělávání a získal oficiální titul umělce.

První Savrasovova nezávislá díla po ukončení studia byla výrazně ovlivněna tehdy převládajícím romantismem. Záhy se však jeho umělecký styl začal měnit ve zcela originálním a jedinečném směru. Na pozvání velkovévodkyně Marie Nikolajevny, předsedkyně Ruské akademie umění, odcestoval do Petrohradu, kde maloval pobřeží Finského zálivu. Zde se už uplatnil jeho zcela nový přístup k malbě. Díla namalovaná v okolí Oranienbaumu si získala velkou pozornost na výstavě Petrohradské akademie.

Po této úspěšné výstavě se malíř v roce 1855 opět vrátil do Moskvy a podílel se zde na celé řadě výstav. V roce 1857 umírá jeho milovaný profesor Rabus a Savrasov nastupuje na jeho pedagogické místo. Svou novou práci miloval a dělal ji s láskou, což také řada jeho studentů ocenila a na Savrasova jako pedagoga vzpomínají ve svých pamětech. Mezi jeho nejvýznamnější žáky na této moskevské škole patřili mimo jiné i I. Levitan nebo K. Korovin – oba později mezinárodně proslulí umělci.

V roce 1862 malíř odcestoval na popud Společnosti pro povzbuzení umění na zahraniční cestu. Postupně navštívil Anglii, Švýcarsko, Kodaň, Berlín, Drážďany, Lipsko a Paříž. Po cestě navštívil také Mnichov, kde shlédl Mezinárodní výstavu obrazů. Mezi umělci, které poznal na svých cestách a kteří jej výrazněji ovlivnili, lze zařadit britského malíře Johna Constabla a Švýcara Alexandra Calamea. Z tohoto období známe několik krajin, zejména těch zobrazujících Alpy, mj. „Pohled na švýcarské Alpy od Interlakenu“ z roku 1862.

V šedesátých letech 19. století, v době zásadních společenských reforem, se Savrasov stal jednou z mála klíčových osobností kulturního života v Moskvě. Malířovi přátelé a známí se scházeli v útulném a příjemném domově renomovaného umělce a diskutovali zde o umění, o hudbě, předčítali si literární novinky a věnovali se diskuzím o sociálních problémech Ruska i Evropy. Jedním z nejvýznamnějších Savrasovových přátel byl tehdy Vasilij Perov – jeden ze zakládajících členů společnosti Peredvižniků. Umělci si byli tak blízcí, že si dokonce vzájemně pomáhali s obrazy. Perov pomáhal Savrasovovi malovat postavy lidí na lodi v jednom z jeho obrazů a Savrasovův štětec můžeme nalézt v některých Perovových krajinách.

V roce 1869 Savrasov významně vypomohl s publikací učebnice kreslení. Umělec se ujistil, že obsahovala podrobný popis toho, jak malovat chalupy, vesnice či typickou ruskou krajinu, což považoval za nejpřínosnější.

V roce 1870 se Savrasov stal členem umělecké skupiny Paredvižniků – skupiny ruských realistických umělců, kteří zčásti na protest proti tehdy oficiálnímu umění pořádali putovní výstavy umění po celém Rusku, a kteří se později stali rozhodující silou v ruském moderním a realistickém umění. V prosinci téhož roku se malíř přestěhoval do Jaroslavle (o něco později se pak přestěhuje do Nižního Novgorodu) v Povolží. Umělec byl okouzlen krásou zdejší přírody a stále více času trávil malováním v plenéru. Vždy rád pracoval na zdravém vzduchu, jak často říkával, zejména na předměstích Moskvy, ale počínaje rokem 1870 se stále častěji vydával na dlouhé cesty ruským vnitrozemím.

Na konci 70. let Savrasov namaloval velké množství velmi kvalitních krajinomaleb, v nichž převládá především jeho oblíbené jarní téma. Mezi nejpozoruhodnější práce jistě patří například „Zimní cesta“ (1870), „Venkovská cesta“, „Pohled na moskevský Kreml“, „Jaro“ (1873), „Jarní tání v Jaroslavli“ (1874), „Duha“ (1875), „Krajina s duhou“ (1881) a mnohé další.

„Havrani se vrátili“, svůj snad nejslavnější obraz, namaloval v roce 1871. Tento obraz mnozí kritici považují za jeho vůbec nejlepší a za jakýsi vrchol jeho umělecké kariéry. Savrasov zde, na poměrně jednoduchém krajinném námětu, citlivě zachytil probuzení přírody a její přechod z období zimy do jara. Tento obraz se stal v ruské malbě napříště jistým prototypem „náladové lyrické krajiny“. Kritici i prosté publikum byli obrazem unešení. „Stejný námět malovalo mnoho renomovaných ruských umělců, pouze ,Havraniʻ však otvírají umělcovu duši“, napsal malíř a umělecký kritik Kramskoj. Levitan považoval obraz za velmi jednoduchý až prostý, ale pod touto jednoduchostí zároveň spatřoval celé vyjádření umělcovy lásky k přírodě a životu.

Obraz umělci přinesl opravdovou slávu a přispěl významně k úspěchu první výstavy pořádané Peredvižniky. Savrasov s touto uměleckou skupinou spolupracoval i nadále, bezesporu podnícen svým velkým úspěchem, vystavoval své práce na jejich výstavách pravidelně a na pořádání výstav se také organizačně podílel.

V roce 1871 malíř prožil jednu z největších tragédií svého života ‒ v únoru mu zemřela dcera. Již v roce 1857 si Savrasov si vzal Sofii Hertzovou, sestru historika umění K. Hertze, a pár měl několik dětí. V jejich domě se scházeli a bavili umělci a sběratelé z celé Moskvy, včetně slavného Pavla Treťjakova. Dcera, která zemřela, byla již třetím mrtvým dítětem manželského páru a ve vážném zdravotním stavu se ocitla i Savrasovova žena Sofie. Byla to hrozná rána pro citlivého a veselého umělce, který se stal ponurým a uzavřeným. Na podzim tohoto roku trávil Savrasov převážně čas v přírodě malováním, které mu snad pomohlo zapomenout na sebe a svou tragédii. Jeho styl malby se v této době výrazně proměnil, z jeho obrazů však stále můžeme cítit optimismus a naději.

Na sklonku sedmdesátých let a v letech následujících však můžeme zaznamenat v Savrasovově práci pomalý, ale neodvratný pokles a úpadek. Umělečtí kritici i veřejnost přijímali jeho práce stále méně srdečně, jeho práce byly vystavovány stále řidčeji a řidčeji a jeho zrak začal slábnout. Kritika se obrátila i proti dříve oceňovaným dílům a kritik V. Stasov napsal o obraze „Havrani se vrátili“, že v něm není jednoduše nic, jen chlad a matný vzhled. To vše jistě nepřispělo k sebevědomí umělce postiženého rodinou tragédií.

Umělec nedokázal odolávat těžkostem osudu, stále více holdoval alkoholu. Veškeré pokusy přátel a příbuzných pomoci mu byly marné – zdá se, že je umělec jednoduše odmítal. V roce 1882 byl propuštěn z Moskevské školy malířství, sochařství a architektury, a tím také ztratil moskevský byt, který mu byl školou poskytován. Ještě v roce 1894 jeho poslední přátelé vydávají album jeho ilustrací, aby pomohli zlepšit jeho finanční situaci.

Poslední léta života malíř nicméně prožil jako žebrák ‒ putoval od útulku k útulku. Postupně ztratil všechny kontakty a byl vyloučen z uměleckých společností. Jeho zrak se prudce zhoršoval, a přestože stále maloval, zhoršovala se i kvalita jeho práce. Mnoho vychytralých obchodníků využilo jeho tíživé situace a skoupilo jeho vrcholná díla za zcela směšné ceny.

Poté, co jej v roce 1890 opustila žena, nastěhoval se k Jevdokii Morgunové, ženě z městské chudiny, se kterou měl ještě dvě nemanželské děti. Jejich společný syn Alexej se později stal poměrně úspěšným avantgardním umělcem.

Savrasov zemřel jako žebrák 26. září 1897 v městské nemocnici, v oddělení pro chudé. Na pohřeb tohoto kdysi celou Moskvou obdivovaného umělce nepřišla ani jeho žena Sofie, ani nikdo z rodiny a bývalých přátel. Přišel pouze vrátný z Moskevské školy malířství sochařství a architektury a také zakladatel Treťjakovské galerie Pavel Treťjakov.

Savrasovova starší dcera Věra vzpomínala, že jí v dětství otec odmítal učit malování či sochařství, protože byl přesvědčen, že osudem umělců je pouze jednoho dne zemřít hlady. A tak pravděpodobně také jeden z největších ruských umělců a světově významný krajinář zemřel.

Literatura:

Новоуспенский Н., Алексей Кондратьевич Саврасов, Leningrad - Moskva 1967.

Добровольский О., Саврасов, Мoskva 1983.